Lucidní snění

Lucidní snění (bdělý, vědomý spánek) je pojmenování pro stav, kdy si spící člověk uvědomí, že sní a to mu dá možnost se ve svém snu vědomě a bez omezení (záleží na jednotlivých dispozicích) pohybovat či ho měnit. Zjednodušeně řečeno jde o „probuzení ve snu“. Užívá se i zkratka „LD“ - z anglického Lucid Dreaming.

Zmínky o lucidních snech nacházíme už u Aristotela, nejstarší dochovaný záznam pochází z roku 415. V 8. století byla v Tibetu buddhisty provozována forma jógy zaměřená na udržení bdělosti během spánku. Tímto fenoménem se také zabývali súfijští mistři. V 19. století se průkopníkem stal markýz d'Hervey de Saint-Denis, který významně zvýšil povědomí o lucidním snění a koncem 20. století Stephen LaBerge vědecky prokázal existenci tohoto jevu a popsal jevy při něm probíhající v mozku, takže došlo k jeho obecnému přijetí ve vědeckých kruzích.

Výzkumu technik a účinků vědomého snění se věnují nezávislé agentury, jako třeba LaBergův The Lucidity Institute. Dále například Jungova psychologie považuje nevědomé (nebo částečně vědomé) snění jako cestu k sebepochopení. V současnosti nejsou známy případy, kdy by vědomé snění způsobilo duševní nebo tělesnou újmu. Přesto by bylo velmi obtížné určit, zda by nějaká forma vědomého snění mohla bránit užitku běžného snění.

Studie Lucid Dreams od Celie Greenové z roku 1968 zahrnuje předchozí literaturu, ale přináší i vlastní poznatky autorky. Celia Greenová analyzovala hlavní rysy vědomých snů, z nichž vyvodila, že to byly zážitky zcela odlišné od běžných snů. Předvídala, že by měly být spojeny s REM spánkem. Celia Greenová také jako první spojila vědomé sny s fenoménem falešného probouzení.

První vědecká podpora[zdroj?] vědomého snění přišla v pozdních 70. letech díky úsilí britského parapsychologa Keitha Hearnea a od dobrovolníka Alana Worsleyho, který využíval signály pohybu očí na polysomnografu jako znamení začátku bdělosti. Filozof Norman Malcolm napsal v roce 1959 text Dreaming, ve kterém vyvracel možnost ověření pravosti záznamu snů tímto způsobem, ale tento pokus ukázal, že během vědomého snění je možné vzpomenout si a provést činy dohodnuté během bdělého života. Podobné pokusy zopakoval Stephen LaBerge na Stanfordově univerzitě ve své disertační práci o několik let později. Zajímavé je, že LaBerge v té době nevěděl o pokusech Hearnea a Worsleya, pravděpodobně kvůli slabé publicitě Hearneovy práce.

Během 80. let se objevilo několik vědeckých důkazů potvrzujících existenci vědomého snění. Snící byli schopni demonstrovat odborníkům, že byli vědomě přítomni během spánku (obvykle použitím signálu pohybu očí). Navíc se podařilo vyvinout techniky na zvýšení pravděpodobnosti zachování tohoto stavu vědomí.

Je zde jedna nevyřešená otázka o neurofyziologické povaze vědomého snění, která je důvodem pro pochybnosti, a to kvůli elektrické aktivitě ve frontálním kortexu, který je obvykle během normálního spánku utlumen. Chování frontálního kortexu nebylo dosud v souvislosti s vědomým sněním důkladně prozkoumáno.