Nesmrtelnost duše z pohledu Platonovy filozofie

Nesmrtelnost duše, tedy trvání duše po smrti, posmrtný soud, očištění a opětovné vtělení duše, aby v novém životě odčinila viny života předcházejícího, jsou nezbytnou součástí Platonovy filozofie a jsou výrazem mravního smyslu pro spravedlnost. Pomocí mýtu o Érovi je tento koloběh popsán v X. kapitole Ústavy.
Nesmrtelnost duše a její převtělování bylo důležitým prvkem orfických nauk; samotné tělo bylo považováno za dočasné vězení či hrob duše. Je pravděpodobné, že Platon byl s těmito naukami dobře obeznámen.
„Co se mluví v tajných řečech zasvěcenců, že my, lidé, jsme v jakémsi vězení a že se člověk z něho nesmí vyprošťovati ani utíkati, ta věc je pro mne příliš vysoká a nesnadno pochopitelná.“ (Faidón, 62b)
„...já jsem totiž také slyšel od kteréhosi z moudrých mužů, že my nyní jsme mrtvi a naše tělo že nám je hrobem.“ (Gorgias, 493a)
„A vypozorovavši zvláštní sílu tohoto žaláře a že jest vytvořen žádostí, tak aby vězeň byl co nejvíce pomocníkem tohoto uvěznění – tu jak pravím, milovníci vědění poznávají, že filozofie, přijavši jejich duši v tomto stavu, klidně jí domlouvá a snaží se ji vyprostiti, dokazujíc, že plno klamu jest pozorování konané očima, plno klamu pozorování konané ušima i ostatními smysly; přemlouvá ji, aby vystoupila vzhůru z těchto smyslů, pokud není nutno jich užívati, a vybízí, aby se sama od sebe sbírala a shromažďovala a aby nedůvěřovala ničemu jinému než sama sobě.“ (Faidón, 83a)
Spravedlivě uspořádaná duše je vskutku nesmrtelná, jelikož nahlíží do světa nesmrtelných idejí a řídí podle nich život člověka. Platon jí po smrti těla nechává doslova narůst perutě, aby mohla vystoupit na „hřbet světa“ do společnosti bohů. „Tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění. Protože se pak mysl boha i veškeré duše, které na tom záleží, aby dostala, co jí patří, živí rozumem a čistým věděním, proto se raduje, když po čase spatří to, co jest, a pohlížejíc na pravdivé věci, sytí se a má se dobře.“ (Faidros, 247c)
Platon takovéto duše nazývá „filozofické duše“, které jsou „příbuzné s pravdou“. Těmto filozofům ukládá Platon za cíl, aby duši osvobodili od vší tělesnosti a povznesli se k nejvyššímu poznání. Avšak takovýto člověk, „protože se straní lidských zájmů a stýká se s tím, co je božské, je kárán od lidí, jako by byl pomatený, ale lidem je skryto, že má v sobě boha.“ (Faidros, 249c)
„Jedním slovem, kdo není příbuzen s tou věcí (tj. pravdou), tomu by nepomohla ani učenost ani dobrá paměť.“ (Listy, 344a)