Magie u Slovanů

Magie byla u Slovanů významnou součástí duchovních představ a její praktikanti, jako čarodějové a vědmy, byly tvůrci a nositelé náboženské ideologie, především v oblastech kde nevzniknul organizovaný kult s kněžstvem.(Váňa, s. 191) I kněží a obyčejní lidé se však k magickým praktikám uchylovali a mnoho z těchto technik a představ se uchovalo i po christianizaci. Čarodějové a čarodějky často vystupují v ruských bylinách jako je Dobryňa a Marinka nebo o Volchu Všeslajeviči, ale i různých slovanských pověstech a pohádkách.

Praktikanti

Všeslovanským výrazem pro uživatele magie je čaroděj, který souvisí s rytím čar a obrazců doprovázejícím magické úkony. Další výrazy jsou od slova „vědět“ jako vědma, vědun nebo věd, a od vražiti tedy „věštit, čarovat“ jako vraž nebo vrač. Znachar, ženská varianta znacharka, vychází ze slova „znát“. Další označení vychází z praslovanského vъlsnǫti „blábolit“ jako východoslovanské volchvъ, české vlchvec a jihoslovanské vlhvica . S tímto označením může souviset jméno boha Velese nebo vil. Příbuzné je severské vala „vědma“ a ugrofinské velho „čaroděj“. České kouzelník, dříve kúzedlník, vychází z německého Gaukler. Slova jako čaroděj nebo čarovnik někdy označovala uživatele škodlivé magie, zatímco mudrc, znachor nebo vrač magie prospěšné. V latinsky psaných pramenech jsou nejčastěji užívány výrazy magi, sortilegi, augures, incantatores, phitones a jejich ženské paralely.

Praxe

Magická praxe byla u Slovanů velmi různorodá, jak naznačuje množství pojmů označující její praktikanty. Zahrnovala především věštění, ochranu před zlem nebo naopak jeho vyvolání, léčení bylinami či zaříkáváním, výrobu jedů, prostředků proti početí, amuletů a talismanů, kouzel lásky, přivolávání deště, zajištění úrody a plodnosti i pomoc při rodinných a kolektivních obřadech. Ač čarodějové nebyly organizováni a především ženy vystupovali v tomto povolání spíše skrytě, měly v důsledku svázání magie s každodenním životem ve společnosti velký vliv. Podle analogií je však možné soudit že určitá volná forma bratrstva střežícího své znalosti a zajišťující iniciace mohla existovat. Někdy je původ umění slovanských čarodějů odvozován od ugrofinských a turkických šamanů, ale existence magických specialistů je natolik všeobecně rozšířena že je tato teorie nepravděpodobná.

U christianizovaných Slovanů je doloženo upadání do extáze, které souvisí s magií. K jejímu dosažení se používalo různých prostředků jako tanec, zpěv, vykuřování, půst, askeze a různé drogy jako konopí, konvalinka nebo květy akácie. Jediným historických dokladem o tomto fenoménu je zmínka Herborda, životopisce Otty Bamberského, který ve 12. století uvedl že kněží Pomořanců při zaklínání upadají do křečí a šílenství.(Váňa, s. 193) Typickým příkladem extatiků jsou dosud působící bulharští nestinari, kteří v květnu či červnu provádějí rituály, které původně zajišťovali úrodu a zdraví. V rytmickém tanci kolem ohňů upadají do extáze a poté tančí bosí po ohništi a věští. Rusalii a kalušari známí v Bulharsku a Makedonii léčily tím že okolo pacienty tančily v extázi, nejčastěji o letnicích, a na konci rozbíjeli nádobu s vodou, symbolizující démona nemoci. Připomínají obřady korybantů, kněží frýžské bohyně Kybelé.(Váňa, s. 193). V severovýchodním Srbsku byly známy kraljice, ženy které na počátku letnic kráčeli v průvodu, polévali se pelyňkovou šťávou, vykuřovali a tančily až se dostali do extáze, v které se jich údajně zmocňovali rusalky. Archaickými slovanskými představami byla ovlivněna i ruská sekta chlystů, kteří také v tanci upadali do extáze.

Historie

Čarodějové měly velký společenský vliv i po přijetí křesťanství. Písemné prameny uvádí jejich podněcování ke vzpourám, především v období neúrody, například v roce 1024 v Suzdalu.(Váňa, s. 194). V Novgorodu získal čaroděj na svou stranu proti biskupovi většinu obyvatel, postavil se mu pouze kníže Gleb, který čarodějovi rozťal hlavu sekyrou. Čarodějnice byly někdy pronásledovány a obviňovány z vyvolání neštěstí. Podle Pověsti dávných let za neúrody roku 1070 se objevily v Rostovu dva mágové a obviňovali z ní ženy ze zámožných rodin a poté cestovali po Volze a Šeksně až Bílému jezeru a všude naráželi na údajné čarodějnice.

Mimo východoslovanské prostředí existuje zpráv o čarodějích méně, ale přesto existují. Například papež Mikuláš I. zakazoval Bulharům, když se chystali přijmout křesťanství z Říma, provádět věštby a zaklínání. Ještě v 10. století svědčí o působení čarodějů legenda o svatém Naumovi a Kozmovi presbyterovi.

V Kosmově kronice se píše o třech sestrách nadaných magickým uměním, Kazi, znalé léčení bylinami, Tetce znalé magických a kultovních rituálů, a konečně kněžně Libuši, věštkyni. V příběhu o Lucké válce vystupuje na straně Lučanů hadačka, která svému nevlastnímu synovi oznamuje že čarodějnice Čechů kouzly nabily převahy nad hadačkami Lučanů a poradí mu kouzlo, které mu pomůže bitvu přežít. V Kristiánově legendě vystupuje místo Libuše bezejmenná panna hadačka. A zákazech provádění umění čarodějů a jejich vyhánění ze země mluví i zákazy Břetislava II. z roku 1092 a Homiliář opatovický z poloviny z 12. století. V Polsku se již kníže Měšek v 10. století pokoušel o vymýcení čarodějů a čarodějek, přesto o nich mluví církevní prameny po celý středověk. Ještě v roce 1209 sebou polské vojsko mělo na tažení hadačku, která předpovídala zdárný výsledek boje.[5] Ve 12. století zmínil existenci čarodějů a hadaček u Pomořanů Ebbo, životopisec Otty Bamberského.