Marcela Papoušková

V bezvědomí jsem byla převezena na operační sál gynekologického oddělení. Příčinou kritického stavu byl rozvoj difusního zánětu pobřišnice. Vědomí jsem ztratila několik minut po příjezdu do nemocnice. Na tuto dobu nemám žádné vzpomínky. Náhle jsem ucítila, jak se mne zmocnil prudký vír, který mne nezadržitelně hnal tmavým tunelem, na jehož konci jsem spatřila nepopsatelnou světelnou záři, jež v ničem nepřipomínala běžné světlo. Jasně jsem vnímala její živoucí podmanivou krásu a nevysvětlitelnou milost, jíž mne zaplavovala. Slyšela jsem překrásnou hudbu, jejíž záchvěvy vy mně dosud žijí. Některé pozemské skladby mi ji stále připomínají. Jako prudký žár jsem pociťovala touhu následovat tento zářivý obraz, který již zcela vyplňoval obsah mého vědomí. Tak, v nevýslovný naději, setrvala jsem v přítomnosti obrazu světla, jež mne milostivě zahlcovalo uklidňujícím svitem. Zvolna jsem začala spatřovat svůj dosavadní život. Jako barevný film, až k neuvěření živý, pozorovala jsem své zrození, radostné i smutné okamžiky dospívání a začínající dospělosti. Děj náhle skončil a já jsem s překvapením zjistila, že se doslova vznáším nad operačním stolem a několika lékaři, kteří právě zahajovali operaci na mém těla.

Nic jsem nechápala. Snažila jsem se na sebe upozornit, avšak nezdálo se, že by mou aktivitu někdo zpozoroval. Vše jsem vnímala naprosto jasně a zřetelně, stejně jako v normálním bdělém stavu. Cítila jsem se výborně. Pozorovala jsem. Co vše se kolem mého těla odehrává. Hodiny ukazovaly za 10 minut poledne, lékaři hodnotili situaci v operační ráně a čas od času mezi sebou něco prohodili několik vět, které jsem později jednomu z nich, k jeho velikému údivu, zopakovala. Z jejich hovoru jsem vyrozuměla, že budu zachráněna, což mně velmi překvapilo, neboť jsem rozhodně necítila potřebu být zachraňována, poslední vzpomínkou z operačního sálu, kterou jsem schopna si vybavit, je odchod jednoho z asistujících lékařů na oběd. Stejně náhle jako na počátku ucítila jsem mocnou sílu, jež mne vehnala do tmavého rotujícího víru, v němž se znovu rozplynulo mé vědomí. Podle výpovědi lékařů jsem po operaci musela být připoutána k lůžku, neboť jsem úporně přepadávala na levou stranu, teda ve směru rotace víru, kterým jsem se předtím pohybovala. Svůj zážitek jsem, až na několik zmíněných vět, nikomu nesdělila. Od lékařů jsem se dozvěděla, že jsem prodělala klinickou smrt.

Teprve za několik let se mi do ruky dostal opis knihy dr. Moodyho "Život po životě" . s údivem jsem se shledala, že se můj zážitek naprosto shoduje s desítkami výpovědí naprosto cizích lidí, s níž jsem se nikdy nepoznala. Zážitek z klinické smrti změnil můj život a mne samotnou postavil na místo, kde jsem již dávno mohla stát, kdybych se vážněji zabývala otázkami, jež mi dříve připadaly jako nepodstatné. Všechno to, na čem jsem v minulosti stavěla, zhroutilo se jako prohnilá konstrukce pod osvěžujícím náporem nové zkušenosti, která mi připomněla povinnost usilovat o duchovní vývoj a která se tak stala nadějí a novým smyslem mého bytí. Těm, kdo stále ještě pochybují, mohu říci jediné. Promeškávají svůj život v iluzi, že jich se to netýká, jsou snad smířeni s tím, že i oni budou jednoho dne vydání smrti, avšak o tom, co pro mě skutečně smrt znamená, mají jen zvrácenou představu. Pokud nezačnou usilovat o pochopení jejího významu, nezbývá jim než počkat. Mohou mít jistotu, že nebudou žádnou výjimkou. Tak, kam měli vstoupit vyzbrojeni přesvědčením o posmrtném životě, budou uboze tápat, neboť se svou připoutaností k pozemskému sami učinili slepými. "