Naše společnost ještě není ochotná podstupovat oběti, říká generál Pavel

Smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu jej zasáhla. Před pár týdny je přímo na Bagrámu navštívil. „To nejdůležitější a nejsmysluplnější, aby smrt našich kolegů a kamarádů nebyla zbytečná, je dodělat práci se stejnou svědomitostí, jako ji dělali dosud,“ říká v rozhovoru náčelník Generálního štábu Petr Pavel.

Jste náčelník generálního štábu, nejvýše postavený muž v armádě u nás. Cítíte za vojáky odpovědnost?
Za všechny vojáky a občanské zaměstnance v mé podřízenosti. Stále.

Jaký to byl pocit, když jste se o tragické události dozvěděl? Volali vám bezprostředně poté?
Poslem špatných zpráv v resortu MO je Společně operační centrum, konkrétně jeho stálá směna. Mám mrazení v zádech pokaždé, když odtud v neobvyklou hodinu přichází volání. Většinou si pak oddychnu, když se jedná „pouze“ o nehodu. Zpráva o tomto incidentu byla skutečně ledovou sprchou. Počítám s ní, dlouho se jí obávám, přesto citelně zasáhla. Bohužel, v organizaci tak velké, jako je armáda, a s tak riskantním předmětem činnosti špatné zprávy čas od času přicházejí.

Tvrdě jste se pustil do lidí, kteří o smrti vojáků nevybíravě diskutují pod články na zpravodajských serverech. Proč je podle vás ve společnosti k vojákům taková averze?
Nemyslím, že je to celospolečenská averze vůči vojákům. Spíše jde o ignorantské, zbabělé a za anonymitu se skrývající vyjádření jednotlivců, kteří rozhodně nepředstavují většinový názor společnosti.

Myslíte, že je novodobá česká společnost je ještě příliš „mladá“ na to, aby viděla umírat své muže?
V tomto ohledu zastávám dlouhodobě vcelku radikální postoj. Naše společnost je obecně neochotná podstupovat jakékoliv oběti a to nejen v rovině obrany. V tom jsme opravdu asi občansky nedospělí a poněkud schizofrenní. Stěžujeme si, že naše armáda nikdy nic nebránila, že nebyla nikdy nasazena a nebojovala. Když pak v národním zájmu a na základě politického rozhodnutí řádně zvolené reprezentace nasazena je a naši vojáci riskují (a ztrácejí) životy, stěžujeme si zcela nesmyslně, že je to v údajném žoldu jiných.

Asi hraje roli i skutečnost, že máme malou armádu a ztráta čtyř špičkových mužů je o to bolestnější.
Obávám se, že ne všichni se ztotožňují s myšlenkou, že svobodu je potřeba bránit i dnes. Máme asi hluboko pod kůži zakořeněno (a často to svádíme na období po Bílé hoře a zejména po únoru 48), že je lepší se podrobit, přizpůsobit než mít suverénní a svobodný postoj, i za cenu případných oběti.
 

Když jsou vojáci nasazeni na pomoc při povodních, lidé je vychvalují do nebes. Přitom jsou to vojáci, muži se zbraněmi a jejich primárním úkolem je od nepaměti nasazovat životy na obranu země.

Nasazení při povodních není primárním úkolem armády. Dnes máme špičkový integrovaný záchranný systém (IZS), který většinou takové události zvládne sám a nás povolává jen v případě, kdy jeho schopnosti přestávají stačit. I přesto máme na takové úkoly kapacity, jsme na ně připraveni a na výzvu Ústředního krizového štábu vždy neprodleně reagujeme. Občas pak posloucháme od lidí, kteří o mechanismu fungování IZS moc nevědí, že hasiči zasahovali do úmoru, zatímco armáda seděla a čekala v kasárnách.
 

Českoslovenští vojáci nebo legionáři bojovali daleko za hranicemi i v minulosti. V Rusku, Británii, Africe... to jsou přeci taky zahraniční mise a daleko od domova. Také dostávali plat a nasazovali své životy, přesto si na jejich adresu nedovolí nikdo říci křivé slovo, označit je zcela nesmyslně za žoldáky.
Už před patnácti lety jsme přijali princip kolektivní obrany v rámci NATO. Mnoho lidi však dosud chápe tento princip velmi zkresleně. V době krizí jsou právě zahraniční mise tou kolektivní obranou, která se snaží řešit problémy tam, kde vznikají a ne až dojdou na naše území. Naše armáda bude v tomto smyslu vždy „expediční“, protože obrana proti napadení (i jednotkami české armády) bude začínat ne na hranicích České republiky, ale na vnějších hranicích NATO, a někdy i za nimi, často tisíce kilometru od nás.

Myslíte, že se vnímání někdy změní?
Myslím si, že ano, ale je to otázka generační obměny. To, co se událo dávno, bereme jako neměnné a dané. Ale to, co se děje právě teď, máme tendenci zlehčovat a znevažovat. Společnost musí zkrátka k občanské odpovědnosti dorůst.

Měl jsem tu čest české vojáky strážní jednotky na Bagrámu potkat, vidět je na místě při každodenní těžké práci. Jsou to profesionálové se vším všudy, soustředění, sehraní, perfektně připravení, jeden na druhého spoléhají. Kdybyste byl teď na místě jako velitel, co byste jim řekl?
Řekl bych jim určitě, že to nejdůležitější a nejsmysluplnější, aby smrt našich kolegů a kamarádů nebyla zbytečná, je dodělat práci se stejnou svědomitostí, jako ji dělali dosud. Necouvnout, nenechat se zlomit. Naopak vyjít z té ztráty silnější a odhodlanější.

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-generalem-pavlem-o-smrti-ceskych-vojaku-fx0-/zpr_nato.aspx?c=A140711_070323_zpr_nato_inc#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6