O hněvu, ulpívání, pýše, žárlivosti a nevědomosti - Práce s emocemi

Gerd Boll

Když se začneme zabývat buddhismem, brzy nás napadne, že již způsob, jakým buddhismus zachází s emocemi, je již na úrovni slov trochu jiný, než jak jsme byli doposavad zvyklí. Dosud jsme si mohli myslet, že emoce jsou důležitou součástí našeho života, že např. bez lpění by život musel být nudný, bez pýchy by neexistoval pocit sebeúcty, bez trochy žárlivosti bychom si neudrželi náš vztah a rodinu, bez hněvu bychom byli měkcí jako máslo a bez lhostejnosti bychom byli vydáni napospas záplavě informací a utrpení celého světa.
V buddhismu jsou však naše emoce naopak nazývány “stavy mysli přinášejícími utrpení”, “rušivými pocity”, nebo “soužením mysli”. Jediné pocity, které jsou zde žádoucí, jsou pocity, které vznikají přímo rozpoznáním podstaty mysli a podstaty jevů: například neohroženost, která se objevuje, když rozpoznáme, že naše mysl, která je základem naší představy já a veškerého prožívání, není věcí, takže nemůže zemřít, být nějak zasažena ani nijak poškozena.
Absolutní radost se objevuje, když rozpoznáme, že všechny vnitřní i vnější jevy jsou svobodnou hrou této neexistující mysli. Jsou jako magická hra kouzelníka, fantastické prostě proto, že se dějí.
Rozpoznáme-li, že je mysl neohraničená, že prožívající, prožívané a prožitek od sebe nejsou v žádném případě odděleny, automaticky se objeví nerozlišující láska. Již nemůžeme sebe sama oddělovat od ostatních.
Podíváme-li se přesně na to, co s námi dělají ostatní emoce, bude jasné, že když je prožíváme, přinášejí nám spíše nevýhody než výhody. Pokoušíme-li se skrze ulpívání zažít radost, často vidíme, že zdánlivě vnější svět prožíváme s neustálým zpožděním a všechno, co slibuje radost, mizí v prostoru, anebo to na konci přináší jen problémy, přičemž náš vnitřní klid ztrácíme někde cestou.
Chceme-li skrze pýchu získat pocit vlastní ceny, je to jen na krátko. S pýchou jsme vlastně neustále příliš chladní a nemůžeme proto vůbec nic pořádně prožít. Pýcha slouží jen jako ochranný štít, aby nikdo neobjevil žádný náš pocit méněcennosti a stává se naším vězením.
Ani závist a žárlivost nejsou lepší, vycházejí z vnitřní chudoby. Nepřejeme ostatním štěstí, které bychom sami rádi. Vše se stále zužuje, a to nepřidává na trvalosti žádnému vztahu, přátelství ani společenství.
Hněv je nejsilnějším lupičem dobrých dojmů v našem podvědomí. V hněvu dochází k největšímu oddělování prožívajícího a prožitku, takže se pocity jednoty, lásky a neohroženosti objevují stále řidčeji a vzniká stále více strachu ze světa, od kterého jsme se sami oddělili.
Také lhostejnost není žádným prostředkem k dosažení duševního míru. Protože když se nedíváme kolem, nemůžeme se nic naučit, ztuhlé představy nezmizí a naděláme mnoho chyb.

Jak tedy rušivé pocity v naší mysli vznikají?
V buddhismu je to vysvětlováno následovně: podstatou všech vnějších i vnitřních jevů je základní nevědomost, nerozpoznání toho, že naše skutečná podstata je jako otevřený neohraničený prostor, svobodný od představy já, a že se vše, co vnitřně nebo navenek prožíváme, manifestuje jako svobodná hra tohoto prostoru. Této nevědomosti podléháme od času bez počátku, čímž se lpění na představě já a představě skutečně existujícího světa velmi upevnilo a vytvořily se návykové tendence strkat vše, co jsme prožili, do “duševních šuplíků ohraničování a pojmenovávání”.


Potom začne já oceňovat jevy, které samo vytvořilo. Začne mít některé věci rádo a jiné nerado a k dalším se začne stavět lhostejně. Z “mít rád” vznikne přání objekt vlastnit, držet si jej pro sebe a zabezpečovat. Z toho vzejde touha a lpění.
Dostanou-li ostatní něco, co bychom rádi, vznikne závist a žárlivost.
Z “nemít rád” vznikne přání odstranit objekty nechuti z pole vnímání, což se většinou nepodaří. Potom vzniknou averze, hněv a nenávist.
Z lhostejnosti vznikne pocit “být něco lepšího”, tedy pýcha. Výchozím bodem pro práci s rušivými pocity je tedy základní nevědomost, lpění na dualistickém vnímání. Když toto překonáme, rušivé pocity jednoduše nezmizí, ale objeví se jako základ různých buddhovských moudrostí, odhalující v nich obsažené kvality. Abychom překonali základní nevědomost, je nutné studium správného pohledu a praxe budovací a rozpouštěcí fáze meditací Diamantové cesty. Nejde tedy o odsunutí rušivých pocitů, jejich popření nebo ututlání, nýbrž daleko více o práci s nimi. Proto musíme nejdříve vidět, které rušivé pocity – ať již vědomé či nevědomé – tu vlastně máme.
Máme-li pocit, že nám život protéká mezi prsty, aniž bychom měli v rukou někdy něco trvale uklidňujícího, pak je to lpění.
Nebo když máme pocit, že jsme obklopeni intrikami a neustále se děje něco bez nás a za našimi zády, pak je tu asi ještě závist a žárlivost.
Pokud máme pocit, že od nás lidstvo nechce nic dobrého, těžko se na někoho spoléháme, pak je tu jistě někde v mysli hněv.
Jsme-li stále obklopeni darmošlapy, outsidery a začátečníky, je na čase popřemýšlet o pýše.
Je-li život nudný a šedivý, pak je příčinou lhostejnost.

Jak můžeme s našimi rušivými pocity zacházet?
Abychom mohli pracovat s rušivými pocity konkrétně, musíme nejprve zjistit, kdy se v naší mysli objevují a získávají nad námi nadvládu. K tomu musíme vycvičit naši pozornost, například meditacemi, jako je soustředění se na proud vzduchu, jak vchází a vychází špičkou našeho nosu nebo koncentrace na fázi budování meditací Diamantové cesty, kdy necháváme všechny myšlenky a pocity jednoduše procházet myslí, aniž bychom je posuzovali. Tak se staneme pozornějšími i v běžných denních situacích. Vidíme, kdy se myšlenky objevují a jak se z nich stávají rušivé emoce a můžeme tak s nimi pracovat, ještě než se dostanou mimo kontrolu. A žádný strach, když to vypadá, jako by se tím objevovalo více rušivých emocí, je to jen zdání! Díky pozornosti si teprve všimneme, co všechno v naší mysli straší.

Obdarovávat namísto ulpívat
Konkrétně to potom může vypadat takto: v mysli vzniká například žádostivost nebo lpění a my ji nemůžeme nebo nechceme prožívat. Potom můžeme přemýšlet o pomíjivosti, složenosti, nebo nevýhodách předmětu žádosti. Je to trochu nepopulární. Ale je to nouzová brzda, aby nás vlastní lpění nevodilo za nos. Když nás ale objekt ulpívání těší a užíváme si ho, přejeme si, aby mohly všechny bytosti zažívat něco pěkného a obětujeme to našemu učiteli nebo Buddhovi.
Anebo darujeme to, co bychom si nejraději podrželi, když ne doopravdy, alespoň v mysli, jako při věnování mandaly. To vytváří vnitřní bohatství. Nikdo nenamítá nic proti tomu, užívat si krásy světa – problém je v dualistickém způsobu prožívání.
Základem žádostivosti je jedna kvalita, a sice schopnost vytvořit z míchanice nejmenších, ve skutečnosti neexistujících částeček něco překrásného. Dokážeme-li tuto kvalitu rozšířit na celou oblast našich zkušeností (našeho prožívání), již to je čistá země. Vše je fantastické prostě proto, že se to děje.

Dobrá přání proti žárlivosti
Závist a žárlivost vznikají v mysli z vnitřní chudoby, jednoduše nevydržíme, že ostatní jsou šťastní bez nás. Abychom vyplnili tuto vnitřní chudobu, musíme nasbírat do mysli velmi mnoho dobrých dojmů. Nejlépe se toho dosahuje dobrými přáními – přejeme každému všechno štěstí světa. Kdekoli, kde bychom obyčejně byli žárliví nebo závistiví, děláme silná přání. Když bude mysl stále velkorysejší a bohatší, ukáže se kvalita skrytá za žárlivostí. Schopnost vědět, co udělá ostatní šťastné. To je moudrost zkušenosti a buddhovská aktivita.

Bludný kruh hněvu
Hněv, to je opravdový bludný kruh. Vzorce nepřátel vznikají ze starých negativních dojmů v mysli, a pokud na základě těchto vzorců jednáme, vznikají nové negativní dojmy, které zapříčiní vznik nových. Ven z této situace nám pomáhají dva způsoby:
Buď zkoušíme očistit naše podvědomí od negativních dojmů, například meditací Diamantové mysli.
Nebo se s vnějším světem znovu spřátelíme rozvíjením lásky, soucitu a porozuměním, že vnější svět existuje jenom zdánlivě. Láska je nejlepší metodou jak dualistické vnímání světa rozpustit. To jsme, doufejme, již všichni zažili, pokud jsme byli doopravdy zamilovaní. Musíme v tom naši mysl potrénovat, aby se tato láska rozšířila na všechno a všechny bytosti. Je to jistě náročná práce, ale vyplatí se, protože již cestou se ukazuje za hněvem ukrytá moudrost. Je to schopnost vidět vše jasně, jako v zrcadle.

Pýcha je schopnost zdůraznit kvality – bohužel zatím jen vlastní
Pýcha je snad nejtvrdošíjnější rušivý pocit, protože jsme příliš pyšní připustit, že takoví jsme. Hodí se ale jako náhražka za ostatní rušivé emoce. Když chceme například trochu zchladit náš hněv, abychom získali odstup. Chceme-li pracovat s naší pýchou, je někdy velmi dobré si připomenout, že ještě nejsme tak dokonalí, jak bychom rádi byli. Lepší ale je, když zkoušíme vidět kvality u ostatních. To není jen nějaké pozitivní myšlení, protože víme, že všechny bytosti mají buddhovskou podstatu, a proto ukazují kvality zcela přirozeně. Pýcha má schopnost obzvlášť zdůrazňovat kvality, bohužel doposud jen vlastní. Důvodem, proč můžeme vidět tak těžko kvality ostatních, je, že bereme všechno tak osobně a vztahujeme všechno k vlastnímu egu. Praxí u pýchy je tedy koncentrace na buddhovskou podstatu a kvality ostatních. Vždy myslíme my a přirozeně to podporujeme praxí poklon. Pak se ukáže moudrost rovnosti, my jsme obklopeni buddhy a bódhisattvy a vždy v nejlepší společnosti. Existuje něco lepšího?

Intuice, klíč k osvícení
V případě lhostejnosti a tuposti v mysli pomáhá lepší porozumění vnitřním a vnějším souvislostem světa. To přináší nový správný pohled a silnou motivaci zacházet s každou situací konstruktivně. Začíná to studiem dharmy, ale nekončí titulem učence, nýbrž empatickým jednáním. Správný pohled nemusí být bezpodmínečně komplikovaný. Říká se, že osvícení je vlastně příliš jednoduché, že mu s naší komplikovaně pracující myslí nemůžeme rozumět. Tady přichází ke slovu kvalita, která se skrývá za tupostí. Být spokojen s jednoduchými pravdami a pohledy. Toto spočívání v sobě vede k intuici, k chápání přesahujícímu intelekt, což je klíčem k osvícení. Když pracujeme s rušivými pocity tímto způsobem, stávají se z nich kroky na cestě. Tím, že je již nebereme jako takové vážně, ukazuje se pomalu, ale jistě v nás odpočívající zárodek osvícené moudrosti a je radost tou cestou jít.

Autor: Gerd Boll má 38 let, je zaměstnáním zemědělec. Žije v buddhistickém centru Holzbunge, od roku 1988 praktikuje dharmu, je žákem lamy Oleho Nydahla. Studuje v Dhagpo Kagyu Ling na letní škole buddhistické filozofie a od roku 1992 je činný jako učitel dharmy.