Malou dobu ledovou mohly způsobit mohutné sopečné erupce

Nedávno zveřejněný výzkum mezinárodního týmu vědců nabízí odpověď na otázku, čím bylo způsobeno chladné období, pro které se vžil název Malá doba ledová. Ochlazení, které se poprvé projevilo na sklonku 13. století a zesílilo v polovině 15. století, předcházela vysoká sopečná aktivita. Po sérii čtyř mohutných sopečných erupcí v tropickém podnebném pásmu bylo do atmosféry vypuzeno velké množství sopečného materiálu a aerosol zabránil průchodu slunečních paprsků na zemský povrch. I když tento efekt trval jen několik let, byl to dostatečný čas na to, aby se významně zvětšila rozloha mořského ledu a zeslábly proudy v Atlantském oceánu. Zpětnovazební mechanismy ovlivňovaly podnebí na severní polokouli po několik staletí. Tvrdí to autoři studie, o které informoval časopis Geophysical Research Letters.

Abraham Hondius (1625?-1695) - Zamrzlá Temže (1677) "Je to poprvé, kdy někdo jasně určil přesný začátek chladného období zvaného Malá doba ledová," prohlásil hlavní autor studie Gifford Miller z University of Colorado a odkázal na závěry studie.

Do klimatického systému několikrát v poměrně krátkém časovém rozpětí zasáhly situace s ochlazujícími účinky, v tomto případě to byly sopečné erupce, které měly kumulativní ochlazující efekt a odstartovaly sled zpětných vazeb s dlouhodobým dopadem na podnebí.

Slova svého kolegy potvrdila i Bette Otto-Bliesnerová z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry (NCAR): "Naše simulace ukázaly, že sopečné erupce měly zřejmě závažný ochlazující účinek. Erupce mohly spustit řetězovou reakci ovlivňující mořský led a oceánské proudy do takové míry, že to vedlo k poklesu teplot na několik staletí."

Ochlazení bylo patrné zejména na severní polokouli. Horské ledovce postupující údolími zničily v Evropě řadu vesnic . Na dobových obrazech jsou vidět lidé bruslící na zamrzlých evropských řekách, například na Temži v Londýně.

"Mezi vědci dosud převládá názor, který časově vymezuje Malou dobu ledovou od expanze velkých údolních ledovců v Alpách a Norsku," řekl Gifford Miller. "Ale čas, kdy evropské ledovce postoupily tak daleko, že zničily vesnice, nastal až dlouho po začátku chladného období."

Vědci se opírají o radikarbonové datování zhruba 150 vzorků rostlinného materiálu nalezeného pod okrajem ustupujícího ledovce na Baffinově ostrově v Arktidě. Analýza prokázala náhlou změnu klimatických podmínek vedoucích ke zmrznutí vegetace někdy mezi lety 1275 a 1300. K dalšímu prudkému zhoršení podmínek došlo mezi lety 1430 a 1455.

K podobným poznatkům vedl rozbor sedimentů z jezera pod ledovcem Langjökull na Islandu. I v tomto případě analýza ukázala rychlé ochlazení, k němuž došlo na konci 13. století a znovu pak v 15. století.

"Svědčí to o tom, že ukazatel, který jsme získali z Baffinova ostrova, nebyl lokální, týkal se celého Severního Atlantiku," pokračoval Miller. "Dává nám to mnohem větší jistotu, že k rozhodné klimatické odchylce na severní polokouli došlo na konci 13. století."

Vědecký tým pracoval s klimatickým modelem CCSM (Community Climate System Model), který je považován za jeden z nejlepších současných modelů všeobecné cirkulace. Cílem bylo zjistit dopady ochlazení po erupcích sopek na rozlohu a objem mořského ledu v Arktidě. Simulovány byly různé podmínky týkající se mořského ledu mezi lety 1150 a 1700. Ze simulací vyplývá, že několik velkých erupcí mohlo být dostatečným impulsem k expanzi mořského ledu, narušení mořských proudů a natartování zpětnovazebních mechanismů podporujících ochlazování klimatu na severní polokouli. Tento proces pokračoval i dlouho po té, co se aerosoly po sopečných erupcích v atmosféře rozpustily.

Vědci v klimatických modelech nebrali v potaz případné ovlivnění podnebí v důsledku nízké sluneční aktivity. Dosud se uvažovalo o souvislosti Malé doby ledové se Spörerovým (1460-1550) a Maunderovým minimem (1645-1715). Autoři studie však tento faktor nepovažují pro objasnění klimaticky chladného období za nutný.