Narativní hodnota krajiny – krajina jako vykladač příběhů
Dalajlama na Foru 2000 říká: Země sama je nositelkou příběhů a pocitů.
Julius Zeyer: Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický byli dva básníci, kteří otevřeli tehdejší úzký český svět motivům z evropské ciziny a z orientu. Zeyer psal přesným, složitým, ale obtížným jazykem a tak na něj bylo ve 20. století obtížné navazovat. Co se týče výběru témat je velmi současný – keltské příběhy, legendy o svatém grálu, ale také jemné milostně upírské až mystické příběhy z Číny a Japonska. Zeyer objevil Bretagne dávno před Janem Zrzavým. J. Voborník, autor Zeyerova životopisu (35. svazek sebraného díla, Unie Vilím, 1922) píše, že „Zeyer krajinu studoval jako K.H. Mácha, dlouze studoval, vpíjel se do jejích tajemství. Ve Vodňanech vydržel hodiny stát u okna a dívat se krajiny plné rybníků, z rána zamlžené a jako proměněné. Když potom krajinu vylíčil, byla to krajina jeho duše…“ Zeyer tvořil podle určitého schematu: 1 – pozoroval krajinu, 2 – v jejím světle si vyvolával přečtený příběh, většinou nějakou starou báji a 3 – s podle míry svého souznění vzniklý obraz obnovoval a domýšlel. Pro Zeyera je důležité, jak píše ve svých dopisech, že nejprve musel navštívit zemi, o které chtěl psát, jakoby svá díla nasával přímo z ní.
David Abram: Abram ve své dnes pověstné knize „The spell of the sensuous“ tvrdí, že náš mozek se nevyvinul nad počítačem, ale při vyprávění příběhů. Trvalo to celá tisíciletí. Cituje domorodce, který věří, že příběhy, které zrovna nikdo nevypráví žijí někde ve vzdálené vesnici a vedou si svůj život. Jakoby krajina byla provázána s ději a příběhy vyskakovaly zpod starých kamenů a lesních zákoutí.
Není možné na tomto místě rozhodnout, jak to ve skutečnosti je – zda paměť krajiny nějak metafyzicky záhadně obsahuje i dávné příběhy anebo zda krajina působí po těch mnoha tisících letech, kdy jsme si vyprávěli příběhy, dodnes na naši imaginaci prostřednictvím takových detailů jako křivka meandru potoka nebo barva skalního výchozu. Myslím, že ani není nutné to nějak řešit. Za mnohem důležitější považuji zachování takových míst a takových krajin, které budou na naši mysl a představivost obecně působit tak, že budou mimoděk a třebas proti naší vůli generovat příběhy. Disneyfikované místo negeneruje příběh, ale pop-kulturní klišé.
Václav Cílek