Mikulov

V lesích kolem zámku Mikulov se můžeme setkat se strašidlem tuze zvláštním, ne - li dokonce podivuhodným. Je to strašidlo opravdu zvláštní, jak sami zanedlouho uvidíte...

Před mnoha a mnoha lety žil na zámku pán, který nesmírně miloval projížďky po lese a hony. Proto také k jeho panství patřilo nepřeberné množství lesů. A aby byl v lesích pořádek, potřeboval pán myslivce.

Dlouho pán vybíral ze všech uchazečů a nakonec si vybral muže nemilosrdné povahy i podivného vzhledu. Byl to mužík s velkým nosem, dlouhým vousem a husté obočí skrývalo velké kruté oči. Nosil červený kabátec, vysoké boty, na hlavě klobouk s dlouhým pérem a v ústech měl stále fajfku.

Lidé se o myslivcově krutosti brzy přesvědčili a zakrátko se báli do lesa chodit. V létě jim muž vyhuboval, když trhali maliny, borůvky a sbírali houby, v zimě potom vyhnal každého, kdo by si jen větvičku chtěl odnést domů na topení. Vysokou pokutou hrozil každému, dokud nenechal chrastí v lese.

Jednoho mrazivého rána se vydal do lesa chudý chalupník, aby sebral několik šišek a větví na topení. V chalupě byla zima a malý synek ošklivě stonal. Myslivec jej však zastihl i v tak časnou ranní hodinu. Rozzuřil se a chalupníka jako zloděje okřikl. Chasník se jeho výhružkám bránil se slovy, že to jsou jen staré suché větve.

Když odmítl větve nechat tam, kde je našel, udeřil jej myslivec takovou ranou, že padl k zemi a již nikdy nevstal. Puška prý tenkrát čertovým přičiněním sama vystřelila tak nešťastně, že myslivcovi hlavu ustřelila.

Tak se čert dočkal jedné hříšné lidské duše. Myslivec však od těch dávných dob bloudí po lese, v jedné ruce drží svou hlavu a v druhé pušku, která se mu stala osudnou a zatím marně hledá klid a odpuštění za své nemilosrdné činy.