Moggallana

Vítám vás na dalším cyklu buddhistických večerů, to už je pátý, a jsem moc rád, že jsme se tady zase všichni mohli sejít. Je to vlastně veliké štěstí, moci se setkat s lidmi, kteří pozorně naslouchají, a povídat si s nimi o Buddhově nauce, a také ji s nimi zkusit naplnit.


Krása podzimního nebe

Odpoledne, když jsem si připravoval poznámky k této přednášce, jsem měl chviličku času. Bylo takové zvláštní krásné počasí. Možná, že jste si toho také všimli: kolem třetí hodiny bylo krásně průzračné, čisté modré nebe. Ono to nebe na podzim září takovým zvláštním způsobem, jako kdyby byla celá obloha plná světla, od světlounce modré nad hlavou až po tmavě modrou nad obzorem.

Tibeťané říkají, že bezoblačné podzimní nebe je symbolem barda, pomíjivého stavu, tak to stojí psáno v jejich Knize mrtvých. A něco je na tom pravdy.

Proč tomu tak vlastně je? Všimněte si, že za podzimního počasí jsou nápadně ostré stíny. Sluníčko už je nízko, jen tak mírně a jemně září, stíny se natáhnou a dostanou výrazné, zřetelné obrysy.

Člověk by rád viděl svět pravdivě a do hloubky, ale vždycky to není stejně náročné. Na jaře nebo v létě, když je celá příroda plná života, radostná a dychtící po naplnění, je to o mnoho těžší. Naopak teď, za jasného podzimního dne, je to docela snadné, když všude vládne smíření s koncem roku, vznešené ticho a průzračná čistota.

Ty ostré podzimní stíny už samy, svým příkladem, zvýší přirozenou ostrost pohledu i u člověka, který není zvyklý pozorně se dívat, alespoň na tu chvíli. Buddhisté tomu říkají pronikavý pohled a považují to za mimořádně vzácný a cenný dar. Umět se pozorně dívat na ztichlou krajinu, umět naslouchat v tichu i své vlastní mysli.

Řekl jsem, že podzimní obloha je spojena nejen s pronikavým pohledem, ale že je také symbolem pomíjivosti. Co má ale pomíjivost společného s pronikavým pohledem? Zkuste si na to přijít sami. Víte ale, čím nejlépe? Právě tím pronikavým pohledem!

Dejme tomu móda. Tak letos třeba uvidíte, jak sedmnáctiletá mladá dáma vleče po ulici botičky jako cihličky, možná dokonce jako kopyta. Pokud má oči čerstvě zaslepené tou letošní módou, připadá jí to normální, dokonce samozřejmé. Tohle se přece nosí, bez toho já nemůžu na ulici. Je to pro ni všechno ještě nové, zatím si ještě nezahrála hru na módu víckrát, a tak jí to připadá pravé a nepochybné.

Jenže už jen trošičku pronikavý pohled, nezaslepený touhou ukázat se či strachem z odsouzení, vám hravě odhalí, že botičky cihličky jsou opravdu pomíjivé, protože příští rok budou třeba ty samé podrážky vysoké jen tři milimetry a kdyby se náhodou módní tvůrci zbláznili, bude se povinně šlapat bosou nohou přímo po zemi bez podrážky, zatímco nahoře budou trčet centimetr tlusté tkaničky.

Pronikavý pohled skutečně způsobuje, že člověk počne odhalovat pomíjivost. Celý svět mu postupně začne připadat lehounký, nadýchaný, jako chmýří u pampelišky - stačí dýchnout a už se vznáší. Věci přestanou tolik tížit, tolik bolet, tolik přitahovat pozornost. Co přišlo, to musí odejít, je v tom jistota a veliké uklidnění.

Oproti tomu přijdou chvíle, kdy je naopak třeba spíš odpouštět než odhalovat. Na rozdíl od podzimu je jarní období ve znamení určitého nevidění, je to jako dát si schválně trošičku ruku na oči, aby nám ta láska přece jenom neutekla. Kdyby se moc ostře koukalo, vidělo by se až příliš: nač sázet květiny, když na podzim zvadnou, nač mít děti, když stejně jednou umřou, zkrátka by se nám nic nemělo rádo. Občas je skutečně potřeba umět i nevidět, aby se nám svět nepřestal točit.

Tak člověk na podzim zjišťuje, jaký je to velký dar umět vidět, a zase na jaře, že je to úplně stejně vzácný dar umět taky chviličku nevidět. Umět vidět a nevidět, v tom máte skryté tajemství celého světa.

Určitě se to traduje již z doby kamenné a bylo to dobře známo už za Buddhových časů. Tehdy se stalo, že právě takoví byli dva nerozluční přátelé, dva nejmilejší Buddhovi žáci: jeden z nich uměl dobře vidět a druhý uměl zase dobře nevidět. Budeme si o nich také dnes vyprávět.


Jak dokáže úsilí překážet

Ještě než se věnujeme historii Buddhovy doby, mám tady ještě dvě otázky, které by se hodilo trochu probrat, protože je to problém mnoha lidí, se kterými jsem se za poslední dobu setkal. Také abychom pořád jenom neuháněli v přednáškách dopředu a vzpomněli si, o čem jsme se bavili třeba úplně na začátku, když jsme probírali základy buddhismu. Proto se k tomu teď budeme občas vracet u některých typických problémů, které se týkají zejména vás, vaší praxe.

První otázka - zkuste se zamyslet, jestli vám někdy nepřišla - ta je následující: Je vůbec nutné pořád se snažit někam dojít? Má to vůbec někdy konec? Budu taky někdy žít normálně?

Problémem je tu úsilí. Abychom něčeho dosáhli, potřebujeme na to úsilí. To se týká jak obyčejných věcí v životě, tak i buddhistického probuzení, té největší věci vůbec. Když o něco takového krásného a vznešeného usilujete, tak vám každý řekne, počínaje Buddhou samotným: “Buďte horliví, mniši!” a myslí to smrtelně vážně. Buddha to dokonce říkal i na své smrtelné posteli, takže to smrtelně vážně opravdu myslel (směje se vtipu).

Buďte horliví, mniši, snažte se... To je hezké. Jenže každý z vás mi tady potvrdí, že pokud jemu konkrétně bylo někdy opravdu dobře, tak se to stalo přesně v tu chvíli, kdy se snažit přestal! Vzpomeňte si na to. To jste se pořád snažili a usilovali a nebylo to ono, člověk stále cítil eh, eh, eh, ještě to není, ještě kousek, a žádný kousek nebyl dost. Jenže pak najednou, jakousi milostí, tajemným zázrakem se to jakoby pustilo, přestalo se chtít a najednou to bylo správně.

Tak to prostě u člověka chodí a není asi vůbec možné, aby to chodilo jinak. Takže na jedné straně vám bude říkat nějaký velmi ctihodný a důstojný guru naprosto vážným hlasem, ba smrtelně vážně jako Buddha: “Snažte se!” zatímco na druhé straně vaše vlastní osobní zkušenost, sice vůbec ne ctihodná a vážná, ale o to víc vaše, ta zoufale volá: “Ne, ne, jak se moc snažím, tak je mi čím dál tím hůř!”

To je tedy první otázka, problém úsilí. Zkusíme se na to podívat hlouběji, kam až to vede. Mnohý z vás jistě cvičil bdělou pozornost, v meditaci i v životě - pozorovat dech, co nám dělá, pozorovat pohyby těla, pozorovat všecko, co se děje okolo nás i v naší mysli. Povídali jsme si o tom, vzpomínáte si, jak pěkně umějí být králíci ve střehu, nepřetržitě, a jak to od nich šikovně odkoukat.

Určitě jste také někde slyšeli, jak pěkné by to bylo, kdybyste dokázali být bdělí stále. To je právě ta krása, ta nádhera, aby to bylo pořád a šlo nám to samo. Kdo to ale doopravdy zkoušel, tak většinou bohužel ke své hrůze zjistil, že to vůbec nedokáže. Že neudrží pozornost po celý den, bez zastavení, stále jakoby něco postrkovat, pořád mít dojem, že stojí na špičkách nebo valí v jednom kuse balvan do kopce. Že se každý prostě unaví, že je mu pak u toho divně a že si to jeho úsilí vlastně samo překáží.

Otázku, zda je nutno se pořád snažit, si tedy můžeme položit konkrétněji: jak to udělat, aby to šlo samo. Je to vlastně jediná smysluplná cesta, protože ono to nakonec musí jít samo, jinak je to k ničemu. Ano?

Proto jde o to, co všechno musíme předem zajistit, aby to naše křečovité úsilí už nebylo potřeba a šlo nám to samo. Aby se už pořád nemuselo “přikládat do kamen”, aby člověk pořád nemusel někde shánět nějaké buddhisty, kteří mu slibují, jaké to bude, když bude dýchat nebo sedět tímhle způsobem, zkrátka aby normálně žil, tráva rostla, stromy kvetly a hotovo. Jenže jak to zařídit?


Spravedlivý člověk

Kdybyste se ponořili do posvátných buddhistických rukopisů, tak by se vám to sice hledalo špatně, ale nakonec byste to tam našli. Zjistili byste - to tam stojí - že ten kýžený svobodný stav je vlastně výsledek karmy. To je sice krásná poučka, ale hlava nás z toho na místě bolet nepřestane.Tak jak to opravdu je?

Ono to je tak, že když něco děláme, tak v sobě máme určitou představu, jak by to mělo být. Jak to my chceme. Jenomže ta představa, jak by to mělo být, ta se strašně liší od toho, jak to doopravdy je.

Prostě chceme být jiní, než jsme. Člověk už je tak udělaný, že chce pořád být jiný, než zrovna je. A je to proto, že v sobě v tu chvíli cítí, že není zcela dokonalý, že by mohl být lepší. A hlavně, že není úplně spravedlivý. Že to, co dělá, nepochází z toho nejčistšího úmyslu.

A protože v člověku, vevnitř, v každém z nás, je to vevnitř strašlivě moudré, tak to tam dobře ví, že bohužel 99, 9 % věcí děláme pro sebe. Samozřejmě - protože je děláme pouze pro sebe, tak budou asi dost málo spravedlivé, co říkáte?

Kdybychom z toho alespoň polovičku dělali pro druhé, už by to šlo… Ale dělat pro sebe všechno, to je naprosto špatně! A tak člověk v sobě dobře ví: ano, dělám to po svém, to asi není správně a přitom bych to měl dělat jinak, dokonaleji, třeba podle buddhistů, podle křesťanů, podle maminky a tatínka, a pak by to snad bylo konečně správně.

Jistě si vzpomínáte, jak jsme si na jedné z přednášek na jaře malovali Berlínskou zeď. Tak takovou hranici si pak člověk udělá vevnitř v sobě, a to mezi tím, jaký je, a jaký by naopak chtěl být. A následkem toho prostě není šťastný. Zkrátka nemůže být, když tam vevnitř v sobě má tu zeď, ty kubíky pevného betonu.

Teď jak z toho nazpátek. Jak zrušit tu zeď, jak ji rozbourat.. Jak to udělat, aby člověk byl spravedlivý. Tak co nám říkají buddhisté? “Svobodný stav je výsledek karmy…” Takže člověk pro to musí zajistit podmínky, aby ta jeho karma dopadla dobře. Musí se naučit jednat tak, aby byl vždycky v souhlasu se svým svědomím. A to se naprosto nedá podfouknout. Jakýmkoli trikem! Když najdete na ulici peněženku s adresou a nevrátíte ji, tak je vaše svědomí prostě jinde než jste vy, máte v sobě Berlínskou zeď a musíte se tak jako tak cítit mizerně. To je zákon, s tím se nedá hnout. Buddhismus, nebuddhismus, to je úplně jedno!

Svědomí žádá na člověku, aby v každé chvíli jednal správně, a to nejenom ve chvílích, kdy na něj z nitra strašně huláká, ale aby mu jemně a tiše naslouchal stále, zejména ve chvílích, kdy to není tak nápadné. A když se člověku tohle podaří, tak po nějaké době - to nejde hned - se stane tím, čemu se v naší civilizaci už dávno říká spravedlivý člověk. Ten jedná tak, že už necítí potřebu, aby se musel dál nějak zvlášť vylepšovat.

Proč? Spravedlivý člověk je zkrátka v pořádku. Už nemůže víc, už nemůže být chytřejší, už nemůže být laskavější, nemůže být nijak podstatně dokonalejší. Mohl by třeba dvakrát tolik meditovat, ale k čemu? Prostě už je v pořádku, je spravedlivý. A takový člověk se už potom nemusí nijak zvlášť snažit o nějaký vzdálený cíl. Ten už pak skutečně jenom chodí po světě a ono to je samo správně. Je to zvláštní, ale všelijaká exotická náboženství a mystické nauky a jóga a všecko tohle nakonec vlastně vede k docela obyčejné věci, aby si člověk rozuměl sám se sebou.

Tak ještě jednou. Pokud člověk něco krásného zažil a k jeho překvapení se mu to stalo, zrovna když se vůbec nesnažil, tak se přesto dál snažit může. Ba dokonce měl by! Jenomže ne o to, aby dosáhl znova toho samého krásného zážitku, ale aby byl spravedlivým člověkem a rozuměl si sám se sebou, se svým svědomím. A tím se jednoho dne stane, jako naprosto nutný následek, že už mu to půjde samo. Že už to pak nemusí nějak zvlášť podpírat, postrkovat, za tkaničky tahat a co všecko možné by si člověk vymyslel. Pak už se to nedá ničím zvrátit – dokonce ani nebe ani peklo už nad ním nemají moci. Tak velikou moc má čisté svědomí.


Pocit nedostatku

Druhá otázka je podobná. Jak to zařídit, aby byl člověk šťastný.

Jedná se vždycky o jakýsi pocit nedostatku. Člověk vidí věci kolem sebe a připadá mu, že by se měly trošku postrčit, nějak opravit. Támhleto je moc, tohle zas málo, prostě vidí, nic není úplně dokonalé, zvlášť kdo je přísný kritik. Kdyby se ale podíval pozorněji, tak by zjistil, že to vždycky není v těch věcech.

Třeba faktem je, že teď jezdí po Praze metro s příšerně počmáranými vagóny, toho jste si možná všimli. Těžko se to asi tady z nás někomu zvlášť líbí. Přišlo nějaké čuně a pomalovalo to. Připadá nám, že ta věc se poškodila, že je tedy méně dokonalá.

Přitom náš vztah může být různý:

Buď si to přiznáme, že jsou mezi námi čuňata, pokrčíme rameny a počkáme, než se naskytne příležitost, kdy zvedneme ruku, že jsme proti, a v pravou chvíli rázně zasáhneme. To je ten správný způsob.

Anebo se necháme strhnout, vyhraje naše “rozhořčené já” a na místě začneme vyskakovat a bez jakéhokoli efektu nadávat: “Mně se to nelíbí, ti vandalové…” a dělat přitom strašně důležitého.

V tom okamžiku se to v nás dá do pochodu. Z nedokonalosti věcí vznikne pocit nedostatku. Z toho vznikne neuspokojení. Z neuspokojení vznikne trápení, z trápení časem utrpení a z utrpení nakonec vznikne bolest. Ale na začátku, úplně to primární, to je ten pocit nedostatku. Že nám něco chybí. A tak je to úplně se vším a tak je to s člověkem v duši.

Pokud není člověk zcela spravedlivý, pokud není úplně rovný, není sám se sebou v míru, tak to v něm bude vždycky ohnuté na jednu stranu, tak nebo tak. Buď je moc špatný nebo je moc dobrý, anebo je moc veselý nebo moc smutný, vždycky tam někde něco bude navíc a něco jiného chybět. Tím v něm vzniká právě ten pocit nedostatku, neuspokojení, trápení, utrpení a nakonec bolesti.

S tématem bolesti se setkáte hlavně pokud budete číst klasické buddhistické spisy, například tuto znamenitou knížečku, Slovo Buddhovo. Tu doporučuji každému, to je taková buddhistická biblička, malinká, o mnoho tenčí než u křesťanů, ale zato hutná, dokonce někdy až moc.

Tak tam se dočtete čtyři vznešené Buddhovy pravdy o utrpení. Přiznám se, že jsem tomu sám dlouho nerozuměl. Dokonce ani moc nevěřil. Říkal jsem si, ti buddhisté jsou sice docela moudří, ale proč zrovna vycházejí z utrpení, proč musí malovat celý svět na černo? Pravda, přiznejme, že je tady utrpení, jenže je tu přece taky spousta pěkných věcí. A pořád mi nedocházelo, jak to ten Buddha vlastně tenkrát myslel.

Bylo to proto, že jsem si dost jasně neuvědomil, na co Buddha zejména upozorňuje. Viděl jsem z toho až ten poslední důsledek, projevenou bolest, zatímco mi ušlo to hlavní, o co jde, a to je spíš jakýsi prvotní základ bolesti, kterým je právě pocit nedostatku v člověku: tady něco chybí, tady to není v pořádku, tady to ještě pořád něco potřebuje.

Sám Buddha říká: Příčinou utrpení, mniši, je žízeň, touha pořád se něčeho chytat. Je to zejména touha mít věci jinak, než jsou. Mniši, pokračuje dál Buddha, dá se však naučit, jak toho nechat, opravdu to jde, a k tomu je zde spásná osmidílná stezka, vedoucí ve svém důsledku ke konci utrpení. Ta začíná správným viděním… a pokračuje pak vším, co musí člověk splnit, aby v něm již pocit nedostatku nevznikal.

Jenže to vlastně není zase nic jiného, než jak být zdravým a spravedlivým člověkem! Nic víc tam vlastně není… Nevyžadují se ani zvláštní schopnosti, lidské či nadpřirozené, ani zvláštní vědomosti, jenom žít pozorně a laskavě, v míru sám se sebou a s druhými. To je všecko. Jenže právě tohle málo se v té Buddhově osmidílné stezce vyžaduje natolik přísně a nesmlouvavě, že se z toho nedá vykroutit.

Jako východisko, bod číslo jedna v Buddhově osmidílné stezce (nebudeme ji probírat dneska celou, nedostali bychom se dál) je správné vidění, také se říká správné nazírání. Co je mniši, říká Buddha, správné nazírání? Inu, mniši, je to prosté: vidět správné jako správné a nesprávné jako nesprávné. A nikdy ne obráceně – nesprávné jako správné, anebo správné jako nesprávné!

My už jsme tu mluvili o pronikavém pohledu, tolik oblíbeném u buddhistů. Ten se vám může moc hodit. Prosím vás, všimněte si třeba v televizi, jak zatěžko se dnes říká, že něco je na sto procent správně. I renomovaný politik pořád neuvěřitelně kličkuje, místo aby řekl: podívejte se, tohle je holá lumpárna. Všimněte si toho, opravdu. A potom taky, že úplně stejně se chovají lidé ve své vlastní mysli. No ono to sice je správné, ale víte, stejně, přece jenom… za určitých podmínek… a nemají pak v sobě pak nic rovně.

“Ne!” říká rozhodně Buddha. Vidět správné jako správné a nesprávné jako nesprávné, zkrátka vidět rovně. A dost. Je to hrozně jednoduché a vyžaduje to sílu. Vnitřní sílu. Ale pak to okamžitě jde. Pokud ne, cvičí se osmidílná stezka, vytrvale a cílevědomě, den ze dne, bez polevení, jako zakousnutý buldok, tak dlouho, než je konečně správně vidět.

Tak to bylo k otázce, jak je to s pocitem nedostatku, jak to udělat, aby člověku bylo dobře. Je tady utrpení, je tady příčina utrpení – žízeň, chytání se věcí, existuje cesta, jak to skončit, a ta cesta je osmidílná stezka, jak žít správně.


Dva nerozluční přátelé

Tak to byl takový začátek, přesto však, kdo četl program, tak tam našel lákavější věci, než poslouchat, co se má dělat správně. Všichni si přece dobře pamatujeme, co jsme kde provedli, kde jsme “byli na švestkách” a kdo nás na nich chytil. Nebo snad ne?

V tom dnešním programu vám slibuji, že budu povídat o slavných Buddhových žácích. Původně jsem vybral tři, ale když jsem to pak dával dohromady, tak jsem si řekl: No, tak dva by mohli stačit, jinak by jich bylo moc, posluchači by si pletli jména, a potom když jsem to četl dál, tak jsem si říkal, ten Moggallana, ten měl takový krásný dramatický život, vždyť by vlastně stačil jeden. Pak jsem ale zase zjistil, že jeden, to už je opravdu málo, chyběl by mu kamarád. Tak to nakonec vyšlo asi tak na jeden a půl Buddhova žáka.

Proto vám dnes povím životní příběh Buddhova žáka Moggallany, který měl nerozlučného kamaráda, který se jmenoval Sariputta. Na rozdíl od Buddhy vyrostli oba v brahmínských rodinách, v tehdejší nejvyšší kastě. Oproti Buddhovi,, který se narodil jako syn šlechtice, byli oba syny tehdejších kněží. Ti byli bohatí, místní společenská smetánka, a žili si dobře.

Už od malička z nich byla nerozlučná dvojice přátel. Sariputta byl zvídavý a podnikavý a vždycky byl všude první. Naopak Moggallana, to byl zase rozený udržovatel a pěstitel. Zasadil si semínko a pěstoval si kytičku a choval si myšku a ptáčka, prostě ze všeho nejraději se o něco staral. To mezitím Sariputta už dávno něco rozbíjel a zjišťoval, jak to funguje (a že to potom samozřejmě nefunguje), a tak tvořili dohromady výbornou dvojici. Vyrůstali spolu šťastně a měli spoustu přátel, kteří se kolem nich shromáždili, protože oni sami byli výrazné osobnosti.


Nekonečné divadlo

A když už později dospěli, najdeme v sutrách, že se jednou konala ve městě Rádžagaha jakási slavnost. Rádžagaha bylo hlavní město v království Magada. Ta slavnost byla cosi jako pouť nebo veletrh, nebo jak bychom to dneska zařadili, takový indický Disneyland, prostě zábava pro všechny.

Oba přátelé se nejraději ze všeho koukali na herce. To byla věc, která se tenkrát mnoho neviděla, televize tehdy nebyla, a tak to bylo vzácné. Hrozně moc je zajímalo, jak ty lidské životy vlastně fungují, jak se ten svět točí dokolečka. Byla to pro ně první možnost konečně vidět zrychleně životy lidí. Tak na to oba koukali, celé tři dny, hltali to s otevřenou pusou, jak se tam ti na scéně zabíjeli a zase rodili a zase umírali a jak to nemělo konce.

Po těch třech dnech Sariputta prohlásil: “Dobře - jenže co bude dál?” Moggallana se na něj podíval a řekl: “Správně, co bude dál? Vždyť to jsou vlastně pořád ti samí herci, jenom si vyměňují role!” A tuhle věc si hluboce uvědomili: Je to tak, každý den nám tu hrají ti samí herci, pouze přestrojení v jiných rolích. A zítra to bude úplně totéž, až na trochu jiný příběh. A tak jim poprvé došlo, jak pomíjivý je koloběh životů, že ta výměna hereckých kostýmů vlastně nepředstavuje nic jiného, než bloudění samsárou - postupné putování té samé duše mnoha životy.

Jak si tohle člověk hluboce uvědomí, v tu chvíli v něm také povolí lpění zůstávat na jednom místě. Proto se oba rozhodli odejít z domova a hledat odpověď. Na jakou otázku? Tu základní: “O co tedy vlastně vůbec ještě jde, co jiného má smysl?” Nevěděli samozřejmě, jak tu otázku vyřešit, jinak by nic nemuseli hledat. A tak chodili světem. Indie byla veliká, spát se dalo pod stromem, bylo teplo, putovat v Indii je poměrně snadné, vyžebrat se taky něco dá, a postupně zjišťovali, že všichni guruové a brahmíni jim spíš jenom slibovali než dávali, ať už to či ono.

A vždycky jak prokoukli to jejich “to” a jak prokoukli jejich “ono”, tak pokaždé v nich znovu zbyla ta samá otázka: “Jenže Sariputto, a co dál? Víc už tady nemají, víc se tu nedává. Dobře, půjdeme tedy jinam.”


Nic netvrdím a nic nepopírám

A tak šli zase dál. Nemělo to konce, už jim bylo ke čtyřicítce, dlouho jim to trvalo, tak už to chodí. Až jednou se dostali k jakémusi učiteli, který se jmenoval Sandžaja. Džaja je vítězství a sa- je s-, takže Sandžaja, ten, který vítězí, by se u nás asi jmenoval Viktor nebo Vítězslav. To jméno je buď pravé nebo později vykonstruované, to dnes nevíme, ale takový člověk tenkrát zřejmě existoval, a navíc velice bystrý myslitel. Dnešní filosofové by asi označili jeho tehdejší postoj za existencialismus nebo agnosticismus, tedy za postoje, které jsme v Evropě objevovali až v několika posledních stoletích, tak daleko už tenkrát ten Sandžaja byl.

Samozřejmě došlo k tomu, že oba přátelé, jak Sariputta, tak Moggallana byli tímto učitelem nesmírně okouzleni. Vida, konečně někdo, kdo v tom má pořádek. Co jim vlastně říkal, čím je dokázal tolik okouzlit? Bylo to strašně málo. On vždycky říkal: “Víte, já nic netvrdím a také nic nepopírám. O ničem neříkám je to tak, o ničem neříkám není to tak.”

Tohle vám už určitě něco připomíná. Kdo chodil na předchozí přednášky, tak si vzpomene, že jsme se tam učili jednu věc, a to jak si nedělat předem zbytečný názor. To je právě cesta k pronikavému pohledu, o kterém jsme tu dneska mluvili na začátku,. Mít nezaujatý postoj. Perfektně koukat, hlavně si tam něco předem nedávat, prostě koukat se z čisté vody, rovnou, jak to je.

Právě tomu byl Sandžaja hrozně blízko, když říkal to své “Nic netvrdím, nic nepopírám. Neříkám, že to je tak, neříkám že to není tak.” Ono to má obrovskou sílu. Takovou tu sílu prázdnoty. Jenže to má jednu velikou slabinu, uvidíte hned jakou.


Když chybí ovoce

Tady jsem si připravil na demonstraci pár věcí. Tohle - vidíte dobře? - je jablíčko, tedy pořádné jablko, letos se nám všechno urodilo dvakrát takové, tohle je hruštička, taky málem půlkilová, a pak jsou tady ještě dva oříšky. Řekněme, že tohle hromady představuje ovoce.

Ovoce představuje v indické filosofii jeden z klíčových pojmů. Oni tam říkají “ovoce činů”. Indové vědí už odedávna, už z védských dob, že každý čin po sobě vždycky zanechá nějaké ovoce. Jako když se zasadí strom, tak ten čin zasazení stromu potom po nějaké době tomu zahradníkovi vrátí pěkně plný košík. Má za to své ovoce, z dobrého stromu dobré a ze špatného špatné.

Teď jak to ovoce souvisí s tím učitelem Sandžajou, který říkal “Ani to, ani to, netvrdím, nepopírám.” Navzdory své elegantní filozofii totiž nedokázal vysvětlit, proč z dobrých činů je dobré ovoce a proč ze špatných činů je špatné ovoce. Proč má vlastně člověk jednat dobře, proč nemá být darebák. U něj to bylo jakési připoutání k prázdnotě, k myšlenkové dokonalosti - netvrdím ani nepopírám, nedělám si žádný názor – a to pak má za následek, že se nedá vysvětlit, jestli dostanu jako následek svého činu výborné jablko, pokud jsem zasadil strom, anebo sklidím hrst bodlin, pokud jsem zasadil bodlák.

Jenže oba přátelé, Sariputta a Moggallana, to dlouhou dobu nedokázali prokouknout. Dokonce ani Sariputta, který byl později mistrem v pronikavém pohledu, to zpočátku neprohlédl. Tolik byl okouzlen průzračností a elegancí představy, že si na nic nedělá názor - tedy vlastně zase ničím jiným než názorem!

Mimochodem, kdo trošku umí dějepis, v Buddhově době také vzkvétala i řecká filosofie. Tam byste také nalezli “Vím, že nic nevím”. To je podobný postoj jako “Nedělám si zbytečný názor”. Jenomže ještě záleží na tom, zda z něj vypadne to ovoce.

Přese všechnu dokonalost to ale po nějaké době oběma přátelům začalo vrtat hlavou. Sariputtovi to začalo připadat příliš prázdné, ten to viděl spíš rozumem, zatímco Moggallanovi nějak bolavé, ten to viděl zase srdcem: “Nevypadá to, Sariputto, že tohle je konečná odpověď na naše hledání. Nevypadá. Tam pořád ještě něco chybí.”

A tak se jednoho dne sebrali, že se půjdou jasně zeptat svého učitele Sandžaji, zda je to všechno, jestli přece jen nemá ještě někde v rukávě nějaké tajné učení, kterým by za tím udělal tečku, kterým by tomu nasadil korunu: takhle to tedy nakonec opravdu je. Navštívili ho tedy, uklonili se, třikrát ho obešli a teď, ctihodný Sandžajo, odpověz na naši poslední otázku. A Sandžaja musel přiznat: “Dál už nic není, to je všechno. Víc vám nesdělím.”


Osudové setkání

Proto oba neuspokojeni odešli hledat dál. Nejdřív zase hledali spolu a později, jak se píše, aby znásobili svou naději dvěma - víc neměli - tak se rozdělili a hledali každý na svou vlastní pěst. Věřili, že je tu stále ještě možnost, že přijdou na to, jak to na světě opravdu je.

Na tehdejší poměry už to nebyli žádní mladíci. Po čtyřicítce, to už je mysl přece jen pomalejší a člověk konzervativnější. Tehdy Buddha právě pobýval ve městě Rádžagaha a jeho žáci už konečně dospěli k takovému stupni pokroku, že je mohl poprvé rozeslat po městě, aby sami učili svatou dhammu, spásné učení.

A tak se stalo, že jednou potkal Moggallana Sariputtu, podívá se na něj a řekne (jakoby dnešními slovy):

“Jé, ty dneska záříš… Kdes to byl? Počkej, počkej, cos to provedl?”

“Ty mně nebudeš věřit, já objevil nesmrtelnost!”

“Jééé… nesmrtelnost?”

“Vážně, nesmrtelnost!”

“A jak jsi to dokázal?”

“Potkal jsem mnicha…”

“Dalšího mnicha? Těch už jsme přece potkali!”

“Poslouchej dál, potkal jsem mnicha a ten mě asi nejspíš okouzlil. Šel jsem za ním pořád, po celém městě jsem za ním chodil a on se mi strašně líbil. Prostě jen tak šel - a ono to samo šlo! Po nějaké době už jsem to nevydržel a oslovil jsem ho, samozřejmě uctivě, jak náleží v případě mnicha. Co že to vlastně dělá? A on říká:

“To mě naučil Buddha.”

“Tak mi to, prosím tě, nějak vysvětli,” požádal jsem ho.

“Když já to ještě moc neumím vysvětlit, tady v sobě vevnitř už to mám dobře, ale vysvětlit to moc nedovedu, to víš, jsem jenom obyčejný mnich, ale řeknu ti na to takové pěkné verše, ty se každému líbí:

Jé dhamma hétupabháva

tésam hétum tatagátaha

tésam čá jó niródhó

évam vádi mahásamanó.”

Rozumíte tomu? Ani slovo, samozřejmě. Přesto však v tu ránu to Sariputta měl! Taková to byla síla. Nejdřív si tedy přeložíme do češtiny, co ten záhadný mnich, jmenoval se Asadži, vlastně říkal:

Z věcí tu vzniklých -

“Jak tu jsou,” podle Takto jdoucího,

“tak i zaniknou.”

Tak pravil velký mnich.

My už jsme to tady používali, a to při meditaci vipassaná, a říkali jsme tomu poznat přicházení a odcházení nebo také vznikání a zanikání. Je to opravdu klíč k vhledu.

Sariputta si tak poprvé uvědomil, jak to všechno na světě krásně drží pohromadě. Že všechno co vzniklo, do poslední věcičky, musí také úplně stejně zaniknout. A to pro něj mělo takovou sílu, že když to potom ještě přeříkal svému příteli Moggallanovi, tak i ten na místě pochopil, jak to je. Píše se, že v tu chvíli se z nich obou stali sótapannové.

Sótapanna je doslova ten, který vstoupil do proudu. My bychom mohli říci, kdo se jakoby poprvé namočil. Ten, kdo už ví, jak to je. Kdo to sice zatím nemá trvale, ale kdo už ví zcela bezpečně a neotřesitelně: “Ano, takhle je to správně”. Tak to je sótapanna.

Jenomže nic nejde přeskočit. Sice Moggallanu okamžitě jako první napadlo - půjdeme hned za Buddhou. Ale Sariputta ho rozvážně zadržel:

“Počkej, Moggallano, neměli bychom zapomínat na našeho dosavadního učitele, ctihodného Sandžaju! Třeba to pochopí a uděláme mu tím radost, a pokud ne, vezmeme ho s sebou k Buddhovi. Musíme proto první za ním”.

Tak tedy za ním šli, ukázat mu co nového umějí, co vědí navíc. Sandžaja okamžitě pochopil, odkud vítr fouká. Byl to nakonec bystrý pozorovatel. Proto jim bez mrknutí oka nabídl velkorysé řešení:

“Podívejte se, přátelé, rozdělíme to na třetiny, všichni tři rovným dílem, a budeme společně vést žáky.” Veliké sousto, řekli byste.

“To ani nápad, půjdeš s námi přece za Buddhou, jak bys o to mohl přijít...”

Jenomže to už bylo na Sandžaju moc, s tím se smířit nechtěl, aby sklonil před někým hlavu.

Tak došlo nejenom k tomu, že mu odcházeli za Buddhou dva nejlepší žáci, ale navíc že s nimi chtěli jít také všichni ostatní. Podle suter bylo všech žáků dohromady pět set! To by se mělo asi vydělit vhodnou konstantou historického nafukování, ale dejme tomu, že jich tolik skutečně bylo.

Nakonec to dopadlo tak, že z nich odešla polovina těch svobodnějších, zatímco mniši z té zbylé poloviny, když viděli, že Sandžaja odejít nemíní, s ním zůstali. V sutrách se píše, že z toho byl natolik bez sebe, až mu “horká krev vytryskla z úst”. Nejspíš se kousl do jazyka, jak zaťal zuby, když tenkrát pocítil svou hořkou porážku… Vidíme, že třebaže byl velký myslitel a slavný učitel, tak zdaleka ještě nebyl osvobozený člověk. Takový by jen mávl rukou a ještě by svým žákům popřál šťastnou cestu, jen ať si to jdou vyzkoušet jinam. Takhle tedy dopadl velký Sandžaja.

Od té chvíle už měli oba přátelé volnou nohu vykročit dopředu a dostat se k Buddhovi. Ten prý ihned rozpoznal svým “okem Buddhy”, že to samozřejmě byli už v minulých životech a v bezpočtu životů nazpátek vždycky jeho dva nejlepší žáci a okamžitě je přijal do svatého společenství mnichů.


Doba dozrávání

Ovšem sótapanna, to ještě neznamená člověka, který je u konce cesty. Řekli jsme, že je to ten, kdo se aspoň jednou namočil. Kdo vstoupil do proudu, řečeno doslova, ale také kdo je proudem odhozen zpátky, když je na něj ještě příliš prudký. Proto tedy oběma přátelům zbývalo ještě cestu k osvobození dokončit, řádně završit. Každý potřebuje ještě nějaký čas, než dosáhne toho, aby byl svobodný trvale, aby z něho byl arahat. Je to jakési dozrávání. Říká se, že tak zrají plody karmy - u někoho rychle, u jiného pomaleji.

A tak se odebrali každý jinam. Sariputta si našel jeskyni, jmenovala se Medvědí doupě, byl to přece jen trochu medvěd samotář. Zato Moggallana se odebral k jedné své oblíbené vesnici. Z toho vidíme, že jejich povahy byly skutečně velmi rozdílné. Sariputta, který byl už jako maličký podnikavý, ten se rozhodl, že to zvládne sám, na vlastní pěst. Prostě sedne a stane se to. Naopak Moggallana byl člověk spíš věřící, a tak se spoléhal na to, že mu se mu dostane pomoci. Proč všecko dělat sám, není to vždycky ta nejkratší cesta.

Oba na to tedy šli každý jinak. Přesto se skutečně stalo, že se jim to oběma podařilo. Sariputtovi se to podle suter podařilo po dvou týdnech, to neberte příliš vážně, byl by to zázrak, a Moggallanovi prý na to dokonce stačilo pouhých sedm dní! Zkusil bych ty dny trochu vynásobit, aby to vyšlo v měsících, a i kdyby to nakonec skončilo v rocích, je to stále ještě úžasný výkon. Hlavně tedy, že to bylo.

Ještě si řekneme, jak to oba dělali. Tak Sariputta, ten na to šel filozoficky, svým oblíbeným pronikavým pohledem: je to tak nebo není to tak. Rozlišení ostré jako břitva. Hlavně si všímal toho, za co se pokládá a čím se stává, a vždycky jakmile to prohlédl, přibylo mu za to více svobody, až již nebylo co poznávat, dokonce ani svobodu samotnou.

Naopak Moggallana, ten měl právě s tímhle největší potíže. Ostře vidět, to mu nešlo a nešlo. Možná, že mnohý z vás to bude dobře znát. Když chodil mezi lidmi, tak byl příliš rozptýlený: “Ten mě tohle…, tamta mě takhle…, oni mě jinak…” – přemáhala ho spousta vztahů, že se v nich vždycky ztratil. Tak si říkal, dobře, zkusím raději meditovat o samotě. Jenže jak si pěkně sedl a rozhostil se klídek a pohodička, tak mu začala padat hlava a za chviličku usnul jako dřevo.

Moggallana si uvědomil, že když chodí po světě, všecko ho odvádí a naopak když si sedne v klidu a nic ho nevyrušuje, tak zase klimbá. Určitě to dobře znáte… jsou to docela zdravé reflexy, jaké máme ještě po zvířátkách. Jenže tady se vůbec nehodily, bránily mu v udržení pozornosti. Nešťastný Moggallana si vůbec nevěděl rady, co s tím dělat.

Jak se později dozvíme, byl založením kouzelník a měl údajně nadpřirozené schopnosti, a tak si přál, ať mu tedy poradí sám Buddha. V tom okamžiku se Buddha objevil před ním! Tak silná byla jeho touha. Zda tam Buddha skutečně byl nebo nebyl, to dnes už nikdo nedokáže posoudit. Faktem ale je, že mu radil nesmírně buddhovsky, tedy moudře - tak, jak by to sám Buddha opravdu řekl. Proto jeho rady dnes můžeme považovat za slova autentického Buddhy, byť si na ně Moggallana třeba jen vzpomněl, domyslel si je, došla mu intuicí nebo k nim dokonce přišel nadpřirozeným způsobem. Hlavní je, že byla pravdivá a že mu to podle nich začalo jít.


Buddhovy rady

Co mu tedy Buddha proti té jeho ospalosti radil? To můžeme někdy každý sami dobře použít, tak si to zkusíme zapamatovat:

“Tak za prvé. Pokud si myslíš, že jsi ospalý, nevěř tomu. Neber to vážně. Nevymlouvej se na to.” To bylo pravidlo číslo jedna. Čili: “Nenamlouvej si svou ospalost, děláš si to sám, abys od všeho utekl.”

Ovšem to se vždycky nepodaří. Takže pravidlo číslo dvě: “Pokud už to vážně jinak nejde a jsi nadále ospalý, vzpomeň si na spásné učení, na svatou dharmu, a pěkně o tom přemýšlej.”

Přemýšlet ale bolí, co říkáte? Tak tedy, “pokud i to ti bude zatěžko, Moggallano, nebude se ti chtít přemýšlet, dá se ještě stále něco dělat. Proto za třetí, budeš si to pěkně přeříkávat. Slovo od slova, začneš hezky recitovat, co jsem vám tehdy a tehdy ve svém kázání řekl. A na to se už nemusí tak moc myslet.”

Takže Moggallana tedy přeříkával a přeříkával, aby neusnul. “Jenomže když ani to nepomůže, milý Moggallano, tak za čtvrté, takhle si budeš mnout uši, aby se ti pěkně dostala krev do hlavy, a ne abys nám spal.”

“A když to nepomůže, tak honem vezmeš ruce a budeš pěkně drbat a třít a mnout a škrabat celé tělo, aby se ti také celé prokrvilo, a ne abys jen pomyslel na spaní.”

Nepomáhá? “Milý Moggallano, inu tedy, dívej se do daleka. Dívej se tam a zase tam a potom jinam, na žádné zvláštní místo, ale pěkně se dívej. Když budeš vytrvale pozorovat krajinu nebo v noci hvězdnou oblohu, tak jistě neusneš.”

Nepomáhá! “Zkus to tak, že budeš vnímat světlo. Když se svítí, člověk spí daleko neochotněji, než když je tma. Vyjdi tedy na denní světlo, anebo, když už jsi ten kouzelník, tak si všímej světla, které má člověk vevnitř v sobě. Snaž se spojit s pocitem světlosti, světla, záření. To tě taky odvede od spánku.”

Zase nepomáhá! “Milý Moggallano, inu nedá se nic dělat, musíš se zvednout a přecházet tam a nazpátek. Pěkně dvacet kroků tam, dvacet kroků nazpátek. Meditace v chůzi. To se velmi obtížně usíná.”

“Dobře, dobře, Vznešený, ale co když mi ani to nepomáhá?”

“Ptáš se mě, co máš pak dělat, milý Moggallano? Pak si lehni na pravé rameno a poctivě spi! Ale rozhodni se, že se v pravý čas probudíš, a pak zase pilně medituj…”

Tak to bylo. Jenomže ani tohle nebylo úplně všechno. Stejně jako se houpají váhy, tak každá věc souvisí s druhou. Jak Moggallana v meditaci pospával, tak byl zase naopak v denním životě až příliš vzrušený. Jedno bylo způsobené druhým a druhé prvním.

Proto mu dal Buddha další dvě rady, které se týkaly denního života. Dochovaly se až dodneška, protože pomohly nejen Moggallanovi, ale později i spoustě dalších mnichů.

Které dvě rady to byly? První byla, necítit se jako mnich, jako někdo odlišný a hlavně ne výjimečný. Znamenalo to, nepodporovat v sobě pocit výsadního postavení. Takové to vyčnívání, trčení do světa. Pak se člověk cítí osamělý i mezi lidmi a z toho plyne to rozrušení mysli. Tedy první věc byla nevyvyšovat se, nevyčnívat, sjednotit se, spojit se, zahladit se.

A druhá věc, protože Moggallana byl také rozený bojovník, ta byla nechtít vždycky vyhrát. Hlavně nechtít vyhrát v debatě, mít za každou cenu pravdu. Nesnažit se usadit ty laiky, mít převahu nad všemi ostatními, nechtít být lepší, aby to ten druhý pořád uznával, prostě netoužit být pořád jednička. Vzdát to, umět to nechat být, umět to pustit.

Tak to byly dodnes dochované rady, které tehdy dával Buddha Moggallanovi: Jednak co má dělat proti únavě, proti tuposti, a zase naopak, co má dělat proti zbytečnému rozrušení mysli, aby jeho mysl byla pěkně v rovnováze a aby mu to samo pěkně meditovalo. Aby nemusel zbytečně přikládat do kotle, protože pak se tím unaví, aby mu to zkrátka šlo samo, jak už jsme si vykládali na začátku této přednášky.

Jenomže to Moggallanovi ještě pořád nestačilo a tak tedy ze sebe nakonec dostal poslední otázku, když už nebylo kam utéct, kam se schovat.

“Vznešený, to je stále ještě strašně složité. Potřeboval bych říct - tak nějak - tak nějak po našem - co je vůbec nejkratší cesta k osvobození. Tou bych se dal!”

“Jistě, existuje nejkratší cesta k osvobození… A ta je: Nikdy a nikde a za žádných okolností se ničeho nechytat!”

A tohle nakonec zabralo! Takováhle jednoduchá věc nakonec pomohla a ten náš Moggallana, skutečně, jak na cokoliv pomyslel, cokoliv kdy ucítil, uviděl nebo jinak prožil, tak se nesměl nechat lapnout, musel to zase umět pustit. Neuváznout na ničem, neulpět. Tohle ho nakonec dovedlo k osvobození. A on tehdy říká:

“Ukončeno zrozování, svatý život se žije, dílo je dokonáno, není již více tohoto.”

Moggallana se stal arahatem, tím, který nikde neprodlévá, který nemá nikde místo, ke kterému by lpěl. Stal se zkrátka svobodným člověkem. Bylo to, co si po celý život přál a proč spolu s přítelem Sariputtou tak dlouho putovali po světě.

Po přestávce si ještě povíme, že Moggallana byl veliký kouzelník a měl mnoho zázračných schopností. Hlavně jaké schopnosti to byly a také zda bychom se i my sami dokázali stát kouzelníky a něco z toho se přiučit. Možná, že si leckdo tajně pod polštářem schovává kouzelnickou hůlku a v noci se mu zdá, jaké báječné věci by se s ní daly dělat. Proto si řekneme, jak by se to udělalo, aby kdokoliv z nás mohl takovým kouzelníkem být a směl si to dovolit.


Učitelé

Během doby se Sariputta a Moggallana stali sami učiteli a pomáhali Buddhovi vyučovat svaté dharmě. Indie byla veliká, a tak chodili od království ke království a vyučovali každého, kdo je chtěl slyšet.

Pozoruhodné bylo, že aniž by o to nějak zvlášť stáli nebo se jinak snažili nebo aspirovali na nějaké výsledky, každý z nich učil úplně jinak.

Sariputta, ten učil většinou začátek cesty. Je to zvláštní, že člověk velmi pokročilý, po Buddhovi vlastně vůbec nejuznávanější žák, učil pouhý první stupeň, a to jak co nejrychleji prolomit první bránu a dostat se k prameni. Jeho mistrovství spočívalo v tom, že na to ukazoval ve své době neobvyklý a nesmírně radikální způsob, a to cestu pronikavého pohledu. Pamatujeme se, že to byla i jeho vlastní cesta a tak ji měl pěkně prošlapanou tam i nazpátek.

Na rozdíl od něho Moggallana učil tomu, co pak ještě scházelo, jak jsme si říkali na začátku - jak to potom žít trvale. Vlastně to, co zase jemu samotnému dalo nejvíc práce: jak nepodlehnout tělesné slabosti a jak se neztratit v houštině lidských vztahů. Učil tedy hlubokému soustředění, vedoucímu k samádhi, a také jak se správně chovat, jak být spravedlivým člověkem.

Kdybychom totiž udělali jakousi statistiku nebo časový plán, kde na začátku bude první zájem, pak přijde vstup do proudu a na konci je plné osvobození, tak mezi tím je vždycky hodně veliký kus cesty, dejme tomu tak napůl. Z toho vidíme, že to vyučování měli oba rozdělené rovným dílem. První do toho namočení a druhý do toho úplného vyhlazení.

Buddha svým žákům v žertu často dával přezdívky. Tak Ánandovi, protože byl původně šlechtic, voják, tomu říkal strážce pokladu. Ten vzácný poklad byla svatá nauka, protože Ánanda měl úžasnou paměť a pamatoval si všechno, co Buddha řekl, a tím vlastně střežil celý ten buddhistický majetek. Podobně nazýval Sariputtu generálem, který vyhrává bitvy mnichů o první prozření, zatímco na Moggallanu zbyla přezdívka chůva, protože ze všeho nejvíc laskavě vychovával mnichy, byl nekonečně trpělivý a dokázal jim neustále odpouštět. Řekli bychom, že to byl víc takový “maminek” než tatínek. Zato Sariputta, to byl tatínek se vším všudy, přísný člověk, který učil pronikavému pohledu, nesmlouvavé moudrosti, ostré jako meč.

Moggallanovou specialitou byly tzv. džány, buddhistické vnory. O vnorech už tady bylo, jednou jsme si to ukazovali na takových obrázcích a pak ještě paní Míla Tomášová nám tady moc krásně povídala o vnorech bez tvarů. Říká se, že na rozdíl od Sariputty, který k tomu došel lehce a snadno, to pro Moggallanu bylo bolavé, že k tomu došel těžce. Vzpomeňme si taky na tu ospalost a vzrušení a všecky další překážky. Jenomže pak bylo také jeho poznání a osvobození nesmírně pevné! Ten, kdo se k tomu dostane lehce, jen tak na povrchu se toho dotkne a nemá mnoho překážek, tak o to potom také může velmi snadno přijít. Kdo se k tomu dostane v bolesti, když musel mnoho dát, mnoho se musel zřeknout, tak ten to má potom o to pevnější, buddhisté říkají “se vším všudy”, to znamená hlavně s tělem a s nejhlubšími pocity, vztahy a city.

Oba naši přátelé ještě dostali takový dáreček, a to vychovat Buddhova syna Ráhulu, který se už v mladičkém věku stal po tatínkově vzoru mnichem, protože se mu to hrozně líbilo a přes všechno odrazování jinak nedal. A zase podle osvědčeného schématu “generál a chůva” ho Sariputta před všemi mnichy učil nejvyšší moudrosti, zatímco Moggallana mu pak musel po večerech dělat “maminka”, co se má a nemá a jak se pěkně sedí v klidu. Ráhula jako každý kluk samozřejmě statečně zlobil a tak šlo všechno, jak má.


Vznešené prodlévání

Ještě se nám v jedné sutře dochovala pěkná perlička ze života Buddhova a jeho dvou nejlepších žáků. Je to příhoda s hlučnými mnichy. Tam nenápadně vysvítá, jak rozdílná byla povaha obou žáků.

Inu, stalo se to tak: To přišli nějací noví mniši a dělali veliký hluk. Nahrnuli se a vylévali jakési mísy a hlučně štrachali a pak se všelijak dohadovali, zkrátka jich bylo všude plno.

Buddha už byl tehdy starší člověk a tak toho začal mít dost, a proto udělal jednoduchou věc, že je všechny rázně vyhodil. Konec konců to byl odmalička vládce a tak si s tím dokázal rychle poradit. Jenomže když už byl zase klid, tak si přece jen zavolal oba své hlavní žáky a ptal se jich:

“Poraďte mi, co byste vy dělali s takovými hlučícími mnichy na mém místě?”

Sariputta začal tehdy nahlas uvažovat:

“Samozřejmě, nejlepší je být sám příkladem. Co bych tedy udělal? Tiše bych se oddal vznešenému prodlévání, spočíval bych v nejvyšším možném stavu mysli, a tímto nejkrásnějším příkladem, jakého je člověk schopen, bych jim ukázal, odkud na to jít.”

“A co bys dělal ty, Moggallano?”

“Já bych za nimi naopak zašel a každému zvlášť bych důkladně vysvětloval, co se má a nemá, a to tak dlouho, dokud by to všichni nepřijali za své.”

“Výborně, Moggallano, tak to má být.”

To bylo poprvé a vlastně naposledy, co měl pravdu Moggallana a neměl pravdu Sariputta. Budddha tenkrát pověstně neomylnému Sariputtovi výjimečně zapravdu nedal, protože i sebevznešenější tiché prodlévání na ukřičené mnichy opravdu nestačí. Toho by si ani nevšimli, natož aby si z toho vzali nějaké ponaučení.

Támhle na mě ze sálu kouká Vláďa, a určitě se směje, co by se asi stalo, kdyby si jakožto učitel jen tak vznešeně prodléval v hlučící třídě, jak by to nejspíš dopadlo - že by za chvíli začaly lítat tenisky po stropě.


Kdo mívá zázračné schopnosti

Teď jsme se dostali k našemu bonbónku, k pověstným magickým schopnostem. On byl totiž Moggallana od přirozenosti kouzelníkem a měl hromadu zázračných schopností, kterým se dneska říká parapsychologické.

Je zvláštní, že z lidí, kteří dosáhnou ať už poznání či dokonce osvobození, tak někteří tyhle schopnosti mají a jiní je nemají. V Indii se to traduje už strašně dávno, tam si s tím lámali hlavu už od nepaměti, tady u nás jaksi od paměti, tedy od nedávna, ale vychází to nastejno. Přemýšlelo se totiž, jak je to možné, a nakonec se prostě přiznalo, ano - je to tak. Jedni je mají, druzí je nemají a obojí přitom mohou být svobodní.

Jenomže jak je to možné, že jedni mají a druzí mít nemusí a vůbec jim to nevadí? Tak to zkusíme dát dohromady: Sariputta, co myslíte, ten ty zázračné schopnosti měl nebo neměl? Vzpomeňte si, to byl ten mistr pronikavého pohledu… Jak viděl do věcí a sledoval, jak je všechno pomíjivé, jak nic není pevné a hlavně jak nic není opravdické, jak je to všecko zahrané… Co říkáte? Tak právě ten je neměl! A to z jednoduchého důvodu. Protože on vždycky prokoukl každé kouzlo, ještě než se stalo. Prostě ten pronikavý pohled, který byl u něj tak skvěle vyvinutý, bdělá pozornost, ten vždycky okamžitě rozpoznal: aha, další švindl. Máro, vidím tě, zlý pokušiteli, jen se moc neukazuj, honem utíkej pryč… a už to bylo. Tedy přesněji, už z toho zase nic nebylo.

Kdežto Moggallana byl založením “maminek” a ten byl takový hodný a důvěřivý. Než ho Buddha naučil ničeho se nechytat, tak vždycky na něco naletěl. Podobných lidí najdete spoustu v kostelech nebo dokonce v sektách a nejsou to lidé o nic horší a nemají o nic menší šanci dosáhnout osvobození. Naopak, mívají kupodivu něco navíc – právě ty magické schopnosti. Právě krajně důvěřiví lidé se totiž vyznačují velikou schopností koncentrace - protože kdo důvěřuje, tak se tomu pěkně věnuje a tím se na to soustředí, zatímco kdo nevěří, ten už okamžitě kouká po něčem dalším. Jenomže pouze koncentrací se dá shromáždit vnitřní síla, která pak způsobí zázraky.

Tedy to ještě jednou shrneme: Byť to nemá co dělat s osvobozením, tak lidé kritičtí, pozorní a přesní zázračné schopnosti nemívají, zatímco lidé důvěřiví, hodní, odpouštiví a soucitní jich naopak mívají spoustu.

Teď je asi každý zvědavý, jaké že ty schopnosti vlastně mohou být. Když tomu tedy člověk uvěří, tak co se vlastně všecko dá načarovat. Jak uvidíme dál, má to ještě jeden háček, a ten je v tom, kdo vám to bude říkat. Když to bude spíš případ Sariputta, moc kouzel se nedozvíte, ten vás naučí prokouknout i to málo, na co jste zatím věřili. Naopak když vám tady bude přednášet rozený Moggallana, budou vám ze všech těch jeho kouzel a kouzlíček oči jen přecházet! Tak už je to na světě.


Moggallanova kouzla

Dál už jen napjatě čekáte, co se vyklube tady z mě, na kterou stranu se teď dám… Podívejte – vypadám spíš jako tajemný kouzelník nebo jako nezaujatý kritik? Tak abych vás o nic neošidil, budu střídavě hrát oba, jak Moggallanu, tak i Sariputtu. Budu se tedy postupně tvářit jako ten, který věří a pak zase jako ten, který nevěří a budu ukazovat, jak to každý z nich vidí. Vy si pak z toho buďto vyberete jedno nebo druhé, podle svého založení, anebo si to dokonce hezky spojíte a budete mít pohled z obou stran.

Takže se jednou stalo, že Buddha přišel na shromáždění, usedl a začal krčit nosem:

“Mniši, toto shromáždění je nečisté,” poznamenal. Každý se samozřejmě lekl, co že se to děje. Načež ctihodný Moggallana prostě vstal, podral se zástupem a docela jednoduše vyvedl jednoho mnicha ven. Když opět usedl, Buddha pokýval hlavou – ano, ten to byl - a pokračoval dál. Ten mnich nejspíš myslel na lumpárny a kazil čistotu a vážnost shromáždění.

Inu tedy, co vlastně uměl Moggallana? Samozřejmě, řekl by dneska, telepatii, číst myšlenky druhých:

“Tady v hlavě se mi to najednou objevilo - raz, dva, tři, tamten je to - no na co ten sprosťák mnich zrovna myslí před samotným Buddhou, dál už se radši ani nebudu koukat, ten musí ven.”

Jenomže Sariputta by z druhé strany naopak řekl: “Ale kamaráde, já to o něm vím taky, a přitom nemusím číst žádné myšlenky. Podívej, tak za prvé si potají pod pláštěm louskal oříšek, za druhé má na krku špinavou šmouhu, za třetí trvale krčí pravý koutek, za čtvrté si neoholil pořádně vlasy, navíc neklidně sedí, trhaně dýchá, vrtí se a otáčí - jen řekni, co ještě víc potřebuješ? Takový člověk přece nemůže myslet na vznešené věci! Stačí jenom trochu dávat pozor...”

Takže ten první tu věc vysvětluje telepatií a nadpřirozenou schopností číst myšlenky, zatímco ten druhý vysvětluje to samé docela obyčejnou pozorností a naopak zcela přirozenou schopností vžít se do myšlení a jednání druhého. Dostáváme tak dva různé názory na jednu a tu samou zázračnou schopnost. A dokonce těžko říci, co z toho je zázračnější a co je potřebnější… Jestli být veliký kouzelník a číst ty myšlenky jako noviny nebo docela obyčejně dávat pozor, co druhý dělá… Opravdu sám nevím, co myslíte, že je z toho zázračnější?

To byla tedy první zázračná schopnost, jak to budddhisté vypočítávají, vidět do lidí. Jakou další zázračnou schopnost se dozvíme? Tak za druhé mají buddhisté tak zvané nebeské ucho. Jasnosluch, jak se u nás dočtete ve starých magických knihách, umět slyšet trávu růst.

Jak se to dělo Moggallanovi? Ten slyšel Buddhova slova na vzdálenost mnoha kilometrů, tisíců kroků nebo tenkrát čeho, prostě na hroznou dálku. Klidně si poslouchal, co zrovna Buddha káže. No dejme tomu, ale honem přepneme na Sariputtu: “Ale Moggallano, to máš jednoduché, vevnitř v sobě to víš sám, a Buddhova slova pak jakoby přicházejí a říkají ti, jak to je. Ale kdyby tu žádný Buddha nebyl, tak by sis to taky dokázal sám vysvětlit, jenom - přiznejme si - by ti to nebylo tak vzácné a nemusel bys tomu sám věřit.”

Takže ještě jednou - Moggallana má jasnosluch, kdežto Sariputta zcela zřetelně vidí, že to stejně ví sám, ani mu to Buddha nemusí říkat, protože v člověku vevnitř to je mnohem moudřejší a ví se tam toho mnohem víc, než si vůbec dokáže představit.

Přejdeme tedy na další. Řekli jsme nebeské ucho, tak třetí buddhistická zázračná schopnost bude nebeské oko. Vidět na dálku, vidět všude, skrz naskrz.

To bylo tak, že Sariputta seděl a meditoval. Vedle seděl Moggallana a taky meditoval, co jiného. Jenže tu a tam se navíc podíval, co se děje okolo. Byl přece arahat, a tak si to mohl dovolit, ne? (směje se) A tu vidí, jak se nad Sariputtou vznášejí dva duchové, úskoční jakšové, a jak prostě nemůžou vydržet, že si ten Sariputta tak báječně medituje. Jeden říká:

“Já ho musím praštit do hlavy.” “Nedělej to, nech ho, je to svatý!” “Já ho opravdu praštím…”

Moggallana to všechno slyší a říká si: “To jsou dneska způsoby, ani arahata už nenechají na pokoji, to se nám v dřívějších životech nestávalo…”

A oni zase: “Podívej, fakt, nedělej to, zrodíš se v pekle, co ten Buddha všechno o tom říká, to jsi měl poslouchat, samé hrozné věci, nebouchej ho.” “Já ho praštím”.

Tak se rozmáchne, strašně ho praští do hlavy kyjem a ozve se děsivý zvuk, jako když pukají ořechy. Moggallana se hrozí a bledne: “No to nám to dopadlo, to budu muset pro obklad”.

Konečně Sariputta důstojně povstane z meditace a Moggallana na něm honem vyzvídá:

“Tak co, co, jaké to bylo? Necítíš se nějak špatně?”

“Ale prima, jen tadyhle mě trošičku svrbí na hlavě, no to se občas stává…”

Tak se stalo, že z celé té strašné rány, kterou Moggallana viděl svým nebeským okem, ctihodného Sariputtu jenom maličko svrbělo na hlavě. A kdyby nebyl viděl rozčileného Moggallanu, tak možná ani to ne… Led prostě nehoří, je to marné - kouzlům se musí věřit, jinak se rozplynou.

Pak se traduje jiná roztomilá historka, jak magadský král Pasénadi, kdesi daleko v nížinách velikých indických řek, na několik dní cesty od mnichů, po předchozí porážce konečně vyhrál rozhodující bitvu. Moggallána tehdy okamžitě hlásil mnichům: “Výsledek je potěšující, ztratili jenom 80 koní, 3 slony a ty rozbité vozy vůbec nestojí za řeč… takže zítra se náš milý král slavně vrací do města a my můžeme počítat s jeho štědrou přízní.”

Jenže to už bylo moc na mnichy, kteří nejenom bděle sledovali, jak sami vstávají, předcházejí a usedají, ale často ještě bděleji, co má jiný lepšího a co zakázaného si dovoluje. Honem proto utíkali za Buddhou:

“Vznešený, on se ten Moggallana docela veřejně chlubí svými magickými schopnostmi, vždyť to se přece nesmí, to je přímo na vyloučení z řádu,” a tu a tam i ta myšlenka se leckomu vloudila, že se přece jen žebříček oblíbených konečně posune a nějaká ta příčka zbude… a to nebudeme pro jistotu počítat, kolik z nich bylo - údajně - plně osvobozených.

Čekalo je však zklamání. Buddha, pro kterého nebyly nadpřirozené schopnosti ničím zvláštním, jen pokýval hlavou – “Mnichové, proč ho obviňujete, že se chlubí? Co je pro někoho vytoužený dar, je pro jiného obvyklý pohled – náš milý Moggallana se docela obyčejně díval, jak je zvyklý, a docela obyčejně říkal, co vidí – a za to byste ho chtěli vyhnat z řádu?”

Inu, co se dá dělat, Moggallana byl opravdu kouzelník a navíc žádný amatér – byl v tom úplně doma.


Jak být neviditelný

Jiná taková všeobecně ceněná zázračná schopnost je být neviditelný. Kdysi, to jsem byl ještě docela malý kluk, jsme bydleli u vinohradské vodárny a na procházku se chodilo “dolů do Prahy”. Byla to pravda, protože Královské Vinohrady stály na kopci, na kterém byly předtím vinice. Dědeček dokonce ještě pamatoval, jak se tam chodívalo z Prahy do zahradní restaurace Kravín na celodenní pěší výlet.

Když jsme došli k Národnímu muzeu, vyprávěl mi tatínek starý vtip:

“Víš, Péťo, jak se pozná detektiv mezi všemi lidmi na Václavském náměstí?”

Rozhlížel jsem se po okolních chodcích.

Samozřejmě jsem to nevěděl, navíc jsem žádného detektiva v životě neviděl. Chodil jsem tenkrát do druhé třídy.

“Snaží se vypadat nenápadně!” smál se tatínek.

To jsem najednou pochopil, moc se mi to líbilo a smál jsem se tomu celou cestu od sochy Svatého Václava až na Můstek. Pak mi to ale nedalo a začalo mi to vrtat hlavou, a tak až na Staroměstském náměstí, kdy už tatínek na svůj vtip dávno zapomněl, jsem vyhrkl:

“Jenže tati, když se ten detektiv bude snažit vypadat nápadně, tak ho přece také poznají!”

Jenže dál už to tatínek neuměl a tak mi ta otázka zůstala ještě pěkných pár let: A co když se bude snažit vypadat ani nápadně ani nenápadně? Nebo dokonce současně nápadně i nenápadně? Pořád jsem ale cítil, že se tím vždycky musí prozradit.

My tady už jsme jistě všichni vyrostli a tak si tu otázku položíme vznešeně: Co musí udělat opravdový kouzelník, aby se stal pro ostatní neviditelným?

Odpověď je zarážející: Nic.

Opravdu dělat nesmí nic. On musí jen být nenápadný. Opakuji ještě jednou, nikoli dělat se nenápadný, ale pouze být nenápadný. Je to na pohled rozdíl jen o vlas, ale může zachránit dokonce i život.

Jsou známy příběhy řady vojáků, kteří jakoby zázrakem unikli z prudké palby, zatímco jejich kamarády kosila smrt. Pokud se zprávy dochovaly, dozvíme se z nich v různých podobách tutéž skutečnost: Rozloučili se již se životem, zcela odevzdali svůj osud, přestali pro sebe na tu chvíli existovat. A tato hluboká vnitřní pravda měla i svůj odlesk v zevním světě, sice slabý, ale přece dostatečný na to, aby jim zachránil život—tím, že neprosazovali vnitřně svou vůli, tím se stali i zevně na pohled nenápadnými, nezajímavými, bezvýznamnými, a v tom zmatku a vřavě si jich pak prostě nikdo nevšiml. Kdyby to později někdo vyšetřoval, dostal by od stovek očitých svědků tutéž jednoznačnou odpověď:

“Tam přece vůbec nikdo nebyl. My jsme nikoho neviděli, po kom střílet.”

Výsledek by přesto byl tentýž: nikdo nikoho neviděl! Kdyby tam tehdy stál Moggallana, kdyby si tam tenkrát kouzlil, tak byl zkrátka neviditelný. Jenže co by mu na to řekl Sariputta? No, víš Moggallano, co když ono to bylo trochu jinak. Tenkrát ses přece nejdřív strašně bál umřít, když už to ale trvalo dlouho, tak jsi to nakonec vzdal. Řekl sis, stejně se jednou umřít musí. A člověk, který se takto smířil, najednou přestane být důležitý. A jak přestane být důležitý, přestane vynikat, přestane být nápadný - a to je úplně to samé, jako být pro ostatní neviditelný.

Upozorňuji: pro ostatní! Samozřejmě, na fotografii by vidět byl, ale pro ostatní by byl opravdu neviditelný.

Takže umění být neviditelný, vrátíme-li se k tomu detektivovi, to je vlastně to samé, jako být dokonale nenápadný. Ne se tedy nenápadný tvářit, ale samotnou svojí podstatou nevynikat, netrčet jako kůl, prostě zahladit se a zmizet. A to je ta pravá neviditelnost, řekl by Sariputtra.

Kdežto Moggallana by nic nevysvětloval a pššššš…. docela obyčejně by před našima očima zmizel. (směje se) Nebo ne?

Jsou ještě další kouzla, to vám nechám za domácí cvičení, třeba jak přivolat déšť, a vaším úkolem je srovnat, jak si je maluje kouzelník a jak je vysvětlí nezaujatý pozorovatel. A opakuji, oba budou mít pravdu, jenomže vždycky každý ze svého dílčího pohledu.


Klíč k minulým životům

Ještě takovou moc pěknou věc. Moggallana dokázal údajně vidět své minulé životy, stejně jako tehdy Buddha sám a mnoho jeho dobrých žáků. Tak na to zkusíme společně přijít, jak se taková věc udělá. To by určitě každého zajímalo, že ano, jestli byl tím slavným mahárádžou nebo tou krásnou princeznou nebo čím vším.

Klíčem k tomu, jak znát své minulé životy, je jedna jediná věc. Ale ta je strašně těžká, a proto se to málokomu podaří. Zoufale těžká, až za hrob. Je to nebýt připoutaný ke svému současnému životu. To je ten klíč. Protože pokud se člověk zuby nehty drží toho, že je právě a jedině tímto kusem masa (plácá se po těle) a ničím jiným, tak je to, jako když se neplavec křečovitě drží břehu. To pak vůbec nikdy nemá šanci poznat, že je možné být i někým jiným, znát i své ostatní životy. Naopak, když povolí a rozšíří své vědomí, přestane mu to být divné a najednou vidí, čím vším se dá na světě být.

A to už jsme zase u Moggallany a Sariputty. Takový Moggallana řekne: “Když takhle zavřu oči, tak okamžitě vidím, že jsem tenkrát byl žebrákem a seděl jsem u cesty a přišla krásná dívka a v ruce nesla košík s jídlem…” Ze své pozice má pravdu. Kdysi mohl opravdu žít takový člověk a není pak důvodu popírat, že to byl právě on. To je správně.

Kdežto Sariputtra by mu řekl: “To, jaký jsi tady právě teď, to si nějakým způsobem promítáš do minulosti. Protože se ze všeho nejvíc cítíš člověkem, právě takovým, jakým jsi teď, tak se promítneš zase do něčeho nejvíc podobného, s tím se pak sjednotíš a tím budeš tím. Ale to všechno, Moggallano, to si děláš ty sám. To všechno ti jen tak připadá.” Jenomže to je taky správně.

Dva různé pohledy - Moggallanův “Já jsem byl žebrákem a teď jsem mnichem” - oproti Sariputtovu “Připadá mi, že jsem trochu tím, trochu tamtím, ale vlastně nejsem ničím pevným.” Pohled uskutečňující a zhmotňující oproti pohledu chápajícímu a vysvětlujícímu. Oba dva mají pravdu, oba dva to ze své strany říkají správně.

Tak, vážení kouzelníci, tady to vidíte, jak se vlastně kouzlí. Podle toho, jak je člověk důvěřivý nebo naopak nezaujatý, tak ta samá věc vypadá jinak. On i ten Sariputta byl nakonec tak trochu kouzelník, jenom používal jiné karty, které už tak kouzelně nevypadají - pokoru, čistotu a chudobu.

Důležité je, že to i vy sami můžete umět, a to dokonce obojí! Každý z nás má na to nárok, má právo všechny ty nadpřirozené věci ovládat, a to buď do nich vidět, jak to celé funguje, anebo je prostě a jenom prožívat. Obojí je nám dáno.

Tajemstvím každé té zázračné schopnosti je, že na nějaké věci nelpíme. Číst myšlenky znamená nelpět na svých. Umět naslouchat - sám do toho nebrebentit. Umět se dívat skrz věci - nezaujatý pohled. Neomezený pohyb - nebýt připoutaný k tělu. Umět se rozdvojit a zase sjednotit - to samé, opustit připoutanost k individualitě.

Pořád a pořád vidíte, že jakmile se přestřihne nějaké pouto, nějaké lpění, nějaký držáček, tak se to také dá chápat jako “nadpřirozená” schopnost. A to pokud se vykládá rozumem, bude to nějaká moudrost, pokud se dokládá tvořením, bude to zázrak. Tak to na světě chodí.

Tak, a můžeme si doma kouzlit. Komu se to podaří, dobře, a komu se to nepodaří, tak bude aspoň svobodný člověk, to je stejně to největší kouzlo, tak o nic nepřijde.


Moggallanův tragický konec

Nakonec si ještě povíme poslední příhodu z Moggallanova života, schovali jsme si ji na závěr, a to jak vlastně Moggallana dopadl. Když bylo Buddhovi 80 let - dožil se požehnaného věku na tehdejší dobu a ubohý stav medicíny - tak Moggallanovi a Sariputtovi, každému stejně, bylo 84. Takže to, mezi námi, byli pěkně staří dědové. Těžké je to na světě. První zemřel Sariputta, a to obvyklým způsobem na lůžku ve svém rodném městě, v úctě všech, jako velice vážený mnich.

Moggallana ho o pár dní přežil. Tak jako Sariputtra odešel pokojně – byl to klidný člověk - tak na rozdíl od něj to Moggallana tak lehké neměl. Toho si prý vyhlédl Mára, zlý pokušitel, takový buddhistický ďábel. “Ty, Moggallano, ty taky umřeš,” začal mu tehdy vyhrožovat, “tebe já dostanu.” Moggallana ho zahlédl, jak mu chce vlézt do nohou, a okamžitě ho mocným kouzlem vyhnal. Dneska bychom třeba řekli, že na něj přišla srdeční slabost, začaly mu stydnout nohy a on se vůlí vzpamatoval a srdce mu zase naskočilo, jenomže on celou tu věc začal vnímat magicky, jako boj temného a světlého, kde on byl samozřejmě tím světlem.

Vidíte, a ten Mára ho nakonec skutečně dostal. Jenomže vůbec nijak magicky, ale mezi námi docela obyčejně, a to na pomluvy. Protože Moggallana neudržel jazyk a kdesi utrousil, že tamní konkurenční džainoví mniši, kteří jsou špinaví a neukáznění, se po smrti nedostanou do tak pěkného ráje jako jeho milí buddhisté, kteří jsou samozřejmě zevnějšku spořádaného a příkladně ukáznění. Zkrátka v tu chvíli nekoukal. Nejspíš to nemyslel špatně, mohla to být dokonce pravda, přesto se nepozorností dopustil toho, čemu se dnes říká sektářský dogmatismus.

Jenom na chviličku, nebylo to mnoho. Na malinkou chviličku mu to uteklo. V sutrách to ale najdete vysvětlené karmou, co předtím provedl v minulých životech. Naopak pozorný člověk vidí, že to vlastně nebylo nic než obyčejná pomluva, a že to na vysvětlení stačí.

Tím se ale Moggallanova karma rozjela. Doneslo se to k těm konkurenčním džainovým mnichům, ti to hned dali dál k dobrému, co o nich ti protivní vojensky vycepovaní buddhisté všechno říkají, džainové mnichy tehdy podporovali bohatí obchodníci, ti měli peníze, až se nakonec sehnalo nějakých pár darebáků, píše se, že to byli dokonce nájemní vrazi. Ti si svého Moggallanu vyčíhali a šli mu za to namlátit.

Moggallana tehdy přebýval v jakési lesní chýši. Jak se ti darebáci objevili, tak první, co jim udělal, bylo, že jim zmizel. Pochopitelně, byl to přece kouzelník. Hledali ho všude, hledali, ale nenašli. Možná, že někde meditoval v koutku a nebyl vidět, jak jsme si říkali o neviditelnosti, nebo si zrovna odskočil. A tohle se mu dařilo dokonce sedm dní po sobě. Vždycky přišli a neobjevili ho.

Až dne sedmého prý ztratil svou magickou schopnost zmizet a byl zloději spatřen, neboť, jak se píše, jeho minulá karma ho přemohla. Hádejte, jakou chybu udělal? Nejspíš se už dopálil, že ho každý den obtěžují, a chtěl je vyhnat silou vůle. Nebo mu jich začalo být líto a chtěl je honem nějak napravovat.

Jenže co se pak ale zákonitě muselo stát? V tom okamžiku vstoupil do hry, přestal být nenápadný, neviditelnost se ztratila a najednou ho všichni ti lumpové spatřili, jakoby jim vyskočil před očima! To je nejspíš rozdráždilo natolik, že mu nejen s chutí namlátili, ale v zápalu ho dobili až k smrti.

Jenomže to už Moggallana vystřízlivěl a díky svým zázračným schopnostem se přece jenom nějak dal dohromady, vstal a z posledních sil se dopotácel až ke svému milovanému učiteli, k Buddhovi. Jeho minulá karma - z jednoho pohledu - byla tak silná, že se chudák k tomu Buddhovi doplazil a u jeho nohou zemřel už nadobro. Přiznejme ale, že na pomluvu, to z druhého pohledu.

Vidíte, jak se tu do jeho samého konce prolíná magické vysvětlení s opravdovou nemilosrdnou skutečností. Říkal, co neměl, špatně dopadl, přitom tak pokročilý člověk. A to obojí je karma. Buď vysvětleno minulými životy, co kdy před tím udělal, anebo skutečností, přítomností, jak to opravdu bylo.

Stále totéž, zase dva pohledy na jednu věc a těžko říkat, ten je správně a ten je špatně, lepší nechat to všecko, jak to stojí v těch krásných buddhistických knihách a s radostí si to celé přečíst.

Smutné pak bylo, že po smrti svých obou nejlepších žáků přišel Buddha na shromáždění mnichů a prohlásil: “Toto shromáždění mi připadá prázdné.” Při jeho stupni odpoutanosti to už byla hodně silná slova, vyjadřující, co tenkrát opravdu cítil. Zanedlouho potom také Buddha zemřel sám. Tehdy dostala svatá sangha krátce po sobě tři velké rány.

Svatou Buddhovu nauku stále ještě sice střežil Ánanda, o něm si budeme povídat jindy, Buddhův nejvěrnější přítel, strážce a služebník, ale jinak tu zbyli mniši bez dozoru a kázně. Ty dal pak později dohromady Kasjapa a svatá sangha pokračovala dál, ale přesto to byla tehdy veliká, veliká rána.

To je tedy konec Moggallanova života. Trpký osud kouzelníků, vždycky to tak bývá. Ale to nevadí, přesto všechny ty zkazky a historky, stejně jako celý Moggallanův život, mluví samy za sebe: byl to skutečně pozoruhodný Buddhův žák a věřím, že by se málokdo z nás styděl za takový krásný život.

Ještě se vrátím a připomenu, o čem jsme už dnes mluvili, protože na Moggallanu bude asi dotazů málo, přestože i na to se můžete samozřejmě ptát.

Na začátku přednášky jsme si ukazovali, co je to vůbec ten pronikavý pohled, jak nám odhaluje nestálost a pomíjivost věcí. Ukazovali jsme si to na čistotě podzimního nebe, na dlouhých stínech, na té přirozené ostrosti pohledu, stejně jako jsou ostré stíny na podzim.

Pak jsme měli otázku, jestli je možné a účelné a vůbec nutné muset se pořád snažit, jestli to nejde nějak udělat, aby to šlo samo. Klíčem k tomu bylo, být spravedlivým člověkem.

A konečně jsme si ukazovali, jak vlastně působí celý ten mechanismus pocitu nedostatku, proč je člověku na světě bolavě a jak z toho vlastně ven. Probrali jsme přitom Buddhovu stezku a čtyři vznešené pravdy.

Potom až doposud jsme si povídali, aby to nebylo celé tak nudné, o životě ctihodného Moggallany.

Dotazy

Posluchač: Slyšel jsem od jistého vašeho posluchače, který je v buddhismu dost vzdělaný, že prý Buddha, aby se přirozenou cestou zbavil chtíče, který by ho obtěžoval, chodil jednou za měsíc za prostitutkou.

P.P.: Prosím pěkně, ten váš buddhista ten svůj příklad hodlá následovat, nebo ne?

Posluchač: To jsem ještě nevyzkoumal.

PP: Protože tím by se samozřejmě provinil proti jednomu z pěti základních buddhistických předpisů, co se nesmí - to už jako laik - a kdyby byl dokonce mnich, čekalo by ho za to vypovězení z řádu.

A kdyby to byl dokonce Buddha, který ty předpisy sám dával dohromady - tak bychom tu dneska neměli vůbec žádný buddhismus. Z toho sám vidíte, že co vám ten pán říkal, se asi nezakládá na ničem věrohodném.

Posluchač: Protože to odporuje základní logice?

P.P.: Nevím, čemu všemu to odporuje. Je samozřejmě možné, že by to mohl dělat nějaký člověk, ale Buddha určitě ne.

Posluchač: Proč myslíte, že ne?

P.P.: Především by se to mezi mnichy strašně rychle rozkřiklo. Když něco nesmím já, tak to přece nesmí ani kamarád… Oni měli oči pěkně na šťopkách, ti si to pěkně hlídali, a kdyby jim samotný Buddha v noci někam zahýbal, přetřásala by to druhý den celá svatá sangha.

Sám Buddha si dával moc záležet, aby všem sloužil vždycky jako nejlepší příklad, a neměl pro sebe žádné výjimky z předpisů. Jinak by se mu to za pár dní celé rozuteklo. To by nám to dopadlo s buddhismem moc smutně.

Posluchač: Ano, to věřím.

H.B.: Měl bych něco k tomu, jak říkal Petr, že když se pak ještě člověk dál snaží, tak že jeho osvícení je pevnější.

Pravda je, že koho z toho každou chvíli něco vyhodí, tak tomu se určitě hodí delší zkušenost, aby tam pak vydržel déle.

Jenže by si to nikdo neměl vykládat tak, že hledá nějaké hlubší nebo mělčí osvícení, hlavně ne lepší, než ten druhý, protože Bůh je prostě jenom jeden.

PP: My jsme si tady říkali, jak se Sariputta věnoval začínajícím mnichům, aby překonali ten první práh, aby dospěli k prameni, aby se dokázali namočit poprvé.

V tradici, na kterou je zvyklý Hynek a také mnoho z vás, se tomu říká poznání nebo osvícení. Představuje to významný přelom, který ale ještě neznamená konec všeho snažení. Jenom výjimečné, velmi nadané bytosti to pak už dokážou napořád.

Příště si tady budeme povídat o buddhistických stupních pokroku, tam to budete mít celé podrobně. Zatím vám z toho řeknu aspoň jedno zlaté pravidlo: Pokud mám pochybnosti, zda jsem osvícený, tak nejsem! Protože kdo je skutečně osvícený, tak o tom pochybnosti nemá. Naopak pokud mám jen stín pochybností, tak je odpověď jasná: Není to tak! To je nemilosrdné. Může to být jen nějaký záblesk, jakési nahlédnutí, ale ještě to není to, o čem se už nepochybuje. Tak tohle pravidlo si prosím pamatujte a příště ho ještě pro jistotu zopakujeme.

Posluchač: Moje první otázka byla nehorázná, ta druhá bude vyloženě stupidní a předem se omlouvám.

P.P.: Ještě, že nebude třetí.

Posluchač: Ne, nebude, naštěstí. Víte, s tou neviditelností, není to vlastně nebezpečné? Pak by vás přece mohlo přejet auto, kdyby vás nikdo neviděl.

P.P.: Záleží na tom, zda by to vaše auto náhodou nebylo taky neviditelné (směje se). Tím bychom to snad zachránili… Nebo ne? Jak začneme brát takové věci příliš vážně, tak se vždycky zapleteme.

Posluchač: Myslíte, jako kdyby byli neviditelní oba? Tak to už je hotová katastrofa.

PP: Jak vám to ukázat… Vy jste na každé přednášce takový horlivý tazatel… Prostě jsou lidi, kterým lze určitě doporučit, aby se tu a tam naučili být méně nápadní. Ne snad úplně neviditelní, ale aspoň trošku, tak nějak přiměřeně. Zkrátka jsou mezi námi někteří lidé, kterým by se zrovna tohle ohromně hodilo. Určitě o nějakém sám víte, ne? (pomlka)

Vidím, že zatím ne… Ještě tedy pro ostatní: Naopak je mezi námi spousta lidí, kteří se potřebují víc zviditelnit, aby se pořádně ukázalo, co v nich zatím pěkně spí, aby jim vylezli strašáci na světlo. Těm se neviditelnost nepředpisuje, ti zase potřebují být víc na očích.

To máte pořád ty dva pohledy. Někdy se kouzlo hodí, někdy zase jeho pravý opak.

Jiný posluchač: A nedalo by se to náhodou umět obojí najednou?

P.P.: Z těch dvou pohledů je první zaujatý, zatímco druhý pohled je nezaujatý.

Ten zaujatý pohled, to je jako když herec hraje Hamleta. Jak dostane svou roli, nechá se jí natolik zaujmout, že se tím Hamletem na čas jakoby stane. Co by se stalo, kdyby to neudělal? Pak by na té scéně za chvíli tvrdil, že je Přemysl, vlastně ne, že je raději vodník, a nakonec by ho napadlo, že vůbec svlékne kostým a zůstane jenom hercem. To by přece nešlo! To by ho publikum vypískalo, to chce přece opravdové divadlo.

Jak jednou dostanu roli Hamleta, musím se tím Hamletem stát, zkrátka hraje se na plné pecky, jakoby mě do toho zaklel nějaký kouzelník, nic nevidím, protože jsem tím zaujatý, dokonce ani to, že ten kouzelník jsem byl já sám. Tohle uměl báječně Moggallana, dělat z představ a dohadů pravé věci..

Ten druhý pohled je nezaujatý, v tom byl mistr Sariputta. Pokud sedí v hledišti přísný kritik, tak tomu neujde, že ten Hamlet dneska za nic nestojí, co to dělal po nocích, vždyť ani neumí říkat svou roli. Kritik, ten se vůbec nemusí do děje vžívat - naopak je tím větší profesionál, čím méně se nechá dějem strhnout, protože pak jeho pozornému a nezaujatému pohledu nic neujde.

Přestože oba ty pohledy mají své oprávnění, v danou chvíli jeden druhý vylučuje. Nedávalo by to jinak ani smysl nebo by se člověk musel rozdvojit. O co více vidíme, o to méně nevidíme.

Co je však možné, je umět se koukat oběma způsoby, jako to uměl Buddha. Pak je člověk o mnoho bohatší a žije se krásněji, když se to umí obojí, vidět i nevidět, vždycky podle potřeby. To každému přeji a každý z nás tady to taky může druhým přát. To je moc dobrá věc. O takových, kteří to umějí, se říká, že dostali dharmu současně ze dvou stran, že to dokázali obojí cestou.

H.B.: Moc do toho nechci mluvit, ale všímám si, jak se všichni tváříte rozpačitě: jestli tedy na to jít rozumem nebo citem, nebo raději přes ty duchovní síly, co jsou teď tolik v módě, a co jsou kolem toho plné regály literatury, často brakové.

Mně ale připadá, že je nejlepší dělat to, co člověku prostě sedne. Když si to dobře rozmyslí a ví, o co jde, tak je to dobré, anebo když má intuici a funguje mu, tak je to taky dobré, hlavní je uvědomit si, že za tím je ta samá realita, jak to říkal Petr.

Jak se vám ty dva pohledy začnou rozcházet, tak je to nějaké divné. Když vás jasně bolí břicho a přijde k vám nějaký léčitel s virgulí a začne vám vykládat, že vás bolí palec u nohy, a vy mu to věříte, tak byste se asi měli zamyslet, jak si to dát do souladu. Já si myslím, že buddhismus je právě o tom souladu.

P.P.: Ono moc záleží, co je za tím, naše vlastní motivace. Stane se třeba, že nám nějaký horlivý léčitel začne vysvětlovat, že nás právě teď bolí břicho vinou patogenní zóny, jenže my moc dobře víme, že je to proto, že jsme se včera strašně přejedli. Jenže kdo se k tomu rád přizná? Stane se pak, že to raději zapřeme a potvrdíme mu ochotně tu jeho zhoubnou zónu. Když to uděláme víckrát, sami tomu uvěříme a než se den se dnem sejde, povede nám ta zóna přesně pod naší postelí. Přesto by nám měla vést spíš pod ledničkou, aspoň u nás doma tam jedna určitě vede (směje se), a jak ta je zhoubná…

Víte, on na to existuje obecný zákon. Ze všech dosud objevených parapsychologických zákonů (znáte sami nějaké?), je to dokonce jediný, který dosud nikdy nebyl zpochybněn. Připomíná sice trochu Parkinsona nebo Murphyho, přesto ho můžeme s radostí prohlásit za naprosto globální a univerzální a vůbec nejfundamentálnější parapsychologický zákon (směje se…).

Tak dávejte prosím velký pozor a tvařte se všichni smrtelně vážně, vyslovíme ten zákon:

1.Snadnější, než přesvědčit jeden kilogram hmoty, aby se sám vznesl do výše jednoho metru, je přesvědčit sto lidí, že to skutečně viděli.

2.Snadnější, než přesvědčit sto lidí, že to skutečně viděli, je přesvědčit deset tisíc lidí, aby všude tvrdili, že to vidělo těch sto lidí.

Prostě energie potřebná k podvodu vyjde vždycky menší, zkrátka je to lacinější řešení, a tak se většinou snadněji prosadí. Vidíte to? Pokud bude vysvětlení něčeho docela obyčejného parapsychologické, to znamená tajné, zázračné, mimosmyslové, mimozemské, tak je to v naprosté většině případů proto, že bylo levnější. To je všecko.

Neznamená to, že by to vždycky musela být lež. Nevylučuje to, že nějaký senzibil vidí sto metrů pod zem, dokonce i skrz své vlastní boty. Přesto však tu vždycky bude silné podezření, že se jedná o pouhé levnější řešení, že přiznat pravdu by jinak stálo víc. Věřme, že tomu tady každý z nás dobře rozumí.

Tak ještě jednou: Než donutit kilo aby se vznášelo, je snadnější donutit člověka, aby tomu uvěřil. Pamatujte si to. To je všecko. To je univerzální a fundamentální a já nevím ještě jaký parapsychologický zákon. Bohužel není příliš oblíbený, protože bere lidem hračky. A to se vidí nerado. Ale mezi námi, když už je těch hraček moc, tak je docela milé, když přijde maminka a všechno posbírá a honem do postýlky a spát. Tak už půjdeme taky, ne?

Nebo ještě kousek zameditujeme? Utáhneme to? Bylo to dneska hodně pestré, tak jenom malý kousek meditace. Malý, ale zato s takovou silou jako Moggallana. Jako opravdický kouzelník.

Víte, jak se to dělá? To se prostě řekne: Tak, a teď je to správně. A v tu chvíli to je správně je a už se k tomu vůbec nic nesmí přidat, nic vlastního. Nebo po křesťansku se vysloví: Staň se!

…

Vidíte. Byl to jen okamžik, ale stál za to. Někdy má veliký účinek zaskočit mysl nepřipravenou, dokud se nezačne bránit. Oni ti kouzelníci vědí, jak na to. Byla to právě ta chvilička, než jste začali hodnotit, co se s vámi stalo, jestli to tak bylo nebo nebylo, ta chvilička, než tam přišla první pochybnost - tak právě v té to ještě bylo správně!

Tak si to zkuste odnést s sebou, protože to je přesně to pravé, to je jak to má být. To je takto jdoucí. Samo, aniž by se to muselo postrkovat.

Tak vám moc děkuji a mějte se krásně a zářivě a růžově a hedvábně na mašličku a vůbec príma, tak jo, děkuji, nashledanou.

Potlesk.

Konec přednášky na Vltavské dne 20.10.98