Nepohodlné archeologické nálezy I.

Po celém světě ve skalách, lomech a všude tam, kde lidé těží a kopou se našly záhadné předměty, které tam, podle našich zakořeněných představách o vzniku prvního člověka na Zemi, nemají být. Již v 16. století objevili Španělé ve stříbrných dolech v Peru 18 cm dlouhý "hřebík" zcela zarostlý v rudě, který byl evidentně železný nebo ocelový, přesto že přítomnost železa ve stříbrných rudách je značně nepravděpodobná. V skotských uhelných žilách byly také nalezeny kovové předměty, jejichž přírodní vznik si nedokážeme na úrovni dnešních znalostí představit.
Jak se mohly tyto a jiné předměty, o kterých bude ještě řeč, dostat do geologických vrstev, které jsou podle našich představ vyhrazeny jen pozůstatkům dinosaurů a jiných pravěkých tvorů, ale ne lidským? Na tuto otázku existují celkem čtyři odpovědi a je jen na každém  z Vás, která Vás nejvíce uspokojí.
První odpověď dává oficiální věda - všechny nálezy jsou podvrhy nebo omyly. Druhou odpověď zastává značná část záhadologů a badatelů, kteří se zabývají pradávnými civilizacemi - tyto nálezy potvrzují existenci národa, který existoval již dávno před námi a smetla ho z povrchu zemského nějaká katastrofa.  Třetí odpověď je nejpopulárnější, o což se zasloužil Erich von Däniken - jde o památky po mimozemšťanech, kteří velmi dávno navštívili naši Zemi. Čtvrtá odpověď se zdá být nejšílenější, ale svým způsobem celkem logická - nalezené artefakty jsou památkami na cestovatele časem.

Tyto předměty mají bohužel většinou podobný osud. Putují od jedné osoby k druhé, z muzea do muzea, až nakonec záhadně zmizí. Často po nich nezůstane ani fotografie, obrázek nebo odborná zpráva.
A nyní pár dalších příkladů.

V roce 1844 archeolog David Brewster informoval o nálezech nehtů zarostlých do masivních bloků pískovce v kamenolomu v severní Anglii. 22. června téhož roku byla v anglickém Rutheford Mills nalezena mechanicky zhotovena zlatá nit, uložena dva a půl metru pod povrchem pevné skály. Frederick Wright v roce 1887 popisuje podobný nález - tentokrát však kámen skrýval hliněnou figurku. V Morrisonville ve státě Illinois se zase našel 8 karátový řetízek, který byl objeven v kousku uhlí.

Mezi velké otazníky patří i záhadná měděná mince z Illinois. Byla objevena při vrtání studny v roce 1871. Šroubový vrták ji vytáhl z hloubky 38 metrů z vrstvy hlíny, jejíž stáří určil Státní geologický ústav na 200 až 400 tisíc let. Její tvar už byl poznamenán věkem a měl podobu něčeho mezi mnohohranem a kruhem. Po obou stranách byly vyraženy portréty jakýchsi figur a nápisy v neznámém písmu. Záhadný peníz se nepodobal žádné známé minci na světě. Přesně stejná tloušťka mince ukazovala na strojovou výrobu. Odborníci usoudili, že nakonec ji vyrazila nějaká raznice a byly sraženy její ostré hrany. Přitom je známo, že první kovové mince na světě se začaly používat v Malé Asii během osmého století před naším letopočtem. Nález v Illinois by znamenal nejen výraznou změnu tohoto názoru, ale i důkaz existence vyspělé civilizace v Severní Americe před 200 000 lety.

Dalším podivuhodným nálezem je zkamenělá podrážka boty stará minimálně 5 milionů let. Našel ji důlní inženýr a geolog John T. Reid v roce 1922, když hledal v Nevadě zkameněliny. Kámen pochází z období triasu, tedy z počátku druhohor, byl rozlomený a jeho přední část chyběla. I tak se ale dvě třetiny obvodové linie podrážky zachovaly. Zřetelně byl na ní vidět pravidelný dvojitý steh přišití boty k podrážce. A navíc byla podrážka odřená a opotřebovaná, jak to běžně u starších bot bývá. Reid nechal udělat analýzu zkameněliny v Rockefellerově Institutu. Ta potvrdila věk kamene, a mikrofotografie stehu ukázaly detaily zbytků nití. Tímto byl podán důkaz, že se nejedná o hračku přírody ale o lidský výrobek.

Ještě mnohem staršího data jsou kovové tyčky nalezené v roce 1968 ve vápenci u Saint-Jean de Livet ve Francii. Tyčky mají ovoidní průřez, úplně stejný tvar, ale rozdílné rozměry. Vápenec, v němž byly zarostlé, je starý nejméně 65 milionů let! Vzorky z tyček byly předány ke zkoumání geomorfologické laboratoři na Univerzitě v Caen. V Jižní Africe byly zase nalezeny kovové kuličky staré 300 milionů let. Poprvé se objevily asi před dvaceti lety v povrchových dolech na pyrofylit (pyrofylit se používá např. v elektrotechnickém průmyslu jako náhrada za porcelán apod.) U městečka Ottosdal v provincii Western Transvaal z lokality Wonderstne - Zázračné kameny. Začaly vypadávat ze svahu po vytěžené hornině v hloubce asi 150 metrů. Měly průměr od jednoho do deseti centimetrů a jejich tvar byl tak pravidelný a dokonalý, jako kdyby byly odlity ve formě. Po obvodu se táhly tři přesně rovnoběžné rýhy. Názor na jejich vznik však není jednotný. Oficiální vědecké stanovisko říká, že to jsou obyčejné limonitové konkrécie.. Někteří odborníci však s tímto názorem nesouhlasí. Například Roelf Marx, ředitel muzea v jihoafrickém Klerksdorp, kde jsou kuličky vystaveny, namítá, že nalezené kuličky jsou tak tvrdé, že ani ocelová jehla na nich nezanechá stopu. Kdyby byly z limonitu, jejich tvrdost by byla mnohem menší, pouze 4 až 5,5 Mohsovy stupnice. Také zjistil, že kuličky se otáčejí kolem své osy. Například jeden nález ve tvaru vejce se otočil během 128 dní jednou kolem své osy. Mimo to se konkrece vyskytují ve skupinách, jako slepené mýdlové bubliny. Neobjevují se osamoceně. A když, tak nemívají po obvodu vyryty tři dokonalé paralelní drážky. Roelf Marx a mnoho dalších odborníků se proto domnívá, že kuličky byly vyrobeny inteligentními bytostmi. Kde by se ale na naší Zemi vzali před 300 miliony lety? Jde však opravdu o záhadu? V povrchovém dole Vršany při českém městě Most byly nalezeny přesně stejné kuličky. Většina nalezených kuliček měla po očištění na svém povrchu také tři rýhy. Kuličky byly zkoumány na katedře geologie Masarykovy fakulty v Brně a byly určeny hlavně tyto vlastnosti: věk je necelých 100000 let (jiným výzkumem bylo zjištěno, že jde o sediment miocenních věku - desítky milionů let), původ je zemský, neboť ve středu některých koulí se našlo uhlí i otisk rostliny. Chemické složení plně odpovídá ohnisku v nadloží uhelných slojí. RTG řezem byla zjištěna struktura typická pro tyto ve světě běžné horniny. Řidší střed a zahuštěné okraje potvrzují domněnku o jejich původu. Vznikly při geologických procesech při formování této části Českého středohoří. Prouděním vody, které bylo v této sopečné oblasti vždy dostatek, došlo k obroušení do tohoto pravidelného tvaru. Vysvětleno bylo i samovolně otáčení, ke kterému došlo však jen v některých případech. Pokud se kuličky otáčely, vždy bylo možné prokázat zdroj pohybu a to ve vibracích. Po jejich odstranění i tento "záhadný" pohyb přestal. Rýhy na povrchu jsou zřejmě způsobené změnami sedimentačních podmínek a vznikaly rovnoběžně s usazováním terénu. Kuličky jsou tvořeny především zrny křemene SiO2 a sirníku železa. V stopovém množství byl nalezen draslík, hliník a vápník, ve zcela nepatrných koncentracích i měď, mangan, titan a zirkón. Díky tomuto českému nálezu a následné analýze můžeme říci, že Dänikenova teorie o mimozemském původu těchto kuliček byla nesprávná a mylná.

V roce 1885 našel dr. G. Gurlt v jednom německém dole uvnitř uhelné vrstvy staré několik milionů let prapodivné věc. Předmět tvořila skoro přesná kostka, jejíž protilehlé strany byly jemně zaoblené. Vážila 785 gramů a asi v polovině se kolem dokola táhl hluboký zářez. Zvláštní kostka se podle Gurltovej studie skládala z oceli, niklu a hliníku a měla přesné rozměry: 67x67x47 mm. Dr. Gurlt se od začátku domníval, že našel zkamenělý meteorit. Jiní tvrdili, že sice jde o meteorit, ale opracovaný. V tomto případě by ho však museli opracovat dinosauři, protože lidé ani jejich předchůdci v té době ještě neexistovaly. Předmět údajně neobsahoval dostatek síry, aby to mohl být pyrit zformován do podoby kostky přírodními silami. Bohužel dnes nemáme možnost podrobit podivný exemplář vědeckému výzkumu, neboť kostka za záhadných okolností zmizela. Její stopa končí v muzeu v Salcburku, kde byla odvezena. V roce 1910 však ředitelství zjistili, že se v inventáři už nenachází. Kromě kostky zmizely i všechny záznamy o obdobích 1886 až 1910, kdy byl nález v muzeu umístěn. Z toho vyplývá, že nález někdo odstranil úmyselne17. Gurltova kostka není jediným objektem zájmu badatelů tohoto druhu. Podobných předmětů se našlo a zřejmě ještě najde mnoho. V řadě případů nejde o záhady, ale o zdánlivě dokonalé kovové předměty, staré miliony let, které mohou být pouhými zkamenělými zbytky stromů. Toto vysvětlení však neplatí pro další případ. V roce 1868 horník James Parssons v uhelném dole u Hammondsville v Ohiu po zhroucení většího množství uhlí udiveně díval na břidlicovou stěnu pokrytou nápisy. Místní učitel tvrdil, že se podobaly egyptských hieroglyfů. Příliš rychle však zoxidovali, takže přivolaní badatelé odešli naprázdno. Deska přitom musela být stará nejméně dva miliony rokov17. Pokud připustíme, že vůbec existovala, nabízí se otázka, kdo ji mohl vytvořit? Či snad šlo o výsledek přehnané obrazotvornosti nálezce, který ve tvarech, které vytvořila příroda, rozeznal neznámé písmo?

V roce 1851 byl v USA nalezen předmět ve tvaru zvonu. Podle časopisu Scientific American z června onoho roku vypadal zvon, nalezený pět metrů pod povrchem skály odstraňované výbuchem, jako zinkový, ale při poklepu zněl jako slitina stříbra. Předmět byl zkoumán, putoval z muzea do muzea, z jednoho výzkumného pracoviště do druhého, až náhle zmizel. Mezi nejzajímavější a nejlépe zdokumentované "záhadné" archeologické nálezy patří fosilní kladivo, které při rodinném výletě nedaleko malého texaského města London v roce 1934 objevila Emma Hahnová. Z kusu skály nejdříve vyčuhoval jen kousek zkamenělého dřeva. Po odloupnutí části nerostu udivení nálezci zjistili, že se uvnitř skrývá staré kladivo se zlomenou dřevěnou násadou. Jak je to možné? Vždyť pískovcovou horninu, která kladivo obklopovala, přiřadil geolog John Watson k pískovcové formace Hensell a tím pádem z geologického hlediska odhadl její věk na neuvěřitelných 135 milionů let! Z výsledků bádání dr. Carla E. Baugha, ředitele Creation Evidences Museum, vyplynulo, že dřevo násady starého kladiva je krystalicky zkamenělé, velmi tvrdé a jeho struktura je nedotčená. Vnitřní část se pravděpodobně proměnila v porézní uhlí. Taková kombinace zuhelnění a zkamenění je neobvyklá, vědecky dosud nepopsaná, a zcela ojedinělá - na celém světě není znám podobný případ. Věk zkamenělého dřeva odhaduje dr. Baugh na 100 až 200 milionů let. Věda nezná způsob, jak se zkamenělé dřevo dá falšovat nebo napodobit, což znamená, že násada kladiva musela být skutečně vyrobena před mnoha miliony let. Hlava kladiva byla podrobena mnoha výzkumům a testům, které ukázaly, že materiál hlavy kladiva nevykazuje žádné nečistoty nebo nepravidelnosti, a byl tedy nějakým způsobem zušlechtěný a tvrzený. Největší překvapení ale přinesl chemický rozbor. Hlava kladiva se podle specialistů skládá z 96,6% železa, 2,6% chloru, 0,74% síry a 0,06% ostatních příměsí. Takový výsledek způsobil malou senzaci, protože každý metalurg ví, že při všech známých procesech výroby hodnotné oceli musí nutně dojít ke znečištění křemíkem nebo uhlíkem. Kov uvedeného složení tedy vlastně pomocí moderních metalurgických metod vůbec nejde vyrobit! Přírodní původ kovu můžeme také zcela vyloučit. Meteorické železo totiž obsahuje nikl, kobalt, hliník, síru, fosfor, chrom a uhlík. Od složení kladiva se tedy podstatně liší. Přírodní železné rudy jsou vždy znečištěny mnoha prvky, hlavně uhlíkem, po kterém není v nálezu ani stopa. Na světě není žádné železná ruda, jejíž chemické složení by se alespoň přibližně podobalo složení hlavy kladiva. Navíc celé kladivo bylo v době nálezu kompletně uzavřeno do vápencové horniny. Ze všech výzkumů tedy jednoznačně vyplývá, že před 140 miliony lety byl na Zemi někdo, kdo uměl zhotovit a používat nástroje. Tato skutečnost ale zcela boří všechny dosavadní představy o historii naší planety. Buď v dávných dobách žili lidé spolu s dinosaury, nebo šlo o lidem velmi podobné návštěvníky z jiných planet.

Na jaře roku 1974 objevili dělníci v pískovém násypu na břehu řeky Mures, která pramení v Karpatech, tři malé předměty uložené v jemném písku říčního sedimentu. Naleziště se nachází asi dva kilometry východně od vesnice Aiud. Objev ležel v hloubce deset metrů pod současnou úrovní povrchu a byl potažen tvrdým písečným povlakem. Původně byly dva z těchto předmětů identifikovány jako kosti, příp. fragmenty kostních ostatků. Třetím nálezem byla na první pohled sekera, jejíž užívání přikládáme svým předkům z doby kamenné. Všechny artefakty byly odeslány na další zkoumání do Archeologického institutu v Kluži, kde byly fosílie znovu označeny za kost. Třetí nález však nebyla prehistorická kamenná sekerka, ale nalezený artefakt byl z kovu. Tímto předmětem o délce dvacet centimetrů vedou dva válcové otvory, které se protínají v pravém úhlu. Všechny plochy vykazují stopy pravděpodobně po opakovaných tvrdých nárazech. Na tajemnosti tohoto nálezu přidali i výsledky metalurgického zkoumání, které ukázaly, že tento předmět je tvořen v 88 procentech hliníkem. Hliník je kov, který v zemském povrchu sice vykazuje nejčastější výskyt, ale pouze ve vázané formě, jako například v podobě hliníkové rudy zvané bauxit. V takové formě se podařil vyrobit pouze nedávno, protože jeho výroba je závislá na energeticky velmi náročném procesu. Metalurgové také objevili na jeho povrchu neobvykle silnou vrstvu oxidu hliníku. Tato vrstva je tisíckrát větší než na běžných hliníkových předmětech, což dokazuje vysoký věk tohoto předmětu. K jakému účelu však mohl sloužit se nepodařilo zjistit žádnému odborníkovi. A bohužel se to již nikdy nedovíme, protože tento záhadný artefakt zmizel a nikdo neví, kde se dnes nachází.

Na východních svazích Uralu v okolí řek Narada a Balbanju našli ruští zlatokopové v letech 1991 až 1993 podivné předměty. Většinou pátrají v hloubkách mezi třemi až dvanácti metry a v této vrstvě také objevily jakési miniaturní spirály. Jejich velikost je od 3 cm až po neuvěřitelné tři tisíciny milimetru. Byly zhotoveny z různých kovů - převážně z mědi, ale i z wolframu a molybdenu. Použití těchto kovů v čisté formě je v dnešních podmínkách velmi neobvyklé. Jejich zpracování je velmi náročné, protože wolfram začíná tavit až při teplotě 3410 stupňů Celsia a molybden při 2650 ° C4. Zkoumáním těchto předmětů se začali zabývat ústavy Ruské akademie věd v komské metropoli Zyktyvkare, V Moskvě, v Petrohradě a také jedna vědecká instituce ve finských Helsinkách. Vědecká pracovnice oddělení geologie dr. E. V. Matvejevová v závěrečné expertíze detailně popsala místo, kde byly kousky kovu nalezeny. Šlo o vrstvu, která se ukládala v nejmladším období čtvrtohor, zhruba v čase, který bývá označován jako doba železná. Když dr. Matvejevová přehlížela vzorky získané geologickou sondou, zjistila, že na dvou starších vrstvách se nacházela třetí - ze šedého štěrku a materiálu, který před sebou tlačil ledovec. Tato vrstva dosahovala síly necelých dvou metrů. A právě v této zlatonosné vrstvě, která podle názoru ruských badatelů vznikala pravděpodobně v období před sto tisíci let, ležely zvláštním způsobem opracované kousky kovů. Do země se museli dostat během starší části čtvrtohor. V geologickém počítání času jde o nejmladší období vývoje Země, které začalo asi před dvěma miliony let a skončilo asi před deseti tisíci let. Kdo tyto pozoruhodné předměty vyrobené před sto tisíci let vyrobil, zůstává záhadou. Neprošla ani spekulace, která dávala těchto kovových "drobečky" do souvislosti s nedalekým kosmodromem v Plisecku, ležícím v polární oblasti nad Uralem. Odborníci CNIGRI považují tuto domněnku za nevěrohodnou a nepředpokládají, že by mohlo jít o kovové zůstatky rakety pozemského původu. Tyto nálezy jsou spojovány i s novým odvětvím vědy - nanotechnologií.  13. února 1961 sbírali Mike Mikesell, Wallace A. Lane a Virginia Maxeyová osm nebo devět kilometrů severovýchodně od města Olancha v Kalifornii vzorky minerálů. Toho dne nasbírali pytel minerálů na úpatí 1300 m vysoké hory Coso. Jeden nález pokládali zpočátku za geody, přesto, že byl pokryt zkamenělými mušličkami. Mike Mikesell ji rozřezal diamantovým kotoučem, jehož ostří se zcela zatupilo. V kameni však nebyla dutina, jaká se často v geodách nachází, ale kruhová ploška z velmi tvrdého materiálu - porcelánu a uprostřed drát z lesklého kovu o průměru 2 mm, který jako jediný byl magnetickou částí. Pod rentgenem se zjistilo, že drát prochází všemi součástmi a na konci se zdá být zkorodovaný. Končí však čímsi, co by mohlo být pružinou nebo kovovou spirálou. Na drátě zůstaly tři části, z nichž je viditelná právě střední keramická část s trochou zkorodované mědi. Jeden geolog prý prohlásil, že "geoda" je stará přinejmenším půl milionu let. Všechny součásti záhadného předmětu připomínají moderní zapalovací svíčku, která se liší od nalezeného artefaktu pouze několika detaily. Záhadný je také materiál, kterým byl předmět obalený. Paní Maxeyová mluví o "zatvrdlém jílu". O původu tohoto předmětu existují celkem dvě racionální vysvětlení: 1. Obal, kterým byl exemplář obalený, pravděpodobně "nasbíral" na svůj povrch celou škálu kamínků... Tímto způsobem mohl vzniknout takový záhadný útvar. 2. Pokud tento materiál není sediment, můžeme tento nález vysvětlit mnohem snadněji. Mohla to být skutečně stará svíčka, která se nějak obalila blátem, které kolem ní stvrdlo. Mnozí jsou jistě rádi, že existují i ​​omyly, což je dále utvrzuje v jejich přesvědčení, že všechno se dá vysvětlit. Je však třeba zmínit ještě další nálezy, na které jsou racionální vysvětlení příliš krátká. Ale o tom zase příště...