Mezopotámská společnost
Mezopotámská společnost byla patriarchální, muži se zabývali vyššími hospodářskými úkoly (např. obdělávání půdy pluhem) a ženy pracovaly v domácnosti. Uvnitř občin, k jejichž existenci byla zapotřebí stavba kanálů a vodních děl a jejich udržování, se začaly vytvářet majetkové rozdíly, které v důsledku vedly k vrstevnímu rozdělení společnosti. Stejně tak rozdíly mezi občinami vyúsťovaly v loupežnické výpravy, které dále prohlubovaly tyto rozpory. Výsledkem často bývalo podrobení poražené občiny a její splynutí s občinou vítěze. Tak vznikaly první vládní jednotky.
První představitelé vládní moci byli zároveň hlavami chrámového kněžstva. Jejich mocenský význam spočíval hlavně v obrovském majetku, který nahromadili. Chrámy vlastnily velká území, kromě nich ale existovala i půda občinová a půda udělovaná některým významným rodinám. Chrámový pozemek byl rozdělen na několik částí, z nichž každá plnila jinou funkci. Kvůli správě nemovitostí vznikl rozvětvený správní aparát, v jehož čele byl vrchní správce. Postupem času někteří chrámoví zaměstnanci klesli do předtím nepříliš rozsáhlé třídy otroků.
Majetek, který chrámy nashromáždily, jim zajistil hospodářskou a politickou moc. Kvůli ochraně před sousedními městskými státy začaly okolo sebe stavět hradby a opevnění. Kvůli rostoucímu významu chrámů se jejich představitelé začali (od dob Sargona Akkadského) nazývat tituly jako „král Sumeru i Akkadu“ nebo „král čtyř světových stran“, čímž vyjadřovali snahu rozšířit svou vládu na co největší území. Navíc se nechávali ještě za svého života zbožšťovat.
Chammurapi (zhruba 1800 př. n. l.), nejvýznamnější vládce starobabylonského období, již vládl plně centralizované říši. Byl nejvyšším správcem, zákonodárcem, soudcem a vojenským velitelem. V této tradici pokračovali další babylonští a asyrští panovníci. V novobabylonském období došlo k oddělení panovníka od role velekněze, což posílilo postavení kněžstva.
Někteří z panovníků Mezopotámie byly ženy, které vládly buď tak, že iniciativou překonávaly své manžely panovníky, nebo i samostatně. Mezi ně patří např. Kubaba a Semiramis.
Otroctví bylo základním rysem mezopotámské společnosti. Právně se rozlišovalo mezi otroky v soukromých a veřejných službách, mezi otroky domácími (mezopotámskými) a cizími a mezi otroky narozenými v domě pána a pořízenými odjinud. Třída otroků se rozšiřovala např. o válečné zajatce, kteří byli původně zabíjeni, o dlužníky, kteří nebyli schopni uspokojit své věřitele, a o pachatele trestných činů. Otroci bývali označováni, a to buď zavěšením tabulky, tetováním, oholením vlasů na přední polovině hlavy nebo propíchnutím uší (v Asýrii).
Mezopotámie měla spolu s Egyptem ve starověku nejlepší podmínky pro zemědělství. Bylo tam (a stejně tomu je v dnešním Iráku) kontinentální podnebí s velkými výkyvy teplot (zhruba od +50 °C do −5 °C). V únoru až březnu, kdy začínalo jaro, docházelo k rozvodnění Eufratu a Tigridu. Období sucha začínalo ke konci června a končilo v září.
Pole se nehnojila, protože to obstarávaly záplavy, a k setbě se využíval mimo jiné pluh. Nejúrodnější půda se nacházela v Babylonii. Hlavními obilninami v Mezopotámii byly ječmen, který sloužil k přípravě potravin, pšenice dvouzrnka, která sloužila k přípravě chleba a k výrobě piva, a pšenice jednozrnka. Dále se tam pěstovaly např. sezam, hrách setý a boby.
Zahradnictví patřilo v Mezopotámii k oblíbeným aktivitám, přičemž ovocnářství převažovalo nad zelinářstvím. Nejznámějším objektem z Mezopotámie týkajícím se zahradnictví jsou Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa. Nejčastějším stromem Mezopotámie (v současnosti i Iráku) byla palma datlová, dále se pak pěstovaly např. fíkovníky (hlavně na severu), réva vinná, jabloně, hrušně a mandlovníky. Ze zeleniny to byly např. česnek, cibule, salát nebo kopr.
Z dobytka se nejčastěji choval tur domácí, který se využíval hlavně k orbě, k obsluze zavodňovacích zařízení a pro mléko. Hovězí maso bylo kvůli nákladnosti chovu drahé. Důležitý byl také chov koz a ovcí, z kterých se získávala vlna (ovce), srst (kozy), mléko a maso. Mezi další hospodářská zvířata patřily např. husy, kachny a kuřata; v pozdější asyrské době se začaly chovat i včely.[26] Jako tažná zvířata se nejdříve využívali osli, od dob kassitských panovníků pak koně a kříženci předchozích dvou muly. Jako domácí mazlíčci nebo pomocníci pastýřů byli chování psi; někteří byli využíváni i k lovu. Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. hrál důležitou roli rybolov.
Řemeslníci se zpočátku soustředili na výrobu zemědělských nástrojů, od první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. začalo docházet k rozšiřování výroby i do jiných oblastí (např. oblečení, nádobí, šperky, zbraně). Jedním z nejstarších řemesel bylo hrnčířství. V Mezopotámii byl nedostatek dřeva, kamene a kovů, jako materiál se používaly hlavně hlína, rákos, vlna, kůže a len.