Milarepa

 

Milaräpa sice pochází z linie Kagjü, ale je široce znám i mimo ni. Je stejně respektován všemi tibetskými tradicemi. Jeho jméno není známo jen v tibetských buddhistických školách, nýbrž po celém světě, protože jsou všude překládány knihy o jeho životě. Milaräpovy kvality jsou tak výjimečné, že kdekoliv o něm uslyšíme, kdekoliv je zmíněno jeho jméno, nebo když máme možnost slyšet nebo číst o jeho životě, objevuje se v mysli důvěra a otevřenost.
Zde je krátký přehled o jeho životě, předaný při příležitosti zmocnění na Milaräpu.

Räčhungpa, jeden z Milaräpových hlavních žáků, ho jednou poprosil, aby vyprávěl, kde a kdy se narodil a co všechno zažil. Tak se stalo že na jednom místě jménem Ňanang, poblíž hranice mezi Tibetem a Nepálem, byl zapsán jeho životní příběh.

Milaräpa se narodil okolo roku 950 poblíž hranice s Nepálem v Gungthangu – jedné z mnoha provincií Tibetu. Tamější kraj se nazývá Kja Ngaccha a je vzdálen tři denní pochody od místa, kde se narodil lama Kalzang (rinpočheho stálý pomocník). Jeho otec se jmenoval Mila Dordže Gjalcchän a matka Ňangccha Kargjän. Rodina žila ve velkém blahobytu, měli velký dům o čtyřech pilířích a osmi trámech. Otec byl obchodník, velmi mnoho cestoval a obchodoval se vším možným. Když byla jeho žena těhotná, byl právě na cestách. V té době neexistovaly žádné telefony, nic ze současných moderních komunikačních prostředků, takže když se setkal s lidmi ze svého kraje, ptal se, jestli jeho žena porodila. Vyprávěli mu, že se narodil chlapec, a že matce i dítěti se vede dobře. Otec měl z té zprávy takovou radost, že hned na místě dal synovi jméno Thöpaga, což znamená: “Dobrá novina”. Mila tedy bylo rodové jméno, Milaräpovo vlastní jméno bylo Thöpaga. Později matka porodila ještě děvče, takže Milaräpa měl jednu sestru jménem Peta.

Když byli Milaräpa a jeho sestra ještě velmi malí, otec těžce onemocněl a když měl smrt na jazyku, nechal svolat mnoho příbuzných, aby byli svědky jeho poslední vůle. Poté poprosil jednoho strýce a tetu, aby se po jeho smrti starali o obě děti. Řekl, že se vzhledem ke své blížící se smrti o ně nemůže sám již déle starat, a myslí si, že tito dva lidé jsou pro převzetí jeho role nejlepší. Poprosil je, aby se dětí ujali, a bylo stanoveno, že přebírají za Thöpagu odpovědnost až do jeho dospělosti.

Krátce poté, co otec zemřel, přišli strýc a teta za Milaräpovou matkou a dětmi a řekli: “Budeme se teď o vás starat a přebíráme váš dům a majetek.” Matka řekla: “Ne, tak to můj muž neřekl. Prosil vás, abyste dohlédli na mé děti a pomáhali nám, kdyby se něco stalo. Nikdy neřekl, že byste měli převzít náš dům, naše pole a majetek.”

Strýc však jejich námitky ignoroval a další příbuzní, kteří u toho tehdy byli, také nepomohli. Tak byly matka a děti připraveny o celý majetek. Žily jako služebnictvo v malé části domu, dostávaly sotva co jíst a na oblečení jen hadry. Chovali se k nim jako ke psům a oni žili v žalostných podmínkách.

Milaräpa se naučil číst a matka ho posílala, aby předčítal po domech texty. To byla taková tradice, že si lidé nechávali předčítat různé náboženské texty, aby měli dlouhý život a další užitek. Protože Milaräpa uměl číst, měl možnost si vydělat trochu peněz nebo získat něco jídla, které potom nosil domů matce. Díky tomu dokázali jakž takž přežívat.

Milaräpa měl velmi krásný hlas a občas, když někde předčítal, dostával také napít čangu, což je druh piva. Jednou ho dostal trochu moc a zřejmě se pěkně opil a po cestě domů si začal zpívat. Jeho matka zrovna doma připravovala campu, praženou ječmennou mouku, když ho venku uslyšela zpívat. Myslela si, že zaslechla Thöpagův hlas, ale to nemohla být pravda. To není možné, že by přicházel domů a zpíval si při tom, když se jim přeci tak špatně vede! Když ale přišel blíž, poznala, že je to opravdu on a velmi ji to rozčílilo. Jak si může tváří v tvář jejímu utrpení zpívat! Když Milaräpa vstoupil do dveří, vmetla mu do tváře žhavý popel, tloukla ho a hněvivě mu vyčítala, cože ho to napadlo, takhle se chovat. Vyhrožovala také, že se zabije. Milaräpa ztichl a nevěděl, co se děje. Dělal si o matku starosti, omlouval se a prosil ji, aby to nedělala. Řekl: “Udělám všechno, co ode mne očekáváš, prosím řekni mi, co mám udělat.”

Tak mu nazítří ráno nachystala trochu jídla na cestu a vyprovodila ho s s následujícím příkazem: “Vyhledej nějakého učitele, který tě naučí černou magii. Nauč se ji od něj a vrať se. Chci, abys před mými zraky černou magii použil proti strýci a tetě, jinak se zabiji. Nestačí, že se to jen naučíš. Musíš se to naučit tak dobře, abys to byl také schopen úspěšně použít.”

Poslechl její příkazy, překročil horský průsmyk a vyhledal velmi známého učitele černé magie. Milaräpa my vyprávěl od začátku celý příběh, jak zemřel otec a jak strýc s tetou uchvátili celý rodinný majetek. Vyprávěl, jak špatně je s nimi nakládáno, a co se stalo před pár dny, když přišel domů opilý a matka mu vyčinila. Milaräpa učitele naléhavě prosil, aby ho naučil magii, protože kdyby nezničil strýce a tetu, jeho matka by spáchala sebevraždu.

Učitel ho zpočátku nepřijal, ale Milaräpa ho stále znovu prosil, až konečně souhlasil, postavil mu trojúhelníkovou chýš a předal metody. Milaräpa vešel do chýše a praktikoval, co se naučil. Byl velmi pilný, intenzivně se cvičil v tom, co ho učitel naučil, a po devíti dnech dosáhl výsledků. V ten čas si strýcův syn přivedl nevěstu, což se velmi oslavovalo. V domě se sešli všichni důležití příbuzní, vlastně všichni ti, kteří byli jako svědkové u otcova smrtelného lože, když strýce a tetu prosil, aby rodině pomohli, kdyby se něco stalo. Ti všichni nic nepodnikli, když se později strýc s tetou k Milaräpovi a jeho matce tak špatně chovali. Když potom stáli strýc s tetou během oslav venku, aby probrali dary pro příbuzné, což byl tehdy běžný zvyk, dostavily se účinky Milaräpovy černé magie: zvířata ve spodní části domu se náhle proměnila v různé jiné druhy zvířat, která potom zničila a strhla celý dům, takže všichni lidé uvnitř zemřeli.

Všechno to se přihodilo, když Milaräpa seděl ve své malé třírohé chýši. Světský ochránce, kterého vyvolal, a který pro něho vykonal tento úkol, mu přinesl hlavy 35 lidí. Tak Milaräpa věděl, že byl úspěšný. Příštího rána šel k k učiteli a vyprávěl mu, co se stalo. Učitel mu potvrdil: “Byl jsi úspěšný a můžeš teď odosobnění ukončit.”

Milaräpova matka zaslechla ve vesnici, co se stalo, a byla radostí úplně bez sebe. Všude vyprávěla: “Jen se podívejte, co se strýci a tetě přihodilo. Můj syn udělal svou práci dobře.” Tak mluvila všude a strýc s tetou, kteří jediní přežili, se kvůli tomu velmi rozzlobili. Přišli k ní a vyčítali jí, jak se může takhle chovat, jak může být tak šťastná, když zemřelo tolik lidí. Činili na ni takový nátlak, že napsala Milaräpovi dopis: “Udělal jsi dobrou práci, děkuji. Ale ještě to nestačí, protože strýc a teta jsou stále zde a obtěžují mě. Znič jim celou úrodu tak, že nebudou mít co jíst a úplně je to zničí.”

V tomto kraji občas padají kroupy a zrovna bylo pro ně vhodné období. V dopise Milaräpu prosila, aby poslal krupobití, které by vše zničilo. Když Milaräpa dostal matčin dopis, šel s ním ke svému učiteli a ten řekl: “S tvou matkou to asi není jednoduché, Thöpago. V pořádku, naučím tě, jak se dělá krupobití.” Dal mu vysvětlení a Milaräpa odešel znovu do své trojrohé chýše, aby je praktikoval. Byl opět úspěšný: obrovské kroupy zničily celý kraj. Jediné místo, které zůstalo ušetřeno, byla malá zahrada Milaräpovy matky.

Po obou těchto událostech, mnoha mrtvých z domu a krupobití, se Milaräpa za žádných okolností nemohl vrátit. Lidé ve vesnici by ho zabili. Radil se tedy s černým mágem, co by měl dělat dál. Shodli se, že vzhledem k celé situaci a jejímu pozadí – stavu mysli matky a všemu, co udělal – by bylo nejlepší změnit se a učit se dharmě. Se svým učitelem udělali věci, které by pro ně měly zlé následky. Zrodili by se v nižších formách existence, a tak se usnesli, že by měl Milaräpa jít a učit se dharmě. Až se jí naučí a zrealizuje ji – a on byl velmi pilný a dosahoval rychlých výsledků, ať praktikoval cokoliv – má si vzpomenout na svého učitele a pomoci také jemu.

Milaräpův učitel ho nejprve posílal k k různým jiným učitelům. Ti byli sice v pořádku, ale když k nim Milaräpa přišel, bylo opravdu jasné, že to nejsou jeho učitelé; jejich cesta nebyla jeho cestou. Jeden z nich byl velkým učitelem dzogčhenu a hned předal Milaräpovi nejvyšší učení. Řekl mu, že díky těmto učením dosáhne osvícení ještě toho dne, pokud je bude praktikovat během dne, a té samé noci, pokud je bude cvičit v noci. Milaräpa si pomyslel: “Potřeboval jsem devět dnů, abych se naučil prvnímu a sedm druhému způsobu magie a měl jsem velmi dobré výsledky. Tohle tady zní opravdu velmi jednoduše.”

Myslel si, že mu učitel vlastně nedal nic, co by měl praktikovat. Tak si udělal pohodlí, spal a odpočíval, aniž by se dále něco dělo. Po pár dnech učitel přišel, aby se podíval, a našel Milaräpu v polospánku. Milaräpa mu řekl, že nic nedělal, protože to znělo tak lehce. Vlastně nevěděl, co by měl praktikovat, a proto jenom spal. Milaräpa byl poctivý a učitel mu řekl: “Zdá se, že jsem ti tato učení dal příliš brzo, a také je zřejmé, že mezi námi není správné spojení učitele a žáka. Navrhuji, abys šel k jinému učiteli.”

Nakonec Milaräpu poslali k tomu, kdo se stal jeho opravdovým učitelem, k Marpovi Překladateli. Do místa, kde Marpa žil, to byla dvouměsíční cesta, muselo se jít pěšky, neexistoval žádný jiný cestovní prostředek. Když tam Milaräpa konečně přišel, vyprávěl Marpovi od začátku celou historii, jak jeho otec zemřel a co všechno se stalo potom. Nevynechal jediný detail, a potom Marpovi řekl, že již vůbec nic nevlastní: “Nemohu ti dát nic mimo mého těla, řeči a mysli. Prosím, uč mě dharmě, musím se jí učit teď, jinak jsem navždy ztracen.” Takto se obrátil na Marpu a vlastně ho prosil, aby mu dal jídlo, šaty a dharmu. Marpa byl zpočátku dost proti, odpověděl mu: “Nemůžu ti dát všechno, ne jídlo, šatstvo a dharmu dohromady. Buď ti dám dharmu, pak ale žádné jídlo a šaty. Nebo ode mě dostaneš to, ale dharmu si musíš sehnat u někoho jiného.”

Tímto způsobem si zprvu Milaräpu udržoval v odstupu a Milaräpa ho musel stále znovu prosit: “Musím se u tebe učit, věnuji ti tělo, řeč a mysl. Přijmi mě za žáka.” Nakonec Marpa souhlasil a řekl: “Chci, abys nejprve postavil dům pro mého syna. Z tvého příběhu je mi jasné, že jsi velmi pilný, chci tedy, abys mému synovi postavil dům o devíti poschodích. Potom tě budu učit dharmě.” Tím Milaräpovi začalo období těžké práce. První dům, který Milaräpa stavěl, měl být okrouhlý. Musel ho stavět úplně sám a kameny tahat na zádech. Když měl hotov několik pater, přišel k němu Marpa a řekl: “Takhle jsem ten dům nechtěl, strhni ho, má vypadat jinak.”

Potom Milaräpovy řekl, že má mít tvar půlkruhu. Milaräpa znovu dělal, co mu Marpa uložil, strhl to, co postavil, a začal stavět dům ve tvaru půlkruhu. Když měl znovu hotových pár pater, přišel Marpa a řekl: “Ne, ne. Takhle se to nemá stavět, musíš všechno znovu zbořit. Chci trojúhelníkový dům.” Milaräpa nemohl nic říci, protože Marpa by mu odpověděl: “Co chceš? Zabil jsi 35 lidí, jak mi teď můžeš něco říkat? Asi si myslíš, že nevím, co dělám? Měl bys být rád, že pro mě můžeš tenhle dům stavět.” Milaräpa vše znovu zbořil a začal s novým domem. Když měl hotových několik poschodí trojúhelníkového domu, přišel k němu Marpa. Milaräpa se nyní obrátil na Marpovu manželku jako svědka: “Není pravda, že mi řekl, abych postavil tenhle dům?” Na to Marpa řekl: “Nikdy jsem ti neřekl, že máš stavět takový dům. Samozřejmě, že nemáš stavět třírohý dům.”

Milaräpa prosil Marpovu ženu, aby to dosvědčila. Ale Marpa to úplně ignoroval: “Teď si chceš asi ještě přizvat tuhle ženu za svědka a dokonce tvrdit, že jsem byl opilý? Jak můžeš něco takového dělat? To je velmi špatné. Ten dům znovu zbourej!” Potom mu znovu přesně ukázal, jak má být dům postaven, tentokrát čtyřrohý a Milaräpa znovu začal.

Během stavby tohoto domu se Milaräpovi vedlo zvlášť zle. Na zádech měl velké rány, přesto musel všechno nosit sám. Po celou tu dobu, co Milaräpa stavěl domy, přicházeli k Marpovi jiní žáci a dostávali od něho učení a zmocnění. Milaräpa to viděl, ale nebylo mu dovoleno se zúčastnit a nikdy nedostal ani jediné učení. Nakonec se mu vedlo tak špatně, že se do věci zapojila Marpova žena Dagmema. Rány na jeho zádech byly už tak zlé, že prostě již nemohl kameny nosit, a tak Dagmema Marpovi řekla: “Ani zvířata se nenechávají pracovat, když mají takové rány, ani koně. Jak můžeš dopustit, aby Thöpaga s takovými ranami tahal kameny?”

Trvala na tom, aby se k němu Marpa choval lépe a dal mu slíbená učení. Milaräpovi sice potom bylo povoleno několik přestávek, ale Marpa mu stále nedával žádná učení, dokud nebyl s devítipatrovým domem opravdu hotov. Potom ho jednoho dne Marpa zavolal, nechal svolat i všechny ostatní a všem řekl, že dnes je Thöpagův den. Dokončil svou práci a je nyní připraven pro dharmu. Marpa místo požehnal a dal mu učení.

Milaräpa obdržel Marpův úplný odkaz, všechny iniciace a učení a odpovídajícím způsoben nauky praktikoval. Na základě silného spojení se svým učitelem bylo možné, že Milaräpa dosáhl konečného cíle během jednoho života. To je to, co je na Milaräpovi tak zvláštní: byl schopen opravdu následovat Marpovy pokyny. Byly mu samozřejmě předány s ohledem na jeho situaci. Tento způsob byl nejúčinnější cestou, jak ho Marpa mohl učit. Aby dosáhl výsledků v tomto životě, bylo nutné, aby ho Marpa nechal projít všemi těmito těžkostmi.

Jednoho dne, během své praxe, šel Milaräpa k Marpovi a prosil ho o povolení, aby směl navštívit svůj domov. Řekl Marpovi, že by tam chtěl jenom zajít, aby se podíval, jak to tam teď vypadá, jestli matka ještě žije nebo ne. Marpa mu odpověděl: “Když jsi sem přišel, řekl jsi mi, že mi nemáš co darovat, než tělo, řeč a mysl. Teď najednou mluvíš, jako bys měl ještě co zařizovat. Nevím, o čem mluvíš. Samozřejmě, že můžeš jít, záleží to na tobě, můžeš dělat, co chceš. Když myslíš, že musíš jít, tak běž. Je to v pořádku, ale není to to, co jsi mi řekl na začátku.” Marpa mu také řekl, že je to dlouhá cesta a že nevěří, že by se v tomto životě ještě viděli.

Milaräpa tedy šel nazpět do své rodné vesnice a našel dům, ve kterém on a matka žili, v rozvalinách. V troskách ležely kosti mezitím zemřelé matky. Celé to byla dost smutná podívaná. Šel dovnitř, sedl si a dělal silná přání. Potom sebral matčiny kosti a udělal z k z nich několik caca a malou stúpu ku prospěchu své matky. Tato stúpa, ve které byla i Milaräpova mála, dnes již neexistuje, padla za oběť času.

“Strávil jsem nějaký čas v kraji, kde Milaräpa později meditoval v jeskyních a všechny jsem je navštívil. V některých jsem zůstal jen pár dní, v jiných déle. Někdy nesou jména, která s souvisejí s praxemi, které tam Milaräpa cvičil, a ta jména proto mají velký význam. Jméno jedné jeskyně, ve které Milaräpa pobýval na začátku své praxe, se pojí s kopřivami, které tehdy stále jedl. Znáte to z obrázků a sošek: vždy je představován lehce nazelenalý, protože jedl jen kopřivy, které tam rostly. Jeskyně se jmenuje ‚Kopřivová jeskyně‘ nebo tak nějak. Jméno jedné další jeskyně se vztahuje k tomu, že dostat se tam je možné jen s s obtížemi a jen pěšky.”

Potom existují tři jeskyně, jejichž jména se pojí se třemi energetickými kanály v našem těle. Milaräpa velmi praktikoval tummo, “Vnitřní teplo” a intenzivně pracoval s energiemi v tělesných kanálech. V těchto jeskyních se mu díky praxi podařilo zcela svést energie do jediného kanálu; nejprve do pravého a levého a potom do centrálního; a tak tyto tři jeskyně nesou jejich jména. Poté, co Milaräpa praktikoval v jeskyni pojmenované po centrálním kanálu, dosáhl plného poznání mahámudry. Mohl se rychle dostat na jakékoliv místo v Himálajích a již nebyl svým tělem žádným způsobem omezován; mohl letět, kamkoliv chtěl.

Praktikoval také v mnoha dalších jeskyních Himálají. Jedna z nich leží nedaleko místa, odkud pochází lama Kalzang. Ve vícero těchto jeskyních je možné vidět otisky Milaräpových rukou a nohou. Jsou tak zřetelné, jako když by se ruka obtiskla do hlíny nebo do něčeho měkkého. Jsou vidět ve skále, jako by byla měkká.

Milaräpa je příkladem někoho, kdo byl schopen prostřednictvím svého úsilí, píle a důvěry, a také díky spojení se svým učitelem, dosáhnout plného poznání mahámudry. Je to velmi výjimečné a je to pro nás příklad. I když nejsme schopní praktikovat přesně jako on, přesto můžeme následovat jeho příkladu. Spojení s Milaräpou je velmi silným požehnáním na naší cestě. On sám řekl, že kdokoliv o něm jenom uslyší, dostane požehnání a bude ochráněn před zrozením v nižších oblastech života. Mít spojení s Milaräpou je tedy příslibem štěstí a něčím velmi zvláštním.”

 

Lobpön Cečhu rinpočhe