Násilí v Bibli – starozákonní texty o násilí ve jménu Božím

Nikoho neudivuje, že Bible obsahuje také násilí. Kdybychom to nepřipustili, nebrali bychom vážně skutečnost. Přesto se biblický Bůh jeví nám křesťanům jako Bůh lásky, nenásilí. Naše úvahy tedy mohou vést až k přezkoumání našeho obrazu o Bohu.

V Bibli najdeme texty, které hovoří o násilí pozitivně, když je uplatňováno Bohem nebo v jeho jménu. Pro mnoho lidí představují tyto texty problém. Některým křesťanům zpochybňují jejich víru: že by laskavý Bůh byl bohem násilným? V nejistotě už raději tyto texty nečtou. Rovněž v církvi se nepoužívají. Z Denní modlitby církve byly při reformě v roce 1971 odstraněny takzvané proklínací žalmy 58, 83 a 109. Jiní vyvozují důsledek: Jestliže podle Bible páchá Bůh násilí, nemohu být křesťanem. Často se volí jako východisko tvrzení: násilí patří ke starozákonnímu obrazu o Bohu, který byl překonán Ježíšovým milujícím Otcem v nebi. Takový názor je ovšem naprosto mylný, jak podrobně vysvětluje dokument Papežské biblické komise s názvem ”Židovské posvátné spisy v křesťanské Bibli”, vydaný v roce 2001. Znovu se ocitáme před problémem, jaký vztah mít k Písmu, podle něhož může Bůh jednat násilně.

Biblické texty ospravedlňující násilí ohrožují nejen osobní víru, ale problematizují přijetí Bible a náboženství, která se na ni odvolávají. Podle nich oslavuje křesťanství násilí. Klade se pak otázka, jakou roli by měl mít takový názor na svět v moderní, humanitně orientované společnosti. Biblické texty, popisující pozitivně agresi a násilí, zpochybňují tedy věrohodnost křesťanství. Útoky islámských teroristů 11. září 2001 se situace vyhrotila. Od toho dne se podezřívá z šíření nesnášenlivosti, fanatismu a násilí nejen islám, ale každé náboženství, které si činí nárok na pravdu.

Pojďme tedy společně hledat odpovědi na otázky, jak můžeme zacházet s texty, ve kterých vystupuje násilný Bůh. Někdy se mohou stát nečekaným impulsem myšlení. V Bibli se často setkáme s krutými hrdiny, kteří jsou násilní ve jménu Božím. Bible je plná příběhů, ve kterých se lidé dopouštějí násilí, napadají jiné, zraňují, ničí. Kain zabije Ábela. Farao vezme ženu Abramovi. Josef je prodán svými bratry do otroctví. Egypťané vykořisťují Izraelity nucenou prací. Asyřané vpadnou do Izraele a vynutí si poplatky. Babylóňané dobudou a zničí Jeruzalém a odvedou do zajetí obyvatele. Vezír Haman chce vyhladit všechny Židy v Artaxerxově říši. Král Herodes nechá usmrtit všechny malé děti v Betlémě. Jidáš vydá Ježíše jeho protivníkům a ti ho usmrtí. Štěpán je ukamenován lidmi, kteří odmítají jeho víru.

To vše zneklidní člověka, který od náboženské ústavy očekává vyhlášení vznešených principů nebo poučný popis ideálního světa. Skutečně se někdy Bibli vyčítá, že je lacinou literaturou, plnou zabíjení, cizoložství a zvráceností, že škodí mládeži a nehodí se pro děti. Kdo takto smýšlí, nesměl by ovšem číst ani noviny a žádnou knihu o historii.

Po střízlivé úvaze můžeme být naopak rádi, že Bible není vzdálená světu. Bible je realistická kniha. Ví, co si lidé mohou navzájem způsobit. Podobně jako román o zločinu, který neuvádí zločin pro zločin, odhalují biblické příběhy, čteme-li je správně, lidskou duši nebo struktury společnosti. Bible říká otevřeně, že agrese a násilí je nezničitelnou součástí našeho skutečného života. Biblická víra nepřikrašluje.

Co však vyvádí z rovnováhy mnoho čtenářů Bible, je nepopiratelná skutečnost, že je řada biblických textů, které schvalují, že lidé brutálně postupují proti jiným lidem. Popis obsazení země v knize Jozue je plný epizod, ve kterých Izraelité prolévají krev ve jménu Božím.

Tak se dočteme při dobývání Jericha: ”Když obcházeli po sedmé, zatroubili kněží na polnice a Jozue lidu nařídil: „Strhněte válečný pokřik, neboť vám Hospodin město vydal. Město se vším všudy je klaté před Hospodinem. Naživu zůstane jen nevěstka Rachab se všemi, kteří jsou u ní v domě, neboť skryla posly, které jsme vyslali” (Joz 6,16-17). ”Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly” (Joz 6,20-21).

Krev se táhne knihou Jozue jako červená nit:

„Izrael pobil všechny obyvatele Aje na poli, v poušti, kam je pronásledovali. Všichni do jednoho padli ostřím meče. Pak se celý Izrael vrátil do Aje a vybil jej ostřím meče. Všech mužů i žen, kteří toho dne padli, bylo dvanáct tisíc; padli všichni ajští muži. Ale Jozue nespustil ruku s pozvednutým oštěpem dříve, dokud nebyli všichni obyvatelé Aje vyhubeni jako klatí” (Joz 8,24-26). Onoho dne dobyl Jozue Makedu a vybil ji ostřím meče i s králem. Vyhubil obyvatele jako klaté i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. Naložil s králem Makedy, jako naložil s králem jerišským” (Joz 10,28).

Texty nenaznačují vůbec žádný odstup od těchto krutostí. Naopak, Jozue jedná z pověření Boha, který mu neomezeně kryje záda: „Po smrti Mojžíše, služebníka Hospodinova, řekl Hospodin Jozuovi, synu Nunovu, který Mojžíšovi přisluhoval: „Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelitům. Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne, jak jsem přislíbil Mojžíšovi… Po všechny dny tvého života se proti tobě nikdo nepostaví. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?“ (Joz 1,1-9).

Kniha Soudců vypravuje o válečnících, kteří táhnou s Boží pomocí do boje proti nepřátelům Izraele: „Avšak Gedeona vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici, a tak svolal k sobě Abíezerovce. Rozeslal posly po celém Manasesovi, takže i ten byl k němu přivolán” (Sd 6,34-35). Bůh dává Gedeonovi opakovaně znamení, že zvítězí nad Midjanity (Sd 6,36-40). Samson, který kosí Filišťany, je požehnaný od Hospodina (Sd 13,24).

Nejsou to však jen vojevůdci, kteří jednají nemilosrdně s protivníky, kteří jsou přirozeně označeni jako nepřátelé celého Izraele. Přinejmenším jeden z proroků se jim vyrovná v odstraňování Božích nepřátel. V osmnácté kapitole První knihy královské se vypráví, jak Eliáš vyzývá Bálovy kněze k Božímu soudu. Komu se podaří zažehnout zápalnou oběť pouze vzýváním svého Boha, ten uctívá pravého Boha. Když Bálovi kněží na rozdíl od Eliáše neuspějí, vynesou tak sami nad sebou rozsudek smrti: „Eliáš jim poručil: „Pochytejte Bálovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!“ Když je pochytali, zavedl je Eliáš dolů k potoku Kišonu a tam je pobil” (1 Kr 18,40).

Více než agresivita a krutost Božích mužů, kteří ničí protivníky, může někoho vyděsit, že se odvolávají na Boží zákony. Tóra, Boží ústava pro Izraele, kryje jejich činy.

Eliáš pouze provádí předpisy Zákona, který podle knih Mojžíšových dal Bůh izraelskému národu na Sinaji. Tyto zákony opakovaně nařizují usmrtit modloslužebníky: „Kdyby povstal ve tvém středu prorok nebo někdo, kdo hádá ze snů, a nabídl ti znamení nebo zázrak, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: „Pojďme za jinými bohy“, které jsi neznal, „a služme jim“, neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů… Avšak takový prorok nebo ten, kdo hádá ze snů, bude usmrcen”(Dt 13,2-6). „Kdybys uslyšel o některém svém městě, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, aby ses v něm usadil, že z tvého středu vyšli muži ničemní a svádějí obyvatele města slovy: „Pojďme sloužit jiným bohům“, které jste neznali… úplně vybiješ obyvatele toho města ostřím meče, zničíš je ostřím meče jako klaté, i všechno, co je v něm, i jeho dobytek” (Dt 13,13-16).

Co tyto zákony požadují od Izraelitů a co Eliáš provádí, může být také hlásáno jako vlastní Boží jednání. Ve Třetí knize Mojžíšově čteme Boží příkaz: ”Kdyby se někdo uchyloval k duchům zemřelých a k aby s nimi smilnil, proti takovému se obrátím a vyobcuji jej ze společenství jeho lidu”(Lv 20,6).

Rovněž bezohledná dobyvačná válka, kterou vedou v Kanánu Izraelité vysvobození z Egypta, je věrným plněním Božích předpisů. S nepřátelskými národy se má jednat podobně jako s modloslužebníky. Opět v knize Zákona, v Páté knize Mojžíšově čteme: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné národy,… Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté…” (Dt 7,1-2).

Na závěr dnešního pořadu bychom se mohli pokusit vypořádat se s agresivním Bohem jako produktem lidské fantazie: Protože se Izrael musí agresí a násilím vypořádat s jinými národy, vykresluje svého Boha právě takového a získává tak náboženské schválení svého jednání. Protože víra v Hospodina potírá konkurenční náboženství a nečiní to jen přesvědčováním, ale utlačováním a pronásledováním přívrženců jiných náboženství, představuje si Izrael nesnášenlivého Boha.

Skutečně stále znovu slouží Bůh lidským zájmům – právě proti druhým lidem a jejich právům. Jako jednotlivec jsem stále v pokušení učinit Boha zastáncem svých sobeckých přání. Ještě větším nebezpečím je snaha ospravedlňovat a prosazovat vlastní přání, úmysly a požadavky tvrzením, že odpovídají tomu, co chce Bůh.

Biblický Izrael podlehl tomuto pokušení. ”Immanuel”, ”Bůh s námi”, jak ho nazývá prorok Izaiáš (Iz 7,14) a evangelista Matouš (Mt 1,23), se dostal už tehdy na opasky dobyvatelů. Jestliže se dobytí země popisuje jako úspěšná válka, sloužilo to spíš propagandě, než aby to bylo líčením historických událostí. Skupiny, které vyznávaly Hospodina a později se staly Izraelem, se ve skutečnosti pomalu usazovaly v zemi. Jestliže je později vylíčen izraelský národ jako vítězné vojsko, které se vojensky zmocňuje Zaslíbené země, mělo to ospravedlnit pozdější dobyvačné války. K tomuto legitimování nedochází jen v ”historických” knihách Starého zákona. Byly zachyceny také v podobě zákonů. Zákon ze Sinaje se rozvíjel tak, že se k němu připojovaly předpisy, které stanovují jako povinnost pronásledování a usmrcení modloslužebníků. Tyto předpisy byly součástí teologie, s jejíž pomocí rozšiřovali své území někteří judští králové. Bůh s vojenskými rysy posloužil jejich politickým zájmům.

Předpokládá to, že podstatná část těchto textů byla sepsána už v době královské. Badatelé ovšem tvrdí, že knihy Jozue a Soudců vznikly až po babylónském vyhnanství, v době po návratu vyhnanců do Judska. To znamená, že údajné dobytí Zaslíbené země je čistě fiktivní. V době bezmocnosti po ztrátě země si představují izraelští teologové dobytí země podle bolestných zkušeností s asyrskou a babylónskou nadvládou, která v Palestině ukázala, jak se podmaňuje obydlená země.

Údajně historická zpráva je ve skutečnosti ”útěšným spisem”, který ve vyhnanství vysvětluje dobytí Judska jako důsledek odpadnutí od výlučného uctívání Hospodina. Fikce dřívější vojenské a národní převahy má propagovat, že výlučná důvěra v Hospodina je předpokladem historického přežití národa.

Takto jsme dospěli k dvěma důležitým poznatkům: Za prvé není Bible ani ve svých ”historických knihách” reportáží o historických faktech, ani podrobnou kronikou, ale barvitým převyprávěním minulosti, které vypovídá mnohem víc o době vypravěče, než o době, o níž vypráví. To musíme mít na paměti u textů, které nás pohoršují překypujícím násilím. Dříve než se budeme tázat ”je Bůh násilný?” nebo ”je legitimní hovořit o násilném Bohu?”, musíme nalézt odpověď na otázku, z jakého důvodu si člověk představuje Boha jako násilníka.

Za druhé je už zde jasné, že musíme pečlivě dbát, v jaké společenské situaci se nachází autor. Je rozdíl, zda obraz násilného Boha, ničícího nepřátele, pochází od silného agresora, který chce ospravedlnit svůj postup, nebo pramení z hněvu bezmocného a utlačovaného člověka. V knize Jozue se Izrael nepochybně jeví jako vítězný útočník, i když jde spíš o přikrašlování minulosti, jak už bylo řečeno. Ale už v knize Soudců se obraz mění a blíží historické skutečnosti: Izrael je obklopen nepřáteli, kteří mají vojenskou převahu. Příští pátek budeme v pořadu „Bible v liturgii“ pokračovat dalšími biblickými texty, ve kterých se násilí objevuje v rámci modliteb.