Náš problém: extrémní vztahovačnost

Gendün rinpočhe

 

To, čím dharma je, můžeme lehce shrnout: naše tělo, naše řeč a naše mysl jsou "znečištěné". Abychom je očistili, musíme je "vyprat" praxí dharmy. Pracím prostředkem je bódhičitta, osvícený přístup mysli.

V současnosti ulpívají tělo, řeč a mysl plně na já. O tom není žádných pochyb, neboť v současnosti nemůžeme ve svém jednání najít ani sebemenší stopu čistého přístupu mysli. Takovým přístupem mysli by bylo přát všem vše dobré bez ohledu na vlastní prospěch, nasazení pro druhé postrádající vlastní ego, zkrátka osvícený přístup mysli. Po tom neexistuje ani stopa, jsme všichni hluboce egoistickými a nepřejícími bytostmi, zaujatými jen vlastním, osobním prospěchem.

Z toho je zřejmé, jakou práci musíme vykonat: nejprve musíme překonat vlastní negativní postoj mysli a egoistické tendence. Pak je potřeba rozvinout čistý postoj mysli, osvícený přístup, který přeje vše dobré, a to nejprve jako přání a pak v praxi. Jen tak můžeme dosáhnout osvícení a působit pro dobro bytostí. Zatím toho vůbec nejsme schopni, neboť jsme úplně egoističtí a nemáme čistý pohled. Stále se zaobíráme jen sami sebou: já, můj, mně. Vlastně nám jde jen o jedno: "Jak se já mohu stát šťastnějším? Jak se já mohu zbavit problémů? Jak mohu já získat víc uznání? Kdo mě bude milovat?" To je to jediné, co nás zajímá. Tak je naše mysl plně zaneprázdněná svým osobním zájmem a není v ní už místo pro jakékoli čisté myšlenky nebo pro osvícený přístup. Jednáme z jediného popudu, a sice vždy vytěžit z jakékoli situace nějaký užitek pro nás samotné.

Když slyšíme, že bychom měli pracovat pro dobro bytostí, máme pusu plnou tvrzení: "Přesně to teď dělám. Nyní pomáhám bytostem." A když pak opravdu něco pro druhé uděláme, chceme si připsat všechny kvality tohoto zpočátku čistého jednání. Naše egoistická mysl tím vše, co zpočátku bylo čistým pohledem, strhává na sebe. Tak jsou to vše vlastně jen prázdná slova.

Mysl je šéf, tělo a řeč jsou jeho otroci, nebo sluhové. Tím, jak se právě chováme, vysíláme neustále tělo a řeč do všech směrů, jen abychom uspokojili svou egoistickou mysl. Všechna jednání, všechen shon a spěch slouží jen jedinému cíli: uspokojit ego tak dobře, jak je to jen možné. Navíc hrajeme divoké představení, aby si všichni konečně všimli, jak skvělí jsme. To je ten problém a jeho lékem je pravý opak.

Řešení problému: výměna rolí

Postavit se problému znamená, že od teď začneme každým okamžikem pozorovat své úmysly a jednání a začneme se měnit tak, že bude moci dojít k nutné, hluboké transformaci. Když si během toho všimneme, že bychom znovu chtěli všechno pod vlivem vlastního já a své připoutanosti strhávat na sebe, pokusíme se to změnit a místo toho darovat všechno ostatním. Všechno, co bychom raději neměli a přehráli na jiné, začínáme brát na sebe.

Tato práce předpokládá pozornost a stejně tak úplné osvojení této práce v každém okamžiku. Proto musíme vidět svou mysl takovou, jaká je, a být připraveni ji změnit. Jakmile si všimneme, že znovu chceme mít vše dobré a veškeré štěstí pro sebe, použijeme protilátku a okamžitě se snažíme změnit svou motivaci a z ní vyplývající jednání a slova. Místo toho, abychom lpěli na štěstí, na pocitu vlastní pravdy, na výhodách, přijímáme nevýhody a prohru a věnujeme veškeré štěstí, veškerou radost, všechny kvality všem bytostem. To znamená pozornost v každém okamžiku.

Začínáme pozorovat své myšlenky, slova a jednání a stále si klademe otázku: "Mají mé myšlenky, slova nebo činy teď skutečně čistou motivaci? Nebo je to zas egoismus?"

Měřítkem pro vše je čistá motivace - vše, co děláme, myslíme si nebo říkáme.

Jen tak je možné přeměnit svou negativitu a egoismus v altruistickou aktivitu. Nakonec toto cvičení mysli skutečně ovládneme a uskutečníme přeměnu. To ale nejde okamžitě a nikdy se tak nestane bez našeho vlastního rozhodnutí. Jednoho dne se musíme rozhodnout, že od tohoto okamžiku tak budeme pracovat - v podstatě se k tomu zavázat. Pokud se k tomu nezavážeme, naše mysl se nezmění.

Pokud přeci jen svůj postoj mysli změníme, bude se objevovat stále víc jasnosti. K přeměně dojde naprosto přirozeně a my budeme jednat spontánně altruisticky. Tato spontánnost je ovocem neustálé práce. Proto je zapotřebí dlouhá doba příprav, během nichž se opravdu snažíme přeměnu nastartovat.

Kdo praktikuje tímto způsobem, bude mít víc prostoru a tolerance. Často se kvůli své vztahovačnosti necháme rozrušit svou negativitou, se kterou se střetáváme, protože vše vztahujeme na sebe a obáváme se, že by nám mohla uškodit. Když ale tento egoismus skončí a naši mysl ovládne opravdové přání všeho dobrého, pak už nezbývá žádný prostor pro netoleranci nebo hněv. Pak se objevuje neomezený soucit, neboť vidíme především utrpení, které prožívají ostatní bytosti. Už nemyslíme na vlastní utrpení, se kterým se setkáváme za určitých okolností, zajímá nás jediné, a sice utrpení, jež prožívají všichni ostatní.

Dokonce i emoce a překážky jsou zdrojem tolerance a soucitu. Pobízejí nás v přání pochopit mechanismus mysli a emocí a z toho vychází neomezeně velký soucit. Díky tomu máme mnohem víc energie, kterou můžeme vložit do práce na transformaci. Vztahy s ostatními se stanou přirozenějšími a spontánnějšími. Budou utvářeny přáním všeho dobrého, neboť jsme si vědomi utrpení ostatních a máme jediné přání, ulehčit jim je.

Čím víc praktikujeme, tím víc chápeme mysl a tím víc si přejeme praktikovat dharmu, abychom ještě více pochopili, abychom měli ještě dříve prostředky, jak druhé vysvobodit z utrpení. Pak se bude objevovat stále méně hněvu. Máme už jen jedno přání: "Ať mám tak rychle, jak je to možné, prostředky, kterými bych mohl pomoci ostatním. Ať mám možnosti studovat dharmu, přemýšlet o ní a praktikovat ji, abych mohl později vysvobodit bytosti." Nemáme-li tuto čistou motivaci pomoci bytostem, vzniká nebezpečí, že když začneme studovat dharmu a praktikovat, budeme se cítit lépe než ostatní. Rozvineme velkou pýchu a myslíme si, že jsme někým výjimečným, protože praktikujeme dharmu. A pak si říkáme si: " Ó jé, ti chudáci, jak jsou ztracení v tomto světě." Pak už možná neprožíváme žádný hněv, ale rozvinuli jsme nekonečnou pýchu a to vůbec není lepší. Proto je tak důležité mít čistou motivaci.

Štěstí rozdáváme a neštěstí bereme na sebe.

Všechny obtíže jsou vítané, všechno příjemné, snadné a krásné ať je věnováno ostatním.

Ve vztazích na sebe bereme utrpení a porážku a dáváme ostatním vítězství, radost a štěstí.

Jsme-li schopni tak pracovat, jdeme stezkou bódhisattvů, kteří rozvíjí osvícený přístup mysli a jsou pak schopni pomoci všem bytostem.

Když nás někdo udeří, měli bychom to přijmout jako dárek. Je to učení, které nám ukazuje, kolik trpělivosti nám chybí a jak rychle reagujeme na útok protiútokem, násilím proti násilí, agresí jako odplatou za agresi. Útok bychom měli chápat jako poučení a útočníka jako učitele, který nám poučení dal.

Pokud se tak můžeme chovat i navenek - báječně, ale dokud to ještě není možné, měli bychom to dělat alespoň vnitřně, a to tak, že útočníkovi děkujeme za příležitost rozvinout své kvality a rozpustit své karmické dluhy. Pokud ani to nedokážeme, měli bychom mu alespoň přátelsky říct "Dobrý den".

 

překlad: Anna Hrůzová