Mohlo české těžké opevnění v roce 1938 odolat útoku wehrmachtu?

 

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky pěchotních srubů, odpovědi na tyto otázky a mnoho dalšího se dozvíte z našeho speciálu k výročí mobilizace Československé armády proti hitlerovskému Německu.

V červenci 1932 ministr zahraničí Edvard Beneš po návratu z odzbrojovací konference v Ženevě představitelům československé armády důrazně naznačil, že během následujících čtyř až pěti let nastane v Evropě vážná politická krize, na kterou musí být země vojensky připravena. Vojenští velitelé začali zvažovat plány na obranu státního území.

Náš hlavní protivník měl jednoznačnou převahu. Německo mělo 69 milionů obyvatel proti 14,7 milionu československých státních příslušníků (z toho 3,3 milionu Němců).

Jestliže ČSR byla schopna vyslat do boje v případě všeobecné mobilizace přibližně 40 divizí, nacistický režim disponoval počtem mužů pro 187 divizí. Ovšem v září 1938 operovaly u našich hranic síly, které zhruba odpovídaly mobilizované československé armádě. Německo by mělo značné obtíže během podzimu výrazně posílit jednotky v poli zálohami, protože němečtí muži po 15 let nevykonávali základní službu ve vojsku.

Taktické propočty československé generalitě ukázaly, že pro účinné hájení severní hranice s Německem by bylo třeba vyvést do pole od Bohumína na Ostravsku až po Krkonoše 25 až 30 divizí (do 600 tisíc mužů), čímž by byla spotřebována téměř veškerá kapacita československých ozbrojených sil. Ostatní úseky státní hranice by už nebylo možné smysluplně bránit.

Prvotní úvahy plánování obrany se zaměřily na přeuspořádání pozemních sil do operačně pružnějších uskupení. Bohužel bylo také jasné, že zeměpisný tvar státu vystavoval od samého počátku války s Německem československou armádu téměř dokonalému obklíčení, přičemž navíc hrozilo její rychlé roztržení na části, které by nebyly schopny takticky spolupracovat a dospěly by zakrátko jedna po druhé k neodvratné porážce.

Nedostatek živé síly přivedl velení československé armády na myšlenku zahájit výstavbu těžkého opevnění. Objekty vyzbrojené těžkými kulomety a v místech vhodných pro útok tanků i protitankovými kanóny měly poskytnout nepočetným osádkám dostatečnou ochranu, aby byly schopné zastavit pokusy Němců proniknout na širší frontě do vnitrozemí.

Náčelník hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí, předpokládal, že bojové úkoly dokáže splnit 45 tisíc mužů pevnostních osádek posílených v neopevněném terénu Krkonoš a Jeseníků o 2 pěší divize se zálohou dalších 4 rychlých divizí (motorizovaných). Celkem by tak na severním válčišti bylo pro zadržení prvního úderu nasazeno jen 165 tisíc mužů.

Druhou a rovněž mimořádně důležitou výhodou stálého opevnění měla být neustálá bojová pohotovost nejméně poloviny mužstva konajícího nepřetržitou službu v objektech po týdenních turnusech. Velení československé armády předpokládalo, že osádky pohraničního opevnění by dokázaly bez pomoci posil z vnitrozemí odrazit první nenadálý úder wehrmachtu a odrážely by i následné pokusy prorazit opevněnou linii alespoň po několik dní, jež by byly nutné k provedení všeobecné mobilizace.

 

Opevňovací plány a jejich vývoj

Nejvyšší rada obrany státu uvolnila na svém zasedání dne 14. července 1934 pro výstavbu stálého opevnění první obnos 200 milionů korun (celkové nutné náklady odhadla vojenská správa na 10 miliard korun a byly jí vládou přislíbeny). O pouhý týden později byly zřízeny v rámci ženijního vojska zvláštní opevňovací skupiny.

Zároveň se definitivně vyjasnilo, kde se bude naše republika inspirovat: ve Francii. Domácí zkušenosti se stavbou opevnění chyběly a dva betonové kulometné objekty, vybudované na příkaz generála Šnejdárka na petržalském předmostí Bratislavy v roce 1933, právem nebyly považovány za příklad hodný následování.

Následující měsíc odcestovala do Francie skupina důstojníků, která se měla na místě seznámit s linií Maginot. Na podzim se rozběhly průzkumné práce v československém pohraničí a v únoru 1935 do Prahy přijeli francouzští fortifikační poradci. V březnu 1935 začala pracovat Rada pro opevňování a vzniklo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) pověřené řízením takticko inženýrských kroků během výstavby stálého opevnění.

Názory na uspořádání jednotlivých pevnostních objektů i jejich seskupování do obranných pásem pochopitelně podléhaly v průběhu času změnám. Českoslovenští odborníci se domnívali, že severní hranici bude nutné opevnit v prostupném terénu dvěma sledy těžkého opevnění s nákladem 20 milionů korun na jeden kilometr. Celková cena měla být 6 miliard korun a stavba měla trvat 6 let, ale takový plán byl nepřijatelný.

Schválena byla stavba jednoho sledu těžkých objektů s mezilehlými překážkami při ceně za běžný kilometr souvislého opevnění s výzbrojí a nejnutnější municí zhruba 12,5 milionů korun. Pro srovnání: v roce 1936 činily celkové výdaje státu 9,3 miliardy korun, příjmy 7,6 miliardy korun.

Na začátku listopadu 1937 pak nedostatek času i financí přiměl vojenské i civilní správní orgány země k přijetí takzvaného "Husárkova konečného programu" (divizní generál Karel Husárek byl ředitelem ŘOP). Definitivně bylo upuštěno od zámyslu opevnit veškeré pohraniční přechody do republiky uzávěry z pěchotních srubů a těžké stálé opevnění vybudovat jen na nejdůležitějším severním válčišti.

Plán předpokládal výstavbu celkem 1 276 objektů těžkého opevnění. Významnou novinkou byl však záměr na výstavbu 15 463 objektů lehkého opevnění, které by vyztužily veškeré čáry obrany. V době přijetí konečného programu pevností však už výstavba na severní frontě proti Kladsku a Hornímu Slezsku probíhala v plném tempu.

Palte na sousedy!

Základním prvkem československého těžkého opevnění bylo pásmo překážek optimalizované podle rázu terénu buď proti tankům a pěchotě nebo jen proti pěšákům. Inženýři ŘOP vycházeli ze znalostí účinků kulometné palby na rojnice útočníků z let 1914–1918 a více méně pouze teoretických představ o protitankovém boji.

Samotné zátarasy ovšem v žádném případě nemohly splnit svou úlohu bez krytí palbou. Ženijní jednotky nepřítele by je celkem snadno zneškodnily buď přikládáním trhavin k ocelovým či betonovým prvkům, prostým prostříháním drátěných zátarasů nebo zasypáním protitankových příkopů.

Nedílnou součástí obrany prostorů překážek byla palba ze železobetonových objektů TO, takzvaných pěchotních srubů, budovaných v rozestupech od jednoho kilometru do tří set metrů podle charakteru krajiny. Střelecké místnosti srubů byly vyzbrojeny buď rychlopalnými protitankovými pevnostními kanóny a těžkými kulomety, nebo jen kulometnou výzbrojí v místech nevhodných pro útok tanků.

Linie byla navrhována tak, aby co nejlépe využívala prostory nesjízdné pro tanky nebo obtížně schůdné pro pěšáky. Vedla po hřebenech návrší, kopců i hor nebo hlubokými lesy, výjimečně i po břehu řeky.

Vzhledem k umístění hlavních zbraní u většiny pěchotních srubů do bočních kasemat a malému palebnému vějíři protitankových kanónů i těžkých kulometů (pouhých 45°), byla nejslabším článkem blízká obrana objektů. Srub byl proto vždy opatřen "obvodovou překážkou". Tvořil ji buď protitankový, v horském terénu protipěchotní, či kombinovaný zátaras (poslední pro snížení pořizovacích nákladů). Inženýři předpokládali, že úder na kterýkoliv srub v linii TO odrazí palba ze sousedních objektů před i za napadený srub. Pravděpodobnost poškození objektu zbraněmi sousedů byla zanedbatelná.

Srubové kanóny ráže 47 mm nebo kulomety mohly zasáhnout jen oddíly nepřítele, které již přilnuly těsně k linii obrany. Na síly blížící se k pásmu stálého opevnění osádky srubů střílet nemohly.

Závažnou nevýhodu měla eliminovat palba dělostřeleckých tvrzí. Ty byly uskupením několika typů pevnostních staveb s rozsáhlým podzemím. Některé měly být vyzbrojeny rychlopalnými houfnicemi ráže 100 mm a minomety kalibru 120 mm. Do září 1938 se přes veškeré úsilí nepodařilo hlavními zbraněmi vyzbrojit ani jednu.

Jinými slovy, pro obranyschopnost linie těžkého opevnění měly z tvrzových objektů omezenou bojovou hodnotu jen tzv. "tvrzové pěchotní sruby" vyzbrojené kulomety a kanóny ráže 47 mm.

 

Co se zjevně nepovedlo

Zásadním nedostatkem koncepce československého stálého opevnění bylo chybné načasování dokončení projektu. Vojáci i politici chvályhodně usilovali o co nejdokonalejší pevnostní soustavu, ale opomenuli původní odhad Edvarda Beneše o předpokládaném počátku evropské krize. Velká část práce a prostředků byla tak odčerpána výstavbou tvrzí, které nemohly být dokončeny včas a v době mobilizace nikterak nezvyšovaly bojovou hodnotu stálého opevnění.

Stavebně bylo dobudováno jen 263 srubů TO z 1 276 naplánovaných. Ve stavu plné připravenosti k boji se nacházel uzávěr Komárno (3 sruby jen s kulomety), malé bratislavské předmostí a též až na nepodstatné výjimky úsek od Bohumína k prostoru západně Opavy. V podstatě v dokončeném stavu byla pásma na východ i západ od Králík, úsek Rokytnice v Orlických horách a část linie u Náchoda. Mimo kulometnou výzbroj se zdařilo do střílen srubů osadit i 222 kusů protitankových kanónů vz. 36, které významně vylepšovaly možnosti protitankové obrany.

S odstupem doby lze za závažný nedostatek návrhu linie považovat naprostou nepřítomnost prostředků aktivní protiletadlové obrany. Na odvracení útoků ze vzduchu byla československá armáda připravena všeobecně chabě.

Na druhé straně je nezvratným faktem, že odolnost srubů na exponovaných místech linie vůči leteckému bombardování byla velmi dobrá. V nebráněném vzdušném prostoru nad pásmem stálého opevnění by však mohly především německé střemhlavé bombardéry Ju 87 a Hs 123 nerušeně operovat tak dlouho, než by se jim podařilo "šťastnou trefou" jednotlivé objekty poškodit.  Nezamaskovatelná pásma protitankových překážek by leteckým útokům odolávala jen stěží.

Nepodařilo se také masově využít miny, zejména protitankové, přestože byly v Československu vyvíjeny. PT mina typu T-36-II byla vyrobena jen v mizivém počtu dvou tisíc kusů a ani jeden se nepodařilo dopravit k bojovým jednotkám.

Za nedokonale zvládnutou lze považovat i úroveň taktické přípravy mužstva a velitelů pro boj v opevnění. Výcvik se omezoval na cvičné střelby, znalost zbraní a úkoly spojené s vytvářením palebné přehrady. Vyšší velení armády nedokázalo ani vydat, natož rozšířit základní předpisy pro boj v opevnění. Cvičební řád pro pevnostní jednotky (P-I-4) byl zpracován jen v návrhu. Polní velitelé tak byli nuceni improvizovat, což nikdy nezvyšuje odbornou připravenost ozbrojených sil na válečný konflikt.

 

Těžké opevnění a plán "Zelený"

V noci z 9. na 10. září 1938 od deseti hodin večer do tří hodin ráno konala v hotelu Deutscher Hof v Norimberku porada Adolfa Hitlera s generály Keitelem, von Brauchitschem a Halderem. Náčelník generálního štábu Halder podal nejprve Hitlerovi výklad o plánu "Zelený" (Fall Grün), tedy o vojenské operaci německých armád proti Československu na podzim 1938.

Úmysl německého generálního štábu spočíval v klešťovém útoku 2. armády generála von Rundstedta ze severu na Olomouc a 14. armády generála Lista z Podyjí na Brno. Podle Halderova předpokladu se nacházelo československé těžké opevnění proti 2. armádě v nedokončeném stavu s velkými mezerami, řeka Opava nepředstavovala podle jeho mínění překážku pro tanky ani pěchotu a už druhý den operace bylo s jistotou možno očekávat obsazení Olomouce, čímž by se vytvořily podmínky pro rychlé obklíčení československých vojsk v Čechách a jejich následné velmi rychlé rozdrcení.

Hitler tento záměr odmítl. Nikoliv ze strategického, ale výhradně taktického hlediska. Mimo jiné prohlásil, že německé dělostřelectvo (21 cm houfnice) na pevnosti nestačí.

Velitelé německé branné moci se nechali Hitlerem přesvědčit a plány útoku na Československo přepracovali. Hlavní úder měl být veden 12. armádou z nástupového prostoru severně od Lince směrem na České Budějovice a Jindřichův Hradec. Pomocný úder by zasadila 10. armáda nejkratším směrem od hranic na Plzeň.

Po prolomení československých obranných postavení na jih a sever od Č. Budějovic měly německé útočné klíny postupovat jednak na Prahu od jihovýchodu, jednak vpádem k Jihlavě znemožnit ústup československých jednotek na Slovensko.

 

Operace Bruntál

Československé těžké opevnění, ač nedostavěné a nevyzbrojené těžkými zbraněmi, přesto splnilo úkol, pro který bylo vybudováno. Z mysli nejvyššího nacistického činitele vytěsnilo strategicky nejvhodnější záměr pro vpád na Moravu. Hitler důrazně doporučil generálům plán přepracovat, protože z politických důvodů vyžadoval od vojenské akce proti Československu okamžitý úspěch. V žádném případě nechtěl nést riziko zhroucení prvního úderu. Neúspěch wehrmachtu by značně oslabil pozici Hitlera jak v Německu, tak i v zahraničí.

Optimismus generála Haldera vycházel ze zpráv analyticko-průzkumných složek německého vojska, kterým se podařilo nalézt v linii slabé místo mezi Bohumínem a pohořím Jeseník.

Pěchotní sruby zde byly do značné míry nahrazeny hustou linií lehkých kulometných objektů, takzvaných řopíků. Na rozdíl od jiných úseků lehkého opevnění zde nevytvářely clonu nebo čáru, ale hlubší pásmo. Šířka prostoru postřelovaného vždy několika kulomety ze tří (výjimečně až čtyř) řad bunkrů měřila přibližně od jednoho do dvou kilometrů. Mimo pevnůstky se terénem táhly kilometry zákopů, které umocňovaly odolnost postavení vůči pokusům německé pěchoty a tanků linii zdolat

Velení německých ozbrojených sil však přichystalo operaci, která měla československým generálům vytřít zrak. S pomocí agentů, působících nerušeně na našem území, se podařilo vytipovat v okolí Bruntálu několik ploch vhodných k přistání transportních letadel Ju-52/3m (nosnost 18 vojáků). Některé plochy se sudetským Němcům skrytě podařilo upravit do lepšího stavu. Letouny měly na místo dopravit tři tisíce mužů, jejichž úkolem bylo zaútočit z týlu na pevnostní linii a vyřadit ji v dostatečně širokém úseku z boje. Ve stejné době by na opevnění směřoval koordinovaný útok od hranice.

Válka nevypukla, ale německá letadla přesto 7. října 1938 vyčleněné mužstvo na záškodnická letiště dopravila. Výsadkáři vyrazili k již opuštěným bunkrům. Přestože po vojenském cvičení nazvaném "Operace Bruntál" někteří němečtí velitelé zhodnotili určité aspekty operace jako nevyhovující (např. velkou prodlevu mezi přistáním prvních letadel a zahájením útoku), mohl se stát ve válečné situaci překvapivý úder z týlu klíčem k průlomu opevnění. Ale stejně tak výsadkáři uspět nemuseli. Bitvy mnohdy rozhodují zpočátku zdánlivě podružné okolnosti.

 

Sečteno a podtrženo

Od zářijové krize z roku 1938 uplyne letos už 75 let, ale přesto stupeň vojenské připravenosti československé branné moci dodnes budí vášnivé debaty. Důvod je nasnadě. Těžko se posuzuje vyspělost opevnění, které nebylo prověřeno v boji.

Faktem je, že německá armáda v roce 1938 zdaleka nedisponovala vojenskou silou, kterou nabyla později. Ovšem němečtí důstojníci i vojáci ovládali krvavé válečné umění dobře a byli by v říjnu osudového roku pro československé ozbrojené síly nebezpečným soupeřem. Němcům hrály do karet zejména způsob smýšlení velitelského sboru a vysoká kázeň mužstva.

Ve druhé světové válce se až na nepatrné výjimky fortifikace charakteru Maginotovy linie nebo československého stálého opevnění nikdy nestaly pro jednotky vedené důvtipnými veliteli vážnou překážkou. A jestli ano, motorizované i pěší jednotky dokázaly opevněné prostory obcházet.

Československé těžké opevnění přes určitá velmi zdařilá dílčí vylepšení proti francouzskému příkladu nepřineslo do teorie a praxe výstavby fortifikací žádné převratné prvky. V boji s Německem by s velkou pravděpodobností sehrálo obdobně rozporuplnou roli jako jeho zahraniční vzor. Především proto, že nebylo dostatečně hluboké. Určitou část bojových úkolů by však bylo schopno splnit podle předpokladů.

 

Zdroj: technet.idnes.cz