O fenoménu stvoření umělých bytostí

O fenomenu umělých výtvorů, sestrojených v jakékoliv podobě a obdařených alespoň dočasně a třebas pouhým stínem oduševnělého života, - na rozdíl od mechanických loutek, poháněných libovolnou fysickou sílou (toho druhu na př. byl android Alberta Velikého) - musíme pojednati nejdříve se stanoviska nejširšího, abychom vlastní zjev Golemův učinili lépe pochopitelným. Byly to dva způsoby, jimiž bádavý a odvážný člověk všech dob hleděl upoutati transcendentální, či jak je nyní moderní okkultismus jmenuje, parapsychické síly různé čistoty a druhu k fysickým tělesům určitých tvarů a povahy buď pevné, neb přenosné. Nejznámější z těchto dvou způsobů jest rituálním základem a tradicí všech věr a náboženství ve všech dobách, Na tomto místě bylo by snad tudíž počíti naukou animistickou, jež by nás však zavedla příliš daleko. Proto spokojíme se raději upozorněním na výborné pojednání o tomto předmětu v díle dra Pertolda: Základy všeobecné vědy náboženské (2. svazek »Knih východních«, vydal Šnajdr, Kladno), Principem onoho směru jest snaha přitáhnouti a upoutati síly bohů, geniů a démonů na určité místo, jež umožňuje lidem vcházeti s nimi pohodlně ve styk. Mohou to býti na př. celé hory (Kailas Indů, Olymp Řeků), nebo vodní toky (Ganges, Nil), jezera, skály, stromy (velmi často u Slovanů), též však zvířata (býk-Apis, slon, krokodýl), a ovšem také tělesa mimozemská: slunce, měsíc, hvězdy ve svých, smyslům (zraku) dosažitelných projekcích v ovzduší naší země, při čemž ovšem skutečná blízkost neb vzdálenost těchto těles nebéře se vůbec v úvahu. Nás však budou zajímati podobné případy pro golemovskou tradicí teprve tehdy, až budou jejích předmětem menší, mobilní výseky hmoty a prostoru; ve stavu nejprimitivnějším útvary přirozené, na př. meteority s nebe spadlé, jako černý kámen v Kaabě v Mekce, - hlavně však lidskou rukou zpracované sochy, rytiny, obrazy a věcí jim podobné, často v nejhrubších prototypech. Ve svém významu nejurčitěji zachovanými památkami toho druhu jsou, kromě snad kamenů keltických druidů (menhiry, dolmeny), - tak zvané syrské maceby, obrovské, téměř neopracované kamenné monolithy, jež vztyčeny v kolmé poloze, mají znázorňovati zhruba buď phalus, nebo i lidskou postavu. Jsou dosti obvyklé v Syrii a celém Kanaánu dávno ještě před příchodem Israelitů do Palestiny. Byly vztyčovány na tak zv. výšinách (hebrejsky bámóth), místech to pro bohoslužby, o nichž tak často mluví Starý zákon jako o středisku nejen pohanské, nýbrž i židovské bohopocty, dokud ještě nestál chrám Šalamounův v Jerúšalajím (Jerusalému) a archa Hospodinova chována zatím v Šílo.
    Tak v Gezeru objeveny v letech 1903-8 Stewartem a Macalisterern maceby v celé skupině 11 obrovských monolithů, obrácených hlazenou stranou k západu a s patrnými ještě dnes stopami častého polévání olejem a krví obětí na svém povrchu.
    Někdy vytesány na těchto balvanech zhruba obrysy ženských prsů, a maceby tyto byly pak nazývány Ašera nebo Aširta, což jest kanaánská obměna jména semitské bohyně Ištary (Astarty). Tento ženský charakter zůstal macebám i tehdy, kdy zjevně naznačovaly mužský phalus. Když byly totiž později bohyní Aširtě stavěny chrámy, nahrazoval maceby vhodně upravený dřevěný kůl, vztýčený v podobě phalu na oltáři, a uvnitř něho zobrazována podoba bohyně, zde patrně personifikace plodivého semene, jež jest ženského charakteru tak, jako jemu odpovídající voda, jež oplodňuje zemi. Egyptské pylony a jehlance, stavěné před chrámy, jsou nepochybně také památkové zbytky primitivních phalů nebo soch z nejstarších dob, a stejný význam měly patrně i keltické menhiry. - Nelze nám však sledovati nyní celý vývoj sochařského a obrazového umění v náboženství od hrubé kanaánské maceby až ke vznešené a nádherné .podobě Feidiova Zeva v Olympii, nebo kolosální bronzové soše Buddhově v japonské Kamakuře. Se stanoviska okkultního zajímá nás spíše technika myšlenky model jako nosičů mimohmotných, magických sil a vlivů.
    Postup magické techniky v tomto směru jest vždy stejný; ona část nezměrného Božství, prostírající se v pláni Manasu, nebo nižší buddhické úrovně, kam jedině ještě může obyčejný smrtelník vniknouti a působiti vědomě, zachycena jest intensivní představou jednotlivcem, nebo větší jednotkou lidstva: rodem, kmenem, národem, a jako určitě vymezená idea tažena jest dolů hutnějšími sférami mimohmotných plání, v jejichž formu a látku se takto postupně odívá, a zpracována jest a vytvářena v určitou představu podle míry vzdělanosti a názorových schopností lidí té které doby a národa, nebo společenské vrstvy. Jako člověk s barevnými skly na očích vidí určitý úsek světa kolem sebe v určité barvě, tak jediná, všeobsáhlá bytost absolutního Boha sama v sobě bez tvaru a formy jeví se v nejrůznějších podobách a jménech podle barevných skel kultury a duchovního rozvoje, jež zastírají omezeným lidským tvorům pohled na pravou podstatu Nejvyšší Bytosti. Takto tedy Idea, vytvořená v Manasu nebo snad Buddhi, ať spekulací budovatelů různých náboženství, ať samovolně dlouhým vývojem, přijímá v nižších pláních astrálna (Káma a Prána indických theosofů) příslušnou silovou formaci, vytvářenou tvůrčí představou náboženských citů věřících a jejich modliteb. A své nejnižší (ještě však nehmotné) tělo (Linga-Šariru nauk indických) ve sféře fluidické přijímá božstvo z fluidů pokrmů, obětin, spálením uvolněných, hlavně však z krve obětovaných živých tvorů ať zvířat, nebo lidí; neboť krev, jak známo, jest eminentním nositelem životní síly. Konečně viditelným, takřka fysickým tělem božství jest jeho hmotná podoba, hora, strom, socha, nebo obraz. Hmatný substrát této jeho viditelné formy tvoří takto katalysátor, nebo lépe: svodič, kontakt nadsmyslných sil božstva se světem fysickým, hlavně bezprostředním okolím modly, zvláště chrámem. Tento kontakt formuje se tím dokonaleji, čím případněji se stanoviska magických a planetárních korespondencí jest volen materiál modly (kovy, atd,), - dále čím dokonalejší jest vnější podoba ve shodě s příslušnou představou, aby sugesci života položeno bylo takto pole co nejširší, a aby zbožná soustředěnost věřících nebyla rozptylována namáháním jejich fantasie. Věrná lidská podoba s vhodně voleným výrazem, formou, pósou i vnější výzdobou příslušnými atributy a symboly bude ovšem v technice model nejvyšším ideálem.
    Síla působnosti takto vytvořeného idolu, neb modly jest ovšem kvalitativně různá. Čím trvá déle, tím mocnější a stálejší silové víry tvoří se v astrálnu. Čím četnější jsou oběti, zvláště krvavé, tím více mohutní silový náboj fluidického těla božství modly a vzrůstají nepřímo i její těla jemnější, jimž jest zmohutnělý protějšek fluidický přitahujícím podkladem.
    Pro jasnovidné (ve vyšším smyslu ovšem) jest souhrn těchto nadsmyslných, vzájemně se prostupujících těl, jejž můžeme nazvati aurou modly v nejširším významu slova; svítícím, obyčejně beztvárným, mnohobarevným oblakem často nesmírných rozměrů, přesahujícím svojí ohromností celé hory a zahalujícím chrámy příslušného božství jako zachvívající se, zářící mlhovina. Tak jako v životě lidském, vládnou různé osudy v délce trvání a intensitě životnosti i u těchto Útvarů a Forem. Dosti v tomto směru nepřesná terminologie moderního okkultismu má pro tyto útvary po vzoru francouzském název Elementálů, míníc tím bytosti, jež podle okkultní tradice a nauky nemají karmického, evolučního vývoje, a jejichž náhlý a umělý mnohdy vznik mimo obvyklé zákony postupného vznikání (jako na př. u lidské jednotky) a spolu též zánik, - jsou zároveň s jejich životností charakteristickými známkami těchto Útvarů. Tato definice Elementálních Bytostí, - nikoliv elementálů jako duchů živelních, ani elementárů, jak jsou někdy nazýváni moderními okkultisty duchové zemřelých, - nebyla, zdá se, dosud nikdy takto podána. Ohledně nového názvu, jenž jest jistě velmi potřebným, navrhoval bych toto: Assyrsko-babylonská magie měla, pokud jsou nám ovšem dochovány sporé zprávy v tomto oboru magických věd, - pro podobné fenomeny jíž dávno případný termín: Šiknát-napištim, t.j. oživené (oduševnělé) výtvory. Tento název byl by již proto vhodným, že v sobě chová oba charakteristické znaky těchto bytostí: umělé vytvoření a životnost.
    Při výše vylíčených božských šiknát napištim třeba se ještě zmíniti o případu, kdy určité božství dochází úcty ne toliko v jednom středisku, nýbrž uznáváno a vzýváno jsouc často v celých světadílech, má své takřka fíliální neb i rovnocenné svatyně na více místech. Pak jest možno představovati si metapsychické tělo takové bytosti jako nesmírnou, svítící mlhovinu, roztaženou po celé sféře uctívání; bledou a řídkou nad oceány, nad kraji řídce obydlenými, nebo tam, kde věřící jsou liknaví ve své zbožností a vlažní ve víře, - zhuštělou však opět a jasnější nad četnými domovy zbožných vyznavačů, a protkanou svítícími jádry různé jasnosti ve střediskách pocty, v chrámech a svatyních. Intensita jasnosti mění se časem podle slavností, odbývaných v místech takových, nebo se pohybuje i místně při processích a poutích věřících. Celek, pozorovaný jasnovidcem s jakési dostatečně vzdálené, mimozemské ptačí perspektivy byl by ne nepodobný vzhledu planetárních mlhovin, na př. v Orionu, se všemi svými pruhy měnlivé jasnosti a svítícími jádry. A v případě, kdy se jedná o různá centra vlády téhož božstva mohli bychom ještě pozorovati jinou charakteristickou zvláštnost: snahu středisek po individualisaci a dále vzájemné jejich kvalitativní různění, k němuž se pojí samozřejmě i rozdílnost kvantitativní. Bylo by možno z historie uvésti četné příklady pro tuto zvláštní logiku v náboženském nazírání věřících všech časů a vyznání. Tak na př. ve staré Babylonii bůh slunce Šamaš těšil se zvláštní úctě ve městě Sipparu, a jeho orakulím přikládán zde větší význam, než ve starším sídle kultu téhož boha ve městě Larse. Podobně Zeus Olympský u Řeků byl jinak ceněn než týž bůh v Dodoně, nebo na jiných místech, ačkoliv nebylo nikdy pochybováno o identitě božství těchto sídel. Ale ani v křesťanských věrách nebylo a není tomu jinak a zvláště katolicismus, specielně lidový se vyznamenává zřejmým posměchem vůči prvému přikázání desatera. Poslechněte si jen zbožné kmotry na českém jihu a západě, neřku-li na Moravě, jak se prou s vážnou tváří o různé moci panenky Marie svatohorské, sepekovské, mariacelské nebo konečně lurdské! Není to čistě pohanské? Aspoň mně se zdá někdy ironií tvrzení, že katolický ritus jest monotheistický. Oč výše v pojetí Jediné Bytosti stojí židovství a víra mohamedánská!
    Po tomto malém odbočení vraťme se opět k hlavní věci. Pojednali-li jsme o »oživených výtvorech« prvé třídy dosti již se stránky povšechné, bude nás nyní více zajímati otázka, jakými as zákony se řídí poměr nadsmyslných sil, pojících se k fysickým nosičům, a to pokud patří mezi mobilní tělesa, zpracovaná aspoň částečně rukou lidskou (tedy hlavně modly, sochy). Jest nějaký zjistitelný poměr mezí velikostí tělesa modly a božskou, jí se projevující sílou, nebo lépe řečeno, souhrnem transcendentálních sil, připoutaných k ní náboženskými obřady a magickými processy?
    Božské dogma Smaragdové desky Trismegistovy o tajemné analogii »věcí hořeních a doleních« uvedlo by nás do světa fysických zjevů a to k nejbližší obdobě; zákonům o hmotném magnetismu a elektřině. Zde poznáváme these o povrchovém napjetí, zákony o přímém a nezměnitelném poměru mezi stupněm nasycenosti (kapacitou) a povrchem a hmotou vodiče. Stručně řečeno: čím více fysikálních sil (specielně magnetismu a elektřiny) chceme připoutati k určitému tělesu, tím větší hmotu musí toto míti. O některých zdánlivých nesrovnalostech u hmot ve stavu zářivém (radioaktivních) netřeba se zmiňovati. Zavedlo by to příliš daleko dokazovati, že tentýž svrchu zmíněný zákon platí také o překvapujícím zjevu u mizivě nepatrné částečky radia, z níž se rozkladem atomického složení hmoty uvolňuje po věky relativně nezměrně ohromné množství energie v poměru k nepatrnosti hmoty, jež jest zde zdrojem a východiskem unikající síly. Množství této síly, vznikající vnitřním rozpadem hmoty jest přirozeně opět úměrné atomové její kvantitě. 

Dr. Oldřich Eliáš