Lukov

Vypráví se, že když dnešní zříceniny bývaly pevným hradem, odehrál se tu krutý příběh a na jeho památku se kolem zřícenin zjevují tajemní duchové.

Před mnoha a mnoha věky, za těch prastarých časů, žil na hradě hrabě s hraběnkou. Dlouho ti dva čekali, než se jim narodilo vytoužené děťátko. Mysleli si, že teď už bude jejich život jen šťastný. Však nestalo se tak...

Hrabě jednoho dne odjel na lov a hraběnka zůstala se synkem na hradě sama. Dítko si vesele hrálo a tu se zadívalo před sebe na malovanou truhlu. Hradní paní si toho všimla a když synáček tak pěkně prosil, aby se mohl do truhly podívat, svolila a otevřela těžké víko.

Najednou zaslechla klapot koňských podkov a poodešla k oknu, aby se podívala, zda se již hrabě nevrací. V tom okamžiku se stala strašlivá věc. Víko truhlice se zaklaplo právě v okamžiku, když se chlapec nakláněl dovnitř a urazilo mu hlavu.

Paní plna děsu a pocitu viny vyběhla ven z komnaty a plačíc se ukryla v malé komůrce. Strachovala se manželova příchodu. A zanedlouho opravdu hrabě přijel a hledal ženu se synem. Když vstoupil do komnaty, kde si chlapec hrál a spatřil tu hrůzu, zůstal stát jako přikovaný a z očí se mu vyhrnuly hořké slzy.

Když se trochu vzpamatoval, šel hledat svou ženu. Nalezl ji až v podvečer a když mu vypověděla, jak se vše přihodilo, rozohnil se na ni. Pevně ji sevřel a odvlekl k osamělému balvanu, ze kterého ji shodil dolů do propasti...

Od časů této hrozné události se tu za měsíčních nocí zjevuje duch plačící hradní paní, doprovázený pánovým běloušem. A v hodině půlnoční se tu objevuje přízrak hraběcího syna jako bezhlavého rytíře v bílém šatě nebo chlapce se zlatou podkovou na hrudi.