Nesmrtelnost

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské dne 16.1.2001 v cyklu Buddhistické večery

---

Vznešenému, Osvobozenému, Plně probuzenému,
a jeho učení, které tak skvěle vyložil,
jakož i společenství naslouchajících, kteří je s láskou uskutečňují,
těm všem se klaním v úctě a pokoře.

Je štěstím, že Vznešený, poté co sám došel osvobození,
měl ještě stále soucit s příštími generacemi.
Nechť příjme tuto skromnou poklonu
za dlouho trvající dobro a štěstí, jež nám dosud dává.

Vznešenému, Osvobozenému, Plně probuzenému Buddhovi se klaním.
Též jeho učení, jež tak skvěle vyložil, tomu se také klaním.
I společenství naslouchajících, kteří je s láskou uskutečňují, těm všem se klaním.

Kosice Bačkorka

Dobrý večer, vítám vás tady na Buddhistických večerech. Dnes ráno byl úžasný den. Pokud jste nezaspali a vstali jste včas, tak kolem osmé hodiny ranní se děly zázraky. U nás v Kobylisích máme na kopečku hvězdárnu, pod ní je třešňovka a o kus dál borový les, a to všechno bylo úplně růžové, protože v tu chviličku vycházelo sluníčko a prosvěcovalo skrz jemnou mlhu a jiskřilo na jinovatce, která byla na třešňových stromech, na křoví a na trávě. Nahoře vysoko na nebi dokonce ještě svítil měsíc, to se v zimě stává, že je vidět současně slunce i měsíc. Byl hrozný mráz, alespoň minus 15 stupňů, a všechno to mělo zvláštní půvab, podivuhodný až neskutečný, a bylo to nesmírně krásné.

Z kuchyně máme skleněné dveře na terasu, jsou tam kamenné dlaždice a na ty vždycky moje žena sype ptáčkům. Každé ráno tam celá nedočkavá stojí kosice, jmenuje se Bačkorka, to žena ji tak pojmenovala, protože je taková strašně načepýřená a baculatá. Jistě to bude matka všech kosů v okolí, mnoho hnízd už odseděla a mnoho jich bylo vyplundrováno, a pamatuje už kdejaký ten kocouří šrám. Tváří se jako stará bojovnice a vždycky přichází a kouká s hlavičkou na stranu: bude - nebude, bude - nebude, aha, přece bude! Bude, drobeček, a další, zob zob..., přiskáče blíž a už se sytí drobečky.

Pro naši kosici Bačkorku ty drobečky v zimě představují celý její život, protože takový ptáček, když se nestačí během dne nasytit, nemusí už přežít dlouhou mrazivou noc. Asi nedokáže pochopit, jakou náhodou přežívá ze dne na den, ale přesto to velmi dobře cítí jako svou povinnost - přežít, a zítra zase přežít, protože ti, kteří nepřežili, tak ti už tady mezi námi nejsou. V takovou chvíli se mě vždycky zmocní úžasný obdiv k životu, k nepatrné úloze toho ptáka, k jeho skromnému příspěvku k celé té neuvěřitelné hře na život a na svět. Ten ptáček dělá přesně co má, lítá a žere ty drobečky a sedí na vajíčkách a vyvede mláďátka kosátka... a pak zase všecko znova, až jednoho dne z něj zbude pod stromem zmrzlá hromádka peří, a ptáček už nebude.


Smysl přesahuje svůj předmět

A to je celý jeden život, jeden život jednoho tvora. Ani není příliš odlišný od našeho života. Je to všecko jen strašně maličko - zvlášť u takového malého ptáčka je vidět, jak málo je jeden život. U nás lidí je pouze o něco delší a trochu víc se toho děje, takže nás to může zpočátku klamat, ale ta nahota a chudoba se za ním skrývají pořád.

Teď čekám, kdy už se někdo z vás zeptá na nevyhnutelnou otázku: "A má pak ten náš život vlastně vůbec nějaký smysl?" Pokusíme se k tomu dnes trochu přiblížit. Někdo se možná dostane i dál - snad, uvidíme - protože asi tušíte, že na tuto otázku není taková odpověď, po které by se chňaplo a už se to vědělo - to ne, to je otázka na delší zamyšlení nebo spíš prožití.

První, na co by při tom měl pozorný člověk narazit, je problém: "A prosím pěkně - co je to vůbec ten smysl?" V takové dobře mířené otázce už je skryta nejméně polovina odpovědi. Jak tedy vlastně intuitivně chápeme smysl?

Dejme tomu, že člověk dělá něco pro svou rodinu. Ta rodina ho nějakým způsobem překračuje, je to cosi víc než on, a tím se mu podaří vybočit z úzkého světa sebe sama. A právě to, co ho přesahuje, to se stává jeho smyslem. Překročí-li i svou rodinu a vezme nějaký širší okruh, například město, ve kterém žije - třeba je to starosta - tak se snaží, aby jeho město vzkvétalo, a to už teď přesahuje jeho rodinu. Má pak už trochu vyšší smysl. A kdyby to byl dobrý starosta a jednou to dotáhl třeba na státníka, tak potom se pro něj stane smyslem jeho země, a ta zase přesáhne to jeho město. A kdyby se náhodou stalo, že ten člověk bude naprosto velkorysý, bude jeho smyslem čistě obětavá služba, a ta přesáhne jeho zemi, a tím i jeho město, a tím i jeho rodinu, a tím samozřejmě nakonec i jeho samého.

Vidíte, jak to funguje? Je na to poučka - tu se hodí si zapamatovat, navíc je docela lehká: Smysl vždycky přesahuje svůj předmět. Jinak to není smysl, ale jenom pouhý účel. Kupodivu to není hraní se slovy, pro člověka to má veliký význam: Když pochopí, že smysl je vždycky "něco nad", vede ho to k rozšíření jeho možností, jak naplnit svůj život, jak být šťastný. Aby ten náš život nebyl marný, abychom na konci nezůstali něco dlužni.

V buddhismu, stejně tak jako v ostatních náboženstvích, kde člověk hledá nějaké poslední "nad", je proto věnováno otázce života a smrti mnoho pozornosti - a také problému, zda tento náš život je jediný, to uvidíme ještě dál, o co jde, k tomu se ještě dnes dostaneme.

Hořčičná semínka

Ve východní spiritualitě nenajdeme nikde tak ostrou hranici mezi životem a smrtí jako u nás na Západě, a zejména ne dnešní bezohledné prosazování individuálního života. Život a smrt tam k sobě odedávna patřily, jak nám to pěkně dokládá jeden příběh z Buddhových dob, který jsem tu již kdysi vyprávěl na přednášce o ženách v buddhismu:

V Kósambí tehdy žila žena jménem Gótamí, a ta nebyla příliš krásná, říkalo se o ní, že její krása je spíš vevnitř než venku, a navíc byla velice hubená, a proto jí přezdívali Tříska. Přesto se jí podařilo, že se jí narodilo krásné děťátko, ale jak v těch dobách bývalo běžné, nestačila ho uživit a podvyživené děťátko jí umřelo. To pro ni byla veliká psychická rána spojená zároveň se společenským odsouzením, že nesplnila roli matky, a tak se s tím v sobě nedokázala vyrovnat. Pomatená pobíhala po městě s mrtvým děťátkem na rukou, každému ho ukazovala a stále pro ně sháněla lék.

Až se jí nakonec někdo soucitný ujal a poslal ji za Buddhou. Že je to velký lékař, který už pomohl mnoha lidem od jejich trápení, ať to zkusí, horší že už to jistě nebude.

A tak ta hubená Gótamí s mrtvým děťátkem na rukou utíkala za Buddhou. Zrovna prý přišla na shromáždění mnichů a z jejího výrazu nebylo těžké pochopit, co se s ní stalo. Buddha se k ní obrátil a nabídl jí, že pro ni skutečně zná lék: hořčičná semínka.

Nepřítomný zrak Gótamí konečně ožil. Hořčičná semínka, to určitě sežene, v tom je naděje.

Ale Buddha jí kladl na srdce, že je tu jedna podmínka: Ta semínka musí dostat v domě, kde dosud nikdo nezemřel.

Kósambí bylo tenkrát velice staré město s hradbami a nikdo již nevěděl, kdo stavěl jeho první domy. Gótamí s tím děťátkem utíkala k prvnímu domu, zaťukala, že potřebuje hořčičná semínka - samozřejmě, ty máme, kolik potřebujete... Ale hned se ptala, zda v tom domě náhodou někdo neumřel - ale umřel, před týdnem. Tak utíkala k dalšímu domu a jistě už uhádnete, jak to bude, tam už také někdo umřel, a tak oběhla všechny ty domy a všude se dozvěděla, že už se tam něco takového přihodilo.

Pomalu se vracela k Buddhovi, tentokrát již smířená se svým osudem a zase při sobě, a ten jí konejšil, že smrt patří k životu, že každému v tom městě někdo umřel a že ani ona tedy není výjimkou, i když je to pro ni jistě veliká ztráta. Tak se stalo, že v ní docela povolilo lpění na životě a zažila hluboký klid a zvláštní tiché štěstí. Stala se pak mniškou, a později dokonce jednou z nejlepších.

Všimněte si, že i neštěstí může pro člověka mnoho znamenat. V člověku povolí pocit výlučnosti, jakási upoutanost na sebe, že je nezranitelný a že jeho svět je něco víc než svět druhých. Po obrovském tlaku, který neštěstí přináší, je povolení zase nesmírnou úlevou, a tak je možno zažít velmi hluboké odpoutání.


Plamínek života

Buddhista tedy chápe, že život a smrt k sobě nějakým způsobem patří. Jednou, bylo to na přednášce o podmíněném vznikání - pamatujete se na to? - jsme si o tom povídali z jiné strany: "Kam přijde oheň, když dohoří?" Jak se na tu otázku nehodila vůbec žádná odpověď. Tady máme na stole svíčku vedle sošky stojícího Buddhy, to je také takový malinký ohýnek, tak si to na něm zkusíme ukázat.

Řekněme, že plamínek téhle svíčky je život kohokoli tady z nás. Buddha to možná viděl hlouběji, ale takový ten nejobyčejnější buddhista si jednoduše představuje, že když umře, tak jeho svíčka takhle zapálí tady tu další svíčku - vidíte, už nám hoří - a sama přitom zhasne. Milý buddhista se nám právě přerodil. Teď nám pěkně žije, běhá si po světě a ten jeho plamínek života mu hezky hoří, než zase jednoho dne umře, ten jeho život přejde na další svíčku a všechno to pokračuje dál. Vidíte, že pokračování života je tu cosi prchavého, jen takový třepotavý plamínek, který se stěhuje ze svíčky na svíčku. Pro mnoho lidí, národů i celých kultur je to však pevná opora, na které zakládají svůj životní názor.

Pozoruhodné však je, že tahle představa není jediná možná. Na to si vzpomeňte na Einsteina a jeho relativitu - když se astronaut odpoutá od své kosmické lodi, může se mu buď zdát, že loď stojí a on se od ní odrazil, anebo že on stojí a odstrčil od sebe loď.

Podobně si představte, že by ten plamínek naší svíčky stál, hořel pořád na jednom místě, ale teď - dívejte se - bychom mu podstrčili další svíčku a tu starou mezitím sfoukli, aby se to nepoznalo? Dosáhli bychom tím dojmu, že plamínek stojí a stěhují se naopak svíčky!

Je to sice nedokonalý příklad - vidíte, jak se plamínek třese a kape vosk - přesto však ukazuje oprávněnost druhého pohledu, kde náš život je stále na jednom místě, a pouze si “oblékáme” jedno tělo po druhém. Tomu vás samozřejmě nenutím věřit, ale určitě je užitečné dokázat si to představit: To zavřete oči a řeknete si: aha, tak ono je docela možné, jako bych tu byl pořád, na jednom místě, nikam neputuji, jenom vždycky otevřu oči, vzbudím se, a najednou jsem v jiném těle! Jenomže kdo to zažívá, kdo to vlastně je? Nejspíš asi stále já, kdo jiný... Uvidíme dále.

Dostáváme zatím dvě modelové situace. Ta první říká, že putuje plamínek a svíčky stojí, zatímco ta druhá říká pravý opak, a to že plamínek stojí, zatímco svíčky putují. Pro člověka je nejlepší si to důkladně prohlédnout z obou stran, ale pak dost - hlavně nic z toho honem nevzít za vlastní, protože ani jedno z toho není úplná pravda. Přesto každý nový pohled na skutečnost nás obohacuje, třebaže není dokonalý.

Každý z nás si tak může v duchu zahrát na životy - buď si řekne já jsem tady a přerozuji se, teď přijdu do námořníka, utopím se, vlítnu do piráta, než se tam ohřeji, oběsí mě, vlítnu do nadporučíka, povýší mě na kapitána, to mi to jde... Nebo ten druhý model: já jsem tady pořád, stálý, neměnný, živý, vnímající, ten samý, a vždycky se vzbudím a jéje - už se zase něco děje kolem mne: kočárek, postýlka, maminka, to je príma, už jsem zase na světě. A zase bác - tma, rakvička, už zase nejsem, a znova, a znova...

Vzdělaní buddhisté přitom často právem trvají na tom, aby se říkalo přerozování a ne převtělování, a zdůrazňují tím, že se nejedná o věčnou duši, ale o pouhé pokračování života. To však nic nemění na tom, že většina lidí - ať jsou buddhisty nebo ne - buď na pokračování života vůbec nevěří a pokud ano, tak ho tvrdošíjně chápe jako stěhování duše do dalších a dalších těl (či do ráje - to není velký rozdíl), a už méně často jako nikam neputující duši, která jen čeká, v jaké podobě se zase objeví, a už jen výjimečně jakkoli jinak. A to je škoda - proč nevědět o dalších možnostech, natožpak se s nimi moci vypořádat.


Loutkové divadlo

Pokud jsme tedy přiznali, že oba zde ukázané pohledy na další životy nejsou ještě příliš dokonalé, jste teď jistě zvědavi, co přijde dál. Těšíte se možná, že teď to bude nějak parapsychologicky nebo psychotronicky nebo ještě zázračněji. Co takhle dát si nějakou tu regresi, konečně nějaký opravdický a skutečný výlet do minulých životů? (směje se)

Ne, ne, prosím, to není to nezbytné. Snad komu se až příliš zalíbilo v materialismu, toho možná nějaké ty “pravé” zážitky trochu přesvědčí, přesto pravdou je, že ono slavné Buddhovo “vidění dalších životů” kupodivu není vůbec dané tím, kolik detailů se o nějakých životech dozvíme, ať už skutečných či vymyšlených, ale nakolik dokážeme opustit lpění na životě vlastním.

To je totiž zásadní pointa - protože kdo lpí na svém životě, ten nikdy nemůže do hloubky pochopit nějaký jiný život, a tím ani svůj vlastní minulý či budoucí život! Zkrátka ten další život pak už nikdy nebude jeho, bude tam pro něj vždycky stát nepřekonatelná bariéra odcizení. Proto všechny ty regrese, hypnóza, halucinogeny, všecko možné, jen aby se tohle odcizení zlomilo, aby od toho náš zatvrzelý mozek na chvíli ustoupil, proti své vůli, často i za cenu jeho poškození.

Přesto teď můžeme jít dál alespoň v představě - co by se tedy stalo, kdyby člověk na svém životě tolik nelpěl. Představte si to jako loutkové divadlo. Přišel by pan principál, takhle by vzal Kašpárka a ten by říkal: “Já jsem tady Kašpárek a já umím různé taškařice...” a takhle by tu pěkně skákal a pan principál by tak dělal Kašpárka. Pak by ho pověsil tadyhle na drátek a vzal by pro změnu princeznu: “Já jsem tady princezna a já toužím po princovi,” a takhle by tady skákala princeznička a byla by krásná a růžová, než by ji zase pan principál pověsil na drátek. Pak by vzal draka: “Já mám dneska strašný dračí hlad, taková princeznička by se mi strašně hodila, ňam ňam,” mrskal by ocasem a pouštěl oheň a síru a pan principál by byl v tu chvíli drakem, než by ho pověsil.

A takhle by ten principál postupně pokračoval a vždycky v tu chvilku by té loutce vdechl život, stal by se tou loutkou a zase by ji pověsil, pak by vzal jinou, vstoupil by do ní, pověsil by ji atd. Kdyby to dokázal hodně rychle, abychom si v zaujetí dějem nevšimli, že ostatní loutky mezitím mlčí, byl by pro nás dokonce všemi loutkami najednou, přestože by si sám na čas uvědomoval vždycky jen jednu z nich.

Tak to byly loutky, a teď zkusíme, jak je to u lidí. Co kdyby všichni lidé byla vlastně jenom jedna bytost či jediný společný život, jenom by nám zůstávalo skryté, že je to celé spojené? Jako kdyby tady od každého z nás, co tady sedíme, vedl takhle vzduchem drátek, někam třeba do nebe, a tam by to bylo přivázané na obrovskou bytost, ze které by se to sem rozvádělo?

Trochu se usmíváte, je to zase dost primitivní představa, ale už je o hodně lepší než ty dvě předešlé. Uhádnete proč? Ano, je to tím, že ty jednotlivé bytosti už nejsou tak oddělené, ony už se cítí spojené. Sice se ještě necítí spojené jedna s druhou, na to je tu ještě příliš brzy, ještě pořád tu drak žere princeznu a hrozně mu chutná, ale přesto však už je oživuje ten kdosi společný nad nimi. Tak to už je báječné.

Dozvíte se pak třeba, že každý jsme obrazem Božím, že každý jsme synem Božím, že v každém z nás v každém je Boží jiskra... a tohle všechno vyjadřuje různým způsobem skutečnost, že naše životy jsou spojené, a to odsud někam do Velikého Tam, kde se to všecko má rádo. Tady na Zemi ještě bohužel ne, to je pouhé naše přání, ale tam ve věčnosti už ano...

To už je veliký pokrok: vynecháme-li představu úplného zániku, tak po první představě “já putuji” - to byl putující plamínek, který se stěhoval ze svíčky na svíčku, a po druhé představě, “já jsem” - to byl stálý plamínek, který zapaloval nejbližší svíčku, teď přichází třetí představa, “my jsme” - jsme tady na světě pimprlátka v rukou jediného velikého loutkáře, který nám všem společně dává život a nejlepší pro nás je jít zpátky k němu, spojit se s ním.


Jediný oceán

Zkusíme jít ještě kousek dál. Zkusíme ještě víc povolit naše lpění na “já” a “moje”, na tom, zda tohle je moje ruka nebo není, či zda tohle je moje koleno nebo není (plácá se do nohy). Když tohle na chvilku úplně, ale docela pustíme, co se s námi stane? To si představte tak, jako že je tu velikánský nekonečný oceán a v tom oceánu jsou vlny a každá ta vlna, to je právě jedna bytost. Buď je to nízká vlna, jenom taková dlouhá boule, to je slabé individuum, třeba nějaká kravička, která se celý život jenom pase, anebo zase naopak hodně vysoká vlna, ta má dokonce zpěněný hřbet, kde se láme a úplně se odděluje od moře, takže už pak ani neví, odkud vlastně pochází. To je pak hodně silné a neústupné individuum, třeba k nám pak mluví z televizní obrazovky a zvedá přitom takhle bradu a samolibě se usmívá a říká pořád říká já, já, já - jistě pár takových dobře znáte.

Každý z nás si může říci, že se nachází někde mezi tím, podle toho, jak se cítíme odděleni - někdo nižší, jiný vyšší vlna, a pod námi je přitom nezměrná hloubka oceánu, a to všechno dohromady jsme my.

Na to, abychom mohli spolu mluvit a mohli na sebe vidět, tak musíme rozlišovat jednotlivé hřbety dílčích vln, ale kdybychom se rozhodli spolu jenom být, tak ty vlny zase zapomeneme a budeme zažívat to společné pod nimi, tu rozlehlost, nezměrnost a hloubku. Cítíme pak, jak jsme všichni dohromady spojení, jak je to přirozené a samozřejmé, až se pak divíme, jak jsme to kdy mohli cítit jinak.

V tomto bodě, kdy zažíváme naprostou sounáležitost, je už docela jednoduché uvidět, jak je to s těmi našimi dalšími životy. Víte jak? Zkrátka jedna vlna zanikne a vedle ní - nebo z ní, to se nepozná - se zase udělá další vlna. Zánik jedné vlny má nutně za následek další vlnu, jinak by se moře přestalo houpat nebo by na hladině byly díry, to by zkrátka nešlo. Také přesně nepoznáme, zda tahle vlna je následkem jenom jedné, nebo zda se na ni složilo více vln, a stejně tak i sama se může promítnout do řady dalších vln. V konečném důsledku pak každý z nás působí na všechny ostatní, i když třeba jen nepatrnou částí.

To už je zase o mnoho dokonalejší model. Všimněte si, že při určitém zjednodušení či zhmotnění zase obsahuje i předchozí modely se stěhováním plamínku či svíčky a s loutkovým divadlem, ale kdo pozná krásu a svobodu hloubky, nezměrnosti a pocitu sounáležitosti u oceánu a vln, ten už se pak nerad vrací ke staré představě “kus za kus”. Je to jako se říká v jednom kóanu: Voda a vlny, ne voda a ryby. Pak už tolik nezáleží, zda budu v příštím životě nositelem Nobelovy ceny nebo bezdomovcem, protože už teď jsem vlastně vším, jenom z toho nejvíc prožívám tu svou přítomnou vlnu.

A teď - dá se jít ještě dál, co myslíte? Dá, ano, dá... Ještě je tu jeden stupínek. Dá se ještě zjistit, že vlastně všechno se nám to jen tak zdálo, že to byla taková moc krásná a moc vznešená a moc vzácná hra, která nám byla darována a my jsme si ji ani nezasloužili, skvělá a báječná hra. Že tam žádné vlny vlastně nikdy nebyly, a tedy ani žádné minulé či budoucí životy, a že se nám dokonce zdál i ten přítomný. Ale to už je pak hodně vysoká hra. Tomu pak Budha říká naprosté vyhasnutí.


Další životy a meditační vnory

Teď se ještě podíváme, jak souvisí různé pohledy na naše další životy s meditačními vnory. Řekl bych, že je tady jakási “česká meditační tradice” - vidíte, dneska už to bude pojem (směje se) - pocházející od Františka Drtikola a rozvinutá Mílou Tomášovou. Ta významně přispěla nejen k vysvětlení podstaty čtyř netělesných vnorů, ale zejména ukázala možnost prožívání jejich kvality i v běžném životě, a nikoli jen v nejhlubším soustředění, jak se o tom dočteme v klasických knihách o buddhismu. Netělesné vnory byly známy dokonce již dlouho před Buddhou, který se o nich dozvěděl od svých učitelů, a v různých vyjádřeních na ně narazíme na každé platné duchovní cestě.

Tak jak tedy souvisí další životy s těmi vnory: Ten první případ “já putuji”, ten ještě nebudeme počítat jako nějakou zvláštní kvalitu. To je případ hledajícího člověka, který sice třeba již opustil představu, že smrtí všechno skončí, ale pořád ho zajímá, kam pak on přijde a co se s ním stane. Může to být i dobrý buddhista, může mít dokonce ušlechtilé názory, svým způsobem správné, ale srdcem, tím stále putuje, stále ještě hledá a nenachází zatím nic pevného.

Pak přijde první zlom, kdy si dokážeme hluboce uvědomit pouhé “já jsem”. Znamená to, že dokážeme všechno pustit, spokojit se s málem, vlastně téměř s ničím, a zůstat jenom vědomí a pozorní - zažívat svobodu, nekonečný prostor možností, kterých se vzdáváme a jenom jsme. Zpravidla to bývá nejdříve na krátkou dobu v meditaci, ale důležité je, abychom dokázali takový postoj neztratit i v denním životě, protože jenom tak má vliv na to, čím se v hloubi srdce cítíme a co pro nás znamenají naše další životy. Takový stav má pak i nadále kvalitu prvního vnoru, nekonečného prostoru, přestože v něm již není plné soustředění jako v meditaci. Vidíme, že takovému svobodnému životu docela dobře odpovídá obrázek stálého plamínku, od kterého se postupně zapalují jedna svíčka po druhé, tak jak se posupně prožívají.

Další cesta vede přes vcítění, přes sounáležitost s druhými. Cítíme třeba, že když ve vzteku nakopneme psa, tak že vlastně ublížíme sobě samému, nebo jindy cítíme, že když něco druhému dáme, jako bychom to v tu samou chvíli sami dostali. Zažíváme tak částečně či později plně jediné společné vědomí, a to je pak kvalita druhého vnoru. Znamená to: nejsem jenom tohle tady (ukazuje na sebe), ale také ten, a ten, a ten (ukazuje kolem sebe), a tohle a tohle ... to jsem pořád ještě já. To je úžasný pocit, je tam veliká láska a veliké rozdávání a přijímání, a není to samozřejmě jenom v buddhismu - naši přátelé křesťané by nám o tom mohli dlouho vyprávět. Vidíme, že druhý vnor odpovídá modelu jediného loutkáře, je to “my jsme loutkami v rukou Jediného”. Nejprve postupně a později i najednou se stáváme ostatními loutkami, až se najdeme jako jediný oceán, kde se láskou a odpuštěním stírají všechny přebytečné hranice.

Většinou, komu šel snadno první vnor, ten mívá potíže s druhým, a naopak - kdo se najde ve druhém a ošidí ten první, nemůže pak do třetího, který je dokonalejší obdobou prvního. Je to bohužel naprosto spravedlivé, i když bych si sám přál, aby to tak přísné nebylo... Ten první případ se týká hlavně buddhistů, pro které bývá někdy problém, vzdát se soukromého klidu a vyjít vstříc ostatním, zatímco ten druhý nacházíme často u křesťanů, když se naopak leknou, že bez neustále udržovaných vztahů by je čekala jen studená prázdnota.

Teď ten záhadný třetí vnor, sféra nebytí nebo země dočista ničeho. Na to už právě člověk musí být hodně uvolněný, nesmí se bát stát se otevřeným oceánem, kde je neustále přicházení a odcházení, vlna za vlnou. Nejdřív zažívá střídavé zeslabování a zesilování pocitu bytí, až se stane, že všechno docela utichne, docela zmizí. To je něco jako umřít zaživa - člověku se podaří v sobě nebýt a přitom současně být jako člověk. Po takové zkušenosti už je všechno vidět jinak - představte si to třeba tak, že potom už to moře není vidět jenom seshora, jak ho vidí třeba racek, ale někdy i z hloubky, jak ho vidí ryba. Je to sice jenom představa, ale třeba vám něco napoví - hlavně, jak veliký a mocný je to rozdíl.

Co to znamená pro naše další životy? Nic víc, než že každý náš další život je novým vynořením z hloubky, kdy se něčím novým staneme. Co to bude, to záleží na dění na povrchu moře - se kterou vlnou se spojíme nebo spíš ještě musíme spojit, protože to zatím jinak nedokážeme.

To už je možná dost těžké, ale ukážeme si ještě, jak se dá žít v kvalitě čtvrtého vnoru. Pokud je na světě něco nejkrásnějšího, tak je to právě tohle - tichá a skromná krása nevinného tvoření. Z hloubky společného bytí tu vychází vlna, ale nikdy se již neoddělí tak, aby se ztratila ve světě, aby zapomněla na svůj ušlechtilý původ. Vychází a zase zaniká, protože na ničem nelpí, a zase vychází a zase zaniká. Stejným pohledem jsou pak vidět i všechny ostatní životy, vlastní i těch druhých, a je naprosto zřetelné a jasné, že hranice mezi nimi jsou pouze zdánlivé, dohodnuté, jen aby mohl trvat život v lásce a porozumění.

A co potom? Paní Míla Tomášová tu tenkrát na Buddhistických večerech říkala, že za to už se málokdo dostane, že je tu ještě cosi jako pátý vnor, kdy se pozná, že to všechno byl sen, kdy už neplatí žádná pevná karma a žádné pevné minulé a budoucí životy. To už je ten Buddhův případ úplného vyhasnutí, kdy už není nic dalšího. To by mě moc zajímalo, jak to pak vypadá... (směje se) To vám tu ale sám neukážu, to už je na mě moc těžké. Ta moje svíčka ještě pořád hoří a stále má proč...


Kam přijde oheň

Můžeme si tu ale aspoň ukázat, co o tom říkají moudří. Pochopit to alespoň rozumem, to už zase není tak těžké. Třebaže to sami úplně neprožijeme, i pouhá představa člověka povznáší a dává mu velikou naději.

Pamatujete se, jak jsme tu říkali, kam přijde oheň, když vyhasne? Jak se na to ptal Buddhy mnich jménem Vaččhagotta? Zda ten oheň přijde na sever, na jih, na západ nebo na východ?

Co myslíte, kam přišel ten oheň? Kam přijde osvobozený člověk po smrti? Někdo může říci:

“Ano, ten oheň dočista zmizel, není tady,” a tím se staví na pozici zániku, kdy po smrti nic není. Nebo obráceně, jiný zase řekne:

“To není pravda, ten oheň je tu přece pořád! Když zapálím tuhle svíčku znova, tak tu bude ten samý oheň, stejně jako je teď ve všech svíčkách na světě. Oheň jako takový je tu pořád, jenom někdy je tu pro nás jako viditelná skutečnost a jindy zase jenom jako pouhá možnost, ale vždycky existuje, na rozdíl od jiných, nemožných věcí.”

Jenomže takový výklad, tíhnoucí spíš k věčnosti, nás také neuspokojí, hlavně co se pak stane právě s námi, když umřeme, a co potom, a ještě potom...

A tak se ptali Buddhy den co den do omrzení, stejně jako se dnes ptáme my:

“Kam přijde osvobozený po smrti, dostane se konečně do té nirvány?”

A Buddha se jim to pořád snažil rozmluvit, stejně jako dnes se dozvíte:

“Nirvána, to přece není kam nebo někde.”

A tak se ptali Buddhy:

“Přetrvá po smrti?”

“To se nedá říci.”

“Nebo úplně zmizí?”

“To se také nedá říci.”

“Tak kam vlastně přijde?”

“Nic z toho se nehodí, mnichové...”

Musíme se s tím asi smířit, že poctivá odpověď je, že na osvobozeného člověka se nic nehodí. Ale jak je to tedy s těmi ostatními? Až tedy opravdu umřu - může to být třeba zítra a stačí na to jedna havárie - tak co se tedy se mnou vlastně stane? Jak to celé skončí?

Zkuste si to sami představit: Pokud ještě svobodný nejsem, ta moje vlna je tuhá, sevřená, a patrně na ni navazuje jiná podobná vlna či vlny, tak právě tou nebo těmi skutečně budu, to se pak se mnou stane. Pro běžného člověka je tedy oprávněné tvrdit, že bude někým dalším. (Dál ještě uvidíme jak.)

Nebo - konečně! - svobodný jsem, ale pak se zase nehodí žádné vysvětlení, co se vlastně stane. Mezi námi, bylo by přece divné, kdyby se to dalo vyřešit nějak lacino, když nejde o nic méně než o samu nesmrtelnost.


Nesmrtelnost a uvědomění

Prohlásit to o sobě naplno, to si může dovolit až člověk takového formátu, jako byl Buddha. Poté, co dosáhl plného probuzení a vyšel k pěti mnichům, svým bývalým druhům, totiž první, co jim hlásal, skutečně bylo: "Objevil jsem nesmrtelnost."

Představte si to, jaká je to úžasná opovážlivost! Dejme tomu, že váš manžel nebo manželka, nebo ještě lépe dítě, to bude ono - přijde ze školy a začne: “Tatí, já jsem přišel na tu nesmrtelnost!” “Přiznej se, cos to snědl a kdo ti to dal...” zkrátka dopadlo by to hrozně. A přitom Buddha si prostě dovolí přijít a oznámit: “Objevil jsem nesmrtelnost.” Jenomže to není všechno! Za čtyři roky na to přijde Sariputta za Móggallánou a řekne mu to samé: “Příteli, je tady nesmrtelnost.” Třeba s ním zatřepal takhle (ukazuje): “Kamaráde, to je něco, věř mi, je to tady.” A nejkrásnější na tom je, že jenom z výrazu jeho tváře a z celého jeho postoje to Móggallána na místě pochopí, takovou to má sílu! Křesťan by řekl: "Ano, tak je tomu, když člověk skutečně hluboce uvěří v radostnou zvěst, v evangelium." Jenomže na co vlastně všichni přišli? Co mělo takovou sílu, že se to vyrovnalo i smrti?

Dá se říci, že to bylo nesmírně intenzívní uvědomění sebe sama, které v tu chvíli zasáhne celého člověka. Prozradím vám teď dokonce jedno tajemství. To jsem tady ještě nikdy neříkal, to by se vám mohlo hodit. Už kolikrát se mě na různých místech posluchači ptali, co je to vlastně ta duchovní cesta. Když se pominou kulturní rozdíly, když se zapomenou odlišnosti jednotlivých náboženství a jejich duchovních škol, když se nehledí ani na rozdílný osobní přístup - co nám vlastně zbude? Co vlastně každý hledající dělá, co máme společného, co je vlastně jádrem naší duchovní cesty?

Sledoval jsem to proto po delší dobu u sebe i u svých přátel, včetně těch, kteří došli opravdu daleko a zajímalo mě přitom, co jsme vlastně dělali a děláme společného, co z toho je to nejzákladnější.

Dnes bych řekl, že člověk je tak daleko, nakolik se dokázal uvědomit. Taková jednoduchá věc... Že vlastně celá duchovní cesta není ve své podstatě nic jiného, než postupné, stále hlubší uvědomování.

Je to zvláštní, ale připadá mi, že právě tohle málo, tohle skoro nic, to že je ten základ. Dokonce bych za to dal ruku do ohně - asi by to pálilo, ale zkusil bych to, risknul bych to, řekl bych: lidi, vážně, je to tak.

Aby to nebylo až zas tak moc stručné (směje se), můžeme přece jen dodat, že to uvědomění je dvojí - člověk se uvědomuje jednak do hloubky a jednak do šířky. To jsou dvě základní dimenze duchovní cesty.[1]

Nejdřív k tomu uvědomění do hloubky. Řekněme, že někdo z vás zkouší meditovat. Co byste řekli, že má zpočátku v hlavě? Někdo odpoví “bramborový salát”, jiný “řetízkový kolotoč” – nebo ne? (smích z publika), ale on to přesto statečně vydrží a dostane se o kus dál. A už je mu vevnitř krásně a růžově, hebce a útulně, a tak radostně pokračuje, zažívá spoustu štěstí, ale i to nakonec pomine a dostane se tak k vnitřní vyrovnanosti, k hlubokému klidu.

Jenomže s ním samým se vlastně nestalo nic jiného, než že se v sobě hlouběji a pak ještě hlouběji uvědomil! Nejdřív toho měl v sobě hodně rozházeného, pak to pomaloučku odkládal, šel do sebe a tím také do hloubky. Tím mu přicházelo stále hlubší uvědomění, a to je vždycky jenom tady a teď. Teď tady nemedituji co bude zítra, teď tady nemedituji co bylo včera, teď tady nemedituji co je vedle, teď jsem zkrátka jenom tady. Jak bych vám to ukázal...?

Představte si, že si objednáte vrtanou studnu. Ráno k vám přijede vrtací souprava, chlapi vyvrtají pět metrů na dvorečku, pak si to rozmyslí, vyvrtají deset metrů před domem, ale to se jim také nezdá, tak to odpoledne zkusí mezi růžemi v zahrádce... Chápete? To přece nejde! Aby se dostali do patřičné hloubky, musí vrtat stále na jednom místě, vytrvale a s velkou důvěrou. Proniknout! A právě to je cesta k uvědomění do hloubky.

Jenže to ještě samo nestačí, ještě je tu uvědomění do šířky. Uvědomit si sebe sama nejen osamoceného, ale i v souvislostech - je tady člověk a ten člověk žije, ten člověk chodí, ten člověk jí a spí, ten člověk se s někým baví. A ten člověk tu není něco osamoceného, on k tomu všemu patří a proto tu není sám. To si uvědomí, s velkou otevřeností a vstřícností. Vždyť k němu patří zejména ti ostatní a jak už jsme si říkali, to je vlastně zase on, jenom se kouká odjinud, jinýma očima na sebe samého. Tím to původní hluboké uvědomění “tady a teď” dostane další dimenze, přibudou mu prostor a čas, a pak už je to úplné, pak už víc nejde, pak už je plně vědomý.

Teď se dostáváme zpátky k té naší nesmrtelnosti. Jak se začneme uvědomovat do šířky, zmenšují se vzdálenosti mezi námi a ostatními, máme je rádi, dokonce i ty původně cizí, zkrátka všechny bytosti, jak to krásně říká Mettá sutta – obrovské i nepatrné, obratné i nemotorné, všechny, tak jak jsou. Tím nám přibude obrovský prostor možností, kým vším bychom mohli být, zatímco právě teď jsme jenom tímto člověkem. To všechno si uvědomujeme.

Jenomže to pořád není všecko. Ještě je tu uvědomění v čase. Tušíte, kam mířím? Teď to celé začne, s tou nesmrtelností! Před námi se otevírá nová možnost, báječná hra na nesmrtelnost. Jak se hraje? Stejně jako jsme se uvědomovali v prostoru, uvědomujeme se i v čase: Nejdřív si uvědomím, že ten plamínek přede mnou, to jsem taky byl já, a stejně tak ten ještě před ním, a právě tak i ten po mně, to taky budu já, tamten taky, tamten taky... a tak se táhne celá řada mých nespočetných životů odsud až do nedohledna, nazpátek až někam k opicím a pak ještě dál, až k samým počátkům života, a dopředu kamsi do ztracena, to až jednou budu plně osvobozený a někdo zvědavý se bude ptát, kam jsem vlastně přišel (směje se). A to je úžasný pohled, úžasná šířka v prostoru i v čase, to už je obrovské. Člověk tak současně zažívá nejen vědomí všech bytostí, které žijí kolem něho, ale zároveň si ještě uvědomuje, že stejně tak patří vůbec ke všem životům, které kdy byly a budou.


Proč jsme zatím stále smrtelní

Jenomže – když se z těch výšin vrátíme zase poctivě zpátky na zem – proč nám taková prostá věc jako uvědomění zrovna teď nejde? Proč zůstáváme pořád docela obyčejně, průměrně a šedivě smrtelní?

To záleží na tom, kolik nám zbývá lpění. Nesmrtelnosti překážejí hlavně dvě základní lpění, a to na trvání a na zániku. Někdo by řekl, lpí se přece na všem možném, proč zrovna tohle? Ukážeme si to.

Lpění na trvání, to máme po opičkách, abychom přežili. Člověk už je tak naprogramovaný, protože trvání je principem jeho hry na život. Kdyby svůj život svévolně ukončil, tak se sám ze hry vyloučí. Dál už pak hrají jenom ti, kteří podmínku trvání dobrovolně přijali a dál už o ní ani neuvažují. Aby byla naše hra na život ještě pravější, vyvinul se nám dokonce strach z konce života – takoví byli pak ve hře na život úspěšnější, rozmnožili se a postoupili do dalších kol. Jen zkuste v nějaké vážné situaci prohlásit, že život je pouhá hra – třeba u soudu – a uvidíte, jak dopadnete! Trvání života bylo a je největší hodnotou na světě a těžko to někomu rozmluvíte. To nám však bránu k nesmrtelnosti pevně uzavírá.

Jsou ovšem takoví, kteří život odmítnou jako hodnotu a zřeknou se ho. Postaví se proti hře na život, odmítnou povinnost přežívat, rozmnožovat se a postupovat neustále do dalších kol, a přejí si, aby to pro ně nějak skončilo - ovšem nikoli s ostudou jako porážka, ale aby to bylo svrchu důstojně požehnané, a to nejlépe spásným učením (které si samozřejmě vyloží po svém):

“Život je plný utrpení, pravda, na rozdíl od těch hlupáků (jedno kterých... směje se) sice nevěřím, že to bude lepší v nějakém ráji, ale usmlouvám to tak, že se aspoň nebudu mít špatně, když nebudu vůbec. Přestanu se totiž vtělovat, budu od toho mít konečně pokoj, hezky si vyhasnu a vlezte mi na záda s vaší zubní vrtačkou, nafoukaným šéfem a válkou na Blízkém východě. Vyhrát se sice nedá, pořád prohrávat už ale také nehodlám, tak to uhraji aspoň na pat...”

Tak právě tohle je lpění na zániku, a to je také konec nesmrtelnosti. Cítíte tu úpornost? Věřím, že s Buddhovým probuzeným viděním světa to nemá nic společného, ale setkáme se s tím na každém kroku, třebaže buddhismus to na mnoha místech zřetelně odmítá. Dokonce se opovažuji říci, že na podobné lpění, byť třeba v jemnější podobě, mnoho buddhistů přímo funguje, jakoby “jede” – že lpění na zániku je palivem jejich duchovní cesty, stejně tak, jako mnoho křesťanů “jezdí” na lpění na věčnosti. Navíc si dovoluji tvrdit, že to v danou chvíli všichni dělají správně - tedy nejlépe, jak dokážou!

Je to chůze po tom světě... Dokonce nejen nějací “oni”, ale zkrátka my! Poctivě vzato, každý “jezdíme” na nějaké palivo, na nějaké lpění, a kdyby nám ho někdo předčasně vzal, kdybychom v ně v nepravou chvíli přestali věřit, tak nám dojde energie, ochabneme a nedostaneme se vůbec nikam... Jedinou naší nadějí či milostí budiž, že až to své palivo přirozeně spálíme, až nás to naše lpění opustí, postoupíme k ušlechtilejšímu palivu a pak k ještě ušlechtilejšímu, až nám zbude to poslední, a tím je láska. Milovat a nelpět, v tom je pak opravdová nesmrtelnost.


Není to pouhá představa

Abychom pochopili či lépe zažili nesmrtelnost, musíme se tedy vyrovnat se životem i se smrtí, poctivě, bez náhradních řešení, poznat je tak, jak jsou. Jistě mi dáte za pravdu, že to není vůbec jednoduchá věc, že to vlastně není celé zadarmo. Že pochopit přerozování, natožpak zažít nesmrtelnost, to se nedá jen tak po tom hrábnout. A teď se dozvídáme, proč vlastně. Je to z jednoho prostého důvodu: Protože to záleží na tom, kam až člověk došel. Jak se dokázal uvědomit nebo jak je pokročilý, řekněme. Prostě to není dané tím, co se dozví, co mu kdo řekne, bohužel dokonce ani na této přednášce. Není to dané ničím jiným, než jenom a pouze tím, jak se v sobě uvědomí a jak v sobě dokáže pustit to, co mu v tom pochopení brání. A potom najednou - z ničeho nic - to tak nějak ví. To je to úžasné kouzlo, které přináší nesmrtelnost.

Je štěstím, že ta vzácná nesmrtelnost se dá občas alespoň zahlédnout. Není vyloučené, že právě teď na přednášce se to může někomu z vás podařit. Alespoň na chviličku, kdy přispěním všech ostatních a také té celkové krásné atmosféry dokáže odsunout všechno, co ho poutalo, a v tuto chviličku to zřetelně zahlédne: Ááá, takhle to tedy je! Ono to celé je úplně spojené, no to je něco... Aha, on ten život opravdu patří ke smrti, ne, že se to jenom říká. Ono vlastně... jéje, už zase nic nevím, ale ještě před chvilkou jsem to docela jasně viděl, jak je to možné? Vždyť jsem to přece zahlédl - aha, to zase musím v sobě povolit, aby to znovu přišlo... A takhle nějak se to v něm celé objeví, jako když se rozostřený obraz najednou na okamžik zaostří nebo když si člověk zkusí nové brýle. Je tam to samé, co předtím, ale najednou už je vidět, co to znamená. Tak to funguje.

Co kdybychom si to teď spolu zkusili? Říkal jsem si dneska, že zvlášť v té veliké zimě venku to člověka přece jen víc přitahuje k sobě samému, a proto bychom to dnes mohli pojmout trochu víc jako meditaci než jako přednášku. Konečně když tvrdíme, že se to nedá jinak pochopit než tím, že se člověk v sobě víc uvědomí, tak nezbývá, než jít do toho.


Procházení životem

Abychom se pochopili v širší souvislosti, zkusíme si v meditaci projít vlastní život. Nejlepší je začít tam, kde právě jsme. Uvědomte si prosím: kde vlastně jsme teď? Teď jsme tady a sedíme na židli. Na to, co bylo před tím, si pouze vzpomínáme, co bude potom, si jenom představujeme. Ale ze všeho nejvíc teď tady sedíme na té židli.

Teď si zkusíme vzpomenout, kam až to nejdál půjde, co si ještě pamatujeme z dětství, kam až sahá naše paměť. Zkuste to prosím. Třeba já si pamatuji jednu louku, byla úžasně zářivě zelená se žlutými květy a tekl tam potůček a byli tam maminka a tatínek. Bylo to v létě... Byl mi asi rok. To si ještě pamatuji. Zkuste si vzpomenout, kam nejhlouběji sahá vaše paměť. A teď to zkuste opatrně porovnat, opatrně, aby ta vzpomínka nezmizela, a spatřit ten veliký rozdíl oproti tomu, jak dnes vnímáte svůj život. Zkuste to.

Jako první člověka zpravidla překvapí, jak málo tenkrát stačilo. Jak málo jsme u toho byli my a jak nesmírně mnoho bylo to okolo... Jak to bylo všechno nové, jak to na nás přišlo. Tohle. Tohle si prosím uvědomte, jemně a pozorně.

Pak si zkuste pomaloučku procházet vaše dětství. Třeba když jste poprvé lhali. Pamatuji si to taky. Když jste poprvé něco ukradli, u malých dětí je to běžné, vzpomeňte si. Na první větší trest. A všímejte si, jak každý z těchto zážitků na člověku něco přidal, jak člověk rostl, vevnitř i venku. Vzpomeňte si na vaše první úspěchy, na první větší pochvalu. Pak na první setkání se sexem, to bývá velmi silný zážitek... jé, tohle se dělá na světě? A zase, jak tím člověk narostl. Vzpomínám si sám, že mě to až bolelo, jak najednou utíkalo a ztrácelo se to původní, to strašně jednoduché, co bylo přirozeně a správně a jak najednou místo toho přicházelo cosi sice silného, přitažlivého, ale už cizího.

Tady už to celé nestihneme, zkuste si někdy projít v tichu i pozdější léta vašeho života, to je moc dobrá věc. Teď jsme ale zase tady na židli a rozhlédneme se ještě dopředu, co nás asi v životě čeká. Kolik je nám roků, kolik roků ještě asi budeme pracovat, za kolik roků asi budeme dědečkem či babičkou, kdy přijdou vnoučata. Někdo za sebou nechá třeba hezkou zahrádku, někdo vytvoří krásné dílo, jiný zanechá radost a lásku v ostatních, ale pak vždycky přijde nevyhnutelný konec. Tak právě tohle je jeden život.

A teď se prosím pokuste - k tomu tato meditace směřuje - uvidět to celé. Spatřit to celé pohromadě. Nebýt z toho vytržený... právě tím začíná to uvědomění do šířky. Ano, je tady život, teď jsem tady a vidím ten svůj život pěkně pohromadě. Bylo to takhle, bylo to nevinné na začátku, rostlo to, nabývalo to na znalostech, na dovednostech, na schopnostech, na majetku, na tom a na tom, teď je to tady, bude to asi pokračovat, tak či onak, a pak to jednou skončí. Toto zkuste prosím vidět všechno najednou. V tom je veliká síla, v tom je veliká moudrost, protože to všechno přirozeně patří k sobě.

Když se nám to všechno spojí, tak zažíváme zvláštní životní štěstí - to zažijeme totiž vždycky, když se v nás něco spojí, tak už jsme udělaní. Zažíváme podivuhodné štěstí - ano, ano, ono je to takhle celistvé. Toto tady je život. Toto přišlo a toto odejde. Pokud vám někdo odešel, koho jste měli moc rádi, vzpomeňte si - přišel a odešel. A všechno, co jsem prožil a prožiji, stejně tak přichází a odchází, to k tomu patří, bez toho by to nešlo. V tom je veliké odpuštění, veliké usmíření se sebou, se všemi i se životem. Nemusí vás trápit, zda už to je či není ta pravá nesmrtelnost – dokonce čím méně vám na tom záleží, tím jste jí blíž.

Zkuste si to pak ještě někdy ve větším tichu a do větší hloubky, tohle je zatím jakási kostra, jenom rychlý návod, ale může vám to hodně pomoci, a to dokonce i v obvyklých meditacích, protože tím ztratíte zábrany ponořit se do hloubky.


Patří minulé životy nutně k buddhismu?

Častá otázka bývá, hlavně u nás na Západě, zda by se ty minulé a budoucí životy nedaly z buddhismu jednoduše vyškrtat, a zda by to bez nich nefungovalo, nebo dokonce fungovalo ještě lépe.

Myslím, že by to skutečně šlo, ale na druhé straně by to bylo přece jen škoda. Pokud bychom to plně nenahradili nějakým pokročilejším výkladem, byli bychom o mnohé ošizeni, a to především - jak jsem tu již ukazoval - o ten pohled do šířky, do prostoru a času.

Ono totiž ani nejde o to, zda tomu říkáme či neříkáme minulé životy, ale jaký nám to poskytuje celkový pohled na život, a také jakou pak máme za svůj život zodpovědnost. Už jsme si tu ukazovali, že pokračování života se dá vidět mnoha pohledy od těch nejmaterialističtějších, nejpřipoutanějších, až po pohled velice svobodný, a že náš pohled je právě takový, jakého jsme zrovna schopni.

Podle mého názoru tedy nezáleží tolik na tom, jak člověk pojmenuje to, kým byl a kam přijde, ale zda dokáže nelpět na svém vlastním životě a tím vnímat jako svůj i životy ostatní, své vlastní i druhých, ať už přítomné, minulé či budoucí. Stručně – nakolik se cítí oddělený a nakolik se dokáže v sobě uvědomit a sjednotit.


Může se někdo po smrti rozdvojit?

Tím jsme u dalšího oblíbeného tématu, které se okamžitě vynoří, když se hra na minulé životy vezme příliš mechanicky. Některé otázky jsou pak skutečně k pobavení, třeba zda se někdo může či nemůže po smrti rozdvojit.

Totiž to umře ctihodný láma rimpoče, představený dvou klášterů, a mnichové už hoří nedočkavostí, kde se jim narodí nové lámátko rimpočátko. Inu po několika letech se vypraví dlouhé procesí svátečně ustrojených mnichů, a ti doklopýtají po horské stezce do jisté vesnice, kde objeví to správné pacholátko, dají mu rozpoznat předměty ctihodného lámy, nastávající lámátko okamžitě ukáže na ty správné, zaplácá ručičkami a oni si ho za cinkání, bubnování a troubení odnesou do kláštera na výchovu.

Není to roztomilé? Zatím ano, jenomže Tibet je země hornatá a tak se stane, že z druhé strany hory se současně vydá druhé procesí, všichni vedeni toutéž upřímnou snahou, a ti také jdou hledat, kde se jim narodil ctihodný láma. A co se nemělo stát, oni najdou jiné lámátko od toho samého zemřelého lámy, které také neomylně pozná jeho předměty, a tak si ho za stejného cinkání, bubnování a troubení odnesou do konkurenčního kláštera na konkurenční vychování.

Tušíte už, že se všichni řítí do maléru... “To my máme pravého rimpoče!” “Ne, to my máme pravého rimpoče! Ten náš má na nožičce kolečko, to je známka Buddhy!” “Ten náš má dlouhá ouška, to je také známka Buddhy!”

Nemá to konce. Nakonec se najde někdo smířlivý a prohodí, že se milý láma asi rozdvojil, to že bude ono. Všichni si oddechnou a chvíli je ticho, a tak obě lámátka vesele rostou s vyvádějí klukoviny. Jenomže každý jinak! Ten první je jasný suverén, jednou popadl dorže, trefil se s ním přes celý dvůr do okna ve třetím patře a utíkal se k tomu přiznat, zatímco ten druhý je takové jaksi zaraženější rimpočátko, nosí brejličky, celé hodiny pozoruje včeličky a motýly a bojí se bouřky. Tak je to ten samý starý láma nebo není? Inu počkáme, ctihodní mnichové, až si některý z nich vzpomene na své minulé životy...


A jak to, že lidí stále přibývá?

Necháme zatím milé lámy čekat, chvilku jim to vydrží, a vezmeme další typický dotaz: “Jak to, ještě v sedmnáctém století žilo na světě pár miliónů lidí, a teď už je nás pár miliard! Kdepak se ty duše vzaly? Je tu snad nějaký rybník, kdesi v nebi, jakási lednička na duše, ze které se pak vyndávají a strkají do děťátek? A navíc - jak může mít pak každá z těch duší jinou karmu, když si zatím nic nezasloužily? Kde je tu spravedlnost?”

V theravadském buddhismu je to navíc ještě pikantnější, protože tam ani žádné duše nemají, tam se jenom člověk přerozuje a pokračuje dalším životem. Že by ty přebytečné miliardy lidí pocházely z původních koček a psů? Zatím si na to ale nikdo nevzpomíná, každý by raději byl králem nebo princeznou. Jenomže většina z nás by měla poctivě vypovídat, jak v minulém životě štěkala, mňoukala, chrochtala nebo lezla po stromech... a kde nic, tu nic.

Skutečně, je to chůze po tom světě. Jak začneme brát něco příliš doslova, přestane to vycházet.


Evoluční námitka

Necháme teď naivních dotazů a podíváme se na jednu oprávněnou námitku proti těm, kteří tvrdí, že si lze přesně pamatovat události ze svých minulých životů, a to je námitka evoluční. Ta je moc zajímavá a vtipná, a navíc je docela vědecky podložená.

Znáte to? Z principu dědičnosti totiž vyplývá, že většinu svých vlastností získal člověk proto, aby co nejlépe přežil. Ten, který měl nějakou užitečnou vlastnost, třeba rychle utíkal, tak ten lépe přežil, rozmnožil se a ti po něm to pak zdědili, jejich geny se množily dál, a tak ti další už také utíkali rychle.

Jenže teď se objeví pračlověk Janeček – jistě jste ho tenkrát znali, nebo ne? - a ten má nadání, které mu po patřičném výcviku umožní znát své minulé životy. Pamatuje si, jak před smrtí zabil jelena, ve kterém lese to bylo, a že by neškodilo tam zase zajít, a že když půjde tři dny k půlnoci, tak tam je bažina, kde jsou kanci, tam byl totiž dva životy nazpátek...

Přece takový gen vlastnit, to je vyložená výhra! Takové nadání by skvěle zajistilo přežití, náš Janeček by se byl hravě rozmnožil a bylo by to dnes nejčastější české jméno, ne nějaký Novák (směje se), který si nepamatuje ani kým byl minule, natožpak dobu ledovou!

Jenomže – kde nic, tu nic. Jak to? Tak to je velice závažná námitka - naznačuje, že informace o minulých životech se nijak snadno nepřenáší a že se tedy asi nejčastěji jedná o upřímné (či méně upřímné?) projevy fantazie.


To snad všichni lžou?

Teď už to ale vypadá, jakoby lhali všichni ti, kteří si pamatují něco z minulých životů, a to i renomovaní duchovní učitelé. Proč se ale znovu a znovu objevují zprávy, že to možné je, a dokonce i důkazy? To už je vážný problém. Dejme tomu, že pětiletý chlapec začne z ničeho nic zpívat zpaměti hebrejské žalmy. Nikdy je neslyšel. Inu vezme se to jako důkaz, že si pamatuje svůj minulý život. Pak si ale někdo dá tu práci a rozjede se třeba až do Španělska, aby to ověřil. Pokud má štěstí, tak zjistí, že ve třech letech ty žalmy ten chlapeček slyšel od strýčka rabína, když k nim přijel z Izraele na návštěvu, a pak se na to zapomnělo. V pořádku, odškrtne se to, šlo o nevinný omyl. Jenomže za čtrnáct dní se vyskytne další případ v Barmě, a za rok na to v rovníkové Africe. To už ale trpělivost dochází... Není přece možné řádně vyloučit všecko, s čím se kdo ozve! Nikdo na to nemá energii. Tak se to nakonec vzdá a nechá se to po staru. Zůstane tu stále možnost, že si ty životy někdo skutečně pamatuje, jenom nikdo neví ani jak to dělá, ani zda je to vůbec pravda.

Kromě toho – přiznejme si - ono je vždycky daleko zajímavější poslouchat to, co by mohlo být pravda, než to, co bohužel pravda není. Proto se dnes a denně dozvídáme, co si kdo přesně pamatoval ze svých minulých životů, ale vždycky když to někdo jiný chce solidně prokázat, tak je najednou hrobové ticho. Ani já sám proto nevím, opravdu nevím, jestli je to v principu možné nebo není, zato vím velice dobře, že naprostá většina toho, co se o tom říká a píše, je přinejmenším iluze.

Naštěstí to nemá co dělat s pochopením života a oné celistvosti a spojenosti všeho, protože to opravdu na paměti nezáleží. Bylo by sice krásné, dokázat si přesně vzpomenout, co jsem dělal, když jsem tenkrát byl ten kouzelník - ale když mi to nejde, tak se dá dobře vyjít i bez toho, a to je moc dobré. Existují totiž dvě základní cesty, jak pochopit “minulé životy”. Víme už, proč ty uvozovky, protože těch pohledů je víc.


Jak na to

Tak jak se to udělá, jak na to? Ta první cesta bude hlavně pro zde přítomné dámy a týká se vcítění. Proslýchá se, že ženy mají zpravidla blíž k vcítění než my muži, a moje žena, ta je přímo chodící empatie. To by jinak tak obětavě nekrmila tu kosici Bačkorku. Právě vcítění do druhého totiž způsobí, že v tu chvíli se zmenší nebo úplně zmizí přehrada mezi námi a tím druhým. Vcítěním také přestaneme tolik lpět na svém životě, a to aspoň do té míry, abychom začali chápat i život toho druhého.

A právě tohle je ta první cesta, jak pochopit své “minulé životy.” Proč? Protože ona je to dokonce cesta, jak chápat vůbec všechny životy - a tím pádem taky i ty naše minulé, ať už si na ně dokážeme vzpomenout nebo ne. To hlavní je tam to vcítění, o to jde.

Tak to byl ten první způsob. Teď ten druhý, ten je zase spíš pro pány. Tady je principem dobrovolná chudoba, odříkání. Abychom něco dokázali pustit. Všimněte si třeba v televizi, jak tam politikové strašně lžou, protože nedokážou pustit názor, ke kterému se přimknuli, a tak raději tvrdí všechno možné okolo, jen aby to ještě pořád byla pravda, a zaplétají se tím víc. Nepustí, nepustí - zatloukat, zatloukat, znáte to. Tím se z navenek ramenatého suveréna stává vevnitř uzlíček třesoucího se strachu a obav, jen aby neprohrál, a to za jakoukoli cenu.

Naopak, když se člověk naučí pouštět - pustit tohle, pustit tamto – stane se postupně svobodnějším, tím se mu jeho oči ty hezky otevřou a on vidí:

„Aha, vždyť ten můj protivník sice dělá logické chyby, sice tvrdí pokaždé něco jiného, sice si nic nepamatuje, sice používá neudržitelné argumenty, sice dává zavádějící příklady - ale v podstatě má pravdu, vždyť on to myslí dobře... on to říká jenom po svém, co s ním, ale vcelku to má správně!“

A je to. Tak tohle znamená umět něco pustit. A u poznání těch “minulých životů” jde zejména o to, umět pustit ten současný, to zoufalé lpění na něm, až za hrob. Teprve pak se to poznání otevře.


Buddhovy tři stupně

Samozřejmě, kdo se dokáže najednou vcítit a ještě všeho pustit, ten už je pomalu Buddha. Ten už umí opravdu moc. Vidíte, Buddha - víte, co ten tom říkal? Ten rozlišoval tři základní úrovně poznání minulých životů, nebo lépe jenom životů - to “minulých” je tam vlastně navíc. Tak hádejte, které to byly?

Tak ta první úroveň, to je takový nejmenší, ale už dobrý buddhista, tak ten vidí své vlastní životy. To už jsme si říkali proč. Ten už alespoň připustí, že toto tělo není to poslední a jediné, že ten před ním byl taky on, a ten po něm bude zase on, a tak dále. A je to. Chápe své životy, vidí do nich. Ale musí je skutečně do hloubky prožít, ne si to jen tak představovat a pouštět si fantazii na špacír, kým kdy byl... (Ono se to pak naštěstí rychle pozná – ani tak ne na těch smyšlených událostech, kdo se mu s tím má dokazovat, ale řekněme na “celkové zabedněnosti”. Fantazie a vhled, to jsou opravdu různé věci.)

Teď ta Buddhova druhá úroveň. Řekněme, že toho mnicha už přestalo bavit koukat se do vlastních životů, vždyť je to pořád totéž, pořád ten samý člověk dělá ty samé chyby – co říkáte? (směje se), tak co se takhle podívat na někoho zajímavějšího? A tak se podívá, co by mohl mít támhleten za životy – ale bude to pak on nebo já, když se do něj vcítím – přesněji, když se jím jakoby stanu? Aha, jsem to zase já, a tak mám tolik životů, až mě oči přecházejí, a se všemi cítím, jak by taky ne, když jsou moje! Jak ten milý mnich přijde až k tomuhle, tak to už má zasloužený ten druhý Buddhův stupeň, to je pak vidění ostatních životů. A zase připomínám, musí tak žít, ne si to jen vymýšlet.

Zbývá nám ještě ta třetí Buddhova úroveň vidění minulých životů. Co by to ještě mohlo být? Představte si, že za Buddhou přijde nový mnich, předtím jen oral a pásl krávy, ale teď už rok si vykračuje v okrovém rouchu a moc ho to všechno zajímá, nejvíc ta vznešená moudrost. Inu dozví se, že je tu první stupeň, kdy mnich jasně vidí své životy, a to se mu moc líbí:

“Konečně se něco pořádného dozvím, jestli mi u krávu ukradli taky v minulém životě.“

Pak se dozví, že je tu ten druhý stupeň, kdy spatří i životy ostatních:

„Skvělé! To se konečně dozvím, kým byl můj soused, a jestli to nebyl zase on, kdo tu krávu prodal na trhu, a hlavně - jaká karma ho za to čeká v příštím životě, to bude něco...”

Nakonec se doslechne, že je tu ještě jakýsi třetí stupeň. To už se moc těší:

“A který je to, Vznešený?” Buddha se hluboce zamyslí, pokývá hlavou a vážně pronese:

“Je to vymizení všech zákalů”.

Tak praví sútra. Nebo úplné vyhasnutí, jak se dočteme jinde. Jistě si dokážete představit, že milý mnich na to kouká s otevřenou pusou. Tak slibně to začalo, tolik se mohl dozvědět, hlavně o tom sousedovi, a na konci přijde takováhle studená sprcha...

Dejme tomu, že ho pozoruje ctihodný Sariputta, slituje se nad ním a řekne mu:

“Inu mnichu, rád bys poznal minulé a budoucí životy?”

“Rád, pane.”

“Tak mi prozraď, koho na světě nenávidíš?”

“Mého souseda, ukradl mi krávu.”

“Každý večer budeš tedy meditovat o laskavosti ke všem tvorům, zejména pak budeš tomu tvému sousedovi přát dobro, veliké dobro, nesmírné dobro, všeobjímající dobro... a za pár let ty životy skutečně pochopíš.”

Jenomže – jak je to s tím vymizením všech zákalů? Jak to patří k těm životům? To pro nás zase není tak těžké pochopit, aspoň rozumem: Oba předchozí Buddhovy stupně přece vyžadují stále čistší vidění, stále větší nepřipoutanost a stále menší zábranu dokázat s někým cítit. Přirozeně pak poslední stupeň znamená dokonale čistý pohled – tedy všecky zákaly musí pryč! A zda se pak díváme na své životy, na životy jiných nebo třeba na tekoucí řeku – je to stále ten samý pohled, plný laskavé pozornosti a vcítění.


Nesmrtelnost a věčnost

Abychom správně pochopili buddhistickou nesmrtelnost – ti pečlivější říkají raději bezsmrtnost, ale mně taková čeština skřípe v puse – tak se musíme ještě vypořádat s naší západní představou věčnosti.

Představte si, že za vaše četné zásluhy (rychle si aspoň na nějaké vzpomeňte!) přijdete do nebe. Na vstupence stojí, že tam budete žít věčně. Tak se poptáváte sousedů v bílých košilkách, co a jak:

“Prvních tisíc let se tu zpívá Gloria.”

“A dál?”

“Dalších tisíc let Aleluja.”

“Dobře, ale co potom?”

“Pak podle osobní obliby Te Deum nebo Ave Maria, milion let.”

“Dobře, dobře, ale co potom?”

“To vám nestačí věčně žít v Bohu a v lásce, chválit ho a děkovat mu?

“Jistě, na to se moc těším - ale co POTOM?”

Vidíte, že s věčností to není jen tak. Věčnost, ve které je nějaké “potom”, totiž není vůbec žádná věčnost! I kdyby přitom byla sebevíc svatá a zahleděná jen do Boha, bude to pouhé prodlužované trvání, a to v sobě vždycky skrývá pocit nedostatku, ono pověstné Buddhovo dukkha. Tak jakápak věčnost...

Jenomže – existuje pro člověka nějaká opravdová věčnost? Jistě, existuje! Je to tam, kde čas vůbec není, nebo kde alespoň nehraje žádnou roli. To je ta pravá věčnost. A kupodivu v té už se dá báječně žít.

Pro člověka je nejsnadnější prožít věčnost v jediném okamžiku. Pokud prožije právě a jenom ten jediný okamžik, tak v tom okamžiku mu zmizí čas, protože do jediného okamžiku se pocit trvání nevejde.[2] To je úžasná věc! Dá se to přirovnat, jakoby se najednou přetrhl řetěz událostí a v tu chvíli se nedalo říci, zda něco je nebo není. Miloš Tomáš to jednou přirovnal k propadnutí. Nebo se to dá přirovnat k tichu, když se v místnosti vypne ventilátor. Vzpomeňte si sami, není to tak těžké, třeba jste to někdy sami zažili.

Hlavní je, dokázat to - alespoň na ten jediný okamžik ten řetěz událostí přetrhnout. Nemusím vám jistě říkat, že je to nejsnadnější v meditaci, a z různých typů meditace je na to třeba přímo určená vipassaná. Tam to přijde poměrně rychle, aspoň ten první okamžik. Pokud se to podaří na delší dobu – to už sice čas vnímáme, ale nehraje přitom roli – můžeme to právem nazvat nesmrtelností. Pak už prožíváme věčnost nejen vědomím, ale i celým bytím. A to vám všem z celého srdce přeji, to stojí za to.


Dotazy

Tazatel: Jak jste tady mluvil o tom lpění na zániku, patří tam i sebevražda?

Petr: Nejprve se podíváme na motiv, co k tomu člověka asi vede. Bývá to útěk od něčeho strašně nepříjemného, a to až do nebytí, až do smrti. Je to tedy vlastně utkvělá myšlenka na zánik, která nechce povolit, a to se dá skutečně nazvat lpění. Nebo jakási křeč, která bolí tím víc, čím víc se snažíme, aby povolila. Teď jde o to, jak tu křeč odstranit, a kdo v tom může pomoci.

Nedávno jsem se bavil s jedním psychologem, který pracuje na lince důvěry. Ten říkal, že hlavní pomoc, kterou může lidem poskytnout, je zdržet je. Ve většině případů to prý úplně stačí. Oni mu volají v afektu, ve velkém stresu, a v tu chvíli si nepřejí nic jiného, než aby to pro ně skončilo, protože se to nedá vydržet. Stačí s nimi ale nějakou dobu mluvit, věnovat se jim, a ono to v nich samo povolí.

Vyprávěl mi, že v průběhu času si na to dokonce vypracoval celý seznam témat, o kterých může mluvit třeba i hodiny, aby mu nedošla řeč. Jednou se dokonce pěkně zapotil, to mluvil přes mobil s člověkem, který skákal z Nuselského mostu. Byl to podnikatel, kterého nastrčili jako bílého koně, vymáhali pak na něm dluhy, na které neměl, až se rozhodl skočit z mostu. Byly to kritické minuty, ale tomu psychologovi se skutečně podařilo, že mu to rozmluvil, a on se z toho nakonec dostal.

Ještě když tu dnes máme ty další životy, tak jak souvisí se sebevraždou. Jistě jste si tu všimli, že tradiční lidovou víru v stěhování duší zrovna v lásce nemám, bývá to pro mě často zkouška trpělivosti. Přesto si myslím, že v takovém stavu, jako je myšlenka na sebevraždu, je velikou pomocí jakákoli víra, třeba i taková, že trestem za to je narodit se zítra v pekle. Pořád je to lepší, než sebezničující útěk od reality.

Tazatelka: U nás v domě skočila jedna paní z balkónu a zabila se, protože byla moc nemocná. Chodila léta na dialýzu, byla po několika transplantacích a už ji strašili tím, že dojde k nejhoršímu, že pro ni bude muset obětovat svou ledvinu někdo z rodiny. Tak volila raději smrt.

Petr: Víte, zatím neznám žádná pravidla na život, nadiktovaná shůry, a pokud je někdo jiný zná, tak stejně neplatí ve všech případech, jako je třeba ten váš. Pokud je všecko tak, jak jste to říkala, tak bych před tou paní hluboce smeknul. Jejím motivem totiž nebyl útěk, ale oběť starého nemocného člověka za druhého, mladšího a zdravého, aby pro něj nemusel zbytečně trpět. Věřím, že to tak bylo, a nechal bych to tak, i kdyby to tak úplně nebylo, a vzpomínal bych na tu paní s vděčností.

O podobném případu ze starých dob jsme se tu zmínili v přednášce o Sariputtovi, jak mnich Čunda umíral na těžkou nemoc a ostatní se rozhodli, že se vydají někam daleko shánět pro něho lék. Jenomže ještě než stihli vyrazit, tak si vzal život, aby se kvůli němu nemuseli trmácet po světě, protože věděl, že brzy stejně umře, a už mu na životě nezáleželo. To také jistě nebyl útěk.

Přesto ani z toho by se zase nemělo dělat pravidlo, lepší je vždycky nechat to podle okolností. Pravidla se dají zneužít nezodpovědnými lidmi, kteří se pak za ně schovají. Stejně tak ale není dobré takové případy odstrčit, to ne, správné je prožít si je v představě, a ta když je opravdu živá, tak to s člověkem pořádně zamává. Třeba v případě oběti Jana Palacha, tam byla také dlouhá polemika, zda to bylo na místě. Myslím, že je správné poklonit se hluboce tomu velkému a světlému, co ve své oběti takový člověk zanechal, a odpustit mu zároveň všechno, co se nám na tom třeba dnes nezdá.

Tazatel: Myslím, že teď je hrozně v módě reinkarnace a důvod pro to vidím v tom, že je to naše alternativa proti smrti. Naše civilizace má ze smrti panický děs, a tak pro nás představuje reinkarnace východisko, kde se tolik nemusíme bát smrti, protože pak budeme pokračovat, a dokonce tak, jak jsme zvyklí.

Myslím, že buddhismus, tak jak ho znám, to vidí obráceně, tam se ta posloupnost zrození chápe negativně a cílem člověka je, aby už se vtělovat nemusel.

Ale co se týká vás, tak tohle hodnotící hledisko mi tu chybí. Na jednu stranu jste úžasně pozitivní, na druhou stranu jste přece jen buddhista (smích publika). Zkuste se k tomu prosím vyjádřit.

Petr: To jste vystihl moc pěkně... Sice jsem se k tomu již vyjádřil, ale musím přiznat, že hodně opatrně. Říkal jsem, že pochopení dalších životů záleží hlavně na tom, jak daleko člověk došel a co si sám vyzkoušel, a ne, co o tom jenom někde slyšel.

Kdo je stále ještě na začátku cesty, tomu se většinou ten jeho život buď úžasně líbí, nebo se mu zase strašně nelíbí. Vidí totiž zatím věci jako tvrdé a těžké, a to je pak jeho palivem na cestě. Buď si chce užít velké věci, obohatit svůj život, konečně ho naplnit, nebo z něj zase naopak utéci, zmizet v tichu a v míru, ve své vysněné nirváně. Na jedno z toho zatím “jede”.

Jenomže Buddha učil střední cestu, a tou není ani prosazování života, ani jeho popírání, dokonce ani nic mezi tím - je to cosi, co obě krajnosti přesahuje.

Samozřejmě, že ty snaživce, kteří byli ještě hodně připoutaní k tělu, Buddha záměrně krotil slovy “Po kolik životů budete ještě plnit hřbitovy...”, což už může vypadat jako odsuzování života, ale stejně tak vybízel lenochy ke starosti o druhé a k odpovědnosti, jak tomu bylo třeba v případě mnicha s úplavicí, a to už zase může někdo chápat jako prosazování života.

Krása buddhismu spočívá ale právě v té střední cestě, a tou není ani touha žít neustále nové životy, ani zase touha, mít už konečně od všeho pokoj. Je to cosi nad tím, a v tom je veliká svoboda. Už jsem to tu říkal – milovat a nelpět.

Dotaz: Prosím pěkně, já bych měl takovýto dotaz. Když lidská duše přichází na tento svět, dostává nějaký úkol, který by tu měla plnit?

Petr: V nejstarším buddhismu žádnou duši nenajdete, a stejně tak ani důvod, proč by měl člověk plnit nějaké tajemné vyšší poslání. Jsou tu jen pravidla, co není dobré dělat, třeba lhát, a doporučení, co naopak dobré dělat je, třeba být pozorný a laskavý. Tohle málo tam však znamená víc, než veliké sliby. Představte si to: Když pustíte v tramvaji sednout babičku, protože cítíte, jak ji bolí nohy, tak je to víc, než když přitom musíte věřit, že je to vaše vyšší poslání... Udělat ze soucitu životní program, to přišlo až později v mahájaně, aby si toho lidé víc všimli. Za Buddhy to ale byla ještě naprostá samozřejmost, že máme pomáhat druhým v každodenních situacích.

Tázající: Rozumím tomu tedy dobře, že buddhismus neuznává duši?

Petr: Ne snad, že ji neuznává, ale že o ní nemluví, stejně jako třeba nemluví o hříchu. Používá zkrátka jinou soustavu pojmů, kde se to nevyskytuje. Přesto ale každý dobrý západní buddhista vám bude rozumět, to se nebojte, i když na něj přijdete s duší a hříchem.

Má ještě někdo z vás dotaz? Zatím ne? Tak se vás zeptám sám: kdo z vás si pamatujete něco z minulých životů? Nemusíte se stydět... Ty krále a princezny zatím vynecháme, stejně tak Einsteiny a Jany z Arku, může to být něco úplně obyčejného... ano, tam, prosím.

Posluchačka: Není to nic víc, než takové zvláštní okamžiky. Zastavím se a mám pocit: tady už jsem byla.

Petr: To je ale moc pěkné! To je dokonce přímo pointa... V tom okamžiku, kdy se bezděčně zastavíte, se to ve vás totiž samo rozšíří a vy chvilku zažíváte sebe a váš svět ve spojení: Ano, ono už to tu bylo, protože všechno už tu nějak bylo...

Tyhle okamžiky jsou nesmírně vzácné, važte si jich, to nikdy nepřijde ve chvíli, když za něčím letíte. Musí na to být právě to tiché zastavení bez zvláštního úmyslu a pak ta ochota, nechat se překvapit. Třeba místem, na kterém jste nikdy nebyla – tam máte pocit, jakoby jste ho odedávna znala. Nebo přijde nějaká neočekávaná událost, a vy máte pocit, jakoby se vám už kdysi stala. Vaše mysl na to musí být naladěná, vždycky musí být otevřená. Věřte mi, že je to o mnoho cennější, než kdybyste dvě hodiny diktovala v hypnóze, jak jste byla v minulém životě hraběnkou.

Posluchač: Možná, že se to nehodí, sedí tu teď hodně lidí, ale ty to říkáš, Petře, všecko až moc obyčejně, zatímco manželé Tomášovi tam mají pravé minulé životy ve skutečném Egyptě, a ty mají navíc historický základ! Není ti to divné?

Petr: To už je otázka hodně na tělo, protože Tomášovi jsou přátelé, které oba známe, a kterých si oba nesmírně vážíme.

Sám mám totiž nejraději, když se záhadné souvislosti v lidských osudech a na pohled třeba tajemné vztahy mezi blízkými lidmi vysvětlují co nejpřirozeněji - z toho, co je všeobecně známé, z náhody a pravděpodobnosti, a hlavně ze spousty drobných a nenápadných souvislostí, které neuniknou jen bystrému pozorovateli. Samozřejmě ale respektuji druhé, kteří vidí věci jiným pohledem, a které mám navíc rád. Proto vám teď všem ukážu, jak ty faraóny vidím sám, a ten druhý pohled už znáte většinou sami.

Představte si, že kdysi dávno před vámi žil někdo hodně vám podobný. V tomhle případě se jedná o historickou osobnost, i to se přece může stát. Dejme tomu, že v tomto životě jste slavní a že vás uznává spousta lidí, a že máte proto i nějaké nepřátele. Ten před vámi byl také slavný a lidé se k němu také chovali podobně. Oba budete vypadat, jednat a mluvit také dost podobně. Budete se i cítit velice podobně. Budete se také uvědomovat velice podobně.

Teď si představte, že byste se probudili zpátky v historii přímo jako ten člověk - bylo by vám to divné? Vůbec ne! Ten den byste žili dál úplně normálně, vždyť až na pár detailů vypadáte, jednáte, mluvíte, cítíte se a uvědomujete se docela stejně. A zase kdyby se ta historická osobnost probudila ve vaší posteli, také by se nedivila – cítila by se zase, že je vámi.

Teď si představte, že byste se probudili v tom Egyptě a dokonce dočista zapomněli, kým jste byli tady. Úplně byste ztratili paměť, kým jste byli tady v naší době, právě tu, o kterou se vedou takové spory... Vždyť by to ale fungovalo! Právě proto byste teď byli na sto procent tím faraónem, v tom je ten trik!

Tak to je ten můj prostý výklad tajemných věcí: Pokud jste byli někomu hodně podobní, tak jste jím prostě byli - jenom mám pochybnosti, jak si z toho někdo může pamatovat nějaké detaily, třeba jména. Ale o tom už jsme tu dneska mluvili.

Z těch knih manželů Tomášových mám rád hlavně tři svazečky duchovních esejů od paní Míly, a tam je také skutečně ledacos osobního i o té dávné minulosti. Na rozdíl od jiných autorů mi to tam ale nijak nepřekáží a čtu to rád - je to její život a ona to tak viděla a prožívala, a je to skutečně obdivuhodný život.

Mějte se moc krásně a mějte se všichni moc rádi, až vyjdete ven do mrazivé noci, svítí tam hvězdičky a zebe to až do kosti. Tak nashledanou.

---

[1] Uvědomění do hloubky má co dělat s osvícením či prvním probuzením, zatímco uvědomění do šířky s osvobozením.

[2] Podobně jako “bezsmrtnosti” mluvíme pak i o “bezčasovosti”, ale to také skřípe v puse. Necháme tam proto raději naši nesmrtelnost a věčnost a víme, co tím myslíme.