Myšlenky o půstu

 

Přikázání o půstu je tak staré jako sám svět. Prvé přikázání, které dal Bůh člověku, bylo přikázání postit se (Genesis 2,17).

Protože jsme se nepostili, byli jsme vyhnáni z ráje! Proto se budeme postit, abychom znovu do ráje vstoupili (sv. Basil Veliký).

Nepostit se -- to znamená připodobnit se němým tvářím, které nic neví o půstu.

Půst těla je pokrm pro duši (sv. Jan Zlatoústý).

Kolik vezmeš tělu, tolik síly přidáš duši (sv. Basil Veliký).

Člun lehčeji plave, když není zatížen zbytečným břemenem. Tak i modlitba se vykonává lehčeji a lépe, když tělo není obtíženo nadbytečnou stravou a pitím (ze kterých se tloustne) ale když se člověk postí (Jakub, arcibiskup nižegorodský).

Zvířata, která mnoho žerou a jsou tlustá, nemohou běhat tak rychle jako štíhlý jelen. Podobně i ten, kdo slouží svému břichu, nemůže být tak činný a úspěšný v duchovních zápasech jako zdrženlivec (Filaret, metropolita moskevský).

Není možné, aby oheň hořel ve vodě. Není možné pokání bez půstu (sv. Jan Zlatoústý).

Vůdcem běsů je padlý světlonoš. Hlavou vášní je přejídání (ct. Jan Žebříkovec).

Ze článku „Vstup do petrského půstu“, Pravoslavná Rus 11 / 96 (Kalendář 97)

 

 

 

Z díla sv. Efréma Syrského

Jestli svému bratru, na kterého se kvůli něčemu hněváš, neodpustíš jeho viny, pak se modlíš a postíš úplně zbytečně -- Bůh tě nepřijme.

Budeš-li nad míru zatěžovat své tělo, stane se obtíží pro duši. Duši ovládnou nesmělost a sklíčenost, stane se podrážděnou a lenivou k modlitbě a blahé poslušnosti.

Nepovažuj půst pro sebe za obtížný, protože tě provází do věčné radosti.

Z (našeho) půstu se raduje i náš Pán, jen jestli se postíme s láskou, nadějí a vírou.

Půst, milovaní, těší i naše anděle -- ochránce, protože prostřednictvím postu a modlitby se stáváme jim blízkými.

Z postění se radují svatí proroci, chválí je apoštolé i mučedníci, protože ti všichni neúnavně v postu horlivě zápasili (za spásu).

Sám Spasitel zachovával půst a učil nás, jak se máme postit, jak vést boj se zlým a ubránit se satanu … I my budeme horlivě zachovávat půst, jak nás naučil Pán, abychom získali podíl na Jeho Království.

Veliká je odměna za zdrženlivost a její nesmírnost není ohraničena. Proto je opravdu blaženým ten, kdo nalezl zdrženlivost.

Půst přivádí ty, kteří si jej zamilovali, na nebesa, staví je před Krista a uvádí do obecenství se svatými.

Půst je dveřmi k dojetí (duchovní citlivosti), pokorným vzdechům a radostné zkroušenosti. Půst je čistota modlitby, prosvícení duše. Půst je rozhřešením hříchů, brána ráje a nebeská rozkoš.

Jako tlustí ptáci nemohou vysoko vzlétnout, tak ti, kteří slouží svému tělu, nemohou vystoupit na nebe.

Jako je zdravým očím vlastní přání světla, tak je půstu, zachovávanému se soudností, vlastní přání modlitby.

Jak se jen kdo začne postit, již v tom okamžiku si přeje svou myslí přistoupit k rozhovoru s Bohem.

Půst se soudností -- to je prostorný příbytek pro veškeré dobro.

Kdo je nedbalý v postu, ten otřásá vším dobrem, protože půst byl přikázáním, které bylo na samém začátku uděleno naší přirozenosti -- abychom se střežili před okušením (zakázaného) pokrmu. Porušením půstu padla podstata našeho stvoření.

Když se postil sám Zákonodárce (tj. Kristus na poušti), jak by se mohl nepostit kdokoliv z těch, kdo mají zachovávat Zákon?

Kdo se nestará o půst, ten je umrtven v ostatních duchovních zápasech, trpí nedbalostí, nemohoucností -- to je začátek a špatný příznak ochromení jeho duše; svému protivníku tím dává příležitost k vítězství, neboť přichází k zápasu nahý a neozbrojen, a proto je jasné, že z boje vyjde bez vítězství, jelikož jeho údy nejsou oděny do vroucnosti postní lačnosti.

Setkání s postníkem rozveselí srdce těch, kdo mají správné uvažování. Avšak na břichopasného člověka padá ze setkání s postníkem strach a snaží se za každou cenu s ním nejíst.

Se stolu postníků, těch, kteří bdí a namáhají se pro Hospodina, si vezmi léky života a probuď jimi z umrtvení svoji duši. Vždyť mezi nimi spočívá Milovaný Pán, který je posvěcuje, a hořkost jejich strádání (postní námahu) proměňuje v Jeho nevýslovnou sladkost. Duchovní a nebeští služebníci Boží pak posvěcují je i jejich svaté pokrmy.

Z časopisu ruské pravoslavné církve v zahraničí „Pravoslavná Rus“ (Kalendář 97)

 

Pochvala půstu od sv. Efréma Syrského

Zamiluj si nádherný půst – čin hodný cti a příjemný Bohu. Půst je vůz, který vynáší na nebe; půst rodí proroky, činí moudřejšími zákonodárce; půst je dobrá ochrana pro duši, spolehlivý společník těla; půst je zbraň pro statečné; škola pro askety; půst odráží pokušení; posvěcuje zápas dobroty a ctnosti; je přítelem střízlivosti a příčinou nevinnosti; půst je mužnost v boji, půst hasí sílu ohně,půst zavírá ústa lvů; půst vynáší modlitbu na nebe; půst je matkou zdraví; půst je rádcem mladosti a o okrasou starců, dobrý spolucestující pro poutníky; postníci mají čestné tělo a drahocennou duši; půst uspokojil Lazara v lůně Abrahamově.

Proto i my si zamilujme půst, aby nás Abrahamova náruč přijala. Vzdalujme se od rozkoší, které jsou provázeny bujarým smíchem opilství, této matky smilstva. Opilství Hospodin nepřijímá. Opilství nás vzdaluje od Ducha Svatého. Půst je zvelebením místa, dobrý pořádek na tržišti; půst je pečlivým ochráncem panenstvím; půst je cestou k pokání; půst je příčinou k slzám; půst nemiluje svět, ani to co, je na světě. Proto si nebudeme zoufat, když se postíme, neboť i andělé si v každém chrámě zapisují postníky. Půst je neslučitelný s pamatováním na zlo. A ti, kteří si pamatují na zlo a žal, které jim byly způsobeny, i když se postí a modlí, jsou podobni lidem, kteří nabírají vodu a nalévají ji do rozbitého sudu: Hospodin nepřijímá modlitby toho, kdo pamatuje na zlo, které bratr spáchal. (Z Odkazu Cyrila a Metoda)

 

Příklad tajného (skrytého) půstu

Makários egyptský byl velký postník, ale když se mu stalo, že byl na návštěvě, nikdy neodmítl jídlo, dokonce pil v malém množství i hroznové víno. Zato doma si Makários za každý pohár vína nedovolil celý den pít vodu a za přijaté pohoštění se vyčerpával dlouhodobým postem. (Z Mineje; 19.1.) (Z Odkazu Cyrila a Metoda)