Neexistují soukromé stavy mysli

Karol Sleczek

 

Jevy, které můžeme prožívat, existují pouze jako souhrn podmínek. Buddha přesně vysvětloval, že cokoli můžeme prožít, ať už vnitřně nebo vně nás, je ze své podstaty prázdné. Znamená to, že nic z toho neexistuje nezávisle.

Kdybychom dnes prostudovali materialistické učení Démokrita, vnímali bychom je jistě z úhlu pohledu realismu a mysleli bychom si tedy, že Démokritos tvrdil, že určitě existuje něco takového jako nedělitelné atomy, ze kterých je složen celý svět atd., avšak když si důkladně přečteme jeho texty, ukáže se, že jsou buddhističtější než se nám zdá. Demokrités sice věřil, že existují nedělitelné atomy, protože nebyl schopný prověřit, že je možné je znovu a znovu dělit, ale za důležitější považoval prázdnotu, ve které se mohou objevovat. Kdyby nebylo této prázdnoty, ve které se atomy objevují a vzájemně o sebe zachytávají svými "háčky", nemohly by vznikat věci, nemohlo by existovat nic, co se mění. Svět by byl prostě poněkud podivným způsobem zafixovaný; byl by skutečný a neměnný. Démokritos si myslel, že právě toto vzduchoprázdno umožňuje dění všeho. Protože žil v dobách, kdy byl svět vnímán holisticky, nebyl si ani ve svém hlubokém fundamentálním materialismu schopen představit, že by změna mohla existovat bez potenciality, bez prostoru.

Odpověď na otázku, co je cílem buddhismu, je velmi jednoduchá - vždy odpovídáme, že jeho cílem je rozpoznání podstaty mysli. Buddha obecně vysvětloval, že jinak prožívá svět člověk, který podstatu mysli nepoznává, a jinak někdo, kdo zakouší samotného prožívajícího. Učil, že dokud nevíme, jaká je naše mysl, potud se všechno, co prožíváme, kvalitativně liší od prožívání někoho, kdo to ví. Mluvil o podstatě poznání, které potřebujeme - o tom, jak můžeme rozpoznat, že mysl není věcí, že neexistuje jako souhrn podmínek, nýbrž že se nikdy nenarodila a že nemůže zemřít. Když poznáváme, že mysl není z ničeho vytvořená, že není složená, v tom okamžiku se stáváme neohroženými. Když jsme si tím stoprocentně jistí, pak neexistuje místo na jakékoli obavy, protože se rozpadá jejich nejhlubší příčina - rozpoznáváme, že byla jenom souhrnem neustále se měnících podmínek. Na základě této neohroženosti pak prožíváme vše zcela jinak - jako neomezenou radost. Radujeme se z jevů prostě proto, že se dějí. Když se na to podíváme z úhlu pohledu relativismu, potom můžeme to, co se děje, klasifikovat jako příjemné nebo nepříjemné, pozitivní nebo negativní. Pak máme samozřejmě problémy, protože musíme neustále dohlížet na to, aby se věci děly správně a ne nesprávně. Když se však podíváme z pozice neohroženosti, vidíme, že cokoli se děje, je projevem neomezených možností mysli. Konečně prožíváme třetí vlastnost absolutní podstaty mysli, která je tématem dnešní přednášky - prožíváme skutečnost, že mysl je neomezená, že prostor není ničím, co by nás od sebe oddělovalo, ale nádobou, která vše obsahuje, že je informací. A protože prožíváme to, že nejsme od druhých oddělení, objevujeme, že neexistují soukromé stavy mysli.

Na relativní úrovni to všichni samozřejmě víme - na večírek zveme jenom veselé kamarády, protože se obáváme, že bychom se od smutných nakazili melancholií. Lehce objevujeme, že společnost, ve které se nacházíme, na nás má vliv, že jsme svázáni s druhými. Kdybychom byli od sebe navzájem oddělení, nemohli bychom se ani dorozumívat - jak by to bylo možné? Kdyby neexistovalo něco, co spojuje všechny věci, neexistoval by ani zákon příčiny a následku. Když vidíme, že nejsme od druhých oddělení, prožíváme aktivní soucit, které je onou třetí vlastností osvícené mysli. Tento soucit prožíváme, když chápeme, že nemůžeme jednat proti celku, ke kterému náležíme - bylo by to zcela hloupé. Tři stavy mysli, které jsou skutečné, které nejsou iluzí, jsou neohroženost mysli, která pochází z pochopení, že mysl není věcí, že je jako prostor; radost mysli, která se objevuje z prožívání všeho na úrovni dokonalosti a čistoty, protože každý jev vyjadřuje bohatství mysli; a konečně aktivní soucit, vyplývající z prožitku jednoty s druhými. Tyto tři stavy jsou esencí stavu buddhy, absolutní postatou mysli, která je podstatou nás všech a kterou musíme pouze rozpoznat.

Co to ale znamená, že neexistují žádné soukromé stavy mysli? Lama Ole nám obvykle dává velmi prosté příklady. I když se nám zdá, že je chápeme, asi to tak vždy není - občas je samotný příklad jednoduchý, ale filosofie, která za ním stojí, bývá velmi hluboká. Když se matka vrací z práce domů a je šťastná, jsou v jednom okamžiku šťastné i děti, protože ji milují - když vidí, že je plná radosti, stávají se samy radostné. Potom se domů vrací manžel a otec - když vidí šťastnou rodinu, stává se sám šťastným. Tenhle příklad je banální, ale velmi výrazně ukazuje, že naše stavy mysli nejsou možná ničím soukromým. Obyčejně si myslíme, že je to jinak - ale to je jedno z největších nepochopení v našem životě. Dá se říci, že dokud přistupujeme k našim stavům mysli jako k soukromým, máme problém - když myslíme sami na sebe, máme problém, a když myslíme na druhé, máme práci, kterou je potřeba udělat. Samozřejmě mnoho lidí věří, že velmi potřebujeme osobnost. Někdy se opravdu hodí - člověku se vyplatí vědět, jak se jmenuje, kde bydlí... Můžeme samozřejmě ukázat a uvidět určité vnější okolnosti, které popisují naši "osobu", ale když celou situaci dobře zanalyzujeme, uvidíme, že je možné tyto stavy měnit. Můžeme změnit jméno, i když to samozřejmě na úřadě bude stát pár korun, můžeme změnit adresu. Také naše tělo, se kterým se ztotožňujeme, se neustále mění, protože přirozeným způsobem stárne. Buddha učil, že pokud se ztotožňujeme s naším tělem, pak se nemoc, stáří a smrt stávají skutečnými, když se s ním však neztotožňujeme, přestává být něčím skutečným. Takže když zanalyzujeme všechny vnitřní i vnější okolnosti, které vytvářejí naši osobnost, uvidíme, i když jsou takové jaké jsou, že by stejně tak mohly být i jiné.

Buddhismus je pravděpodobně jediným náboženstvím, které vážně tvrdí, že já je iluzí. Když to slyší realisté, bývají zaskočení a pozastavují se nad tím, jaký může mít tento extrémní pohled smysl? Často ty nejhlubší filozofie bránily právě koncepci, že já je skutečné. Také Descartes stál na této straně barikády - tvrdil, že dokonce i když pochybujeme o tom, že naše ego je skutečné, znamená to, že ego existuje, protože tu musí být někdo, kdo pochybuje.

Avšak Buddha před více jak dvaceti pěti stoletími řekl, že je to zcela jinak. Prohlásil, že ego je hloupé, ale silné - když si začíná uvědomovat, že neexistuje, ihned si začne myslet, že je až tak skvělé, že ví dokonce i to, že neexistuje. Když přestaneme vše prožívat přes prizma tzv. osobnosti, která je definovaná různými proměnnými podmínkami, vůbec to nezpůsobí, že bychom ztratili možnost prožívat. Ačkoli změníme adresu a o několik dní nebo let zestárneme, budeme neustále schopni prožívat jevy a fungovat - naučit se matematiku anebo se zamilovat. Bude to možné, protože schopnost mysli prožívat a zakoušet není limitována naší osobností. Proč tedy věříme, že existuje něco takového jako naše soukromé stavy mysli? Za prvé proto, že chceme. Jsme jako stařeček, který říká: "Vyplatí se něco mít. Dokonce i revma." Revmatismus je dobrý, protože ho máme. Stejně tak přemýšlíme i o našich stavech mysli. Avšak když něco prožíváme přes prizma naší osobnosti, dostane se nám kromě zisků, které se objevují, i určitých ztrát - často mnohem větších, než je užitek. Lék, který chceme použít proti určitému chaosu prožitků, nám přináší více nezdravých vedlejších účinků než samotná nemoc. Samozřejmě neustále něco prožíváme, něco slyšíme, něčeho se dotýkáme, na něco myslíme, pokoušíme se tedy nějak si ten svět zorganizovat a dostat ho pod kontrolu. Ale vlastně právě v tom okamžiku, kdy si začínáme myslet: "Ten svět je pro mě," anebo si začínáme myslet, že já existuje, dělá naše mysl jednu z největších možných chyb. Například, když se s někým setkáme a chceme se dozvědět, co si myslí, co potřebuje a jaké má tužby, tak namísto abychom se ho zeptali, podsouváme mu různé vlastní pohledy. Vyvozujeme závěry z toho, jak vypadá, jak se chová nebo jak se jmenuje, a představujeme si, co chce udělat a jaké jsou jeho nejskrytější sny. A přitom by stačilo se ho zeptat. A stejně tak se chováme vůči našim prožitkům a vůči jevům, které prožíváme - místo, abychom jim dovolili, aby nám řekly, o co jim jde, máme svou verzi událostí, svůj soukromý svět. Buddha to nazýval životem ve světě iluzí - samsárou. Tento svět iluzí, který je "naším" světem, nás zajímá více než skutečný svět - máme ho radši, protože je "náš". Stejně tak přistupujeme k našim stavům mysli. Zdá se nám, že když se vracíme šťastní domů, je to naše soukromá věc, a když se vracíme nešťastní, tak je to také naše soukromá věc. A zatím to tak není - když se vrátíme domů šťastní, najednou na tento stav zareaguje celá rodina, samozřejmě pozitivně, a když se vrátíme nešťastní, bude reakce našich blízkých, bohužel, opačná. Proto to není naše soukromá věc. Proč se tedy mysl této chyby dopouští?

Příčinou našich problémů jsou rušivé pocity. Pokud jsme pyšní a myslíme si, že jsme lepší než druzí, nechceme si samozřejmě ani poslechnout to, co chtějí říci jiní. Byl jsem nedávno na jednom setkání velmi inteligentních lidí v jedné cizí zemi. I oni byli buddhisté. Byl jsem velmi zaskočený, že všichni dělají neustále tu samou chybu bez ohledu na to, jestli buddhismus praktikují nebo ne. Zbavit se jí není tak jednoduché! Samozřejmě, že je možné si pomyslet, že někdo je hloupý a od začátku se mu smát. To dokáží všichni. Ale někomu se smát můžeme, pokud ho chápeme. Pokud se smějeme někomu, světu nebo určitým situacím, ještě než tomu porozumíme, jsme hlupáky my sami. Možná, že bychom se měli smát teprve, když chápeme, co se doopravdy děje. Když bychom tomu ale doopravdy rozuměli, nezačali bychom spíše plakat?

Když se setkáváme s něčím, co vykračuje za horizont našeho pochopení, většinou si myslíme, že je to hloupé anebo že se nás celá ta záležitost vůbec netýká. Jednoduše se nechceme dozvědět, jak je to doopravdy. Tomuto vědomí se snažíme vyhnout buď proto, že jsme pyšní a považujeme se za lepší, než jsou ostatní, anebo je to kvůli žárlivosti a obavám, že jsme přeci jenom možná horší než ostatní (pořád je to určitý druh pýchy) a kvůli chuti dokázat, že to tak vlastně není, a nakonec kvůli připoutanosti k našim představám a kvůli obavě, že bychom je museli změnit. Pokud slyšíme něco, co by nás mohlo donutit ke změně vnímání světa, zdá se nám to hrozné. Proč bych měl cokoli měnit? Bylo by k tomu zase potřeba nějaké úsilí... A tak se často, kvůli mnoha rušivým pocitům, nechceme dozvědět příliš mnoho.

Buddhismus nevnímá základní nevědomost mysli jako nedostatek informací, ale spíše jako určitý emocionální stav, ve kterém se "nechceme dozvědět". Buddha říkal, že kdybychom se chtěli dozvědět, určitě bychom se dozvěděli. Lama Ole v jedné ze svých knížek napsal, že celý tento svět je možné porazit za pomoci jeho vlastních metod. Vůbec nemusíme najít nějaký výjimečný nástroj k tomu, abychom se naučili žít a našli v životě nějaký smysl. Pokud si myslíme, že naše radosti jsou naše, musíme za to zaplatit krutou cenu - tehdy budou "naše" i utrpení. Samozřejmě, když prožíváme radosti, zapomínáme na to. Když nás bolí zub a někdo nám říká, že existuje pomíjivost, radujeme se a odpovídáme mu: "Hele, jsi jako balzám na mou ránu - existence pomíjivosti přeci znamená, že mě zub přestane bolet." Je lehké to pochopit. Ale když jsme šťastní, když prožíváme něco velmi příjemného, reagujeme úplně jinak. Někdo například přichází na večírek multimilionářů, kteří mají jenom jeden problém: který druh šampaňského je lepší. A ten někdo říká: "Poslyšte, možná, že za chvíli všichni umřeme. Možná přiletí Bin Ládin a udělá tu velké bum. Nemá smysl se trápit takovou drobností." Hostitelé pak pravděpodobně odpovědí: "Co to říkáš? Máš vůbec pozvánku? Prosil tě někdo o něco? Všechno jsi pokazil a byla to taková zábava."

Zdá se nám, že si všechny tyto radosti můžeme podržet jako "naše" a nic za to nezaplatit. Ale tak to není a je to opravdový problém. Když porovnáme množství stavů, které jsou naše a jsou nepříjemné, s množstvím těch stavů, které jsou naše a jsou opravdu příjemné, najednou si všimneme, že to není žádný dobrý obchod. Většinu toho, co prožíváme, bychom chtěli nějak poopravit a vylepšit, toužíme z těchto věcí udělat něco výjimečného - nepříliš stavů mysli bychom si chtěli zachovat jako prožitky skutečně nejvyšší kvality.

Pochopení, že neexistují žádné soukromé stavy mysli, má na hluboké úrovni velký význam. Lama Ole často říkává, že když objevujeme podstatu mysli, pak k nám začíná vše, co prožíváme na vnější i vnitřní úrovni, promlouvat jako řecký chór, který stojí někde na pokraji scény a říká: "Nyní Antigona dělá to a to, jde tam a tam..." Tento chór je určitým nadosobním komentářem jevů. Chór se osobně neúčastní toho, co se děje na scéně. Jeho úkolem je pouze komentovat - klidně a jasně. Je to něco velmi výjimečného - něco, co se může stát teprve v okamžiku, kdy objevíme, že neexistují žádné soukromé stavy mysli. Když objevíme, že nějaký člověk je dnes spokojenější než včera, všichni tím získáváme. Pokud však kdokoli trpí více než trpěl včera, všichni ztrácíme. Když toto objevíme, pak se v naší mysli objeví tento řecký chór. Naše myšlenky se stanou určitou interpretací jevů. Nebudeme se zbytečně starat, jak moc jsou inteligentní, protože to, že se objevují, bude stejně tak zajímavé jako to, že mizí. Když vidíme, že jejich objevování se a mizení je tím samým, zbavíme se jakékoli připoutanosti a ulpívání na tom, co se děje. Bude to něco opravdu velkého, protože tak uvidíme, že se všichni rodíme a že všichni umíráme. Neexistuje tedy žádný objektivní důvod, abychom se cítili výjimeční. Neexistuje také žádný důvod, abychom se cítili horší. S velkou chutí spínáme ruce a díváme se nahoru na nějaký obrázek. Ještě jednodušší je pro nás shlédnout dolů - dívat se z pozice pýchy na někoho, kdo je podle nás hloupější. Takové způsoby přístupu automaticky používá většina lidí. Daleko těžší je vnímat všechny jevy jako krásné jenom proto, že se mohou odehrávat - možné je to teprve tehdy, když přestáváme svět vnímat osobně, když už ho nevnímáme jako "náš". Až do té doby musíme neustále hlídat a kontrolovat to, co se děje. Nikdy se nám to nedaří, protože svět ve skutečnosti nevidíme. Nevidíme ho, protože vidíme jenom naše emoce.

Abychom se zbavili všech problémů, nepotřebujeme žádné zvláštní pokyny. Musíme ale udělat to, co udělal Buddha - objevit podstatu mysli. Musíme se podobně jako on stát ve svém vlastním zdravém rozumu nelítostně důslední. I když se nám obyčejně zdá, že jsme právě takoví, je to ve skutečnosti jinak. Nikdy nezapomenu na jednu situaci, ke které došlo během mé přednášky na univerzitě v Lodži. Přišlo hodně zajímavých, mladých lidí. Po přednášce mi jeden z nich, s opravdu vysokým IQ, položil několik otázek - velmi komplikovaných, "sofisticated", jak říkají Američané. Po některé z těch otázek jsem seznal, že odpovídat na ně nemá smysl, protože ten člověk nepotřebuje odpovědi, ale pochopení příčiny svých otázek. Všiml jsem si, že ty otázky jsou projevem nějakého jiného problému. A řekl jsem si: "Proč to nerisknout?" A protože mám rád extrémní situace, udělal jsem něco divého. Řekl jsem veřejně: "Poslouchej, všechny ty otázky jsou hloupé, pravděpodobně protože ty sám jsi hloupý." Pro druhé to bylo legrační, ale pro něho ne. Byl to těžký okamžik. Ten člověk zčervenal ve tváři. A když situace dostoupila vrcholu, řekl jsem: "A teď se podívej na svou mysl! Stačilo, že jsem zranil jenom jeden tvůj pocit a zapomněl jsi na všechny své filozofie a na všechny vybroušené otázky! Když vidíš, že je tak lehké tě zranit, zkus s tím něco udělat." Ten člověk byl opravdu inteligentní a já měl velkou radost, že jsem se nespletl. Ta situace na něho udělala větší dojem než odpovědi na všechny jeho otázky. Najednou objevil, jak jednoduché je člověka zranit. Zdá se nám to být velmi těžké, ale ve skutečnosti to je velmi lehké. Pokud nás může zranit už to, že nám někdo neodpoví na pozdrav, měli bychom s tím něco udělat. Jestli musí vnější svět neustále potvrzovat naše ego a naši důležitost, jsme opravdu odsouzeni k zániku. S takovým přístupem nikdy nenajdeme trvalé uspokojení. Vnějších podmínek je velmi mnoho, prostě příliš mnoho...

Proč ale pořád potřebujeme, aby svět potvrzoval naši důležitost a proč chceme pořád kontrolovat to, co se děje? Děláme to kvůli nevědomosti. Myslíme si, že když s tím přestaneme, tak něco ztratíme. Ve skutečnosti je situace úplně opačná - nic neztratíme a všechno získáme. Prostě tehdy objevíme, že nás ve skutečnosti nemůže nic zranit. A že ve skutečnosti, dokud to nepochopíme, budeme v životě pořád zraňovat sami sebe.

Šantidéva kdysi dávno řekl, že když někdo přijde a spálí nás rozžhaveným železem, je 50 % problému na straně toho, kdo to dělá, a 50 % na naší, protože se ztotožňujeme s naším tělem. Každý prožitek, dokonce i ten nejvíce překvapivý, můžeme prožívat buď jako náš vlastní, anebo jako projev bohatství mysli. Může to být krásná teorie, je z toho možné udělat zajímavou filozofii, ale nemělo by to žádný význam, kdyby se to netýkalo našeho každodenního života. Co to tedy znamená na praktické úrovni? Pokud v naší mysli není žádné lpění, pokud nemáme žádné obavy a očekávání, pak je to, co se děje, jednoduše velmi zajímavé.

Tehdy se také může objevit velmi hluboká otázka - doopravdy se věci dějí, mohou se vůbec dít? Obyčejně si myslíme, že se něco děje, když má jev nějaký začátek a konec. To však je trochu dětinský přístup, protože každou situaci je možné rozdělit na menší. Z dlouhého salámu se dají nakrájet menší kolečka. Pokud prožíváme různé situace přes prizma našich obav a očekávání, vidíme samozřejmě nějaké procesy, ke kterým dochází, vnímáme jejich příčiny a následky a nakonec jako výsledek prožíváme příjemné nebo nepříjemné stavy mysli. Ale ten dojem, že se něco děje, že to má svůj začátek a konec, má svůj původ v iluzi prožívání světa jako skutečného. Myslíme si, že svět je skutečný, že je určitým velkým celkem. Pak si představujeme, že když už ten celý velký svět je skutečný, tak ty malé události, jeho jednotlivé prvky, musí být evidentně také skutečné. Jak by bylo možné, že by velká skutečnost byla složená z malých neskutečných jevů? Když však zanalyzujeme jak ty "velké" věci, tak ty "malé" prožitky, ukáže se, že všechny mají stejnou chybu - i když je hledáme, nemůžeme je najít. Co to znamená? Znamená to - nejhloupější koncepce času jakou je možné mít, je ta koncepce času, jakou známe z některých filmů o cestě do minulosti nebo do budoucnosti. Hrdinové něco změní v minulosti a podle toho se v současnosti někdo narodí anebo nenarodí ... Tak získáváme přesvědčení, že čas je reálný. Kdyby to tak doopravdy bylo, zase bychom měli velký problém - jestli můj čas je skutečnější než sousedův, možná že čas jednoho národa bude skutečnější než čas jiného. Ale naštěstí je to iluze.

Iluzí je to, že existuje minulost - můžeme se jí zabývat jen přes prizma přítomnosti, když dotyčnou událost přivoláme do "teď a tady". Když se podíváme na budoucnost, uvidíme, že je také iluzí, protože to, co se stane, ještě neexistuje. Dokonce i s přítomností se to má podobně - když ji budeme hledat, jestli se pokusíme najít nějaké skutečné "teď a tady" jako "něco" , jako objekt, v tom samém okamžiku se to "něco" stane mrtvou minulostí. Ona přítomnost "teď a tady" se nedá uchopit jako objekt. Protože ani ona není skutečná. Co tedy můžeme udělat? Buddha říkal, že když se nám povede nechat naši mysl, jasnou a bdělou, správně spočinout v "teď a tady" - ne v přítomnosti, kterou bereme jako předmět, v přítomnosti našich představ o prožívajícím, ale v přítomnosti prožívajícího - potom bude tím jediným, co existuje. Absolutním stavem. Bez středu a hranic. Cokoli se stalo a stane je obsažené v tomto okamžiku "teď a tady". Avšak ve chvíli, kdy k této přítomnosti přistoupíme jako k naší přítomnosti, vše ztratíme - to, co je absolutní, zmizí a zůstane jenom náš soukromý stav mysli, který je omezený našimi představami a koncepcemi, lpěním na příjemných myšlenkách a obavami před těmi nepříjemnými, touhou prožívat příjemné dojmy a chutí vyhýbat se těm nepříjemným. Takhle se nám nemůže nikdy podařit opanovat jevy, protože máme-li takový přístup, dětinsky chceme, aby bylo utrpení pomíjivé a štěstí trvalé.

A zatím, dokud jsou všechny druhy štěstí, které prožíváme podmíněné, nejsme schopni si je podržet. Nejčastěji si myslíme, že si různé stavy štěstí můžeme podržet, protože se nám zdá, že jsou reálnější než naše různá utrpení. Není to tak úplně hloupé, protože absolutní podstata naší mysli je trvalou radostí a takto je jakékoli štěstí pravdě bližší než jakékoli utrpení. Bohužel to ale nestačí, protože všechno, co prožíváme je méně skutečné než to, jak to prožíváme, a to je opět méně skutečné než sám prožívající. Z toho důvodu bychom s chybnou metodou prožívání nadále neměli šanci problém vyřešit. Metoda je prožívajícímu blíže než to, co prožívá. Ale i když je metoda prožívání správná, avšak my nevnímáme samotného vnímajícího, pořád ještě máme problém. Mysl je možné přirovnat k zrcadlu - je pro nás velmi těžké rozpoznat, že jak příjemné, tak i nepříjemné obrazy ukazují jeho schopnost zrcadlit. Obojí je stejně fantastické ve své schopnosti ukazovat jasnost zrcadla. Je pro nás těžké to vnímat správně, protože se nám zdá, že krásné obrazy jsou naše a my je akceptujeme a k utrpení přistupujeme, jako by naše nebylo a neakceptujeme ho. Tak nejsme schopní si všimnout, že jak ten první, i ten druhý druh prožitků poukazuje jenom na schopnost mysli být bdělou a přítomnou. Tato samotná bdělost nezávisí na prožitcích - stejně jako schopnost zrcadla zrcadlit nezávisí na obrazech.

Musíme objevit samotnou podstatu prožívajícího. I když budeme mít to nejlepší auto a nebudeme ho umět řídit, nebude nám užitečné. Když už ho umíme řídit, ale nevíme kudy jet na místo, kde najdeme štěstí, bude nám stále neužitečné. Co tedy musíme ještě objevit, abychom pochopili podstatu prožívajícího?

Za prvé, že všechny prožitky potvrzují schopnost mysli prožívat. Musíme si uvědomit, že dokonce i když nic neprožíváme, když se v zrcadle neobjevují žádné obrazy, mysl neztrácí svou schopnost prožívat. Obyčejně si v takové chvíli myslíme, že padáme do nějaké černé díry, že jsme něco ztratili a přitom jsme toho měli tolik. Ztrácíme důvěru k podstatě naší mysli, zdá se nám, že se schopnost zrcadla odrážet obrazy vyčerpala. A to je přece nepochopení. Protože i když se teď žádné obrazy neobjevují, zrcadlo je schopné je odrážet v každém následujícím okamžiku.

Naše mysl funguje podobně. Pokud si to uvědomíme, nebudeme již prožívat své stavy mysli jako soukromé. Objevíme, že nám nepatří a to, že když se žádné neobjevují, vůbec nezpůsobuje, že by se naše mysl stávala nejasnou. Tehdy přichází na scénu "chór z řeckých her", který ustavičně komentuje naše počínání: teď dělám to a to, teď si musím sednout a říci něco chytrého a teď je čas, abych šel, protože už toho mají všichni dost. Tento chór můžeme poslouchat nebo ne, to záleží na nás.

Jestliže například půjdeme do zařízení pro ty, kdo jsou opravdu velmi nervózní, uvidíme tam lidi, jak přicházejí k židli nebo ke stolu a posouvají je o milimetr, protože si myslí, že to má velký význam. Když se jich zeptáme, proč to dělají, odpovědí, že to změní svět. To, že posuneme židli, skutečně svět nějak změní, ale ne příliš...

A zatím nám nějaký hlas v mysli říká: "Jestli tu židli neposuneš, tak uvidíš!" Začínáme si myslet, že by nás opravdu mohl zranit... Ale přesto se rozhodujeme: "Ne, uvidíme, co se stane!" A pak přichází další myšlenka: "Teď už jsi to doopravdy přehnal, uvidíš, co ti udělám!" Zjistíme tedy, že to je konec srandy a přece jenom bude potřeba s tou židlí pohnout: "Vím, že druzí řeknou, že jsem blázen, ale když to neudělám, určitě se stane něco špatného!" A tak se chytáme do velké pasti. Naše myšlenky se stávají naším pánem. V extrémní situaci se pak ubytujeme v domě bez klik, ve kterém jsou všechny zdi měkké na dotek. Ve skutečnosti je to, že se myšlenky a pocity objevují, stejně zajímavé jako to, že mohou odejít.

Pokud se nějaký problém již rozpustil, měli bychom z toho mít radost, ale ne hloupým způsobem. Nechceme být jako hlupák, který má radost z bonbónu, ale jako mudrc, který si koupí celou továrnu, která je vyrábí. Proto se neradujeme z toho že problém zmizel, ale z toho, že jsme pochopili, že problémy se objevují a zase mizí.

Když objevíme naši schopnost rozpoznat skutečnou podstatu mysli, začnou se všichni okolo nás lépe cítit. Namísto toho, abychom byli na obtíž, stáváme se užitečnými. Je to možné, protože na absolutní úrovni jsme od druhých neoddělitelní. Z tohoto vědomí vyplývá aktivní soucit, který ve skutečnosti není pocitem, ale aktivitou.

Když buddhu hledáme, nemůžeme ho najít. Dokonce i nejlepší mistři meditace často dlouho seděli a hledali absolutní stav mysli a nemohli ho nalézt. Když ale nakonec objevíme, że tento stav není možné uchopit, potom ho skutečně prožijeme. Jevy již neprožíváme osobně jako něco, čeho se musíme obávat, anebo něco, co nás potvrzuje. Prožíváme je opravdovým způsobem. Nic se již neděje v našich vlastních podmínkách, v našem prostoru a v našem čase. Můžeme dovolit, aby se jevy děly samy od sebe. Díky tomu chápeme, čím jsou. To je zásadní rozdíl.

Obvykle, když očekáváme něco příjemného a pak to dostaneme, si později pamatujeme jenom to, že jsme něco očekávali, že se to objevilo a zase odešlo - jako bychom to zapomněli prožít. To není vtip. Představme si, že s někým sedíme v restauraci a pijeme dobré víno, ale ve skutečně necítíme jeho chuť, protože pořád myslíme na to, jaké to s tím dotyčným bude v posteli. Potom, když už v té posteli jsme a děje se něco příjemného, zase neprožíváme skutečnou radost, protože začínáme přemýšlet o tom, jestli se k sobě to víno a sýr dobře hodily. Je to určitý praktický problém. První etapou rozvoje na cestě Velké pečeti, která je specialitou školy Karma Kagjü, je pochopení, že bychom měli dosáhnout stavu, kdy se mysl nachází tam co zadek. Naše mysl a zadek se musí nacházet na tom stejném místě, čili tam, kde se objevují, rozvíjejí a mizí prožitky.

Někdo by mohl říci: "No dobře, když existuje zrcadlo a není velký rozdíl mezi tím, jestli odráží hezké nebo nepříjemné obrazy, když si své vlastnosti zachovává dokonce, i když se žádné obrazy neobjevují, k čemu tedy vůbec jsou? Proč nemít to zrcadlo jasné a bez jakýchkoli odrazů?" Pokud se objeví taková myšlenka znamená to, že jsme nepochopili, co chtěl Buddha říci.

Jednou se jeden velmi moudrý člověk, vzdělaný filozof, zeptal Kalu rinpočheho: "Co to je samsára a co to je nirvána?" Kalu rinpočhe tenkrát na něco ukázal a odpověděl, že samsára je tohle, pak ukázal na něco jiného a nirvána je tamto. Ten člověk se divně zatvářil a nevím, jestli se dodnes nepozastavuje nad tím, co to znamenalo.

Na intelektuální úrovni to vidíme často velmi správně, zdá se nám, že si dokážeme všechno vysvětlit. Pak ale přijde několik jednoduchých testů a my se chováme jako malé děti: trojkolka nám zajela do písku a nevíme co dál. Není to vůbec tak legrační. Představme si, že kupujeme nové auto, na které jsme pracovali mnoho let a potom se najednou naštveme, protože nám na nos sedla moucha a způsobíme kvůli tomu nehodu. Tak nás to rozčílilo, že jsme rozbili dobré auto! Rozhodně to není událost, která by svědčila o tom, že dokážeme pracovat s emocemi správným způsobem.

Na intelektuální úrovni dokážeme samozřejmě vše pochopit, zařadit to do správné škatulky... Ale když máme co do činění s rušivými pocity, je to najednou všechno neužitečné. Jsou nám totiž příliš blízké a my ještě nevíme jak si s nimi poradit.

Buddha navrhoval mnoho metod jak s emocemi pracovat. Obecně jsou známé tři. Na nejzákladnější úrovni, těm nejméně inteligentním lidem radil: "Události můžeš brát, jako by byly trochu skutečné. Dělej věci, které přinášejí příjemné stavy mysli, a vyhýbej se těm, které způsobují nepříjemnosti." Tuto nejjednodušší metodu nazýváme Malá cesta (skt. hínajána).

Lidem na pokročilejší úrovni Buddha vysvětloval: "Na své prožitky se můžeš podívat z odstupu, budeš pak schopný uvidět, co se děje. Následně se pokus zamyslet nad tím, jestli je to, co vidíš, skutečné... Pamatuj, že obvykle se stáváš otrokem svých vlastních projekcí a to nemá naprosto žádný smysl."

Nejinteligentnějším žákům říkal: "Všechno, co se děje, je zajímavé a fantastické. No není to úžasné, že můžeme trpět? Není to zábavné, že můžeme prožívat příjemné stavy, že se objevují a zase mizí? Můžeš se jich bát anebo po nich toužit, ale je to chyba."

Dokud prožíváme různé obavy, nejsme schopní pochopit, že mysl je prostorem. Není to jednoduché, protože pokud se objeví strach, objeví se i oddělenost. Obava se objevuje tehdy, když něco nechceme akceptovat. Bojíme se a potom prostor nevnímáme jako něco nekonečného. Máme dojem, že můžeme něco vzít a vyhodit to z něčeho jiného, co je ve skutečnosti bez hranic. To samozřejmě není možné. Ale když rozpoznáme, že mysl je jako prostor, objevíme také, že naše obavy a strachy nemají žádný smysl. Nejde o nějaké velké obavy, jako to, že sebou v noci házíme a křičíme ze spaní anebo během dne, kdy vidíme něco, co se nám nelíbí. Jde spíše o drobné problémy - o to, že nám můžou chybět peníze do další výplaty nebo na nákup nového lepšího auta a všichni naši známí si pomyslí, že jsme ztratili styl. To jsou právě obavy, které způsobují, že neprožíváme skutečnou podstatu mysli. Dokud bereme problémy osobně, sami si je kupujeme a platíme za ně vlastními penězi.

 

překlad: Jan Matuška