CML, hovoří CML – Centrální mozek lidstva: Nebezpečí! Nesmrtelnou větu ze seriálu Návštěvníci nedávno až mrazivě připomněl projekt Handy financovaný z grantu NASA. Handy se Centrálnímu mozku lidstva z kultovního seriálu až nápadně podobá. Je to matematický model sestavený profesorem Safou Motesharreiem, který prý dokáže vypočítat budoucí vývoj naší civilizace.
A vzhledem k tomu, co říká, bychom měli doufat, že stejně jako v seriálu i tady někde vznikla chyba v systému. Matematicky nejpravděpodobnější totiž je, že se elity budou stále více odlišovat od zbytku společnosti, konzumovat více zdrojů, přivlastňovat si je a bezohledně je plundrovat, což povede k hladomoru ve zbytku světa a nakonec ke kolapsu civilizace.
Současné debaty o budoucnosti naší planety a především o dostatku a udržitelnosti zdrojů často znějí jako temné předpovědi věštící armagedon. Jednadvacáté století má být stoletím boje o vodu, ropu a další suroviny, které budou rychle ubývat. Po ropném vrcholu má přijít vrchol mědi, železa, zinku nebo zemního plynu, vrchol všeho. A vyčerpaná planeta se promění v pustinu z postapokalyptické science fiction.
Alespoň to tvrdí zastánci teorie, kterou dal již před dvěma stoletími dohromady Thomas Malthus. „Růst lidské populace povede k vyčerpání zdrojů a jejímu následnému smrštění na minimum.“ Podle amerického vědce Roberta Duncana přinese pokles těžby ropy konec průmyslové revoluce a návrat k životu, jaký vedli před více než miliony lety první lidé v Tanzanii.
A to má přijít už v roce 2025. Řada vědců a ekonomů však takové chmurné předpovědi odmítá. Odpovědí jsou jak jinak inovace a nové technologie. Teorie ropného vrcholu, která mluví o tom, že už v 70. letech měl v USA přijít pokles těžby ropy, sice platila až donedávna, ale byla v posledních letech vyvrácena objevením těžby z břidlice. Odhadované vytěžitelné zásoby ropy každým rokem rostou, a tak i když podle současného stavu máme ropu asi na 27 let, může být za pár let všechno jinak. Ropy je dost, jenom může být skrytá na místech, kde se ji zatím nevyplatilo těžit nebo to kvůli technologiím nešlo. A jak pronesl bývalý saúdskoarabský ministr ropy Ahmed Zakí Jamání, „doba kamenná také neskončila tím, že došlo kamení“. Otázkou pro 21. století tak nejspíš není, zda zdroje dojdou, ale kdo je bude kontrolovat.
Ledová válka mezi velmocemi
Cynikové a realisté řeknou, že války o zdroje se vedly vždy. Od kontroly nad solnými stezkami ve starém Římě, kde byli legionáři placeni v soli, po boje o přístup k ropě na Blízkém východě, jež trvají už 50 let. Pravda však je, že dnes se spektrum zdrojů, o které stojí za to bojovat, rozšířilo a roste s každým technologickým pokrokem řádek po řádku periodické tabulky prvků.
Technologie je přitom jen jeden z tahounů poptávky. Hlavní je zejména demografie a její vývoj je neúprosný. Odhaduje se, že do roku 2050 se světová populace vyšplhá na 9,5 miliardy lidí, tedy o 35 procent více než v současnosti. Během jedné generace tak přibude celá Afrika a Čína dohromady.
Světová poptávka po zdrojích sice teď oslabuje, vzhledem k růstu populace je však trend jasný. Spotřeba pravděpodobně vzroste ještě mnohem více než o 35 procent, protože čtyři miliardy lidí, kteří dnes žijí za méně než pět dolarů na den, tak nebudou chtít žít po zbytek života. Dostat je z těchto těžkých životních podmínek bude přitom velmi nákladné. Jen pro představu: ve vyspělém světě jeden člověk spotřebuje ročně 20 tisíc kilogramů kovů od hliníku po zinek.
„Blížící se války o suroviny nebudou malthusiánským bojem o docházející zdroje, jak je známe ze strašení vyznavačů teorií o ropném vrcholu a vrcholu všeho ostatního. Nové technologie nám pomohou odhalit cesty, jak těžit efektivněji, čistěji a úsporněji. Státy však budou soupeřit o to, aby si zajistily co nejvíc těch zdrojů, kterých potřebují mít hojnost. A to znamená uplatnit nárok na zemi, nebo spíše mořské dno, kde se nacházejí,“ říká Daniel McGroarty, jenž působí jako poradce amerického ministerstva obchodu.
Podle něj budou místa, kde se povedou války mezi národy, především hraniční moře a oceány. Nejdříve půjde hlavně o ropu a zemní plyn, ale zanedlouho i o zásoby minerálních zdrojů. Nemusí být tak úplná náhoda, že právě mořské oblasti jsou v současnosti zdrojem geopolitického napětí. Lokalit, kde by mohl eskalovat případný konflikt, je přitom hned několik. Ve Východočínském moři vedou Japonci spor s Čínou o zdánlivě bezvýznamné ostrovy, spíše pusté skály.
Navenek tu nejvýznamnější roli hrají nacionalistické důvody. Zapomíná se však na to, že kromě skal v moři se hraje i o 40 tisíc čtverečních kilometrů mořského dna a ropu a nerosty pod ním. Podobně je na tom Jihočínské moře, kudy vede nejrušnější mořská obchodní stezka světa. Čína, země, jež v současnosti nejvíc hladoví po surovinách, nedávno oprášila mapu z předmaoistických dob, na které nemá Tchaj-wan právo na samostatnou existenci a opravňuje říši středu k vlastnictví 90 procent Jihočínského moře, což se samozřejmě nemůže líbit devíti sousedním státům. Nedávné čínské útoky na vietnamské rybářské lodě a stavba ropných plošin a umělých ostrovů, na kterých se nachází vojenské základny, ve sporných vodách jen dokazují, že to Peking myslí vážně. Napětí kvůli Jihočínskému moři se tak v současné době nevyostřilo jen mezi Čínou a Filipínami a dalšími zeměmi v regionu, ale i ve vztazích s USA, které mají v regionu své zájmy. Sebevědomá Čína přitom nemá rozhodně chuť dělit se s Američany o moc.
A pak je tu Arktida. Ledová pustina na nejzazším severu země, kde lze potkat nanejvýš ledního medvěda, se v posledních letech stala středem velmi intenzivního zájmu „arktických“ států – Ruska, USA, Norska, Dánska a Kanady. Především pro Rusy je arktická politika jednou z hlavních priorit. Arktida podle odhadů ukrývá 15 procent světových zásob ropy a 30 procent zásob zemního plynu, které budou spolu s táním ledovců v důsledku globálního oteplování snáze dosažitelné. Jde také o obchodní cestu Severním ledovým oceánem, která by mohla výrazně zrychlit přepravu zboží z jednoho konce světa na druhý.
Žádná země přitom nevlastní geografický severní pól nebo oblast Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Okolní arktické státy, které hraničí se Severním ledovým oceánem, jsou ohraničené 370kilometrovou zónou okolo pobřeží. Rusko v oblasti otevírá své staré vojenské základny, připravuje modernizaci flotily, která má trvat 10 let, a zvyšuje zde svou vojenskou přítomnost. Ruský zájem o zemi věčného ledu dokazuje srpnové vojenské cvičení, kterého se zúčastnilo 40 tisíc vojáků, a také samotná prohlášení Kremlu. „Arktida pro nás znamená přírodní zdroje, dopravu a nesmíme zapomínat na ryby a mořské produkty. Potenciál je tu obrovský,“ řekl před časem ministr hospodářství Alexej Uljukajev.
Vojenská převaha Ruska v oblasti je zřejmá. Zatímco Američané vlastní jen dva funkční ledoborce, Rusové jich mají čtyřicet jedna a dalších jedenáct plánují postavit. Média píší ne o nové studené, ale ledové válce. Podle Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) spustilo Rusko v Arktidě ledovou oponu a snaží se svou vojenskou přítomností prakticky znemožnit vstup do oblasti. A to přesto, že při nízké ceně ropy a po rozvázání spolupráce ruských a západních firem kvůli protiruským sankcím jsou těžební projekty v Arktidě vesměs pozastaveny. „Arktická oblast se militarizuje a neexistuje přitom žádné fórum ani místo, kde by se mohly diskutovat bezpečnostní otázky v této oblasti. Situace se mění z roku na rok,“ říká ředitelka evropského programu CSIS Heather Conley. Jak Rusko, tak Dánsko i Kanada přitom žádají u OSN, jejíž konvenci o mořském právu problém podléhá, o zvětšení svého území. Do oblasti se přitom tlačí i Čína, která v roce 2013 poslala severní cestou, tedy do vod, které vždy historicky využívalo Rusko, své první lodě.
To, že se země snaží získat vliv nad odlehlými bohatými územími, ještě ale nemusí nic znamenat. Jak poznamenává jeden z nejuznávanějších vědců současnosti Václav Smil, velké války se nikdy nevedou primárně o zdroje. Ale ať už zdroje ve 21. století budou častější rozbuškou konfliktů, nebo jen jedním z mnoha důvodů ke střetům, které jsou většinou ideologické, rozhodně se stávají samy zbraní. To je evidentní v případě ropy, jejíž ceny klesly za poslední rok ze 100 na 50 dolarů. Nebezpečnou hru s ropou rozehrál její největší světový producent Saúdská Arábie. Z její strany přitom nejde jen o boj proti jiným producentům, ale o boj za udržení nadvlády ropy samotné.
Konec ropného věku?
Zasedání ropného kartelu OPEC loni v listopadu mělo jasnou hvězdu, saúdskoarabského ministra ropy Alího Nuajmího. Důrazně vysvětlil svým kolegům, že je třeba zachovat stávající produkci ropy, protože je třeba bojovat proti americké těžbě z břidlic. Pokud si chtějí udržet tržní podíl, musí ji zlikvidovat nízkými cenami.
Jenže jak podotýká agentura Bloomberg, zatímco oficiální stanovisko Saúdské Arábie je válka proti břidlicím, hovoří se i o snaze poškodit Írán a Islámský stát. Nuajmího ne tak neviditelná ruka, která stlačila ceny dolů, sledovala i něco jiného. Stála za ní největší saúdskoarabská obava, kterou není ropný vrchol, ale vrchol poptávky.
Saúdská Arábie se již roky bojí toho, že klimatické změny a vysoké ceny ropy podpoří zvyšování energetické efektivity a přechod na alternativní zdroje, a to především na rozvíjejících se trzích, které počítají s hospodářským růstem. Vidí, jak poptávka po černém zlatě, které vytvořilo nezměrné bohatství pouštního království, pozvolna zpomaluje. To není něco, co by Saúdští Arabové nějak výrazně probírali na veřejnosti.
Přesto Nuajmí před třemi lety uvedl, že poptávka dosáhne vrcholu patrně dříve než nabídka. A nedávno pak, že bude pevně a rezolutně stát proti těm, kdo se snaží omezit používání fosilních paliv, což není v zájmu producentů ropy.
Muhammad Sabban, jenž působil jako Nuajmího poradce do roku 2013, Bloombergu řekl, že před propadem cen počítali Saúdští Arabové s tím, že vrchol poptávky nastane v roce 2025. Tím, že nechali ceny klesnout, si koupili čas. Podle analytiků Bank of America Merrill Lynch by ropa kolem šedesáti dolarů za barel oddálila vrchol poptávky o pět let. Nižší cena, jako je ta současná, ještě o víc. Účel je tedy jediný – oddálit konec ropného věku.
Jenže jde o velmi nebezpečnou hru. Nejenže Saúdští Arabové rozhoupali geopolitickou situaci, kdy se do problémů dostaly země jako Venezuela, Rusko a Írán, což je patrně také jeden z důležitých důvodů pro pokles cen ropy, protože íránské náklady jsou mnohem vyšší než saúdskoarabské, levná surovina může brzy začít ničit i samotnou Saúdskou Arábii.
Saúdští Arabové jsou si své závislosti na ropě vědomi. „Naším cílem je zbavit se přílišné závislosti na ropě,“ řekl Nuajmí již na konci roku 2013. Saúdská Arábie proto vystavěla na pobřeží Rudého moře Univerzitu krále Abdalláha, která víc než co jiného připomíná pevnost. Denně ji hlídají po zuby ozbrojení vojáci z moře i ze souše a za jejich zády sedí vedle mužů ženy bez šátků, aniž by je vyrušovala policie, která na dodržování tradic dbá v saúdskoarabských městech. Saúdští Arabové se netají tím, že univerzita je má připravit na odchod od ropy – ať už z důvodů nízkého zájmu, nebo nedostatku dobyvatelných zdrojů.
Energetický game changer
Nezdá se přitom, že by Saúdskými Araby nízko držená cena ropy nějak zvlášť vadila Spojeným státům. Naopak se spekuluje, že jim vyhovuje právě proto, že působí potíže Íránu a Rusku. Na začátku roku to přitom vypadalo, že těžba z břidlic, která je novým hitem americké energetické politiky, nemůže pokles cen ustát. Jenže firmy ukázaly zvláštní odolnost. Po šesti měsících od propadu cen ropy zkrachovalo jenom pět společností, které těžbu z břidlic provádí. Zatímco ropné megaprojekty jsou zastavovány, protože jsou příliš nákladné, otevřít typické břidlicové ložisko stojí 10 milionů dolarů – a může začít vyrábět za několik měsíců. Firmám se podařilo podle údajů společnosti Sanford C. Bernstein také od prosince snížit náklady o čtvrtinu. To všechno znamená, že odvětví se umí rychle adaptovat na změny. Jenže otázka je, jak dlouho vydrží.
Podle zjištění magazínu The Economist, který v červnu zkoumal bilance 62 největších firem, jež se těžbou z břidlic zabývají, na tom jejich finance jsou mnohem hůř, než sebevědomí šéfové těžařů tvrdí. Především jde o vysoké zadlužení a to, že investoři jsou ochotni firmám stále půjčovat s vidinou zisků, pokud se cena ropy otočí. To ale může brzy přestat. Podle Miroslava Zajíčka z Vysoké školy ekonomické, který se energetice věnuje, však to, že některé firmy zkrachují, neznamená, že až cena ropy stoupne, nemohou znovu otevřít. „Technologie v dobývání ropy se stále mění. O těžbě z břidlic před pěti lety téměř nikdo ani neslyšel. Firmy jsou navíc velmi efektivní v tom, jak rychle lze těžbu zahájit. Nemám proto strach, že by byl sektor zlikvidován,“ říká. Krachy břidlicových společností tak zřejmě přijdou, ale spíše budou převzaty silnějšími hráči a těžba pojede dál.
V této světové energetické válce mají totiž Američané jasný cíl – být energeticky nezávislí. V angličtině se používá výraz „game changer“, tedy faktor, který změní směr i podstatu věcí. Novým faktorem na světové scéně se stala tato politika energetické soběstačnosti USA vyhlášená už Georgem W. Bushem a plně prosazená jeho nástupcem Barackem Obamou. Právě tato politika pomohla nastartovat technologický boom a novou těžbu ropy a plynu z břidlic a tekutých písků i rozšíření těžby v tradičních teritoriích, jako je Texas, i v teritoriích relativně nových, jako je Aljaška.
Energetická soběstačnost má pomoci USA udržet si status první světové velmoci. „Amerika má sílu Rusko zničit cenami ropy, zaplavme trh energiemi a dostaňme Putina do kolen,“ prohlásila loni ministryně zahraničí z Bushovy éry Condoleeza Rice na adresu ruského vládce. I proto američtí republikáni prosazují v zahraniční politice zásobování Evropy zemním plynem ve velkém.
S energetickou soběstačností ale souvisí i snížený americký zájem o Blízký východ. Američané odešli z Iráku, protože to tam nezvládali, a nezvládali, protože neměli dobrý plán, co s tou zemí dělat, ale také možná proto, že ropa v oblasti už neznamená takový základní národní zájem USA, jako tomu bylo dříve. Dohoda s Íránem se zdroji také souvisí. Až přijde na trh íránská ropa, velmi pravděpodobně zůstanou ceny nízko, nebo dokonce ještě klesnou. To dále oslabí Rusko, ale i nebezpečný Islámský stát.
Putinovo Rusko přitom volí podobnou strategii. Že chce využít jako zbraň své nerostné bohatství, dokazuje nejen jeho zájem o Arktidu. Pokus o sbližování Ruska a Číny je také dán především zdroji. Rusko se snaží najít alternativního odběratele svého plynu pro případ, že o něj Evropa nebude tolik stát. To ovšem zdaleka není jisté, protože Rusko se přes veškeré snahy EU o diverzifikaci zdrojů a omezení závislosti dohodlo s Německem na rozšíření kapacity plynovodu Nordstream, kterým má do Evropy proudit ruský plyn pod Baltským mořem.
Podle komoditního analytika a autora knihy Studenější válka Marina Katusy jde však Rusům o kontrolu obchodu s energiemi v co největší míře. „Putinova strategie v této studenější válce má dvě fáze. Nejdříve rozšířit ruské zdroje tak, aby dominoval všem energetickým trhům především v Evropě a Asii. A potom podlomit dominanci amerického dolaru v obchodu s energiemi a zaútočit tak na samotný dolar,“ píše Katusa. Že by Kreml viděl rád oslabení dolaru, je nesporné, jiná věc je, jak jsou takové plány reálné a zda má současné Rusko na takovou věc sílu. Ruská ekonomika je dnes na kolenou právě kvůli nízkým cenám ropy a plynu, ekonomické sankce kvůli agresi na Ukrajině jsou až na druhém místě.
Leč otázka stojí tak, co je pro Západ lepší. Bude agresivnější slabé, nebo silné Rusko? Na to se názory velmi liší, faktem ale je, že podhoubím fašismu či nacismu byl spíš hospodářský rozvrat než prosperita. Může to však být i naopak. Například čínská nacionalistická asertivita a neukojitelný hlad po zdrojích roste ruku v ruce s prosperitou.
Modré zlato
Spisovatel Mark Twain kdysi řekl, že whisky je k tomu, aby se pila, voda, aby se o ni bojovalo. Jeho slova se dnes zdají aktuálnější než kdy jindy. Už i oficiální ročenky CIA věští boj o vodu a zemědělskou půdu. Podle nich do roku 2040 převýší poptávka po vodě dnešní zásoby o 40 procent. Už dnes je na světě bez stálého přístupu k pitné vodě 780 milionů lidí a za 25 let bude žít v oblastech s nedostatkem vody podle odhadů OECD 43 procent světové populace. Může to tak být voda, ne ropa, co se stane nejcennější surovinou 21. století.
„Voda bude velký problém, už teď se o ni leckde bojuje. Když jsem před devíti lety mluvil s americkým profesorem Landisem o Sýrii, tvrdil, že problémy s vodu a ztrátou úrodnosti půdy tam mohou způsobit katastrofu. Tehdy jsem nad tím mávl rukou – a podívejte se, co se děje dnes. Něco podobného se stalo v Libyi. Kaddáfí svými nesmyslnými projekty dokázal zlikvidovat za 30 let zásoby vody nahromaděné za miliony let,“ říká Václav Bartuška, jenž přednáší bezpečnostní studia na New York University. A jedním dechem dodává: „Když se podíváte na mapu Jemenu, je zajímavé, jak se území rebelujících Hútíů kryje s územím, kde je největší nedostatek vody.“
V Jemenu, kde řádí občanská válka, která má širší příčiny, přitom hrozí akutní nedostatek vody. Hovoří se dokonce o tom, že to je pro zemi větší nebezpečí než samotná válka. Hlavní město San’á, které je teď v držení povstalců, by se mohlo podle britského listu The Guardian stát v roce 2017 prvním velkým městem, kde voda dojde úplně. Cena vody vyskočila do extrémních výšek, protože se k jejímu dobývání používají naftová čerpadla, která jsou ve válce také extrémně drahá. Polovina populace nemá přístup k pitné vodě a závisí na humanitární pomoci. I před válkou byla situace, co se týče vody, katastrofální, místo aby se investovalo do zadržování dešťové vody a recyklace, dobývala se ze země. Rychle jí přitom ubývá a nikdo neví, jak dlouho ještě vydrží.
„Do roku 2050 nebude velké množství zemí schopno nasytit své obyvatele a zajistit jim pitnou vodu. Zatímco voda a půda se nepohnou, lidé mohou. Můžeme očekávat zvýšenou migraci mezi zeměmi a kontinenty a to bude přilévat olej do ohně potenciálních konfliktů,“ varuje analytička Sinéad Lehane z Future Directions International. Současná migrační vlna do Evropy to jen dokazuje. Nedá se sice říct, že nedostatek vody a jídla jsou jediné její příčiny, ale sehrály svou roli.
Ubývající voda přitom donutí postižené státy k agresivnější politice. Především ty země, jejichž hranice procházejí stejným říčním povodím. Takových míst je na světě 263 a protéká jimi 60 procent veškeré sladké vody.
Jako nejrizikovější oblast vypadá v tomto světle Himálaj. Tibetská náhorní plošina ve výšce 4500 metrů nad mořem je největším zdrojem pitné vody na světě hned po arktických a antarktických ledovcích. Řeky, které zde pramení, zásobují vodou skoro polovinu světové populace v Číně a jižní a jihovýchodní Asii. Čína přitom začala s odváděním vodních zdrojů na svůj znečištěný a přelidněný severovýchod, což může negativně ovlivnit další země v regionu.
Na druhou stranu, jak říká doktorka Therese Sjömander Magnusson ze Stockholmského mezinárodního vodního institutu, naštěstí bývá voda tím, na čem se jsou schopny i znepřátelené strany nejlépe dohodnout. Třeba právě Izrael s Jordánskem a palestinskou samosprávou, kde jsou vztahy na mrtvém bodě, se byl schopen domluvit na používání vody, protože to je prostě pro všechny nezbytné.
V roce 2010 ve své knize Přichází hlad napsal novinář Julian Cribb, že války 21. století budou ve znamení rozpadlých států, povstání, občanských konfliktů a potyček v pustých územích. Vývoj mu zatím dává za pravdu. Zdroje a suroviny sice nemusí být jedinou příčinou konfliktů, pravděpodobně se nemusíme bát, že by nám úplně došly, ale touha po nich bude historii 21. století jistě po dlouhou dobu utvářet.