O Kabale

Židovské tajné učení, jehož základem je esoterní judaismus, podle G. Scholema (1957) druh židovské mystiky. Původ kabaly je nejasný: podle legendy sdělil bůh toto tajné učení Mojžíšovi na hoře Sinaj, a ten je dále předal několika vyvoleným. Celá staletí se pak šířilo jen ústním podáním. Neokultisté kladou základy kabaly do V. stol. po Kr. a odvozují ji od gnose (v.), což je sporné. Samo slovo “kabala” (původně psáno se dvěma “b”) je odvozeno ze slova “kábal” (“kébil”), které znamená obdržet něco, resp. ze slova “kibbel”, které znamená ústně něco sdělit, obdržet ústní sdělení. Hebrejsky se slovo kabala píše - odprava doleva - l k q (l-b-q). Zdá se, že nejspolehlivější je spojovat původ kabaly s historickou osobností Mojžíše, neboť se na jednom místě v Mišně (sepsané r. 180 po Kr. rabínem Judou; tvoří součást talmudu) se praví: “Mojžíš dostal (“kibbel”) na Sinaji Thoru (tj. Zákon) a předal ji (“messara”) Josuovi...” Slovo “kibbel” se zde vykládá jako “obdržet něco seshora”, tedy něco jako zvěstování. Někteří kabalisté odvozují kabalu od praotce Abraháma, jiní dokonce od Adama. Výše citovaná pasáž z talmudu v podstatě říká, že Mojžíšovi se dostalo na hoře Sión božího zvěstování, které předal Josuovi. V bibli se však hovoří pouze o tom, že Mojžíš měl vystoupit na horu Sión k bohu spolu s Árónem a převzít zde pro lid boží přikázání (II. Mojž. 19 - 20). Potom však Mojžíš na horu Sión vystoupil znovu, tentokráte sám, aby od boha dostal “kamenné desky - zákon”. Oblak zakrýval horu po šest dní a Mojžíš tu pobýval čtyřicet dní a čtyřicet nocí (II. Mojž. 24). Z toho, co zde bůh řekl Mojžíšovi, je však zřejmě známo jen něco - a to se týká především božího kultu (podle bible “směrnice pro vybavení kultu” a také “provedení směrnic o bohoslužbě” - II. Mojž. 25 - 40). Máme-li tedy věřit rabínské tradici, bůh sdělil na hoře Sinaj Mojžíšovi tajné učení, které bylo dále po celá staletí sdělováno jen vybraným jedincům. Tímto tajným učením byla kabala. Nabízí se však i jiná možnost vysvětlení původu kabaly, a sice posunout její vznik již do doby odchodu Židů z Egypta, resp. vyjít z legendy o Mojžíšově zasvěcení do staroegyptského tajného vědění (Mojžíš byl knězem Osiridova kultu a vynikajícím magikem, jak opět tvrdí kabalisté, resp. rabínská tradice; a podle bible - II. Mojž. 4 - naučil bůh Mojžíše činit zázraky, aby před faraónem prokázal své božské poslání - avšak faraónovi “mudrci a čarodějové” dokázali totéž - II. Mojž. 7). Chápeme-li biblické texty také symbolicky, je zde klíčová pasáž, kde praví bůh Mojžíšovi před odchodem “božího lidu” z Egypta: “Až budete odcházet, nepůjdete s prázdnou. Každá žena si vyžádá od sousedky a spolubydlící stříbrné a zlaté ozdoby a pláště. Vložíte je na své syny a dcery. Tak vypleníte Egypt” (II. Mojž. 3). V rabínském překladu bible konec této pasáže zní: “ zbavíte Egypťany majetku”, přičemž slovo majetek je dáno do závorky . Je pravděpodobné, že zde nešlo o hmotné věci, ale že Židé vynesli z Egypta jeho tajné učení. Přijmeme-li tuto tezi, má kabala původ ve staroegyptském esoterismu, je však současně plodem židovské náboženské tradice a esoterní kultury.

Podle Papuse (1910) kabala obsahuje: (1) tradice patriarchů o skryté podstatě boha a božských osob; (2) duchovní stvoření a pád andělů; (3) učení o původu chaosu a hmoty a obnovení světa v šesti dnech stvoření; (4) výklad stvoření člověka, jeho pád a božské cesty, které vedou ke znovunastolení jeho původního rajského stavu. Tomu odpovídá skutečnost, že výhradním předmětem kabaly je tajná exegeneze Starého zákona, která je také obsažena v základním díle kabaly Zoharu. V tomto smyslu je také třeba chápat výrok, který učinil francouzský kabalista H. Sérouya (1947), že kabala je “hebrejská gnose”: kabala na gnosi nenavazuje historicky, nýbrž je její historicky předcházející analogií. Obvykle se za hlavní témata kabaly považují: (1) “dějiny vozu” (maasse mercaba) a (2) “dějiny genese” (maasse berešit). První téma nazývané též “velké dílo” (dabar gadol), se zabývá transcendentnem, bohem a božskými idejemi a inteligencemi. Druhé téma se zabývá vznikem a povahou pozemského světa. Centrálním tématem kabaly je učení o sefirotách , tj. o jakési infrastruktuře všeho jsoucího. Kabalistická studia a jejich výsledky přitom vycházejí ze skrytého smyslu Starého zákona. Zohar o tom říká: “Běda člověku, jenž nenalézá v Zákonu nic jiného než pouhé vyprávění a obyčejná slova... Každé slovo Zákona obsahuje hlubší smysl a skrývá tajemství. Vyprávění Zákona jsou jen roucho Zákona. Běda tomu, kdo roucho zákona považuje za Zákon sám.” Také Zákon má jako vše jsoucí “tělo, duši a ducha”: duch Zákona je skrytý, je to jeho esoterní jádro. Kabala studuje esoterní podstatu, tj. “ducha” Zákona zvláštními exegetickými metodami, které jsou umožněny povahou hebrejského písma. Původní hebrejština je - vedle sanskrtu - esoterním jazykem (stejně jako jím byl zapomenutý smysl staroegyptských hieroglyfů). Původně se totiž hebrejská slova psala bez samohlásek, a tak ve svém písemném slovním tvaru umožňovala různou interpretaci, resp. různé čtení; správné čtení klíčových slov textů Starého zákona tak bylo známo jen zasvěcencům. Kromě toho jsou hebrejská písmena současně čísly, a umožňují proto i aritmosofickou identifikaci jednotlivých slov i textů. A konečně hebrejština má velmi specifickou gramatiku i syntax, což poukazuje rovněž k tomu, že je jazykem esoterním. Čtení Starého zákona, vezmeme-li v úvahu dvě klíčová slova: “kibbel” (dostal sdělení seshora) a “umsoró” (sdělit dále), vyjadřující to, co Mojžíš získal na hoře Sión a co dále předal má dva aspekty: kabalistický (esoterní) a masoretický (exoterní). V tomto smyslu, jak praví kabalisté, má se kabala k tóře jako duch k tělu, a je tedy ještě vyšším stupněm exegeze tóry než jen její pouhý symbolický (“duševní”) výklad. Vedle kabaly čistě teoretické existuje ovšem i kabala praktická, kterou lze označit jako kabalistickou magii. Když se Západ v období renesance seznámil s klasickou kabalou, vznikla tzv. “křesťanská kabala” – pokus spojit kabalu s idejemi katolického křesťanství (Reuchlin a další). Klíčovým tématem kabaly, jak již bylo uvedeno, jsou “sefiry”, které tvoří tzv. “kabalistický strom života” (illán): “Podstatou nepsané kabaly je znalost pořádku, ve kterém jsou uspořádány určité soubory symbolů na Stromu života” (D. Fortunová 1972). Krátce řečeno: tématem a obsahem kabaly je “obecný výklad o původu a kosmickém plánu Stvoření” a jeho působení ve stvořených světech, či “boží přítomnost v bytí” (Halevi 1977). Kabala v tomto smyslu ze všech esoterních systémů nejúplněji a nejsystematičtěji vyjadřuje to, co je člověku s použitím tajných metod dostupné v poznání boží transcendence a co je stejným způsobem dostupné v poznání lidského transcendentálna a transcendentního smyslu lidského bytí. Kabala je tak klíčem k mnoha problémům okultních věd, ale ve své podstatě je přece jen jedním z odvětví – židovstvím určeným odvětvím – prapůvodního egyptského esoterismu-hermetismu, a nelze ji proto v tomto smyslu pokládat za esoterismus absolutní a univerzální. Kabala také zůstala a zůstane přísně střeženým esoterismem židovstva a nikdo, kdo k němu vnitřně a rasově nepřísluší, nikdy nepronikne do jejích nejhlubších tajemství.

Rabbi Maimonides (Moše ben Maimon) v úvodu k Mišně říká, že Mojžíš přejal od boha mimo psané desky Zákona též nepsaný ústní výklad, který předal bratru Árónovi, jeho synům Eleazarovi a Ithamarovi a sedmdesáti starším židovstva, aby toto učení předávali pouze ústně přísně vybraným jedincům. Podle významného jeruzalémského znalce kabaly G. Scholema, který však není okultista a přistupuje ke studiu kabaly jen jako historik židovského mysticismu, je kabala , tak jak se vyvinula na začátku XIII. stol. po Kr., integrací zbytků posvátné knihy Bahir, gnostických tradic a židovského neoplatonismu. Toto tvrzení se však opírá jen o ranou kabalistickou literaturu, které však časově značně předchází kabala ústní. Podle švýcarského rabbiho A. Safrana (1966), dalšího vynikajícího znalce kabaly, je však kabala více než mystika: “Na počátku kabaly stálo prazjevení...,” píše Safran a odvolává se na již uvedené místo z Mišny, avšak soudí, že kabala je ještě starší než zjevení na hoře Sinaj, neboť jde až k předhistorickým dobám; Mojžíš kabalu pouze uvedl do dějin Izraele. Obvyklé hebrejské označení kabaly je, podle Safrana, “šelšelet ha-kabbala” neboli “síť předávání”, avšak slovo “šelšelet” znamená spíše vertikální než horizontální linii předávání, a proto též slovo kabala znamená spíše přijetí než předávání, i když se kabala, potom co tu již byla, předávala ústně z generace na generaci vyvolených. Tato zásada předávání kabaly nebyla nikdy zrušena, takže ani kabalistická literatura, byť i namnoze velmi temného obsahu (jako je např. část Zoharu zvaná Sifra d‘Zeniutha), nevyčerpává - lépe řečeno nesmí vyčerpat - poznání, kterého kabala dosáhla; uchovávání určitých tajemství je věčným smyslem kabaly. Safran uvedenou poznámkou zdůrazňuje předhistorický původ kabaly (dále jej však nespecifikuje) a výslovně uvádí, že kabala je jakýmsi prostředkem spojení boha s lidmi: je to boží dar, který byl věnován vyvolenému národu, jemuž se bůh zjevil skrze tóru, v níž současně ponechal klíč k odhalení tajemství stvoření a smyslu bytí. Předmětem kabaly je, obrazně řečeno, “boží slovo”, oděné tělem v tóře, kabala hledá toto Slovo - a je proto nejen naukou ve smyslu ontologie, ale i metodou. V tomto smyslu definoval kabalu přesně již humanista a křesťanský kabalista J. Reuchlin (1517) ve svém slavném spise De arte cabbalistica jako “symbolické přijímání božského zjevení, které bylo lidem předáno k spásnému nazírání boha”. V tomto vymezení je uveden důležitý aspekt kabaly, který vyjadřuje smysl všech esoterních systémů: kabala je také Cestou k bohu, tj. k rozšířenému vědomí, ketré je něčím více než jen vírou v boha. Kabala hledá za zjevným významem textu tóry něco skrytého, skrytý řád věcí a skryté poselství. Prostředkem tohoto hledání je esoterní interpretace hebrejštiny, která je opět, jako každý posvátný jazyk, “božím darem” a tedy nástrojem vyššího poznávání, jak to potvrzuje kabalistická kniha Sefer Jecirah, pojednávající o tajemném a božském původu hebrejského jazyka a zejména jeho psané formy. Ačkoli se kabala opírá o určená pravidla exegeze tóry a kabalistické myšlení má v tomto smyslu určitou logiku, uplatňuje se v kabalistickém poznávání také stav zvláštního nadšení, který kabalisté nazývali “kawanah” a který jako by stimuloval a usměrňoval toto poznávání. Kabalisté se sami označují za znalce či držitele “tajemné moudrosti” (“chochma nistara”) a opírají svá studia o přesvědčení, že nic v tóře nebylo ponecháno náhodě a že tedy každé slovo tóry má svou skrytou a smysluplnou strukturu, která reprezentuje metafyzickou ideu. Vychází to z tvrzení, že každé z dvaadvaceti hebrejských písmen je: (1) hieroglyfem; (2) aritmosofickým číslem a (3) ideou. Proto tedy, jak uvádí kabalista A. D. Grad (1972), slovo (davar) tvoří pravého prostředníka mezi “absolutní transcendencí boha a konečností člověka”. A proto též slovo či jméno (ať už je to pojmenování věcí, děje, bytosti atd.) hraje v kabale tak důležitou roli; jméno věci totiž vyjadřuje její podstatu, tj. smysl v řádu věcí, pokud je to slovo posvátné řeči a nikoli historicky konvenčně se utvořivšího jazyka. Kabala tedy, jak říká dále Grad, transcenduje tóru. nachází v jejím obsahu skrytě sdělená tajemství tvoření a stvořeného. Že v bibli, zejména ve Starém zákoně, je skryto víc, než zevně vyjadřuje jeho text, soudí řada biblických exegetů, z nichž někteří, jako např. F. Weinreb (1973), se přihlásili ke kabale. Předmětem kabalistických studií není jen pět Mojžíšových knih (Pentateuch). nýbrž i knihy proroků, slavná Píseň písní a další texty Starého zákona. Samo slovo “davar” má v součtu číselnou hodnotu 210, která jako by byla zrcadlovým obrazem prvních tří kategorií kabaly 0,1,2 (En - nic, En-Sof - nekonečno, En-Sof-Aur - nekonečné světlo, přičemž redukcí získává hodnotu 3, která vyjadřuje prapůvodní triádu a kabalistický svět. Slovo “řeč” (“memra”) má v číselné redukci hodnotu 10, která v kabale znamená řád. Řeč představuje nejen řád sama v sobě, ale je odrazem řádu světa vůbec, jde-li opět o řeč posvátnou, která není produktem sociální interakce , nýbrž “božím darem”. Kabalistická exegeze však nesměřuje k přesně verbalizovaným poznatkům, nýbrž ke zvláštnímu způsobu obrazového zření, které je analogické s alchymistickou ideografií.

Základním tématem kabaly je bůh ve své nevyslovitelné, ale projevené podstatě , bůh, který se manifestuje jako řád ve čtyřech světech kabalistické kosmologie a v tzv. “sefirotickém stromu”, tj. ve struktuře tvůrčích idejí a kosmogonických sil. Tento bůh je pro naše poznání “nic než prázdno” (Ain, En), protože nemůže být v našem vědomí nijak obsažen. Avšak toto “ne-bytí” boha v lidském vědomí neznamená, že bůh není; bůh je svým způsobem jsoucí, ale je nevnímatelný a nemyslitelným, je poznatelný jen ve svých projevech, nikoli sám o sobě. V Zoharu se o tom praví: “Svatý Starý existuje skryt ve figuře Jednoho. Je jedno a vše, je Jedním, a všechna světla, která z něj vyzařují jsou Jedno a vracejí se do Jednoho.” Tajemství stvoření je pak vystoupení tohoto “En” (nic, prázdna) anebo “En-Sof” (nekonečna) ze své skrytosti tak, že se člověku jeví jako “živý bůh” nebo jako “boží tělo” (“avir”). Tento “živý bůh” se projevuje ve všem jsoucím, které tvoří řád, a sledujeme-li tento řád odzdola nahoru, tj. od nejkonkrétnějších forem bytí k jeho principům, dospíváme k rovině tvůrčích idejí - sefir. Sefiry vyjadřují “rozvíjející se skrytý život v bohu, který je současně skrytým příběhem stvoření samého, nebo s ním co nejúžeji souvisí” (G. Scholem). Sefirotický strom je tedy obrazem živého boha, obrazem jeho tvůrčích sil a tvůrčích idejí, je to “původní hlas božích úst”, jsou to “prajména”, vložená tajně do tóry a vyjadřující principy tvarování a pohybu všeho jsoucího. Tajuplně spolu souvisí, tvoří dokonalý řád s dokonalou rovnováhou. Sefiry jsou “čistá tvůrčí slova”, kterými bůh povolal věci a jevy k jejich existenci a dal jejich bytí i jejich proměnám nezměnitelný věcný zákon. Jsou současně “těly” jediného Slova (tj. kabalisticky pojatého logu, slova tvůrčího, neboť vše, co se stalo, bylo bohem předem vysloveno). Boží slovo “koluje” v deseti dokonalých číslech, v nich je obsažen “duch živého boha”, jakož i “duch z ducha”, “voda z ducha” a “oheň z vody”. neboť: “Jest tré číselných principů, jimiž (bůh) vytvářel svět: Číslo, počtář a počítané,” jak praví Sefer Jecirah - Kniha o utváření. Tento obraz “těla světa” je současně obrazem těla a ideje člověka, Adama Kadmona, neboť byl stvořen k obrazu božímu a celý svět je v něm, tak jako je v bohu. Z‘ev ben Shimon Halevi (1927) se vyjadřuje k tomuto tématu takto: “Strom života je obrazem stvoření. Je objektivním zobrazením základních zákonů, ovládajících univerzum. Ve tvaru stromu s paralelními kmeny je zobrazen proud sil, vycházejících z božského k nejnižšímu světu a nazpět. Obsahuje všechny světové zákony a jejich interakce. Je také obsáhlým schématem lidské přirozenosti.”

Kabala jako hermetismus podává klíč k esoterní gnoseologii, když říká, že svět a člověk jsou analogické skutečnosti; poznáváním člověka poznáváme svět a ve světě nacházíme promítnutého člověka - celý svět je obsažen v Adamu Kadmonovi; sefiry jsou strukturou světa i strukturou člověka. H. E. Kaufmann (1901) charakterizuje kabalu jako panteistickou filosofii, jako “učení o tvaru (podobě) tvoření světů, které vycházejí z Ain-Soph (En Sof) a skrze určité světelné záření (emanaci) přijaly tyto formy, které my ve zjevném světě vnímáme”. Podle téhož autora vytvořili tuto filosofii kabaly dva velcí kabalisté: rabbi Moše Cordovero (1522 - 1570), autor proslulého díla Pardés Rimmoním (1591 - Zahrada granátových jablek; angl. překl. The palm tree of Deborah), a jeho žák Isaak Lurija, zvaný Arí (1534 - 1572), mistr kabalistické magie, jehož učení zčásti shromáždil jeho následovník Chajim Vidal. Za neméně velkého kabalistu a jednoho z autorů knihy Sefer Jecirah je pokládán rabbi Akiba z přelomu I. a II. stol. po Kr.

Kabalistické pojetí boha se velmi blíží pojetí Aristotelovu a Hegelovu, který hovoří o bohu jako o “myšlení, které myslí samo sebe”. Ve své Encyklopedii filosofických věd Hegel píše, s odvoláním na B. de Spinozu, následující: bůh je “princip bytí ve všem bytujícím” a pokračuje: “Toto čisté bytí je nyní čistou abstrakcí a tím je absolutně negativní, bezprostředně řečeno, je to Nic.” Také podle kabaly může být bůh myšlen pouze jako Nic (Ain), jeho podstata je nepoznatelná - “Jsem, který jsem,” praví k Mojžíšovi; tvář “Starce dnů” (jak je v Zoharu bůh nazýván) je neviditelná, spatřit lze jen jeho světlo a myslit lze jen jeho Slovo, tj. sefiry, které z něho vyzářily a tvoří jeho tělo. Zohar o tom praví: Nejvyšším bytím je nad vším chápáním, je to “vůle nekonečna”, která vládne všem světům nahoře i dole, vůle, která je poznatelná jen ve svých aktech, je to vůle, která je současně výrazem nejvyšší myšlenky (moudrosti), která vše oživuje a ve všem se “leskne”, vůle, která je nade všemi formami a obrazy věcí a jevů. Proto bůh o sobě říká “Jsem ten, který jsem” (“Ehje ašer ehje”). Existuje sám o sobě a onen mystický “Stařec dnů” - či kabalistické “Kdo” (“Mi) - může být chápán jen ve svých projevech ve světě idejí i hmoty. Počátek geneze světů se v kabale nazývá palác, před ním existuje beztvarý prastav, v němž je vše obsaženo v jednom, ale pak se v něm vynořuje první boží Slovo “Berešit” (“Na počátku”) - to, co je nejpůvodnější, je tedy vyjádřeno hláskou, resp. písmenem “beth” (b), která znamená matku a jímž počíná tóra. Zohar o tom říká: “Dříve než tento dům semenem světů otěhotněl a dříve než jej pronikly tvořivé síly, nejmenoval se ještě Elohim, nýbrž vše bylo pojato v Berešit (...) Co je ale ono semeno? Jsou to duchovní formy souhlásek, které tvoří tajnou stavbu Thory a které povstaly z onoho prabodu.” Prapočátkem je tedy Slovo, jakýsi tvůrčí prazvuk, prapůvodní vibrace, která se stala východiskem vzniku světů. Prvním z těchto světů je svět tvořivých sil (prasil), archetypů, který kabala nazývá “olam aciluth”. Z něho povstávají další tři světy, avšak s “ustupující jasností”: “olam haberijah”, zvaný též světem deseti pratvarů, dále “olam hajecirah”, astrál, a konečně je to hmotný svět, “svět dokonání”, “olam haassijah”. Všechny tyto světy jsou spojeny duchovními pouty a každá sefira má čtyři úrovně odpovídající těmto světům (zkráceně: aciluth, berijah, jecirah a assijah). V řádu tohoto stvořeného se uskutečňuje dokonalá rovnováha světla a stínu, pohybu a klidu. Je to živoucí jednota v neustálém pohybu, v němž se vše vyrovnává a proudí od jednoho sloupu ke druhému, od mužského k ženskému a naopak. Kardinální otázku, proč absolutno ze sebe vydalo něco prostorově a časově omezeného, vyjadřují kabalisté pojmem “zimzum”, který znamená “sebeomezení” - rozumí se boha - a je chápán jako akt, jímž byly emanovány sefiry, které se první “vynořily” z boha a z nichž pak emanací povstalo další jsoucno. Nicméně v bohu je “semeno všeho stvořeného”. E. Bischoff (1920) uvádí, že v pojmu “zimzum” se jedná o konkretizaci absolutna, o zhušťování, přičemž poznamenává, že tato kabalistická koncepce je analogická Kant-Laplaceově teorii o vzniku sluneční soustavy zhušťováním pramlhoviny a Anaximenově teorii vzniku živlů zhuštěním vzduchu. Bischoff pak interpretuje pojetí “zimzumu” takto: bůh původně vyplňující celý vesmír se stáhl, aby vytvořil pro svět prázdný prostor, přičemž v tomto prostoru zůstal ještě odlesk jeho světla. Toto je však velmi zjednodušená formulace, v níž chybí idea boha jako jednoty myšlenky, vůle a činu, která může být rozvíjena v mezích naší jazykové komunikace a konceptuality jen poukazem na existenci jakési inteligentní prasíly, která je věčná ve své esencialitě, ale v níž zraje i pohyb k bodu, kde se její negativní (tj. pro nás nepředstavitelná) existence stává existencí pozitivní (tj. námi chápanou), sefirotickou a posléze i hmotnou.

Víme již, jaký význam přisuzuje kabala dvaadvaceti písmenům hebrejské abecedy: je to “dvaadvacet cest” a jsou to současně hieroglyfy , tj. jejich tvary mají esoterní význam. Jsou to všechno varianty písmene “jod” (y).

Kabala je založena na poznávání, ale nikoliv prostřednictvím pojmového myšlení, nýbrž rozjímání. Základním operativním prvkem je tu symbol a jeho soustavy, glyfy. Jsou to především sefiry a jejich soustava, glyfa, sefirotický strom. Tomuto studiu se může věnovat i ten, kdo neovládá hebrejštinu (resp. aramejštinu) Starého zákona. Vlastní kabalistická studia, jak už víme, spočívají v dešifraci tóry a předpokládají dokonalou znalost biblické hebrejštiny. Sefirotický strom obsahuje sefiry a “cesty”, odpovídající písmenům hebrejské abecedy.

To je ovšem určitá abstrakce, neboť sefirotický strom je schématem makrokosmu i mikrokosmu. Sefirotických cest je celkem 32 a strukturu sefirotického stromu lze uvést do vztahů k prvkům astrologie (znamením zvěrokruhu a planetám), alchymie (živlům) a dvaadvaceti velkým arkánům tarotu. Tím se studium sefir, ale i tarotu, alchymie a astrologie obohacuje. Seshora dolů naznačuje sefirotický strom vlivy kosmogonických sil, zezdola nahoru naznačuje možnosti individuální Cesty, která má tři alternativy, dané třemi sefirami tzv. “astrálního trojúhelníku”, nejnižšího trigonu sefirotického stromu. Přímá cesta vede k sefiře Jessod, která je signována písmenem “šin”, jmenuje se Základ, má číslo 9 a je lunární povahy. Jejím obrazem je krásný, silný, nahý muž, božím jménem této sefiry je “Šaddaj el chaj” (Všemohoucí živý bůh), v lidském těle je signována genitáliemi, její ctností je nezávislost a neřestí lenost. Mytologicky koresponduje tato sefira s řeckou Artemidou či Dianou a s egyptskou Isidou, s měsíční bohyní Hekaté a měsíčním bohem Thovtem, pánem magie. Všechny tyto korespondence napovídají, jak může být tato Cesta vzhůru - k rozšířenému vědomí - realizována. Je pronikáním do podstaty skrytých životních sil, je pochopením transsubjektivního smyslu pohlavních vztahů a transcendentní podstaty pohlaví, je to poznání, které otevírá práh pro nazírání a prožívání jiných světů. V prožívání těchto symbolů, jak poznamenává D. Fortunová, vznikají “semenné představy” a “těhotenství za prahem vědomí”. Zážitky jsou stupňovány a tvarovány rituálními postupy a posléze magicko-kabalistickou praxí, jíž smysl kabaly vrcholí.

Již v talmudu se hovoří o mystériích tóry (Sitra Thora), přičemž se tato mystéria sv. Písma, jak již bylo poznamenáno, dělí na “dějiny stvoření” a “dějiny vozu”. Prameny obou těchto mystérií jsou kabalistické knihy Sefer Jecirah a Zohar. Výraz pro “dějiny vozu” se vztahuje k 1. kap. Ezechielovy vize. Počátky kabaly lze dělit na dobu legendární (Adam, jemuž tajemství kabaly sdělily andělé; praotcové Izraele; Mojžíš - tj. na rabínské legendární tradice) a období historické (učení prvních kabalistů, první kabalistické spisy, vlivy židovské mystiky - zejména sekty esenských -, gnose, alexandrijské školy , zejména Filóna - a posléze kabalistické školy ve Španělsku, Německu, Galilei a jinde a splývání kabaly s křesťanstvím a západním okultismem). Za nositele mystických tradic v židovské kultuře jsou pokládáni zejména esenští, o nichž je známo, že měli v držení esoterní spisy magického obsahu (G. Scholem). Historickou pravlastí kabaly, odmyslíme-li její egyptské prapočátky, byla Palestina. Později se toto centrum přeneslo do Babylonie a v pozoharovské epoše na konci XIII. stol. po Kr. se přesunulo do Španělska a Francie. Pro palestinské období (III. až VI. stol. po Kr.) byly centry kabalistických studií zejména francouzská Provence a španělská Gerona. Nejvýznamnějším kabalistou tohoto období je Isaac Slepý. Na konci XIII. stol. je kabala již rozvinutým učením, ale její vývoj pokračuje novými objevy v exegezi tóry a rozvíjením základních konceptů, zejména sefirotického stromu. Působením Abrahama Abulafii kolem r. 1270 proniká do kabaly prvek extatismu a zdůraznění stavu nadšení a osvícení (kawanah). Tato fáze je překonána až vydáním Zoharu koncem XIII. stol., jímž se začíná epocha soustavné exegeze. Od r. 1280 byl Zohar rozšiřován Mošem ben Šém-tob de Leonem za španělské Guadalajry. Exegetickou cestou se ubíral i Abulafův žák Josef Gikatilla, jehož spis Šare Ora (Brána světel) je údajně nejlepším úvodem do studia zoharovského symbolismu. Z tohoto období historických počátků kabaly pochází mnoho kabalistických rukopisů psaných hebrejsky, které nikdy nebyly vydány a jsou jen obtížně přístupné. Kabala se šíří do Německa a Itálie, ale také do Maroka a Turecka. Teprve na počátku XVI. stol. se centrum kabaly opět přesouvá do vlasti židovstva, do města Sefed v Horní Galileji, kde se vytváří významná kabalistická škola, jejímž příslušníkem je jeden z největších kabalistů všech dob, teolog Moše Cordovero (1522 - 1570) se svým pověstným dílem Pardes Rimmoním. Jeho současníkem je Isaac Lurija zvaný Arí (1534 - 1572), který - ač Cordoverův žák - opouští spekulativní metodu bádání a přiklání se k mystické kabale, opírající se o meditativní rozjímání. Tak vzniká v kabale dvojí proud: racionální (Cordovero) a mystický (Isaac Lurija). Lurija-Arí sám nic nenapsal, jeho učení však zčásti zachoval jeho žák Chajim Vidal (+1620). Podstatnými prvky tohoto učení jsou: nauka o těhotenství duší (“ibbur”) a učení o vzniku stvoření (“zimzum”). Velmi bouřlivý vývoj prodělává kabala v XVII. stol., neboť jednak dochází k střetávání s odpůrci kabaly z řad rabínů (proti tomu ovšem působí i snaha smířit kabalu s talmudem), jednak vzniká sekta sabatianistů kolem proroka a vizionáře, kabalisty Sabathaje Zéviho (1616 - 1676), který se prohlašuje za očekávaného mesiáše. Když však byl tureckým sultánem uvězněn pro pobuřování lidu, přestoupil s řadou svých přívrženců k islámu. Nicméně se po smrti Zébiho “sabatianismus” šířil zejména ve východní Evropě, kam se postupně přesouvala kabalistická centra. V Čechách měla tato sekta silný vliv na početnou židovskou enklávu v moravském Mikulově, kde působila i řada významných kabalistů. Na začátku XVIII. stol. se šíří jiný směr, tzv. chasidismus, jehož zakladatelem byl Israel Baal Šém Tóv (1695 - 1760), skutečný zasvěcenec a divotvorce, který se usadil v polské Haliči, kde vznikaly osady chasidů (zbožných). Jednalo se o lidové hnutí, které se snažilo aplikovat kabalu na každodenní život (zbožnost, prostota, vyrovnanost a především studium Zoharu a dalších kabalistických spisů a radostný poměr k životu, plnému nesmírné bídy a odříkání). V období renesance vzniká tzv. křesťanská kabala (J. Reuchlin, G. Pico della Mirandola, Ch. Knorr von Rosenreuth a další), která se snaží spojit kabalu a katolictví a která je i významným zdrojem inspirace pro tehdejší myslitele (G. Bruno a další). Kabala stoupá ve vážnosti a spojuje se s okultismem (J. C. Agrippa von Nettesheim, Paracelsus, opat Tritheimus a další). Kabala, vzbuzující velký zájem, proniká i do myšlení humanistů (J. B. van Helmont) a filosofů velkého formátu, jako byl zejména B. Spinoza. V polovině XIX. stol. objevuje pro Západ kabalu znovu proslulý Eliphas Lévi a na začátku XX. stol. je poprvé vydán celý Zohar ve francouzském překladu J. de Paulyho. Poprvé se Evropa seznámila s významnými částmi Zoharu v latinském Cabbala denudata (Odhalená kabala) Knorra von Rosenrhota v období renesance. Významnými kabalisty současnosti byli a jsou: A. D. Grad, P. Vulliaud, H. Sérouya, L. Schaya (Francie), Halevi Z‘ev ben Shimon (Anglie), L. Bischoff (Německo), F. Kabelák (Československo) a další. Číselné spekulace s čísly a písmeny, nazývané kabalistika, obvykle zcela povrchní a bezcenné, vedly k pokusům o vytvoření tzv. národní či “mateřské” kabaly, lépe řečeno kabalistiky (L. Strauss v Německu, u nás O. Eliáš aj.). Svět kabaly je podivuhodným obrazem neverbalizovatelných symbolů pronikajících se sil, andělských i démonických bytostí, bizarních seskupení a tvarů, a přece je to svět podivuhodné a plné jednoty. “Svět patří pouze těm, kteří se zabývají Thorou a znají její tajemství” (Zohar II., 89 b). Dějiny kabaly jsou pak plny krásných legend i neskutečných příběhů, ale i neobyčejných osudů bytostných hledačů poznání, zestárlých nad folianty tajuplných spisů, rozpadávajících se knih a zažloutlých rukopisů. Jejich život překračuje podmínky objevení skrytých pravd a netušených souvislostí a podobá se vášni hráče, který čeká na svou velkou chvíli. Postupně se propadá do svých studií a současně stoupá vzhůru k obzorům nepřehledných tajemství. Vědění kabalistovo nespočívá již na pojmech, ale bere na sebe znamení lásky, neboť poznat boží moudrost znamená bezvýhradně milovat boha. Kabala se stává poznáním bytí a jeho smysluplných. skrytých souvislostí a kabalista překračuje práh paláce nádherných světel, vnímaje svou poznanou skutečnost jako mohutnou a lahodnou hudbu sfér. Nechybí zde ani ženská stránka řádu, tajuplné “lože božího těla” a vnitřní podstata věcí, “šechinah”, ani záludný “had stvoření” “nechusthan”, ani naděje reintegrace “tikkun”, sefira skryté pravdy “daath”, tajemní působci zla “králové edomští”, ani zelený kruh obepínající svět a šířící temnotu “thu-va-bohu”, poušť a prázdno, “zelené kameny, z nichž prýští voda”... Kabala je plná tajuplných obrazů - ne produktů horečné mysli, ale mocných symbolů, které nestupují tam, kde končí myšlení a v “přestavěných světlech” se objevuje “dlouhá tvář” boží, tvář “starce dnů”, vidina hořícího keře.

Vztah judaistické teologie ke kabale byl nejednotný. Mnozí rabíni byli oddáni kabalistickým studiím a prosluli vedle talmudistické moudrosti i kabalistickým poznáním, jako např. proslulý pražský rabbi Jehuda Löw ben Becalél, mozí se oddali i magii, kdežto jiní kabalu vášnivě odsuzovali, nebo ji jen s nechutí trpěli. Podstatu kabaly výstižně charakterizoval A. D. Grad (1972): “Věda o bytí není jenom objevem vycházejícím z ontologického smyslu čísel nebo z kombinace souhlásek, ale je pokusem transcendentního pohybu směřujícího ke skutečnosti - jednotě. Překračuje podmínky pravdy, kabalista pokračuje ve svém metalogickém pokusu až do sloučení se s bytím. Vědění nezávisí již na termínech a tvrzeních, nebo dáváme-li přednost tomuto termínu, na vědě (...) Znát boha znamená milovat ho. Taková je kabalistická věda, jako věda bytí, věda bytí boha.”