Nemoci duše z pohledu Platonovy filozofie

Musíme se zde zmínit o skutečnosti, že lidská duše může stejně jako tělo onemocnět nebo být nemocná trvale. „Nemoc duše jest, jak třeba uznati, nepříčetnost; dva pak jsou druhy nepříčetnosti, jednak šílenost, jednak nevědomost. Každý tedy stav, ve kterém jest kdo stižen buď tímto, nebo oním, jest nazvati nemocí. Za největší nemoci duševní jest pokládati nemírné rozkoše a strasti; má-li totiž člověk nemírnou radost nebo když zármutkem trpí v opačném směru, spěchá nevčasně jednoho se zmocniti, druhému utéci a není s to, aby něco správně viděl nebo slyšel, nýbrž běsní, a tehdy jest nejméně schopen užívati rozumu.“ (Timaios, 86b)
Vidíme, že nepřítomnost rozumu (nerozumnost), ale i nevědomost jsou považovány za nemoc, často ještě horší nežli nemoc tělesná. Obrazně můžeme nepříčetnost či nevědomost přirovnat k řítícímu se dvojspřeží, jehož vozataj tvrdě spí, a které neví, odkud přijelo ani kam povede jeho zběsilá jízda, podřízená jen náhodným podnětům. Jedinou záchranou, která může zabránit tragické nehodě, je probuzení spícího vozataje. Pokud ovšem již někde cestou nevypadl a jeho koně jen šíleně neletí dál. Jediným lékem na nemoci duše, který Platon doporučuje, je vzdělávání a výchova, jejímž cílem je, aby náš vozataj nespal, ale pevně držel opratě ve svých rukou a byl si vědom své řídící odpovědnosti.
„Jestliže pak ještě při tom pomůže správně pěstované vychovávání, dochází plnosti života a stává se veskrze zdravým, uniknuv největší nemoci; pakli však zanedbá, projde kulhavě cestu života a přichází zpět do říše Hádovy nedokonalý a nerozumný.“ (Timaios, 44c)