Mírov

Hrad Mírov ční již od dávných věků na vrchu mezi hustými lesy. Přenesme se však do dob, kdy ještě hrad nestál a vznikla pověst o jeho založení.

Za těch prastarých časů žil nedaleko lesa zeman Svatoš s rodinou. Jeho syn Rostislav měl již jako malý chlapec rád okolní hluboké lesy a představoval si maličké skřítky, kteří přebývají v dutinách stromů, pod zemí a v puklinách skal. Jak čas plynul, z malého chlapce se stal mladý muž plný síly, milující les.

Jednoho letního odpoledne se Rostislav procházel po lese a za rukáv se mu zachytila trnitá větvička. Odtáhl ji a za keřem spatřil vchod do jeskyně. Zvědavě vlezl dovnitř a zkoumal jeskyni v podzemí. Velice jej to místo zaujalo a doma o něm všem vypravoval. I Rostislavův otec se začal o jeskyni zajímat. Moravě hrozilo nebezpečí vpádu Tatarů a v podzemí by mohla být dobrá skrýš.

Zeman Svatoš svolal ještě toho odpoledne všechny své čeledíny a s Rostislavem odešli ke sluji. Po několika dní tam tvrdě pracovali, hloubili síně pro celou rodinu, čeládku i dobytek. Nakonec vytesali malou kapli.

Nikdo by se ani nenadál, že tajný úkryt budou potřebovat tak brzy. Neminulo mnoho času a po celé Moravě řadili Tataři. Vpadli tenkrát i na Svatošův dvorec, ale nikoho kromě jednoho pacholka nenašli. Čeledín to byl tuze proradný, spolčil se s Tatary a ukázal jim tajnou pánovu skrýš.

V tom samém okamžiku se právě všichni usilovně modlili a naslouchali božím slovům stařičkého kněze, který jako jediný zůstával klidný.

Zanedlouho Tataři v čele s pacholkem odvalili těžké balvany zakrývající vchod do jeskyně a už se chystali vniknout dovnitř a všechny pobít. Najednou však před nimi vyšlehl oheň a útočníci se dali na ústup. Plameny je zahnaly pryč a zeman byl i s celou rodinou zachráněn.

Svatoš se synem potom dlouho pronásledovali Tatary po Moravě, do té doby než byli všichni vyhnáni. Celý kraj děkoval udatnému zemanovi za záchranu a kníže mu věnoval rozlehlý les. Na tom místě nechal Svatoš vystavět mocný hrad a na památku míru, který zavládl Moravou, dostal jméno Mírov.