O andělském životě

Počátky křesťanského mnišství se obvykle kladou na přelom 3. a 4. století, a bývá popisováno jakoby takřka něco nového a do té doby neznámého v životě Církve. Takový pohled je však poněkud nepřesný a často sebou přináší problematická klišé. Nejčastěji bývá vznik mnišských komunit viděn jako reakce na "zesvětštění" Církve v pokonstantinovském období. Hledají se také analogie křesťanského mnišství s předkřesťanskými asketickými školami (nejčastěji essénů a egyptských therapeutů, mnozí jeho vznik odvozují z dualistických názorů neoplatonismu, neopythagorismu, gnosticismu, někteří dokonce i buddhismu a starého kultu egyptského božstva Serapise).Ač je nesporně zajímavé věnovat pozornost i těnto analogiím, neboť svět není jednoduchá křížovka k vyluštění, při podrobnějším pohledu na kořeny křesťanského mnišství překvapivě jasně objevíme jeho přísnou inspiraci Evangeliem, ale také, že od jerusalémské obce svatých apoštolů není k prvním anachoretům (těm, kteří oděšli, dali výhost světu) na egyptských pouštích ve skutečnosti tak daleko. Co si i dnes jako první velmi silně uvědomíte po pár dnech v prostředí pravoslavného monastýru, je právě kontinuita života s původní povahou křesťanské Církve, kterou jsme si zvykli nazývat eschatologickou.

Na tomto místě snad bude vhodné krátce zmínit prameny ve Svatých písmech, ze kterých se mnišství utváří a jež se na přelomu 3. a 4. století projevuje už jako intensivní hnutí (a nikoliv nějaká novota). Idea sebevzdání se Hospodinu, není v Božím lidu Staré i Nové smlouvy rozhodně něčím neobvyklým. Vprostřed Starého Israele jsou to především nazorejci - Boží zasvěcenci, kteří žijí podle pravidel, jež nalezneme ve Čtvrté knize Mojžíšově, šesté kapitole. Toto zasvěcení může být dočasné či celoživotní a nazorejci při něm slibují, že kromě plnění ostatních předpisů po čas svého nazoriátu nebudou požívat opojné nápoje a jejich znakem budou neholené vousy a nestříhané vlasy. Takto zasvěceno mohlo být i dítě svými rodiči, a to již před svým narozením. Slib mohli skládat muži i ženy. Tato praxe byla v židovském prostředí hellénsko-římské doby běžná a předpokládá se že ji konali také první křesťané (Sk 18, 18; 21, 24).

Někteří z nazorejců byli proroky, kolem kterých vznikají prorocké školy (komunity společného života) se silným mesiášským očekáváním. Nejznámější z proroků Elijáš a prorok "posledních časů" Jan Předchůdce a Křtitel Kristův (jenž byl nazorejcem již z matčina lůna) jsou vlastně archetypy křesťanského mnišského života. Mezi poslední známé takové skupiny snad můžeme považovat i komunitu essénů z kumránského úvalu. Vztah Jana Křtitele k této obci je čistě hypotetický, víme však že sám měl okruh učedníků.

Tato charismatická prorocká obdarování s naplněním Staré smlouvy přecházejí i na Nový Israel (Církev). I apoštoská Církev má své proroky, kteří jsou pro tuto službu odděleni. Již v tomto období Církve se mnozí z křesťanů zříkají manželství "pro království Boží", následujíc tak některé z apoštolů. Známa jsou závazná pravidla pro společenství vdov (1Tm 5. 3-16) a později i panen, jež vznikala na základě apoštolských doporučení (1K 7.25-39).

I život asketů v ústraní a samotě již měl ve 3. století dlouhou tradici a zřejmě má svůj původ v dobách pronásledování, kdy se takto množství křesťanů skrývalo i několik let v pustých horách a pouštích. Svatá Makrína. babička nejvýznamnějších otců a theologů rané Církve, svatých Basila Velikého, Gregoria Nysského a ctihodné Makríny, prožila se svým mužem v horských lesích Pontu šest let. A ani ctihodný Antonios Veliký, jenž je nazýván otcem mnichů, není prvním křesťanem, který odešel do samoty, neboť víme, že sám vyhledává osaměle žijícího starce za městem a nějaký čas u něho žije.

Ve svých kořenech má tak mnišství nejenom ideu dobrovolného sebevzdání se Hospodinu, ale také odmítání následovníků a milců Božích ze strany světa: "Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o ...prorocích, kteří svou vírou dobývali království ...v slabosti nabývali síly ...byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země." (Žd 11. 32-38), slyšíme číst v chrámech na den Všech svatých.

Všechny tyto prvky jsou zárodky organisovaného mnišství, které v nich je obsaženo. A z těchto hořčičných semínek rostou mohutné stromy, jež mají nápadnou podobu s charakterem jerusalémské apoštolské Církve: společenství majetku, pravidelná společná modlitba střídaná prací, eucharistické společenství, neustálá osobní modlitba, bdělost, vyhlížení Dne Páně - to vše je základem eschatologické povahy mnišství.

Eschatón: "den (Páně), který nepozná konce ani setmění a jenž nemá nástupce, věk, jenž nekončí a nestárne" (svatý Basil Veliký), jehož obrazem je neděle.

 

Manželství a království nebeské

Mnišství bývá chápáno jako zasnoubení se Božímu království: "Synové světla jsou přidruženi k nebeskému vojsku a jsou zavázáni k andělskému životu." S tímto pojetím se setkáváme u kumránských essénů, ale i v Ježíšově evangeliu (Lk 20. 34-36). Mniši již patří nebeskému království, jež je očekáváno i přítomno zároveň a kde se lidé, podobni andělům, nežení ani nevdávají. Své jméno monachoi (m o n a c o i ) mají odvozeno od života v ústraní - osamocení, ale podle ctihodného Dionýsia Areopagity také pro jejich "nedílný sjednocený život, který je spojuje ve zbožném odmítnutí rozdělujících starostí a všedních záležitostí a povznáší k jednotě Božského vzoru" (m o n o V ) neznamená pouze jednoho, ale i jednotu). To však z mnichů nečiní privilegovaný stav Církve (byť v ní odedávna požívá veliké úcty), neboť podobně je vnímáno i manželství (ač se to může zdát paradoxní), v němž můžeme nalézt nejednu paralelu s mnišstvím.

To vyplývá ze samotné povahy bytí Církve, která je tajemná. Neboť v Ježíši Kristu se tajemným způsobem sjednotilo božství a lidství a Církev přebývá v tomto tajemství jednoty, jež má své vyjádření v eucharistii. Ona je pramenem všech blahodatných darů a k ní, jako centru (svému srdci), směřuje celý život Církve. Ostatní tajiny (z řeckého musterion , latinsky sacramentum - odtud svátosti) v ní mají počátek, obsah i završení. Eucharistický život je tak životem v "tajemství Božím, jímž je Kristus" (Ef 3.9-10). Velký liturgista 14. století Nkolaos Kabasilas proto pojmenovává trktát o tajinách "Život v Ježíši Kristu" a veliký světec Jan Kronštadský, kněz žijící v minulém století popisuje svojí eucharistickou zkušenost v knize "Můj život v Kristu." To vše ukazuje, že skutečnou vlastí pravoslavných duší je Církev liturgických tajemství (Pavel Evdokimov), neboť "tajinami žijeme, hýbáme se, jsme" (Nikolaos Kabasilas).

Tak je za tajemství Církví vždy považováno i manželství, jež je také odmítnutím rozdělení způsobeného hříchem, zde mezi mužem a ženou. Skrze společnou účast na Chlebu a Kalichu spásy (od nichž nelze oddělit ani tuto, ani jinou tajinu), je manželství také povznesením k jednotě Božského vzoru a stává se ikonou Božské jednoty přesvaté Trojice, neboť "každá tajina přivádí naše rozpolcené životy k jednotícímu zbožštění, rozdvojené spojuje podle Božího vzoru a dává společenství a spojení s Jediným" (ctihodný Dionýsios Areopagita). V tom spočívá moc k překonání každého rozdělení, jež by mezi manžely mohlo nastat. Nahlédnuto touto perspektivou pak mezi mnišskou a manželskou věrností není podstatného rozdílu. A snad i proto apoštol Pavel právě toto tajemství krásným způsobem vztahuje na jednotu Krista a Církve, jež tvoří jedno Tělo.

Proto Církev vždy hájila důstojnost manželského kněžství před těmi, kteří by jej chtěli znevažovat a tak vždy zachovávala tuto křehkou (avšak neporazitelnou) jednotu Kristova Těla, v němž se uskutečňuje sjednocení protikladů, aniž by došlo k jejich popření ("neslitě, nezměnitelně, nerozdílně a neodlučitelně"). Život Církve tak není myslitelný bez harmonie vztahů, jež je udržována účastí na jednom Těle Kristově. Bez (nutného) napětí mezi různými stavy v Církvi je pak přirozená rovnováha porušena (ztratí-li tělo své svalové napětí, znamená to, že již není živé). Obecné kněžstvo ( laoV - lid) se neobejde bez kněžstva hierarchického a naopak, stav mnišský bez křesťanů, kteří žijí v manželství, a naopak... (zde není myšlen stav církve římské zvláště po té, co jednotu obecné Církve opustila, kdy byla postižena mnoha deformacemi).

V mnišství tak lze vidět zasnoubení života Bohu, naopak období zásnub (příprava k manželskému kněžství) je obdobou mnišského poslušnictví (noviciátu). V dobách, kdy pravoslavný obřad ještě zachovával plnost svojí symboliky, se koruny (věnce) snoubenců po sedm dní ukládaly a teprve po ukončení tohoto období zdrženlivosti se jim dostalo požehnání. Podobně v Rusku bývalo pravidlem, že po přijetí svaté tajiny manželství, odcházeli novomanželé do monastýrů a aby se k manželskému kněžství lépe připravili, na určitou dobu se zavázali k mnišskému životu.

 

Vnitřní mnišství

Jak již bylo předznamenáno, sjednocení v Kristu neznamená popření či slití individualit. Přestože v tajině manželství je překonána roztříštěnost, kterou jsou poznamenány naše smrtelné existence, muž ani žena nepřestávají být sami v sobě tím, k čemu byli stvořeni - "obrazem Božím". Při stvoření činí Bůh v lidském srdci místo, které nemůže naplnit nic, co bylo stvořeno a proto ani blízkost druhého člověka. Je to místo nesmírné hloubky, jež "tíhne k hlubině Boží" (Angelus Silesius).

"Učinil jsi nás pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě" (svatý Augustin / Vyznání). "A proto nás nemůže nic nasytit... Neboť lidská duše touží po nekonečném... každá věc byla stvořena ke svému cíli a touha srdce tkví v tom, aby se povzneslo ke Kristu" (Nikolaos Kabasilas / Život v Kristu). V tom spočívá podstata stavu vnitřního mnišství každého, kdo přijal křest a myropomazání (biřmování), jež je mysteriem všeobecného kněžství a síly, která nás vyzbrojuje jako vojáky a zápasníky Kristovy a dělá z nás křesťany ( cristianoi - ti, kteří jsou pomazáni účastí na pomazání Ježíšově Svatým Duchem). Modlitba, půst, pravidelné čtení Písma a asketická kázeň se ukládají všem ve stejném smyslu. Ti křesťané, kteří žijí plně ve světě, berou na sebe eschatologický maximalismus mnichů, jejich radostné a netrpělivé očekávání Parusie. Neboť mniši svým způsobem života jsou znamením blížícího se "dne pokoje, který nemá večera a nemá západu, neboť je posvěcen k věčnému trvání" (svatý Augustin Aurelius) a připomínkou žárlivě milujícího Boha, toužícího po tom, abychom mu patřili celým svým bytím.

 

Formování mnišského hnutí

...jež vtisklo trvalou pečeť do všech oblastí církevního života, spadá do období konce třetího století a je spojeno se jménem ctihodného Antonia Velikého (nazývaného "otec mnichů"). Ten pochází z hornoegytské vesnice Koma, kde se narodil kolem roku 251, v rodině prostých farmářů. Od dětství se zbožností navštěvoval chrám. Po zesnutí rodičů se staral sám o hospodářství i mladší sestru. Jednoho dne v chrámu vyslechl evangelní příběh o bohatém mládenci, kterému Kristus řekl: "chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co máš a rozdej chudým ...pak přijď a následuj mne" (Mt 19. 16-26). Antonios zůstal těmi slovy zasažen, jakoby patřila jemu. Narozdíl od mladíka z evangelia učinil podle Spasitelovy rady. Sestru odevzdal na vychování do společenství panen s částí zděděného majetku na její zaopatření a zbytek rozdal. Nějaký čas žil u zbožného starce nedaleko města a roku 286 odchází na poušť, aby vyhlásil válku démonům v ní přebývajícím. Tu opouští pouze dvakrát během pronásledování křesťanů v Alexandrii, aby posílil bratry.

Kolem jeho chatrče postupně vyrostli kolonie poustevníků, kteří následovali jeho příkladu. Postupně proto ctihodný Antonios organisuje život dvou komunit - v Thebaidě (oblast poblíž města Théby) u jednoho z nilských ramen a u hory Kolcim nedaleko Rudého moře. Zde poustevníci získávají svá jména monacoi - mniši. Jejich osady jsou pojmenovány jako lávry, podle periferních slumů v Alexandrii, jež se nazývaly laurai ( laurai), chýše jako kelie (odtud i naše cely), někdy i monasteria, popř. frontisteria (místa ke kontemplaci). Charakteristickým znakem těchto osad bylo, že mniši nežili podle pevně daných pravidel, jimž by všichni byli podřízeni, ale každý se svobodně přidružuje ke svému starci, jemuž byl zcela poslušen, což se nazývá idiorythmií.

Po skončení pronásledování dostal Antonios nabídku od císaře Konstantina, aby se stal jeho učitelem. Ten však odmítá a zůstává na poušti v práci a modlitbě (mniši si v té době získávali obživu především pletením košů a rohoží). Z tohoto světa k Pánu odchází ve věku 105ti let, roku 356.

Ctihodný Pachomios, jeden z Antoniových žáků zakládá bratrstva společného života, tak zvané kinovie (latinsky coenobie, z řeckého koinoV bioV - společný život), tedy monastýry v dnešním smyslu slova. Pachomios byl obráceným pohanem a vojákem. Duchovně otřesen setkáním s mnichy a jejich dobrovolně zvoleným těžkým životem v chudobě a odříkání, se sám zříká svého povolání a zůstává na poušti u ctihodného Antonia. Během třicátých a čtyřicátých let pak zakládá komunitu na jednom z ostrovů nilské delty, kde si bratří staví vlastní dům obehnaný zdí, ve kterém společně žijí, nosí jednotná roucha a řád je určován pravidlem (regulí), jemuž se všichni podřizují (tato pravidla byla Pachomiovi zjevena andělem). Když v roce 346 ctihodný Pachomios Veliký zesnul, čítala jeho mnišská obec devět domů a některé z komunit byly ženské.

Dalším významným střediskem egyptského mnišství se stala nitrijská poušť, kde svůj duchovní boj vedl ctihodný poustevník Ammún (+356) a po něm ctihodný Makários (+390), autor známých duchovních poučení. Jiné osady vznikaly na poušti Skétis, podle které se v pravoslavné Církvi dodnes oddělené komunity (podřízené monastýrům) nazývají skity.

Velice záhy se mnišství šíří do Palestiny, jež sem přinesl ctihodný Ilarion (+371) a souběžně růstem mnišství v Egyptě, utvářejí se mnišské osady i v Sýrii. Nedaleko Antiochie vznikla "syrská Thebaida", kde nějaký čas žili i svatý Jan Zlatoústý či ctihodný Jeroným. Rané vazby s egyptským mnišstvím však má i křesťanský Západ, neboť další z učedníků ctihodného Antonia, svatý Athanasios Veliký (pozdější patriarcha alexandrijský), strávil několik let ve vyhnanství v Itálii. Naopak severoitalský biskup Eusebios se za svého vyhnanství v Egyptě seznámil s thebaidskými mnichy. Autoritami mnišského života na Západě v této době byli: svatý Abmrosios (biskup milánský), ctihodný Hieronymus (překladatel svatých Písem do latiny), svatý Martin (biskup tourský v Galii), ctihodný Jan Kassian (významný asketa žijíci v jižní Itálii a autor mnoha poučení), svatý Honoratus (biskup arleský, jehož péčí vzniklo známé mnišské středisko na ostrově Lerins u jihogalského pobřeží), svatý Augustin (biskup hipponský a zakladatel mnišské bratrstva)

 

Pravidla mnišského života

Ti, kteří se stávali duchovními vůdci v prvních mnišských osadách, stanovili hlavní zásady pro život těch, kteří si zvolili andělskou cestu. Za nejdůležitější považovali poslušnost ke starci, jež byl nazýván otcem (abba). V bratrstvech žijících podle pravidla společného života, je to pak poslušnost igumenovi (vůdci) či archimandritovi. Tento titul má původ v Pachomiových monastýrech, jež byly obehnány zdí (egyptsky "mandra"). Původně tedy šlo o strážného na hradbách, z čehož se později stal titul pro igumeny významných monastýrů. Na západě je jmenovali abba, opat, prior.

Druhým zásadním pravidlem byl požadavek zdrženlivosti, který se týkal mnišského života v jeho celosti, což nelze redukovat pouze celibát. Z této zásady přirozeně vyplývá dobrovolně zvolená chudoba, rovnoměrné rozložení práce a modlitby, setrvání na jednom místě - tedy asketické životní zaměření vedoucí k očištění od vášní.

Velké množství rostoucích komunit si však brzo vyžádalo detailnější vypracování těchto hlavních zásad, mimo jiné i proto, že pokušení podlehnout gnosticko-dualistickým naukám, nebyla mnišská bratrstva uchráněna, spíše byla naopak vystavena silnějšímu vlivu těchto proudů, než církevní obce ve světě. K takovému rozhodnutí dospěl svatý Basil Veliký, zvláště po té, co se setkal s extrémem dualistického znevažování hmotného světa (a tedy tělesného bytí) v maloasijských komunitách založených sebastijským biskupem Eustatiem. Na základě osobních zkušeností a studia předešlých forem mnišství sestavil "Pravidla mnišského života" (v malé a velké redakci). Dal tak mnišstvu správné zaměření duchovní i theologické a jeho pravidla byla proto všeobecně přijata po celé křesťanském Východě. V prostředí latinském se podobného všeobecného uznání dostalo pravidlům sepsaných ctihodným Benediktem Nursijským původně pouze pro bratrstvo, které založil na hoře Mons Cassinus.

Zde je snad na místě učinit malé odbočení a poukázat na zavádějící rozdělování mnišstva na různé "řády" (tedy nikoli ve smyslu "pravidel", ale institucí), jak to známe z vývoje římské církve ve druhém tisíciletí. Tak se můžeme setkat s označením mnišských bratrstev žijících mimo latinskou sféru "řád basiliánů". Myšlenka spirituální či praktické specialisace dělící mnišstvo na řádové organisace, je naprosto cizí jak původní jednotné mnišské tradici, tak dodnes pravoslavnému mnišství. Tato fragmentace tak v sobě zřejmě odráží papežskou centralisaci a právní pojetí víry a vztahů v římské církvi. Základem mnišství však je odmítání všeho, co nás odděluje od jednoty života přesvaté Trojice (viz v úvodu citovaný ctihodný Dionýsios Areopagita), hledání a nalézání dokonalosti ve všem - což je pravý smysl asketické námahy a měl by se projevit uceleností v životě mnicha i mnišských společenství. Pravidla nabízejí síť opěrných bodů a tvoří obecný rámec mnišského života při hledání této jednoty a utváření života v ní. Proto se Basilova a Benediktova pravidla neliší v obsahu, ač obě používají rozdílný "jazyk" (nejde samozřejmě o řečtinu či latinu). Obě se staly příhodnou synthesou jak předešlých pravidel, tak vlastních zkušeností, že vytvořila zdravé prostředí pro mnišský život (proto jejich spontánní přijetí). Konkrétní podobu života mnišských společenství pak určuje jejich vlastní typikon, jenž postihuje rozmanitosti vnějších podmínek, do kterých jsou mniši Pánem života postaveni a jimž je (do jisté míry) určena i jemně odlišná atmosféra každého bratrstva.