Mezinárodní dohody o změnách klimatu

Vzhledem k tomu, že pro účinný boj s klimatickou změnou je potřeba spolupráce celého světa, probíhá řešení problému na mezinárodní úrovni pod záštitou OSN.

Prvním krokem k redukci emisí skleníkových plynů se stala dohoda z Rio de Janiera v roce 1992, kde se státy OSN dohodly na potřebě zabránit antropogenním změnám klimatu. Konkrétní závazky jednotlivých zemí byly přijaty na konferenci v japonském Kjótu v roce 1997. Průmyslově vyspělé země se zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 % oproti stavu v roce 1990, ovšem toto číslo platí za celek a závazky jednotlivých zemí se lišily podle jejich stavu hospodářství. Jednalo se o do značné míry dobrovolný akt, dohoda je pojmenována jako Kjótský protokol.

Od konference v Kjótu však trvalo dalších 7 let, než protokol ratifikovalo dostatečné množství zemí, aby mohl vstoupit v platnost. Příčinou bylo zejména odmítnutí USA, které měly v roce 1997 největší podíl emisí CO₂. Před krachem projekt zachránila až ratifikace Ruska na podzim 2004, dle spekulací však jen díky tomu, že mu Evropská Unie slíbila politické kompenzace. Kjótský protokol tak vstoupil v platnost v roce 2005 a trvá do roku 2012, funguje bez účasti USA.

Protokol funguje tak, že jednotlivé státy mezi sebou obchodují s takzvanými emisními povolenkami. Každý stát má dle svého závazku přiděleny povolené emise a pokud je nevyčerpá, může je prodat státu, kterému jeho povolenky nestačí. Jde o to, aby zúčastněné země splnily závazek jako celek, nemusí je splnit každý stát.

Kjótský protokol nelze hodnotit jako příliš úspěšný a to z více důvodů. Jednak samotný cíl snížení emisí o 5,2 % nic neřeší, na průběh klimatických změn bude mít sotva měřitelný vliv. Velmi se kritizuje, že kvůli tak malému a tudíž nevýznamného závazku se rozjelo složité obchodování s povolenkami a utrácí se spousta peněz za omezování průmyslových podniků.

Především se ale svět od vzniku Kjóta změnil. Od té doby výrazně vzrostly emise zemí, které tehdy nebyly tak významné a proto se na něj žádné závazky nevztahovaly, zejména Číny. A jelikož se neúčastní ani USA, pokrývá Kjóto jen 27 % dnešních emisí skleníkových plynů a stalo se tak spíše sólovou akcí Evropské Unie se symbolickým významem. Navíc všechny státy ani své závazky neplní a musejí si pomáhat nákupem povolenek od zemí, které na tom jsou lépe. Tou je třeba Česko, ale jen díky tomu, že se závazek vztahuje k roku 1990, po kterém se naše emise snížily přirozeně samy díky úpadku těžkého průmyslu vybudovaného za komunismu. Stačilo nechat zkrachovat těžký průmysl a máme splněno.

Je také obtížné říci, zda EU vlastně plní závazky z Kjóta, když řadu výrobků pro svou spotřebu dováží z jiných zemí a tím nemusí sama produkovat tolik emisí, takže papírově závazky plní, ale tyto ušetřené emise jsou beztak vypuštěny do atmosféry v těch zemích, kde se výroba pro obyvatele EU vyskytuje nyní. Pokud si koupí Evropan čínský výrobek, přispěje tak k emisím v Číně. Jak pak ale může tentýž Evropan na Čínu tlačit, aby byla k životnímu prostředí odpovědnější? Podstatné je, že globální emise oxidu uhličitého stále stoupají, i když už jen mírně.

Nyní se připravuje další mezinárodní dohoda o omezení emisí skleníkových plynů, která by byla daleko rozsáhlejší a tudíž potenciálně účinnější. Jejím cílem je snížení globální emise skleníkových plynů do roku 2050 na polovinu stavu z roku 1990. Tento cíl je velice náročný a samozřejmě i drahý. Proto se uzavření dohody zatím nedaří. Politici silně bojují za zájmy svých zemí a nikdo nechce být tím, kdo zaplatí nejvíce.

Konečná dohoda měla být podle plánu přijata na konferenci v Kodani v prosinci 2009. Jak píšeme v jiné části textu, z důvodu rozporů mezi zájmy bohatých a chudých zemí se konsenzus nepodařilo vyjednat a další pokus proběhne koncem roku 2010 v Mexiku. Zdá se však, že ani tam nebudou státy ve svém snažení úspěšnější.

Mezinárodní dohodě brání i skutečnost, že se v poslední době objevily pochybnosti o správnosti klimatologických dat i prognóz. Dokonce se přišlo i na falšování některých klimatických dat v rámci IPCC, sice jen velice okrajových, ale na poškození důvěry v IPCC to stačilo. Navíc to je pro řadu státníků dobrá záminka, proč dohodu o omezení emisí blokovat.

Teze IPCC, že je třeba zabránit vzestupu globální teploty o více než 2 °C oproti stavu na začátku průmyslové revoluce, je skutečně velmi kontroverzní – jednak vztah mezi emisemi CO₂ do atmosféry a globální teplotou není znám přesně a s dostatečnou jistotu, ale také je otázka, zda splnění závazků nakonec nebude dražší, než jaké by byly škody, kdyby se závazek nesplnil. Tyto oprávněné pochyby rozebíráme v jiné části textu.