Myslím, že je velice důležité, abychom si tvořili svůj čas

Velmi hezky funguje tzv. komunitní systém, i když a to slovo komunita je už nadužívané nebo zneužívané, ale řekněme nějaké společenství. Když jezdíme na společné dovolené, kde se sejde mnoho manželských párů s malýma dětma, vzniká zvláštní symbióza dětí a dospělých. Jednak děti se mísily napříč rodinama, inklinovaly klidně k jiným rodičům. Už tam jsme si povídali, jak by bylo příjemné, kdyby se žilo v takovém menším společenství, kde člověk tolik není nafixovaný na to svoje dítě, na partnera. Člověk není tak „ulpělý“ s tím jedním partnerem, s těma svýma dětma. Zrovna na té dovolené to bývá zrovna těžké, děti něco chtějí, partnerka něco chce, ty chceš jít ne výlet, oni tam nechtějí. Je to takový těžký slaďování. Když je tam ta skupina, tak ta skupina sama o sobě tou dynamikou vyřeší. Nikdo nikomu nic nevyčítá, je to volnější.

Kmenové soužití má něco do sebe, samozřejmě jde o to, aby každý zachoval svou bdělost, integritu a aby se nedělaly naschvály, aby se postupovalo v otevřeném vědomí a v nějaké rovině pravdivosti, otevřenosti, upřímnosti.

Pak už podle mě může existovat to, co si ti lidi zvolí a pro sebe nakombinují, ale zároveň myslím, že to nemá cenu vysvětlovat nějakému okolí, to okolí se tím pak často nadměrně zabývá a neustále intervenuje, cosi radí, mumlá, kritizuje. Je to jako se vším. Pokud se jednou rozhodneš pro nějakou alternativu, hned je zájem okolí fokusovaný intenzivněji a už do tebe hučí, vyptávají se a ono je to často opravdu zbytečná debata.

 

Jak je možné integrovat takový komunitní model do našich podmínek? 

Společnost obecně by si měla zvyknout na to, že každý člověk by měl mít možnost tvorby svého života a pokud ten člověk nijak nenarušuje ostatním jejich území, pocitový, energetický, neohrožuje ostatní, tak by jim mohla společnost dovolit tvořit si život podle svého.

Většinová společnost by si měla uvědomit, že každý člověk tvoří svůj vesmír, svou vizi a pokud ji jak jsem řekl, tvoří mírumilovně, harmonicky i se svým okolím, nevidím pak důvod těm lidem v tom bránit ba naopak bych to podporoval, protože kdo už takhle začne tvořit, většinou tvoří právě ve spolupráci s prostorem, půdou, zvířaty, se Zemí a vytváří nějaký celek který koexistuje, mají představu o částečné soběstačnosti, pěstují si stravu protože jim to přijde přirozenější a pak by mohla většinová společnost pochopit, že je to spíš výhoda než nevýhoda, že se nějací lidi postarají o to území, o sebe o nějakou harmonickou vibraci, která v tom prostoru bude otištěná. Najednou se může ukázat, že je to pro všechny přínosem a ne to tak diskriminovat a posuzovat z hledisek nějakých zatvrdlých představ a hlavně předsudků o tom jak se má vychovávat dítě, jak má někdo vypadat, jak se má oblékat, co je správné atd.

Já bych navrhoval větší prodyšnost obecně a zvědavost, dovolit spoustě věcem vykvést a zkoumat je teprve v momentě kdy kvetou a vydávají plody, ne to podříznout dřív než se to zaseje a vyrvat to ze země jako nějaký domnělý plevel. Nechávat to žít.

 

Podle Čerokijů, člověk nemůže milovat to, co nechápe, vnímáš to stejně i ve vztahu muže a ženy?

Tyhle věty jsou vždycky asi v nějakém kontextu, protože zároveň co člověk vlastě chápe. Mohl bych stejně tak říct, že je to obráceně, že člověk může milovat všechno i když to nechápe. Představa že člověk něco opravdu chápe je už tedy velmi silná představa. Ve starých tradicích, ať je to hebrejská tradice ať jsou to východo-mystické tradice, asi i ty domorodé indiánské, bylo vždycky spojeno slovo milovat a poznat. Poznání a milování. Tyhle slova fungovaly pouze v koexistenci. To znamená pro staré Hebrejce, pro Aramejce nebylo možno uskutečnit skutečné poznání bez toho aktu milování. To bude možná kořenem tohoto přísloví Čerokijů.

Tehdy neexistovala představa takového toho intelektuálního poznání, to v čem jsme si shlídli my, čemu bychom mohli říct poznání bez srdce, poznání vědecké, racionální. Pro staré tradice tohle není žádným poznáním. Pro ně to bylo vždy spojeno s milováním a nebylo možné, aby ten co něco nemiluje, to mohl chápat.

Problém bude asi v tom, jak také dnes vnímáme slovo milovat. Aramejsky původně milovat znamená uvádět do společného rytmu. Jako když hrají lidé v orchestru. Takhle si to vlastně představuju. Ti lidé hrají tu hudbu spolu. Význam slova nepřítel je aramejsky ten, kdo vypadl ze společného rytmu. Není to nikdo, kdo stojí proti tobě, ohrožuje tě, někdo kdo na tebe útočí. Toho tzv. nepřítele, který se jaksi potácí mimo společný rytmus, je potřeba do společného rytmu vrátit. V tom je původní aramejský význam „milujte nepřátele své“, takže vrátit do společného rytmu ty, kteří z něj vypadli.

Mě se líbí tohle původní pojetí. Partneři tvoří společný rytmus, pokud se jim nedaří, pak to soužití nefunguje. Rytmus je pak na mnoha různých úrovních, fyzicky při milování, je také sladění rytmu logické, jinak by z toho byl nějaký podivný zážitek.

V partnerství to milovat znamená, tvořit jakýsi společný rytmus tak, aby mohli oba fungovat ve společném poli a neměli pocit neladu, neharmonie. Pokud nedochází k chápání, nemůžeme ani tvořit ten rytmus. Ten partner nebo dítě, co chce, proč to chce a proč teď, to by teď nemělo chtít. Rodiče pak dětem vůbec nedovolí dětem, aby tvořili svůj rytmus, protože jim říkají, teď budeš jíst, teď budeš spát, teď budeš vstávat… Zasahují do rytmu toho dítěte a to dítě je často mrzuté ale ne proto, že by bylo neochotné, ale proto že cítí, že vůbec není respektován jeho rytmus.

Dítě je třeba v rytmu hry, je ponořené, krásně mu to jde, ono je úplně neseno tou energií, je v souladu a přijde rodič a naprosto necitlivě zasáhne do toho rytmu, protože: „Jsou tři hodiny, tak to zabalte a jdeme“ To je ten důvod, ale ne pro to dítě, tohle dítě nevnímá jako důvod protože není ještě vtaženo do našeho vnímání času.

Možná kdyby se věnovali tvorbě společného rytmu, vědomě, v partnerství v manželství, nacházeli by společný rytmus tak aby každý mohl dýchat ve svém rytmu a zároveň ten rytmu byl společný, tak by to co je „milovat“ opravdu vystoupilo a prohloubilo se to.

Takže ano, pokud něco nechápeme, jsme k něčemu nechápaví tak potlačujeme rytmus té věci, protože jej považujeme za nepodstatný.

 

Rozdílný rytmus rodiny je zdrojem neshod.

Tenhle rozdílný rytmus v rodině je problém, většinou je to tak, že se všichni sejdou v podvečer, slezou se v tom jednom bytě. Ze školy ze zaměstnání a každý je v jiném rytmu. Navzájem si pak každý spustí podle svého rytmu a vznikne totální kakofonie. Proč nemůžou vytvořit stejný rytmus? Protože se slezou všichni najednou! Přijdou z práce, ze školy a každý potřebuje doplňovat energii a každý ji potřebuje doplňovat jinak. Pak je zajímavé, když se rodiče rozhodnou učit dítě doma, neposílají ho do školy a pak začnou tvořit ten rytmus, musí na to přijít. Najednou když ten rytmus nachází, děti se skvěle učí, baví je to, pomáhají rodičům, protože jsou sami zvědavé a baví je to hrabat trávu, štípat dříví a najednou ten společný rytmus sám vzniká. Když tomu prostoru a sobě samým dovolíme tvořit ten rytmus, ne až po práci, ne až „potom“ když se všichni sejdou.

Jeden z velkých problému totiž je, že vůbec nejsme zvyklí tvořit svůj rytmus, je nám stále vnášen z venku. Od školy nebo už od školky si velice rychle musíme zvyknout, že nám ten rytmus někdo stanovuje. Kdy tam ráno přijít, kdy jsou hodiny, malá přestávka, velká přestávka, po škole kroužky a v sedm večerníček. Tohle je umělý rytmus a my ho začneme vnímat jako nějaký svět a až jsme dospělí, už nás vůbec nenapadne, že si můžeme tvořit sami nějaký rytmus. Zaměstnání od tolika do tolika a pak aspoň ta dovolená, víkend. Pak jsou lidi už tak zblblí, že jedou na dovolenou a chtějí mít i na dovolené program. „Tak co tam jako teda budeme dělat, přece nebudeme jen tak jalově plandat…“ a už to jede. Pak vznikají problémy: „Výlet na lodi a zrovna jsou vlny, to je zkaženej den!“ Podle přirozeného rytmu, by dělali to, co se zrovna ten den hodí…

Myslím, že je velice důležité, abychom si tvořili svůj čas, svůj rytmus a tím milovali, milovali sebe sama. Jak máme sebe sama milovat v tom pojetí tvoření rytmu, když máme nějaký vnesený rytmus z venku a v těch krátkých chvílích volna, se snažíme aspoň něco tvořit.

 

Takže tvoření rytmu vlastně generuje i životní energii viď?

Samozřejmě! Všechno co je arytmické, co vypadne z rytmu je vlastně únavné a vyčerpávající. Když běžíš a podaří se ti chytit rytmus, přestane únava, jedeš a jakmile se něco stane, něco tě vyruší, ty vypadneš z rytmu a pak namáhavě se snažíš do rytmu opět vrátit.

Proto zřejmě tolik lidí dnes tak běhá, ne jen uběhnout pět kilometrů a udělat něco pro své zdraví. Něco tak obyčejného jako běh a ti lidi běhají a jsou šťastní, protože jsou v rytmu. Tam mají svůj rytmus, můžou si ho sami stanovit. Ještě opojnější je pak běhání ve více lidech, přenáší na sebe ten klidný trans, který zjasňuje to vnímání, zbystřuje tě. Najednou v tom běhu šířeji vnímáš, rostliny, stromy, tu krásu okolo.

 

S narušeným rytmem v partnerství souvisí i další otázka, na kterou jsme si vlastně již odpověděli. Jak udržovat a opět rozdmýchat vášeň, když je dlouhodobě narušený rytmus? 

Ta vášeň je dominantní pro ten začátek vztahu, to období zamilování, nic jiného nemusí a je to úžasný a té vášni se oddávají. Pak nastoupí tvorba společného rytmu, a když nejsou schopni vědomě tvořit společně ten rytmus tak vzniká zranění. Někdo je mimo rytmus a připadá si opuštěný, ten druhý mu připadá až moc v rytmu a někam furt uhání. V tom se projevuje i to umění počkat na toho druhého, tvořit společně, nelze si ho vynutit. Je to jako s ročními dobami, rytmus může mít různé fáze a pak je dobré počkat a když tu vášeň nikdo nepožaduje, neočekává, může sama až nečekaně vytrysknout. Tvořit jemně společný rytmus a ten může rozdmýchat tu společnou vášeň. 

 

Jakou roli ve tvém životě hrají ženy? 

Žena mě porodila, takže zásadní :-). Osobně si myslím, že to co nás čeká jako lidi je překonání pojetí muže a ženy. Myslím, že dokud lpíme na pojetí muže a ženy, dopouštíme se určitého nedorozumění. Stále nás to nutí něco zobecňovat a přitom víme, že mužská i ženská část, je přítomna v každé bytosti a tvoří celek té bytosti. Když jsem byl na pobytu ve tmě, ptal jsem se, co to znamenají ty různé lesbické hnutí, homosexuální hnutí po světě. V dnešní době se živě diskutuje a i církev řeší homosexuální vztahy, jestli můžou mít děti nebo ne, jestli tyhle páry smí mít svatbu nebo nesmí. V té tmě mi přišla odpověď, že je to výraz našeho nezpracovaného vztahu k vnitřní ženě a vnitřnímu muži. Když nezpracováváme vztah k vnitřní ženě a vnitřnímu muži, tak se nám toto nezpracované hromadí v tom vnějším prostoru a v tom vnějším prostoru se řeší nějaký problém tohoto typu. Mě připadá, že je to výzva, abychom uznali mi muži vnitřní ženu a věnovali jí plnou pozornost, plný respekt a ženy zase vnitřního muže. To je pro mě výzva, nakolik jsem schopen tu vnitřní ženu přijmout. S její vší sensitivností, soucítěním a určitou intuitivností která může na muže působit zmateně, nebo nepřehledně.

Takže to jakou roli hrají ženy v mužově světě, je zrcadlem toho, jak on pracuje se svojí vnitřní ženou a do jaké míry učinil vnitřní sňatek, mezi vnitřním mužem a vnitřní ženou.

 

Předposlední otázka a možná shrnutí, které z odpovědi může vyplynout, zní: Máš nějaký vzkaz pro současného vědomého muže, ale vlastně i pro ženy, kteří chtějí tady něco měnit k lepšímu, uvnitř a následně vně? 

Ano měl. Můj vzkaz pro každého člověka na světě je, jste plně kompetentní. Svůj život tvoříte vy.

 

Jsi trojnásobný dědeček. Je něco co chceš předat svým vnoučatům? 

Asi ne, já bych měl strach, že bych je předávkoval :-). Já svoje vnoučata prostě miluju, pakliže ony budou chtít, aby bylo něco předáno, tak jim to předám.

 

Děkuji Honza Harnoš

 

Zdroj: https://www.branakdetem.cz/clanek/-222