Maďarské povstání

 

Maďarské povstání, nebo také maďarská revoluce, bylo celonárodním povstáním proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarské lidové republiky od 23. října do 10. listopadu 1956.

Po východoněmeckém povstání z roku 1953 a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jedná o v pořadí třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem nebo přímo s okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.

Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. Od druhé hodiny ranní následujícího dne vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty. 25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace za odstoupení Ernő Gerőa. Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali střílet do bezbranného davu. Imre Nagy později představil novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. O den později 28. října uznal povstání za národně demokratické hnutí. 30. října se sovětské jednotky začaly stahovat z hlavního města, zároveň se však sovětské velení tajně připravovalo na další ozbrojený útok. 31. října vedení Sovětského svazu rozhodlo o potlačení revoluce vojenskou cestou. Když byl Imre Nagy informován o aktivizaci sovětských jednotek, naléhal na OSN a 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Za rozbřesku 4. listopadu začala ofenzíva proti hlavnímu městu. Zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden. János Kádár přijel 7. listopadu, v čele své promoskevské vlády, na sovětských tancích do Budapešti. Houževnaté boje Maďarů trvaly až do 10. či 11. listopadu.

Po tři desetiletí bylo o tomto období v MLR zakázáno mluvit. Až koncem 80. let došlo ke změně. A v den výročí počátku protikomunistického Maďarského povstání 23. října 1989 byl předseda parlamentu Mátyás Szűrös zvolen prozatímním prezidentem a v pravé poledne z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil svobodnou Maďarskou republiku (Třetí Maďarská republika), čímž skončil komunistický režim v Maďarsku.
 

Nejdůležitějším a nejznámějším symbolem povstání se stala maďarská vlajka s vystřiženým státním znakem. MLR totiž od roku 1949 používala jako oficiální symbol takzvaný Rákosiho znak (Rákosi-címer), který odporoval heraldickým pravidlům a nevycházel z jakýchkoliv maďarských národních tradic, jako předešlé znaky. Navíc obsahoval rudou hvězdu a zkřížený zlatý klas a kladivo, tedy komunistické symboly.

Rákosiho znak, nenáviděný asi jako Mátyás Rákosi (po němž se znak jmenuje), byl právě proto vystřiháván ze státních vlajek a strháván, stejně jako rudé hvězdy, ze všech budov. Jeho nástupcem se stal tradiční maďarský symbol - Kossuthův znak (Kossuth-címer), který se v novodobém Maďarsku používal v obdobích demokracie v letech 1918 až 1919 a 1946 až 1949, kdy byl nahrazen právě Rákosiho znakem.
 

Předehra a mezinárodní souvislosti

Zákulisní šarvátky mezi moskevskými a reformními držiteli komunistické moci trvaly i po potlačení reformních snah Nagyho vlády – od tzv. tání v Moskvě po Stalinově smrti v roce 1953 do nucené Nagyho rezignace v dubnu 1955.

Imre Nagy reprezentoval první, i když vůči Moskvě ještě ohleduplný, pokus o větší samostatnost v nové vládě z roku 1953. Ale v roce 1955 veřejně mluvil o „možnosti Maďarska přijmout status neutrality podle rakouského vzoru“, než byla jeho vláda svržena promoskevskou Mátyáse Rákosiho.

Po Chruščovově „tajném“ proslovu „O kultu osobnosti a jeho následcích“ v únoru 1956, byl ale 18. července promoskevský Rákosi zbaven předsednictví Maďarské strany pracujících (MDP) a nahrazen Ernő Gerőnem.

Také ukončení poválečné okupace Rakouska, a tím i obav ze zřízení dalšího sovětského satelitu na jeho území, a prohlášení rakouské samostatnosti v roce 1955 podpořilo snahy Maďarska o samostatnost a neutralitu.

Rákosiho rezignace přispěla k otevřenější veřejné diskuzi, aktivitě studentů, spisovatelů a žurnalistů. Ve veřejných „Petöfiho“ fórech s tisíci zúčastněnými se otevřeně diskutovalo o svobodném Maďarsku. Jedním ze symbolů byla i veřejná ceremonie 6. října 1956, přeložení ostatků László Rajka, popraveného Rákosiho režimem. V říjnu byl také rehabilitován Imre Nagy navrácením členství v MDP.

Zprvu násilně potlačené povstání dělníků v Poznani v červnu 1956 ale nakonec, po diskuzích polských držitelů moci, vedlo ke změnám komunistického vedení a k uvolnění útlaku v Polsku. Tak byl v říjnu jmenován krátce předtím rehabilitovaný Władysław Gomułka předsedou Polská sjednocené dělnické strany, a pověřen jednáním s Moskvou o snížení počtu sovětských vojsk a uvolnění hospodářských odvodů. Po intenzivních jednáních nakonec Moskva Gomułkovým reformním požadavkům 19. října ustoupila. Zprávy o těchto ústupcích a úspěších Poláků posílily naděje Maďarů na obdobné změny.

22. října studenti univerzity v Szegedu obnovili Svaz maďarských univerzitních a vysokoškolských studentů (MEFESZ), zakázaný v Rákosiho éře. Následovali studenti v Pécsi, Miskolci a Soproni. Krátce na to vydali studenti budapešťské polytechniky tzv. Šestnáct bodů.

 

Začátek povstání - 23. říjen

Dne 23. října se v Budapešti konala asi 200 tisícová demonstrace na podporu změn, ke kterým dochází v Polsku. Dav se nejprve shromáždil u sochy maďarského revolučního básníka Sándora Petőfiho, kde bylo přečteno Šestnáct požadavků maďarských studentů, které byly sepsány členy MEFESZ, a poté byly zpívány národní písně, například Nemzeti dal, která 15. března 1848 odstartovala Maďarskou revoluci a boj za svobodu v letech 1848-1849. Krátce na to se dav vydal k pomníku generála Józefa Bema hrdiny nejen polských povstání, ale též Maďarské revoluce 1848-49, (tedy osoby, která symbolizuje protirusky orientovanou polsko-maďarskou spolupráci). Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Lidé se dožadovali okamžitého odchodu sovětských vojsk, svobodných voleb, zrušení cenzury a vytvoření nové vlády a za vykřikování hesel: "Maďaři, pojďte s námi – Rusové, táhněte domů" a "Rákosi do Dunaje - Nagy do vlády" se přesunuli před budovu parlamentu. Zde došlo nejprve ke zhasnutí rudé hvězdy na střeše Országházu a poté k projevu Imre Nagye. Avšak obecný projev bývalého premiéra příliš neuklidnil atmosféru. Lidé proto začali zpívat Himnusz. (Od roku 1949 se totiž státní hymna hrála pouze v instrumentální verzi, jelikož její text se obrací k Bohu a to bylo pro komunistické vedení MLR samozřejmě nepřípustné).

Mezitím na Hősök tere došlo ke svržení 25 metrové sochy Stalina. Bylo zde možno vidět i milicionáře a funkcionáře MDP a muže pohraniční stráže. Asi stotisícový dav se sjednotil a křičel jako jedním hlasem: Svrhnout pomník! Rusáci domů, Rusáci domů! Demonstranti hodili silné ocelové lano na krk dvaceti pěti metrové sochy Stalina, jiní přijížděli s náklaďáky naloženými kyslíkovými bombami a hořáky na řezání kovu a věnovali se bronzovým botám. O hodinu později socha spadla z pilíře na Náměstí hrdinů. Díky opatrnosti lidí se vše obešlo bez obětí, nikdo nebyl jakkoliv zraněn.

Zhruba ve stejnou chvíli se část studentů pokoušela dostat do budovy rozhlasu a nechat odvysílat své požadavky, takzvaných 16. bodů. Byli však zajati příslušníky ÁVH. Večer v rádiu promluvil tajemník Maďarské strany pracujících - Ernő Gerő, který označil demonstranty za nepřátele národa a fašisty. Krátce nato došlo k prvním výstřelům. Členové ÁVH začali střílet na demonstranty dožadující se propuštění studentů před budovou rozhlasu. Někteří demonstranti se zmocnili zbraní a došlo k první přestřelce. Na zem padly první oběti boje za svobodu. Když poté v sanitkách přijely z ústředí ÁVH další posily, rozběsněný dav jim zbraně sebral. O několik hodin později už bojovníci dostávali zbraně nejen od sympatizujících policistů a vojáků, ale i z jiných arzenálů.

Zpráva o tom se rychle rozšířila a veřejné protesty se přenesly z Budapešti na celé Maďarsko.

V noci Ernő Gerő (předseda MDP) požádal Sovětský svaz o vojenský zásah. Zhruba ve stejnou chvíli byl Imre Nagy kooptován do politbyra a jmenován ministerským předsedou. Nějakou dobu ale trvalo, než se vedení strany vzpamatovalo z nastalého zmatku, a proto se designovaný ministerský předseda ujal funkce až ráno následujícího dne 24. října .

 

První sovětská invaze - 24. říjen

Na rozkaz sovětského ministra obrany vstoupila 24. října od druhé hodiny ranní sovětská vojska do ulic Budapešti. Dlouhé řady tanků T-34 se zaklapnutými věžičkami projížděly městem a střílely do všeho, co bylo osvětlené. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty, které podporovala tajná policie ÁVH. Maďaři se proti po zuby vyzbrojeným vojákům odhodlaně bránili vším možným. Nejúčinnější zbraní proti sovětským tankům se staly Molotovy koktejly.[6] Mnoho povstalců také získalo zbraně z kasáren a policejních stanic, kde jim je i častokrát vojáci či policisté (podřízení komunistickému vedení) sami vydali. Imre Nagy, již jako předseda vlády, vyhlásil stanné právo a zákaz vycházení. Ale odmítl nasadit ÁVH proti narušitelům tohoto rozkazu, jak požadoval nově dosazený vojenský výbor. Sovětský vpád byl dočasně úspěšný. Odpor však pokračoval a další den se situace začala měnit.

 

Masakr před parlamentem - 25. říjen

Dne 25. října došlo před budovou parlamentu k obrovské demonstraci. Několika tisícový dav se pokojně dožadoval demise předsedy MDP - Ernő Gerőa. Avšak příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali do pokojně demonstrujícího a hlavně bezbranného davu bezohledně střílet. Zmatené posádky sovětských tanků se ke střelbě rovněž připojily. Zahynulo více než 200 lidí, včetně žen a dětí, zraněno bylo více jak 300 lidí. Jednalo se o provokaci tajné policie, která byla příčinou pozdějšího krveprolití. Masakr zvedl novou vlnu emocí, zejména když z některých župních měst dorazily informace o podobných událostech.[4] Téměř nikoho už v té chvíli nezajímala zpráva o odvolání Gerőa a jeho nahrazení Jánosem Kádárem. Začal totiž obrovský hon na členy ÁVH a jejich následné lynčování a mučení. ÁVH byla tak nenáviděná, že každý její příslušník, který byl povstalci chycen, byl následně zabit, často pověšením na lampy veřejného osvětlení a do úst jim byly nacpány bankovky, jelikož tito tajní policisté vydělávali mnohem více peněz než všichni ostatní.

 

Poslední říjnové dny

I přes odstoupení Ernő Gerőa boje nadále pokračovaly a povstání se rozšiřovalo i do jiných měst. Jednotky maďarské lidové armády přecházely na stranu povstalců a komunistický režim se začal hroutit. Stranické organizace a jí podřízená místní správa se začala rozpadat, a jejich pravomoci přebíraly nově vznikající revoluční výbory a rady. Imre Nagy se musel rozhodnout, zda potlačit povstání sovětskými tanky, nebo se přidat na stranu revoluce a vytvořit nezávislé Maďarsko. Příští den 27. října se rozhodl pro druhou alternativu. Představil svou novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. O den později 28. října prohlásil premiér Nagy povstání za národně demokratické hnutí. Dále uznal nově vzniklé revoluční orgány a slíbil amnestii, rozpuštění ÁVH a reformu zemědělství.

Dne 30. října se sovětské jednotky začaly stahovat z hlavního města, zároveň se však sovětské velení tajně připravovalo na další ozbrojený útok. Z povstaleckých skupin se začala formovat Národní garda. Imre Nagy nadále jednal se Sověty, mimo jiné o vytvoření politického pluralistického systému. K tomu přispěla i transformace staré MDP na novou stranu MSZMP - Magyar Szocialista Munkáspárt (Maďarská socialistická dělnická strana), ale mimo to svou činnost obnovily i staré koaliční strany z období Druhé Maďarské republiky. Týden od začátku revoluce se začala situace pomalu zklidňovat.

Mezitím se v mnoha polských městech objevují letáky s výzvami solidarity s Maďary a jsou organizovány manifestace na jejich podporu. Po celém Polsku se také konají sbírky peněz, léků a také akce dárcovství krve pro revoluční Maďarsko.

 

Mezinárodní situace

Revoluční a politický vývoj v Maďarsku se samozřejmě nelíbil představitelům Sovětského svazu, kteří tajně připravovali vojenský zásah. Potřebovali však ujištění západních mocností, že se nebudou do situace v Maďarsku vměšovat. Mezinárodní situace však byla na straně Sovětů. Právě probíhala Suezská krize, kdy došlo ke společné intervenci vojsk Spojeného království, Francie a Izraele do Egypta, který podporoval Sovětský svaz. Rusové byli ochotni setrvat v pasivitě na Blízkém východě, když se jim dostane ujištění, že Západní státy nezasáhnou do vývoje v Maďarsku. Taková dohoda byla uzavřena 30. října. USA ani nevyužily možnost spojit obě události v jedno hlasování na půdě OSN. Jediné, co bylo nakonec podniknuto, bylo hlasování Valného shromáždění OSN, které odsouhlasilo požadavek na stažení sovětských vojsk. To však bylo již jen prázdným gestem. I ukvapený příslib pomoci šířený západními rozhlasovými stanicemi zůstal jen příslibem. Maďarsko zůstalo samo.

 

Na zasedání sovětských vůdců dne 31. října došlo k zásadnímu rozhodnutí. Kdy bylo rozhodnuto o potlačení revoluce (podle Sovětů „kontrarevoluce“) za pomocí armády. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv (vrchní velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy) dostal volnou ruku k vypracování plánu pro operaci Vichr, někdy také nazývána operace Smršť, která byla definitivně schválena 2. listopadu.

 

Vyhlášení neutrality - 1. listopad

Když byl Imre Nagy informován o aktivizaci sovětských jednotek, naléhal na OSN, aby se začala zabývat "maďarskou otázkou". Dne 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska (podle rakouského vzoru) a vystoupení z Varšavské smlouvy.

Krátce nato se předseda strany János Kádár, jak později vyšlo najevo, poté co uvítal vyhlášení neutrality Maďarska, opustil vládní ústředí a odebral se na velvyslanectví Sovětského svazu, odkud byl rychle převezen do Moskvy. Sovětskými vůdci byl vybrán, aby jim pomáhal udržovat MLR v kurzu, který by byl pro SSSR přijatelný.

Následně došlo k předstíranému vyjednávání sovětského velení v Budapešti, jež skončilo zatčením Nagyova nového ministra obrany, generála Pála Malétera, který byl v roce 1958 spolu s Imre Nagyem popraven.

 

Druhá sovětská invaze - 4. listopad

Za rozbřesku 4. listopadu začala ofenzíva proti hlavnímu městu. Maďarská armáda sice odpor nekladla, ale zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden.

Hned ráno se ozvala dvě rozhlasová vysíláni. První bylo Nagyovo volání o pomoc jménem zákonné a demokratické vlády. Poté se Imre Nagy a vedoucí představitelé někdejší stranické opozice odebrali na jugoslávské velvyslanectví. Druhé vysílání bylo ze sověty obsazené vysílací stanice v Szolnoku, odkud kolaborant János Kádár vyzýval jménem nově utvořené revoluční dělnicko-rolnické vlády k boji proti kontrarevoluci po boku sovětské armády.

I přesto Maďaři po celé zemi rozpoutali prudké boje. Síly obou stran byly značně nevyrovnané, zatímco Sověti měli skvělou výzbroj a podporu letectva, Maďaři hrdě bojovali všemi prostředky, které mohli sehnat, bez jakékoliv podpory. V hlavním městem padlo kolem 2 500 osob a po celé zemi ještě 3 000 dalších.[4] Dále bylo více jak 16 tisíc lidí zraněno. Jako odvetu za zápalné láhve sovětské pancéřové jednotky rovnaly se zemí domy, ze kterých docházelo k útokům. Rusové pustošili celé čtvrti, o kterých se domnívali, že se tam skrývají povstalci. Tímto způsobem byly zničeny stovky domů, především v dělnických čtvrtích - kolébce povstání. A pro dobytí Budapešti musela sovětská vojska dokonce nasadit i tehdy nejmodernější proudové stíhačky MiG-15.

János Kádár přijel 7. listopadu, v čele své promoskevské revoluční dělnicko-rolnické vlády, na sovětských tancích do Budapešti.

Houževnaté boje Maďarů trvaly až do 10. či 11. listopadu, místy až do 15. listopadu. Krátce na to začaly vlny zatýkání.

 

Porevoluční události

János Kádár byl zpočátku nejnenáviděnějším mužem v Maďarsku a nová vláda byla naprosto izolována v nepřátelské zemi dobyté cizí armádou. I přesto, že Kádár neměl nejprve představy o porevolučním uspořádání Maďarska, nechal tvrdě potlačit poslední zbytky svobody.

Dne 22. listopadu byl za pomocí lsti Imre Nagy, který pobýval na jugoslávském velvyslanectví, vylákán ven a okamžitě zatčen sovětskými policejními orgány vedenými osobně Ivanem A. Serovem, tehdejším šéfem KGB, a ihned přepraven do Rumunské lidové republiky, odkud byl následně vrácen zpět do MLR.

Dále byly zrušeny veškeré revoluční výbory a policejní salvy zabily sto demonstrantů v Salgótarjánu, Miskolci a Egeru. A 3. prosince sice došlo k oficiálnímu rozpuštění tajné policie ÁVH, ale její členové mohli vstupovat do jiných ozbrojených složek.

Dne 6. prosince 1956 v rámci letních olympijských her v Melbourne se konal zápas vodního póla Maďarska proti SSSR známý pod přezdívkou Melbournská krvavá lázeň. Maďaři zvítězili za stavu 4:0 a nakonec se stali olympijskými vítězi.

 

Počet obětí

Celkový počet obětí povstání nelze přesně vyčíslit. Přinejmenším se jedná o tisíce až desetitisíce. Podle některých historiků se jedná až o statisíce, s tím, že nová maďarská komunistická vláda nechala většinu důkazů zničit, aby se toto povstání, podle jejich názoru kontrarevoluce, nedalo považovat za celonárodní hnutí.

S příchodem normalizace navíc došlo k emigraci 200 až 300 tisíců Maďarů na Západ. A další stovky až tisíce byly následně mučeny a popraveny.