Nepohodlné archeologické nálezy II.

V Britském muzeu je uchováno mnoho lebek neandrtálců, z nichž nejzajímavější je jedna z lebek ze slavného naleziště v Broken Hill. To, co ji dělá zajímavou, je přesný kruhový otvor pronikající spánkovou kostí do lebky. Kolem otvoru nejsou pukliny, které by nevyhnutelně vznikly např. při proražení lebky hrotem krumpáče, při vykopávkách, nebo dokonce za života neandrtálce jakoukoliv tehdejší zbraní (pěstní klíny, kyje a pravděpodobně i kostěné dýky).
Charakter zranění však ničemu podbnému neodpovídá. Pozoruhodné je, že protilehlá spánková kost lebky chybí, jako kdyby byla vyražena. Tak by tomu bylo při zásahu např. moderní loveckou kulovnicí: hladký vstřel a po zploštění projektilu mohutný otvor výstupu střely. Původcem podivného otvoru nebyla ani houba nebo červ, kteří velmi rádi rozrušují fosilie, které se ocitly například v moři. Místo zranění přesně odpovídá "smrtelné zóně" - v případě střelné rány musel být neandrtálec okamžitě mrtvý. Přesto, že jsou známy okolnosti nálezu lebky, nelze vyloučit ani dodatečné prostřelení lebky.
V moskevském paleontologickém muzeu Akademie věd je uložen podobný nález z okolí dnešního Jakutska. Je to lebka pratura, která je stejně jako jako v předchozím případě, zasažena střelou v oblasti "smrtelné zóny" - přesně v ose čelní kosti. Také v tomto případě nejsou v okolí rány praskliny. Lebka je skvěle zachovalá a určitě neležela v moři. Ani chorobný proces, tzv. osteomyelitida, nemůže zanechat takovou stopu, tím méně např. roh jiného samce. Pikantní podrobností v tomto případě je, že se rána, jakkoli pronikla lebkou a zasáhla pravděpodobně mozkovnu, začala hojit kostní jizvou. Není tedy pochyb o jejím datování. Vznikla v době života pratura - přibližně před několika desítkami až stovkami tisíc let. Přesné datování obou nálezů radiokarbonovou analýzou není možné - fosilní kostěné zůstatky rychle ztrácejí organické látky. Geologické (stratigrafické) i paleontologické vědomosti však naznačují, že neandrtálec i pratur mohli být současníky. Kdo to tedy chodil po naší planetě, ozbrojený střelnou zbraní poměrně malé ráže, a tedy značně dokonalou?

Společnou rusko - čínskou expedicí v poušti Gobi v Mongolsku v roce 1959 byl nalezen v pískovci otisk, který se nepodobá žádnému fosilnímu nálezu dosud vědě známému. Nevypadá ani jako stopa, kterou může zanechat některý nám známý kráčející, plazící nebo lezoucí tvor. Nápadně se však podobá otisku profilované podrážky tzv. traktoru, jaký používali posádky Apolla na Měsíci jako nejpružnější obuvi zajišťující pevný postoj za všech okolností. Otisk je několik desítek nebo stovek tisíc let starý a nevznikl určitě v historických dobách.
J. Alden Mason, americký etnograf a paleoantropolog, našel při vykopávkách na peruánské náhorní planině ozdoby odlévané (ne tepané) z platiny. Materiál sám není překvapující. Podivné na celém případu je, že platina se taví při 1773 ° C a její odlévání je práce pro dobře zařízené metalurgické provozy. Při použití konvenčních tepelných zdrojů (kámen a tavidlo) jednoduše platinu zpracovávat nelze, tím méně uvést do stavu umožňujícího odlévání. Kdo znal způsob, jak dosáhnout trvalé teploty kolem 1800 ° C v době, o níž předpokládáme, že disponovala jen najjednoduššími výrobními prostředky? Byla to snad civilizace, která podle starých bolívijských a peruánských legend podlehla v boji s nelidskou rasou, jejíž krev nebyla červená? Nebo to byli příslušníci právě té neznámé rasy?

Další zajímavý nález se našel v Číně. V hrobě slavného vojevůdce Cao Čou žijícího v letech 265 - 316 n. l., byl nalezen pancíř, lépe řečeno válečná košile, pošitá destičkami ze slitiny 10% mědi, 4% hořčíku a 85% hliníku. Je známo, že hliník se vyskytuje v přírodě jen ve sloučeninách a jeho čistou formu se podařilo vyrobit poměrně nedávno. Byla tato košile výrobkem Číňanů, nebo je třeba za ní hledat dávno rozvinutou a už zmizelou civilizaci?

Mezi tajuplné nálezy, které jsou dnes mezi záhadology velmi známé, patří dvě křišťálové lebky v životní velikosti. Jedna z nich je vystavena ve skleněné vitríně v nejvyšším patře Muzea člověka (pobočka Britského muzea), nedaleko londýnského náměstí Piccadilly Circus. Pokud jde o věk, je na štítku na vitríně jen to, že lebka "je pravděpodobně aztéckého původu - zřejmě z koloniálního období". Ve skutečnosti i tento údaj je jen přibližným odhadem odborníků muzea, protože o historii lebky nejsou známy téměř žádná fakta. Muzeum ji v roce 1898 koupilo od newyorské klenotnické firmy Tiffany za 120 liber šterlinků. Nikdo v Muzeu člověka neví, jak ji tato firma získala. Proslýchá se, že mohla být částí kořisti, kterou v Mexiku v 19. století nasbíral jistý tajemný žoldák.

Druhou lebku vlastní Anna Mitchelová - Hedgesová, která ji našla v roce 1927, kdy její adoptivní otec pracoval na odkrývání velkého mayského města Lubaantum v britském Hondurasu. Místní Mayové řekli jejímu otci, že je to jejich bůh, který jim pomáhá při uzdravování nebo naopak přivolává smrt. Ve skutečnosti už od chvíle svého objevení byla křišťálová lebka předmětem sporu, a to nejen pro svůj nejasný původ. Ani okolnosti jejího nálezu se nikdy úplně neodhalilo. Zajímavé je, že Annin adoptivní otec věnoval této neobvyklé exotické věci, v jeho autobiografii jen pár řádků. Lebka, nazývaná i lebkou posledního soudu, je vybroušena z čistého přírodního křišťálu a podle názoru vědců její výroba mohla trvat přinejmenším 150 let. Během této doby jedna generace za druhou den co den pomocí písku trpělivě obrušovala obrovský přírodní křišťál, dokud nevytvořili perfektní lebku. Její stáří se odhaduje nejméně na 3600 let a podle staré legendy ji vysoký mayský kněz používal při svých tajuplných rituálech. Dále se lebka dostala dokonce do aukční síně Sotheby`s v Londýně. Na prodej ji nenabídl Mitchell - Hedges, ale Sydney Burney, londýnský obchodník s uměleckými předměty. Do jeho vlastnictví se lebka zřejmě dostala jako záloha na půjčku, kterou poskytl Mitchell - Hedges. V aukční síni se její cena vyšplhala až do výše 340 liber šterlinků. Burney lebku koupil zpět, aby ji vzápětí prodal panu Mitchell - Hedges za 400 liber šterlinků. Po smrti svým adoptivním otce v roce 1959 má lebku ve svém vlastnictví Anna Mitchel - Hedgesová, která ji příležitostně dává k dispozici na výstavy, případně ji propůjčuje k vědecké výzkumům.

Slavný antropolog dr. G. M. Morant konstatoval, že obě lebky jsou si v mnoha detailech velmi podobné a považuje za možné, že jedna je kopií druhé. Nejvýznamnějším rozdílem mezi nimi je, že lebka z britského muzea tvoří jeden kus, zatímco druhá má oddělitelnou spodní čelist. S ohledem na jejich tvar dospěl k přesvědčení, že byly vyrobeny podle ženské lebky. Někteří vědci však začali zpochybňovat jeho tvrzení, že jedna lebka je kopií druhé, ale nikdo z nich nevyřešil klíčovou otázku - určení jejich věku a původu, kromě zmínky, že lebka z muzea se svými kulatými očními jamkami a "jen naznačenými" zuby je typická pro starověké mexické umění. Na druhé straně Mitchell - Hedgesova lebka má "charakter skoro anatomické studie v epoše vědy". Pravděpodobnost, že na otázku, zda křišťálové lebky pocházejí z dávné minulosti, či z dnešních dob, získáme definitivní odpověď, je velmi nepatrná, protože neznáme žádnou vědeckou metodu jak určit věk přírodního křišťálu. Bez problémů není ani otázka určení země, z níž lebky pocházejí. Zejména proto, že podobné menší lebky - jak víme - se v 15. století vyráběly v Itálii a v Jižní Americe. Otazníků kolem těchto lebek je opravdu dost, ale právě tato vzrušující atmosféra kolem nich dělá tuto záhadu záhadou.
Další velmi zajímavý příběh začal v roce 1936, kdy do laboratoře Iráckého národního muzea přišla zásilka nálezů ze starodávného sídliště. V té době byl ředitelem muzeal Němec Wilhelm König, který popsal jeden pozoruhodný nález. Byla to nádoba podobná váze, bez hrdla, ze světlé hlíny. Uvnitř byl měděný váleček, pevně připevněný asfaltem. Váza byla asi 15 cm vysoká, válcová trubka z měděného plechu zakončená dnem, měla průměr 26 mm a byla dlouhá 9 cm. V ní byla jakousi zátkou z asfaltu připevněna celkem zoxidovaná tyčinka ze železa. Její konec vyčníval asi 1 cm nad zátku a byl potažen žlutošedou, zcela zoxidovanou vrstvou nějakého kovu, který vypadal jako olovo. Spodní konec železné tyčinky nedosahoval až na dno válce, na kterém byla vrstva asfaltu tlustého asi 3 mm. Odpověď na otázku, co by to asi tak mohlo být, byla velmi překvapující. Když se všechny části poskládali a pak jednotlivě vyzkoušeli, bylo zřejmé, že nemůže jít o nic jiného než o elektrický článek. Na to, aby byl kompletní, zbývalo jen nalít do nádoby kyselinu či zásaditý roztok. Nález sice velmi připomíná elektrický článek, objevili ho však ve zříceninách jedné parthské vesnice a Parťané na tomto území žili v období 248 let př.. Kristem až  226 po Kristu. Vyskytly se sice názory, že König tento nález špatně interpretoval, že ve skutečnosti jde o zbytky jakéhosi svitku skrytého v keramické schránce nebo že jde o relativně moderní elektrický článek, který mohli ztratit například montéři, kteří na konci 19. století a začátkem 20. století instalovali telegraf. Kőnigovu teorii potvrdil i dr. Arne Eggebrecht z německého Hildesheimu, který provedl mnoho zkoušek funkčnosti na přesné kopii nálezu. Jako zásaditý roztok při pokusech používal šťávu z čerstvě vylisovaných hroznů. Jakmile se tekutina nalila do měděného válce, voltmetr připojený k článku zaznamenal elektrický proud s napětím 0,5 V. Toto zjištění zapadlo i do jeho teorie, že předměty dávných kultur nebyly celé ze zlata, ale byly pozlacované díky používání takových galvanických článků.
V rovníkové západní Africe byly od starověku až bezmála do dnešních dnů nejvyhledávanějším zbožím podivné skleněné perličky, nazývané aggro. Byly válcovitého tvaru, modré žluté, zelené nebo různobarevně vykládané. Domorodci jim připisovali kouzelnou moc a cenili si jich několikanásobně více než zlata. Je pochopitelné, že se Evropané snažili záhadné aggro napodobit ve vyjímajících benátských i českých sklárnách. Snahy skončili fiaskem. Nepravé aggro se od původních lišilo na první pohled a domorodci je s posměchem a opovržením odmítali. Zdroj pravých agger, pravděpodobně velmi starobylý, se nepodařilo najít. Západoafričtí domorodci sami původ neznali, měli však o něm pěknou dänikenovskou legendu: přinesly je prý lidé světlé pleti a s dlouhými vlasy, kteří se snesli z nebes...

Po druhé světové válce byly intenzivně obnoveny průzkumy u Oděsy v přirozených i umělých katakombách (dlouhých přes 600 km), které se za války staly útočištěm několika oddílů hrdinských partyzánů. Při těchto výzkumech, prováděných nejen vojenskými odborníky a historiky, ale i paleontology, byly odkryty jeskyně sloužící již dávno před historickými dobami jako skromný příbytek člověka a ještě předtím jako skrýše pravěkých zvířat. Vědci T. J. Gricaj a I. J. Jack našli v jedné z nich fosilizované kosti vyhynulých pštrosů, velbloudů a hyen, kteří zde kdysi žili dávno před tím než začala doba kamenná. Tyto kosti jsou opracované jemnými nástroji, zřejmě podobnými vlasovým pilkám. Jsou z nich vyřezané tenké destičky, téměř lupínky, jiné nářezy zůstaly nedokončené a dokazují účinnost a úzké ostří nástroje, jaký si nedokážeme představit ani ve vlastnictví středověkého řemeslníka.

V roce 1900 zakotvil Kondos, kapitán lodi lovící v Egejském moři mořské houby u Antikythéry. Přestože se rozpoutala bouře, nechtěl přerušit lov a ihned po jejím skončení poslal na dno jednoho ze svých potápěčů. Ten natrefil na trup vraku lodi naložené sochami. Na uvedené místo se pak ještě týž rok vrátili a po několika měsících namáhavé a nebezpečné práce vyzdvihli nad hladinu několik bronzových a mramorových soch. Když 17. května 1902 hlavní archeolog Spyridon Stais zkoumal několik kousků zkorodovaného bronzu, které byly vytaženy spolu se sochami, všiml si obrysy ozubených koleček ve zprohýbaných bronzových plátech. Později bylo zjištěno, že jde o neobyčejně složité astrolábium, komplikovaný, i když formátem kapesní přístroj s mnoha důmyslnými převody, který byl mimo jiné schopen určit pouhou manipulací číselníky po celý rok východy a západy jasných hvězd, Slunce, Měsíce i známých planet. Výzkum astroláb, které se potopilo - jako celkem přesně víme - i s lodí řeckého obchodníka plujícího do Říma nebo Athén v roce 80 před n. l., není ještě zdaleka dokončen a přístroj sám je přísně střežený v Athénském národním muzeu. O tomto přístroji vzniklo mnoho fám a mylných teorií. Jde však zřejmě o astronomickou nebo astrologickou pomůcku patřící snad původně slavnému hvězdáře Gemini, který žil kolem roku 77 před n. l. na ostrově Rhodu. Tím však není astrolábium méně zajímavé. Naskýtá se mnoho otázek. Především zjevná technická úroveň výrobku, co do jemnosti a dokonalosti zpracování nesrovnatelně vyšší než všechny nám známé antické přístroje. Jemnost provedení soukolí a redukcí dosahuje úrovně vrcholných výrobků renesančních hodináře nebo zhotovitelů vynikajících astronomických přístrojů. Ještě větším otazníkem je geniální a převratný nápad na sestrojení mechanického pomocníka aritmetických operací, o kterém nenacházíme ve starověku a středověku ani zmínku. Pouze osmadvacetiletý Blaise Pascal sestrojil v roce 1652 primitivní sčítací stroj. Po něm následovali další vynálezci, avšak dokonalosti, srovnatelné s astrolábiom dosáhl nejprve pouze F. M. Hahn v roce 1713. Zdá se, že se u Antikythéry našlo něco, co  úplně nezapadá do kontextu historického a technického vývoje. Je tento nález pro nás dostačujícím podnětem k tomu, abychom začali pátrat po pravdě, která úzce souvisí s námi jako obyvateli této planety?
Americký diplomat E. G. Squier našel v roce 1863 v Cuzcu v andské vysočině v Peru lidskou lebku, která podle odhadu pochází z dob 2000 let před n. l. Z lebeční kosti byl odstraněn pravoúhlý kousek. Squier dal svůj nález francouzskému antropologovi Paulovi Brocovi. Broca našel v dutině lebeční 6 vlasově tenkých drátků a zjistil infekci kosti. To ho vedlo ke zjištění, že za života pacienta museli na lebce uskutečnit operaci. Kdo tedy uměl v době, které se nepřipisuje taková lékařská zručnost a poznatky, operovat lebky na takovéto úrovni?
V Kottenforste, několik kilometrů západně od Bonnu, stojí železný sloup, který zdejší obyvatelé odpradávna nazývají železným mužem. Železný sloup vyčnívá 1,24 m nad zem, ale podle různých odhadů a měření magnetického odporu má trčet 28 m hluboko v zemi. Kus vyčnívající ze země vykazuje lehké stopy po povrchovém zvětrání, ale kupodivu žádné stopy po rzi. Sloup se objevuje poprvé v jedné listině ze 14. století jako označení hranice obce, což vzhledem k hloubce zasazení sloupu v zemi nevypadá příliš logicky. V bezprostřední blízkosti železného sloupu je vybudován celý systém kamenných chodeb i se zbytky římského vodovodu. Podobný sloup se nachází i v Dillí a o jeho významu se dodnes polemizuje. Na co tedy tyto sloupy sloužily? Däniken hledá odpověď v návštěvách bohů, ale na konečné vysvětlení si musíme ještě počkat.
Každému člověku, který se alespoň trochu zajímá o věci záhadné, není jistě neznámá poušť Nazca, na níž byly objeveny podivuhodné kresby. S touto gigantickou záhadou však souvisí ještě jedna, která není o nic méně zajímavá. Jsou to černé oválné kameny různých tvarů, na kterých jsou zřetelně viditelná prehistorická zvířata, lidé bojující s nestvůrami, jakési zmizelé kontinenty, nákresy transplantací srdce, podivné stroje, postavy pozorující oblohu pomocí složitých teleskopů atd. Tisíce takových kamenů sesbíral archeolog - amatér dr. Cabrera od místních Indiánů, kteří je vyhrabali z hloubky asi dvou metrů a prodávali je jako amulety "proti všemu". Asi 14000 podobně neobvyklých kreseb shromáždilo také muzeum v Ica, aniž jim věnovalo větší pozornost a přikládalo nějaký význam. Známý francouzský spisovatel a výzkumník  Robert Charroux udělal z těchto nálezů vědeckou senzaci a nezavrhl ani teorii týkající se kosmu. Věk kreseb je také samozřejmě velkou záhadou. Zatímco Cabrera ho odhaduje na více než milion let, Carroux soudí, že jejich věk obnáší asi 20 - 25 tisíc let. V roce 1975 byl v jedněch novinách vycházejících v Limě zveřejněn rozhovor s dvěma bratry, rytci, kteří se přiznali k autorství těchto neobyčejných kreseb. Jakou technikou však vytvořili takové velkolepé dílo, neuměli zmiňovaní bratři vysvětlit. Až za pomoci přístroje s použitím obzvláště tvrdých materiálů vědci dokázali tyto kresby dokonale napodobit. Jde tedy o podvod ve velkém s cílem obohatit se?

V roce 1945 objevil mexický kupec a vášnivý sběratel Waldemar Julsrud v Acambare místo, na kterém déšť vyplavil z hliněného podloží celou hromadu podivných střepů. Požádal místního zedníka Odilona Tinajera, aby se tam šel podívat a pak mu řekl, co našel. Ukázalo se, že jde o zůstatky hliněných figurek. A nenašli se jen střepy! Sběratel nashromáždil do roku 1952 více než 30000 celých figurek. Byly zhotoveny z hrnčířské hlíny, vypálené při teplotě kolem 500 ° C a měli různé rozměry - výšku až do jednoho metru, šířku někdy i jeden a půl metru. Představovaly různé druhy živých tvorů. Na tom by nebylo nic divného, ​​kdyby některé z nich nezobrazovali vedle lidských postav také dinosaury, o kterých víme, že vyhynuli před 65 miliony lety. Mnohé předměty jako "mumie", dýmky atd. jsou velmi zručně zpracovány, zdobené rytinami a glazované, což dokazuje, že pocházejí z dílny vynikajícího umělce. Julsrud platil Tinajerovi jedno peso za každý neporušený kus. Některé byly poškozeny a pak slepované. Julsrud však nebyl přítomen žádnému nálezu. Pokud Tinajerovi za sedm let práce zaplatil více než 30000 pesos a předměty jsou padělky, pak falzifikátoři udělali velmi špatný obchod. 30000 pesos není ani 18 tisíc franků, což představuje asi 2500 franků ročně pro všechny falzifikátorů dohromady. Pravděpodobně by se jim lépe vyplatilo, kdyby sošky jednoduše vyvezli jako mexické suvenýry. Hliněné figurky po čase cestovali do muzea v Pennsylvánii, kde byl za pomoci radioaktivního uhlíku C14 odhadnut jejich věk na 4500 let. To už opravdu zavání senzací. Kdo byl tvůrcem této neobvyklé kolekce? Kde tajuplní sochaři čerpali se vzorů zvířat, které nikdy nemohli vidět? Podobné nálezy našel i jistý pan Ferro v San Miguel Allende ve dvaceti pyramidách, které sloužily jako hroby. Ze zajímavých nálezů je třeba zmínit ženu stojící na ještěrovi, obra s plazem, ženu s rybím ocasem apod. Jelikož se v této oblasti našlo několik padělků, byli za ně vědci označeny všechny nalezené exempláře.