Modlitba v židovství

Blížíme se k bráně židovského Nového roku. Touto branou proudí věřící do sváteční doby, která vrcholí vé dni smíření. Co vábí i ty, kteří po celý rok stoji daleko od synagogy. a ritu?
  V čem záleží přitažlivost těchto "jamim noraim", velebných, vysokých svátků? V jejich všelidskostí, jsou to dny v nejsvětějším smyslu. V nejjednodušším aktu, náboženství v modlitbě", tak řekl jeden z krajních kritiků, "zjevuje se nejhlubší podstata náboženství". .
  Co je však to jedno, oč v modlitbě prosíme a po čem nejsilnějším pudem lidským toužíme? Je to opak toho, čeho se nejvíce hrozíme, co nás vědomě nebo podvědomě jako stín sleduje, totiž myšlenky zániku, okamžiku, kdy přestane býti, bytostí a staneme se věcí. Ústřední pudová prosba a modlitba, zejména u brány Nového roku tedy je - život. Je hluboce zakotvena zejména u vyznavačů tóry, která k nim volá: "Uvacharta bachajim - zvol si život!" Prosba o život prostupuje každý z deseti dnů, slovy : "Vzpomeň nás k životu, králi, jenž chceš život a zapiš nás do knihy života pro sebe, ó Bože života !"

Modlitbu pronášejí o těchto rozrušujících dnech lidé různého směru. osudu, věku a vzdělání. Poněvadž jsme však všichni lidé s lidským a ne nadlidským obzorem, platí o mluvě modlitby totéž, co naši staří řekli o tóře o bibli, že mluví řeči lidí. Proto v modlitbě mluvíme o nejvyšší bytosti o Bohu v obrazech, přejatých ze vztahů lidské pospolitosti. Mluvíme o Bohu jako otci a soudci a králi, o příteli. Co však rozumíme tím životem, jejž si chceme "vymodliti", to není jednoznačné, nýbrž odlišné, jako jsou odlišní ti věřící, z jejichž modlitby vyvěrá radost a vůle k životu . Jsou to různé druhy modliteb, z nichž některé budiž tu uvedeny mnohých řečech jako v románských a německé, souvisí se slovem prosba (beten-bitten) . Lidové přísloví také praví: "Nouze učí člověka modlitbě". Tak je modlitba prostého člověka prosba k Bohu o pozemské statky,dík za ně s spolu s pocitem závislosti od všemohoucí bytosti, a styku s ní. Takovou prostinkou modlitbu pronáší v biblickém vypravování praotec Jakub opouštěje domovinu a ubírajíc se do nejisté ciziny. Prosí jen, aby Bůh ho chránil na cestě, dal mu chléb k jídlu a šat obléci se. Když se vrací šťastně domů, obdařen četnou rodinou a výtěžkem těžké práce dojemně děkuje: "Jsem příliš nepatrný pro všechnu lásku a věrnost kterou si prokázal služebníku svému". Podnětem takových modliteb,, jak nám je bible předvádí, je prosba o život a zdraví, o výživu o úrodu polní a živočišnou, o hojnost dětí ap. Takové prosby často mohou býti i sobecké a nesociální, nedbající ve své naivní individuálnosti, zdali jsou ve shodě s blahem bližšího.
Dojemný obraz do modlitby pohrouženého člověka, jež z hloubi své bolesti a sklíčenosti Boha prosí, kreslí bible v klečící bezdětné a proto nešťastné Chaně ve svatyni v Šilo: Talmud ne neprávem uvádí Chanu jako učitelku zbožné modlitby. Její modlitba je němá. Projevuje se jen mimikou. " A Chana mluvila v srdci svém, jen rty její se pohybovaly hlasu jejího však nebylo slyšeti". Když pak velekněz Eli, jenž udiveně pozoruje její ústa ji má za opilou, odpovídá mu žena, "zkroušené mysli" typickým, biblickým rčením: "Vylila jsem duši svou před Hospodinem ". To jest modlitba prostého člověka, jenž nefilosofuje a nereflektuje. Jeho modlitba je povznesena nad každé hloubání a pochybováni. Mluví s Bohem, vylije před nim svou duši a že se vymluví o všem, co nezměrnou tíží tísní jeho srdce, to poskytne mu zázračnou úlevu. Divoký pocit úzkosti, starosti, sklíčenosti a smutku se rozplyne v jemnou náladu důvěry a uklidnění třeba nedostatečnou resignací, jak psáno jest o Chaně po její modlitbě  "a tvář její nebyla více smutná". Modlitba Chanina nemá slova, ale je doprovázena mimikou: Chana jednak stojí, jednak klesá na kolena. Jednoduchý člověk nedovede slovy vystihnouti sklíčení a zaníceni svého nitra. Hledí je vyjádřiti a nedostatečná slova doplniti posuňky a gestem tělesným. Tento postoj tělesný vyjadřující bezměrnou úctu slabého smrtelníka před božskou bytostí, nebo jeho nadšení, radost a lásku, doprovází modlitbu už primitivního člověka pravěku. Mluva modlitby se mění vývojem kultury, ale tělesný postoj přetrvá věky a zůstal namnoze až dodnes stejný. V dobách biblických klekali naši otcové. Dnes v synagoze činíme tak jen o Novém roce a Dni smíření, a pak když recitujeme líčeni obětní bohoslužby velekněze, který o Dni smíření vyslovoval čtyř~písmenné jméno Hospodinovo: A kněží a lid stojící v nádvoří, když zaslechli jméno úctyhodné a velebné, jak vyšlo z úst velekněžních vyslovené ve svatosti a čistotě klekali a klonili se a padli na tvář svou a volali "Pochváleno budiž jméno, sláva říše jeho na věky". Při těchto slovech předřikavač modliteb téměř leží na zemi, dotýkaje se v naprosté pokoře čelem půdy.
Naše hlavní modlitba tefila nebo šemone esre jmenuje se namnoze amidá, tj. "stání v úctě před Bohem". Věřící při zakončení jde tři kroky zpět jako věrný služebník, jenž v uctivosti se loučí s pánem svým. Při slovech "Svatý, svatý, svatý je Hospodin", se nadzdvihuje jaksi vzhůru k vznešenosti božího trůnu. Souvěrci z východu při modlení jako projev zanícení "Bitlavahut" se pohybují a otáčejí, což na souvěrce tomu nezvyklé nepůsobí esteticky, ale posunky mají vyjádřit podle slov žalmu: nač slova nestačí.
Všechny mé kosti ať hlásají: "Kdo je ti roven?"
Upustili jsme od starého zvyku obnaženi nohou od obuvi jako znamení úcty a podrželi zahalení, pokrytí hlavy při modlitbě jako znamení úcty a důstojnosti z doby talmudické, tak jako dodnes slavnostní pokryti hlavy vidíme u vojína, při přísaze a u soudce při prohlášení rozsudku.
Poměr modlícího se člověka, jenž přednáší své prosby Bohu, neodpovídá však jen vztahu služebníka k pánu, nýbrž snad ještě více vztahu přátelskému a nejvíce příbuzenskému, vztahu dítěte k otci. Slabé děti znamená jednak největší pocit závislosti na rodičích a jednak silně živelný pud k životu. Tak od pradávna a v bibli je 8úh přečasto nazýván otcem, v nářečí jidiš dokonce táta, sladký tati. V aramejském nářečí se otec jmenuje "Aba". Toto slovo zdomácnělo a je i v novohebrejštině.. Je zajímavé, že v tomto původním nářečí "Aba" je citováno v evangeliích ( Epištola Pavla k Římanům 8 15, ke Galatským 4. .6). "Jako se otec smiluje nad dětmi svými, smiluje se nad námi" modlíme se "Avinu šebašamajim" Otče náš, jenž si nad nebesích" je častý text našich prastarých modliteb. k otci a pánu zároveň je vyjádřen v modlitbě, jejíž každá věta začíná slovy:
"Avinu malkenu"- Otče náš, králi náš" .


        MODLITBA LÁSKY K BOHU

Jsou však věřící mystického rázu, jako např. chasidové, ovšem chasidové opravdoví, pro něž modlitba není jen prosbou o pozemské statky, jímž modlitba, pohrouženi do této koncentrace, blaženost, úleva a v ní čistota z ní až do extáze, jsou samy cílem. Jako milenec netouží po milované bytosti kvůli svému prospěchu, nýbrž prahne po milované bytosti samé a po její blízkosti, tak nejde u mysticky založeného člověka jenom o jeho potřeby životní, nýbrž o Boha samotného, Kirvat Elohim - blízkost Boží, je zvláštní a hluboký náboženský pojem biblického slohu. Tak volá žalmista: "Mám-li jen tebe, nevyhledávám ničeho po nebi ani zemi !" Takové věřící nevede v modlitbě hlad po chlebě, nýbrž žízeň po Bohu. Nemodli se jen "hatrifení lechem chukí", dej mně vezdejší chléb" nýbrž jejich duše volá slovy žalmu: "Jako srnka prahne po tekutých vodách, tak prahne má duše po tobě, žízní má duše po Bohu, Bohu živoucím!" Bůh se tu jeví ne jako otec, nýbrž v poměru milované osoby' splynutí s ním je cílem modlitby. Proroci Jeremiáš a Hošea kreslí také poměr Izraele k Bohu jednou obrazem věrné snoubenky, jindy nevěrné manželky . Z proroka Hošey opakujeme dodnes při kladení tefilin zásnubní formuli: "Zasnubuji si tebe na věky, zasnubuji si tebe ve spravedlnosti, po právu, v lásce a milosrdenství, zasnubuji si tebe ve víře a poznání Boha". Celá biblická velepíseň lásky "Píseň písní" [ šir hašírim ) se slovy žhavé lásky: "náležím svému milému a milý můj mně" , která podle střízlivé kritiky biblické je prý soubor rolnických písní svatebních je našimi starými považována za slova lásky Boha, ženicha a jeho nevěsty Izraele. Proto rabí Akiba říká, všechna písma jsou svatá, avšak píseň písní svatosvatá. Mystika mluvou erotickou má v střízlivém židovství proti jiným vyznáním druhořadé místo. Ale v podzemí oficiálního a náboženským zákonem regulovaného židovství neutuchala nikdy jemná a vroucí mystika. Z mystické tzv. Knihy zbožných (Sefer chasidim ) z 12. století budiž uvedeno roztomilé vypravováni:
Byl, jeden v modlitbách a Písmu neobeznalý pastýř, který se denně modlil takto: "Milý Bože jsem chudý pastýř a musím tyto ovečky pásti za mzdu. Kdyby tyto ovečky byly tvoje, ó Bože, pásl bych je zdarma, nebo tebe miluji". Šel kolem v předpisech tóry přesný a obeznalý muž a slyšel s rozhořčením tuto modlitbu. Vykládal pastýři, jaký nesmysl se modlí a učil ho oddaně předepsaný m modlitbám jsou "Slyš Izraeli", "Šemone Esre" a hlavním předpisům o náboženských výkonech, načež ho opustil. Ubohý pastýř se však cítil nešťastným. Modlitby, kterým ho naučil pobožný souvěrec, zapomněl a svou bývalou modlitbu si netroufal Bohu přednášet, neboť byl poučen že je to nesmysl a hřích. Avšak onomu písma znalému muži se zjevil ve snách Bůh a řekl mu: "Ne pastýř, ale ty jsi hřešil.. Vzal jsi chudáku jeho jedinou modlitbu. Vrať se k němu, přiznej mu svou chybu a řekni mu mým jménem, že jeho upřímná. modlitba je Bohu milá!


        MODLITBA Z LÁSKY K LIDU

Velcí hlasatelé mystiky nevyšli z Izraele nýbrž jiných vyznání.. Z nás však vyšel jiný tvůrčí náboženský zjev, jenž nemá v sobe rovna v náboženských dějinách. Tím zjevem jsou bibličtí proroci. Jejich mluvou jsou prostoupeny modlitby židovské. Modlitba prorokova liší se od obyčejné modlitby prostého člověka. Jejím předmětem nejsou malé věci a starosti všedního dne. ,,Tisíc let je v očích tvých (Bože) jako včerejší den, když pominul . a hlídka noční . . . Dnů života našeho, těch je však sedmdesát let a při síle osmdesát let. Proto počítati dni naše nás uč abychom nabyli moudrého srdce . . . Dílo rukou našich mezi námi upevni , ano dílo rukou našich upevni." Tento závěr modlitby Mojžíšovy jak podobny je slovům Goethovým: "Schaff das Tagwerk meiner Hände hohes Gliick, dass ich's volende!". A přece jak odlišný. V modlitbě Goetheově jde tomuto o jeho vlastní štěstí, o dílo vlastních rukou, prosí Boha, aby mu bylo dopřáno je dokončit. Ze žalmu modlitby Mojžíšovy však mluví ještě jiné hlasy, hlasy všeho lidu. Mojžíše jmenujeme krásně "rabenu" učitel náš Mojžíš "otec proroků" orodovník Izraele před Bohem je však učitelem modlitby velikých náboženských osobností, kteří vyšli z jeho lidu a vyznání. Modlitba proroka neobírá se vlastní nouzi je úplně sociální myslí na dobro svého lidu,na duševní a náboženskou a mravní nouzi svých bratří. Poměr prorokův, zejména Mojžíšův k Bohu, není kreslen jen jako vztah dítka k svému otci, nebo milostný vztah nevěsty k snoubenci, spíše věrného služebníka k svému pánovi, ale i - možno-li tak říci - jako vztah k příteli. Neboť tak psáno jest v různých variacích tóry "Mluvil Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, jako někdo mluví k svému příteli".( Exod. 33. 11, Num. 12.8 Deut. 3. 10 ) . Proto tento veliký modlitebník ve své modlitbě jaksi zápasí s Bohem, zápasí, nikdy však pro sebe ale vždycky pro svůj lid. Tak začátku svého osvoboditelského poslání, když sklidí u faraóna úplný neúspěch, vyčítá Bohu: "Pane proč činíš zle tomuto lidu, proč jsi mne poslal?" Zejména pak o největším prohřešení lidu u zlatého telete se jeví tento postoj. Rozhněván a rozbolestněn roztříští Mojžíš desky s desaterem, jež přinesl, přísně trestá zbloudilý lid když však Bůh byl prohlásil, že chce lid zničit a Mojžíši připravit velkou budoucnost, modlí se tento největší syn svého lidu: "Ach hřešil lid tento hříchem velkým, Učinil sobě bohy ze zlata. Teď však,odpusť hřích jejich, ne-li však vyvaž mne ze své knihy, kterou jsi napsal". To je modlitba z lásky k lidu, jejž Mojžíš miluje více než vlastní život a slávu. Taková je modlitba téměř všech proroků, jejichž spravedlivý hněv prýšti z nesmírné lásky k svému lidu. Modlitba prorokova neliší se však jen od obyčejné modlitby pozemské pro sebe, nýbrž i od modlitby mystika. Nejde jí o blažené splynutí duše s Bohem, nýbrž o blaho lidu, ne o omilostnění, nýbrž o poslání, ne o slastné, tiché pohroužení do sebe, nýbrž o průlom do nespravedlivého zotročení lidu, ne o únik ze světa, nýbrž o uskutečnění boží říše, ne o ticho samoty, nýbrž o dramatický realismus uvnitř rušného, vezdejšího světa. Tato prosba je pak však i ústřední modlitbou a nadějí při veřejné bohoslužbě obce.


        MODLITBA OBCE

Modlitba obce povstala v babylónském exilu. Lid ztratil své okázalé viditelné středisko náboženské, totiž chrám s kněžími a obětmi. Vytvořil si, ovlivněn poučením proroků, dlících stejně v zajetí, pomocí žaltáře, předčítáním tóry a výkladem ( kázáním) nové, nikoliv fyzicky viditelné středisko, totiž společnou bohoslužbu; modlitbu obce. Tato společná modlitba, jež měla odpovídat ideálu prorocké zbožnosti, být bez obětního rituálu, ale rázu pospolitého, stala se vzorem obrovským náboženským větvím, jež ze starého kmene vyrostly, jak křesťanství, tak islámu. Mimo tato tři monoteistická náboženství sotva najdeme jinde stopy nějaké modlitby obce. V modlitbě obce se sdružují všechny druhy modlitební, o nichž jsme se zmínili, prosba o pozemské a duchové statky, dík, chvála, vědomí závislosti na Bohu a styk s ním. Jsou tu u nás prvky mystické, jež nescházejí žádnému náboženství, ovšem v menší míře, poněvadž mystika nikdy nevytvoří veliký kolektiv, nýbrž jen menší kruhy zasvěcenců. Převládá však duch prorocké zbožnosti, jejíž citáty se ozývají ve všech modlitbách naších. Tak modlitba obce, stejně jako modlitba proroků zmravňuje a socializuje soukromé prosby, jejichž sobecké zájmy si vzájemně odporovaly a se křižovaly. V modlitbě obce se učí jednotlivec, aby upustil od nedůstojných protože asociálních proseb a prositi jen o to, co celku, obci, lidu, je žádoucí. S radostí a žalostí obce se cítí spojen a ve sboru chce být nábožensky povznesen. Předříkávač modlitby není knězem ani prostředníkem, tím méně subjektem modlitby. Je "šeliach cibur", zplnomocněnec obce, který přednáší její přání a hymny nikoliv jako "já", nýbrž plurálem "my". Souvislost s celkem vyniká zejména i tou naší zvláštností, že vyznávání hříchů, výkon, jinak , tak individuální, je společné, jakoby jednotlivec zodpovídal za hříchy celku. Pohled na modlicí se obec, když stojí "jako stádo před svým pastýřem" jako mohutné shromážděni před svým nebeským otcem, Pánem a soudcem, má svůj slavnostní půvab. Talmud v stižně praví: "Kdy nastává chvíle milosti? V hodině když se celá obec modlí" Prosby o vezdejší statky jsou v naší liturgii přednášeny jen o. všedních dnech. 0 dnech svátečních převládá slavnostní nálada a hymnus,prosba o duchovní statky jásavý dík. Duše lidu chvěje se vstříc spáse vlastní a celého lidstva, právu, míru a popsání Boha. Myšlenky spásy a náboženského povznesení vůbec však je v naší modlitbě zakotvena v náboženských dějinách a krouží kol tří biblických ústředních zvěstí božího stvoření světa, osvobození z Egypta a pohotovosti praotce Abraháma k největší oběti (Akeda) . . Slovo "modlitba" jmenuje se hebrejsky "tefila". Pochází od slova "pilel" souditi. Modlitba nemá být jen prosbou, nýbrž soudem člověka nad sebou samým. Tak např. ústřední modlitba naše "Slyš Izraeli, Hospodin Bůh náš jest jeden. Milovati budeš Hospodina, Boha svého, s celým srdcem s celou duší a s celou sílou" není prosbou, nýbrž mírou, již věřící má svůj život měřiti pokud odpovídá tomuto požadavku. 0všem, že tři ústřední modlitby "Šemá,Tefila a Keduša" byly během věků obepjaty přečetnými výtvory liturgickými, především nejkrásnější poesií náboženskou,jíž jsme světu dali, žalmy , dále veršovanými příspěvky, modlitbami středověkých poetů "piutim" a "selichot" Modlitba však hebrejsky se jmenuje i "sichá", tj. rozhovor, beseda,dialog. V modlitbách našich nemluvíme pouze my k Bohu, nýbrž i Bůh k nám. V přečetných svých výrocích uložených v tóře, v žalmech a citovaných v modlitbě a zase mluva božího slova vytváří i sloh našich slov. Osobní modlitba obce má svůj význam. Modlící se neučí svá osobní přání nestavět do popředí nýbrž uváděti je ve shodu se společným já jímž je obec.

Prastaré náboženské text se svou úctyhodnou, svátečni;posvátnou mluvou napomáhají prostému věřicímu vyjádřit myšlenky, jež by často sám nedovedl formulovat a dávají i tomu, kdo nerozumí řeči liturgie alespoň pocit že se zabývá něčím posvátným. Avšak modlitba obce svými předepsanými modlitbami skrývá v sobě jisté nebezpečenství, že moddlitby častým odříkáváním jsou považovány mnohými samy o sobě za záslužný úkon, stanou se mechanismem, Jsou považovány za pensum, které musí být odbyto. Rty se pohybují rychlostí vrtule a srdce zůstane prázdné, jak praví Jezajaš: "Lid ten se mně blíží ústy svými, ctí mne rty svými, srdce jeho však je daleko ode mne". K tomu ještě naše modlitba obce nezná oběti. Bylo to kdysi velké novum, když založena byla synagoga,v níž oběti nahrazuji slova. Bohoslužba naše je střízlivá. Schází jí jako náboženství Mohamedova každé mystérium, svatý úkon, jenž by poutal zrak a smysly a vyvolával náboženské napětí "Amenendum" Jedinou posvěcenost synagogy tvoří pospolitost věřících. Od nich praví talmud , - žádá Bůh srdce, bez něhož je modlitba bezduché tělo. Proto vyžadují naší učitelé něco, co nelze přesně přeložit: " Kavana-kavanat halev" zaměření srdce, soustředění náboženské."Když se modlíš", praví R. Šimon, "nedělej svou modlitbu ustáleným vzorcem, nýbrž vroucnou prosbou." Veliký náš náboženský učitel a kodifikátor Majmonides praví: Modlitba bez zbožnosti není modlitba. Kdo máš myšlenky jinde, nemodli se hned, uvolni se od nich, usedni a v klidu a s vroucností se pomodli, ne jako bys nesl břímě, nýbrž jsa si vědom, před kým stojíš. A stejné po modlitbě setrvej v klidu!" Proto učitelé talmudu připojili k předepsaným modlitbám obce svoje soukromé dojemné modlitby, z nichž veliká část je pojata do naší modlitební knihy ( Sidur ) . Tak po tefila, hlavní naší modlitbě, modlili: Mar bar Rabina. "Bože můj uchraň jazyk můj od zlého a rty mé od řeči falešné vůči těm, kteří mně zlořečí, buď duše má klidná a duše má jako prach pokorná ke každému buď." "Otevři srdce mé učení svému a příkazy své ať sleduje duše má. A záměry těch, kteří zamýšlejí proti mně zlo, zruš a úklady jejich zmař !" Nebo jako úvod k modlitbě před spaním se modlil jiný učitel náš: "Pane světa, hle, odpouštím každému, kdo mne rozhněval, anebo hřešil proti mne osobně nebo věcně, nebo proti mé cti ať z donuceni nebo svévolně, ať myšlenkami, řečí nebo skutkem, a nebudiž kvůli mně trestán žádný člověk. Kéž je vůle tvá, abych já sám nehřešil a neučinil nic, co zlé je v očích tvých…"
Jedna z tajemných povídek v jidiš, jež by mohla pocházet z pera Perecova a jež mluví o vroucím pocitu zbožnosti bez rozdílu víry, vypravuje: "Nejsvětější den Izraele Jom Kipur chýlí se v chasidské modlitebně ke konci. Je právě nejposvátnější a nejkrásnější modlitba velikého dne »neila« uzavření brány modliteb. Naposledy vyznával postící se lid při západu slunce své hříchy. Náboženská intenzita obrácená k bráně nebes, již projíti mají prosby o odpuštění a smířeni s Bohem a lidmi dostupuje vrcholu. Mezi modlícími je jeden chasid, jehož nezbedný kluk svými uličnickými kousky nehodnými syna »svatého muže« často působí obci mrzutost. Teď ve chvíli, nabité zbožností obce, kluk hlomozně zapískne. Věřící jsou vyděšeni a nešťastný otec se vrhne na chlapce, chce ho nehorázně zbíti; vtom okamžiku »zázračný« rabi, který do té chvíle stál pohroužen na svém odloučeném místě, přiskočí a křikne na otce: »Nech dítě, ono protrhlo bránu nebeskou! « Hluboké napětí celé náboženské obce vybuchá z duše dítěte písknutím účinněji a výmluvněji než každou řečí modlitební."
Shrneme-li uvedené druhy modliteb: modlitbu obyčejnou, modlitbu lásky k Bohu a z lásky k lidu a modlitbu obce, prosby jednotlivce o vezdejší chléb nebo slavnostní liturgii veliké obce, bouřlivý výraz náboženského zážitku nebo mechanické recitování předepsané modlitby, milostnou touhu po samotném Bohu a přesné plnění zákona, slavnostní hymnu před vysoko trůnícím králem světa a otevřenou rozmluvu se starostlivým přítelem, tak vidíme, že cíl všech těch různých modliteb je týž, který jsme naznačili v úvodě. Živelná touha po životě, po životě silnějším, bohatším, čistším a blaženějším. Po živote, žitém pro slávu boží , pro mír světa, zdokonalení jednotného, beztřídního lidstva, po životě, jenž ve svátečním klidu i v práci všedního dne sám je modlitbou. Průpravou k němu je hodina naší modlitby soukromé nebo v modlitebně, až do doby, kdy splněno bude slovo prorokovo: "Dům můj bude zván domem . modlitby pro všechny národy " .