Není třeba příliš zachovávat tradice

Künzig Šamar rinpočhe

Mnoho západních praktikujících chápe tibetský buddhismus, jako by byl složen jednak z praxe dharmy a jednak z tibetských tradic. Mnozí nejsou schopni tyto dvě věci jasně odlišit. Avšak uvědomit si rozdíly mezi nimi je velmi důležité.
Vše v životopisech Marpy, Milaräpy a Gampopy, stejně jako cokoli pocházející od těchto velkých mistrů Kagjü, je ryzí dharmou. Způsob jejich života, způsob předávání učení, stejně jako vše ostatní bylo čistou dharmou. Například Marpa, který přinesl učení z Indie, ho v Tibetu dále šířil jako Tibeťan, i když sám od počátku studoval v souladu s indickými zvyky. Náropa, jeho učitel, trávil většinu času nahý a občas nosíval ozdoby héruky. Marpa nikdy Tibeťanům neradil dělat to samé, nikdy se nesnažil zavést indické zvyky, jako například nošení oděvů sádhuů. Prostě nechal Tibeťany nosit jejich tradiční šaty.
Tady na Západě jste četli hodně o tibetských lamech. Mnozí západní učenci cestovali do Tibetu za dobrodružstvím. Později vydal v Americe Lobsang Rampa několik knih plných smyšlenek, včetně historek o astrálním cestování z jedné mysli do druhé a o vzájemném předávání zpráv tímto způsobem. Díky své pokročilé meditaci mohou vysoce realizovaní buddhisté rozumět takovým super přirozeným věcem, mohou také číst myšlenky. Pokud rozvinete velmi dobrou meditaci, budete schopni znát neuvěřitelné věci. Buddha například znal všechny myšlenky jakékoli cítící bytosti. Ale Lobsang Rampa představuje tyto skutečnosti jinak, jako něco záhadného. To, že někdo vysílá svou mysl k někomu jinému, aby četl jeho myšlenky, byl jeho výmysl. Jeho knihy značně ovlivnily západní představy o Tibetu. Když byly do západních jazyků přeloženy životopisy tibetských světců, vzniklo o buddhistech mnoho mylných představ, například, že všichni dokáží poletovat ve vzduchu.
Zafixovali jste si představu, že všichni tibetští lamové jsou zcela čistí. Lama něco učiní a vy už si myslíte: “Ach, to musí mít nějaký hlubší smysl.” Pokud lama vypadá trochu jinak než obvykle, už se tomu přikládá zvláštní význam a předpokládá se, že musel cosi zahlédnout v něčí mysli. Podle mé zkušenosti takto uvažuje mnoho západních žáků.
Často se snažíte do praxe dharmy zahrnout všechny tradice, a myslíte si, že systém klášterů má co do činění s osvícením. Dnes, když máme dobré možnosti komunikace, snazší cestování a tak dále, jsou mnozí šokováni, jakmile uvidí rozdíly mezi svými představami o skutečnosti a tím, co vidí na vlastní oči. Pak uvažují: “Co se stalo? Lamové jsou lidé jako my a mají podobné problémy.” Mnozí jsou pak tím zcela zmateni. Ale právě tak tomu je. Lamové jsou také jenom lidé. V Káthmándu je možné vidět mnichy navštěvující kasina. Mohu to tu říci, neboť mnozí z vás to sami viděli. Nemusím z toho dělat tajemství.
Proč o tom všem hovořím? Dlouho před tím, než byl v Tibetu zaveden systém, kdy jsou do klášterů brány velice malé děti, kde jsou zdarma vychovávány a živeny, jeden tibetský král, velmi oddaný dharmě, zašel do extrému. Na území dnešního Afghánistánu se kdysi rozkládalo vadžrajánové království Oddijana. Zdejší král dosáhl osvícení a učil všechny své poddané tak, že ti se stali sami osvícenými a království zmizelo. Tibetský král usiloval o totéž. Chtěl nechat vymizet tibetské království a ukončit samsáru. Stanovil nová pravidla a po celé zemi se rozrůstaly kláštery pro mnichy a mnišky. Všichni v klášterech dostávali potraviny zdarma a tam také směřovala sklizeň všech farmářů. Výsledkem bylo, že tam lidé vstupovali ne proto, aby se stali osvícenými, ale proto, aby tam nemuseli pracovat. Také tam se nacházeli osvícení jedinci, ale výrazně v menšině, snad jen jeden z milionu. Osvícené bytosti byly vzácné, neboť lidi tam obklopovalo příliš mnoho rozptylujících věcí. Měli dostatek jídla, ale nebylo co dělat. Nikdo nepraktikoval tak jako předtím Milaräpa. Každé údolí po celém Tibetu vyplňovaly kláštery s rozsáhlou administrativou.
Ze začátku kláštery zakládal jeden mistrem Kagjü jako meditační centra se studijním programem. Přál si, aby učení zůstalo zachováno, aby nezmizelo. V té době nebyl ještě zaveden systém tulkuů (rozpoznávání vědomě znovuzrozených buddhistických učitelů), a tak odpovědnost za klášter přebíral po svém otci mistrův syn. Mnoho klášterů se velice rozmohlo. Ale lidé zůstávají pouze lidmi, a jak plynul čas, věci se postupně zhoršovaly. Z klášterů se stala malá království s velmi arogantními správci. Ti byli velice mazaní. Věděli, že k tomu, aby mohli kontrolovat lid, potřebují duchovní vůdce. Ustanovili je tedy, ale veškerou moc se snažili soustředit do svých rukou. Bylo to velice politické, navenek duchovní, ale uvnitř politické. Správci chtěli ovládat lid.
Každý klášter měl půdu, někdy i rozsáhlé pozemky. Vzájemně sousedící kláštery si ochraňovaly svou půdu. Také potřebovaly pracovní sílu, a tak se z rolníků stali klášterní otroci, a úředníci panovali jako diktátoři. Někdy docházelo ke sporům o hraniční území. Pokud zvíře z jednoho kláštera překročilo hranici jiného, bylo tam zadrženo, a tak dále.
Soudobý vládce mohl těžko uplatnit svůj vliv, protože všechny kláštery se staly velice silnými a neustále mezi sebou bojovaly. Vláda byla zcela bezmocná. Později, když získala určitý vliv, zorganizovala se po vzoru klášterů, a tak byla celá země kontrolována podle přísně náboženských obyčejů. Dobří praktikující nebyli součástí administrativy a praktikovali převážně sami. V Tibetu byla politika silně spjata s náboženstvím. Politici využívali náboženství, aby snáze vládli. Lidé ze Západu si představují, že vše, co se tam stalo, je dharmou. Domnívají se, že každý klášter je velkou mandalou, každý mnich je buddhovským aspektem a učitel je Dordže Čhang.
Trůny pro lamy vidíte také jako součást praxe, ale i ony mohou být příčinou problémů. Já teď sedím na trůnu, který jste pro mne připravili. Pokud to neuděláte stejně pro někoho jiného, mohou začít problémy. To je politika. Kdybyste sem přistavili pěknou západní židli, nikdo by s tím neměl potíže. I ti dobří a přátelští ze starých tibetských lamů, mají své zažité zvyky pevně zakořeněny ve své kultuře. Když na Západě neslyší tibetské hudební nástroje nebo na trůnu není dost krásného brokátu, mají pocit, že něco chybí. Budou vám říkat, že máte věci uspořádat určitým způsobem a vy si pomyslíte, že to patří k praxi. Tak na Západě zavedete tibetské zvyky, ale já si nemyslím, že tím to skončí. Když k tomu dojde, způsobí to problémy v budoucnosti. Kdo by měl mít větší trůn? Někdo bude mít menší a další ještě menší. To zapříčiní mnoho problémů.
Je třeba vidět rozdíl mezi dharmou a tradicí. Pokud se objeví potíže, uvědomte si, že nepřicházejí od osvícených, ale od administrativy. Dokonce i čínští komunisté, kteří v náboženství nevěří vůbec, ho čas od času využívají z politických důvodů, neboť má velkou moc a je dobře zavedeno. Na Západě nemusíte přebírat tuto část, která je s náboženstvím promísena. Nedomnívám se, že by vaši učitelé měli sedět na zemi a vy byste na ně vystrkovali nohy, když sedíte, ale prostě si myslím, že příliš mnoho tradic není potřeba.