List Giana Francesca Poggia Braccioliniho o Jeronýmovi Pražském (1416)

Dopis humanisty Poggia Braccioliniho, účastníka koncilu v Kostnici, Leonardovi Aretinskému jako svědectví o Jeronýmovi Pražském a jeho vystupování při procesu s ním.

Znám se k tomu, že jsem jakživ neviděl nikoho, jenž by u vedení pře, zvláště hrdelní, více se rovnal řečníkům věků klasických, kterýmžto se tolik obdivujeme. Kupodivu zajisté bylo, jakými slovy, jakou výmluvností, jakými důvody, jakým obličejem a hlasem i jakou srdnatostí nepřátelům svým odpovídal a konečně při svou zavřel, až vpravdě čeho politovati, že tak ušlechtilý a výtečný duch odvrátil se ke mněním kacířským, ač pravé-li jest, co se mu připisuje; nebo mně nenáleží tak veliké pře rozsuzovati, přestávám na úsudku těch, kteří za moudřejší jmíni jsou. Avšak ty nemni, že bych na způsob prokurátora při tu podrobně vykládal; dlouhé by to bylo a práce několika dní; dotknu jen věcí výtečnějších, z nichž ty o učenosti muže toho souditi moci budeš.

Když mnohé věci proti tomu Jeronýmovi vedeny jsou, jimižto z kacířství stíhán byl, a to vše svědky dotvrzováno, konečně líbilo se, aby odpovídal na každý článek žaloby obzvláště. Tedy přiveden jsa do sboru, když mu kázali k těm věcem odpovídati, dlouho tomu odpíral, pravě, že slušné bylo, aby prve sám vedl při svou, nežli by na žaloby nepřátel svých dával odpovědi. Ale když mu to nedovoleno, tedy stoje uprostřed shromáždění: „Jaká je to nespravedlnost!“, dí, „že když já tři sta čtyřiceti dní byl jsem držán v nejkrutším žaláři, ve smradu a nečistotě, v lejnách, v okovách a v nedostatku všech věcí, vy protivníky a utrhače mé vždycky jste slyšeli, a mne nyní ani jediné hodinky slyšeti nechcete! Z toho bezpochyby jde, že když jste jim propůjčovali ucha svého a oni v tak dlouhém času mne k vám osočovali co kacíře, nepřítele víry, protivníka duchovenstva, mně pak nelze brániti se, vy v myslech svých prve odsoudili jste mne co nešlechetníka, nežli jste, jaký jsem, poznati mohli. Avšak i vy lidé jste, a ne bohové, ne věčně žijící, ale smrtelní; klesati, blouditi, mýliti se, oklamáni a svedeni býti můžete jako jiní lidé. Zde praví se býti pohromadě světla světa, zde mužové oboru zemského nejmoudřejší; protož tím více starati se máte, abyste ničeho všetečně, ničeho nerozvážlivě, ničeho nespravedlivě před se nebrali a nečinili. Jáť jsem arci chatrný človíček, o jehožto nyní život běží, aniž pro sebe mluvím, věda, že umříti mám: ale nehodné zdá se mi, aby moudrost tolika mužů měla co ukládati o mně mimo právo, což by ne tak skutkem jako příkladem na budoucí časy ke škodě bylo.“ Tyto a jiné mnohé věci krásně a ozdobně mluvil, ačkoli nejedni hřmotem a reptáním řeč mu přetrhovali.

Konečně na tom zavříno jest, aby na bludy, ježto mu se připisovaly, odpovídal; potom aby volně mluviti mohl, což by chtěl. Čteni tedy jsou z pulpitu kusové žaloby, každý zvláště, a svědectvím dotvrzováni, pak tázán byl, má-li co tomu na odpor. K víře nepodobné jest, jak moudré a chytré dával odpovědi, jak mocnými důvody se hájil; nikdy ničehož nepropověděl, což by na dobrého muže neslušelo; takže smýšlel-li tak u víře skutečně, jak slovy vyznával, žádná hodná příčina netoliko smrti, ale ani nejmenšího provinění na něm nalezena býti nemohla. Všecky žaloby, a což proti němu vedeno bylo, pravil býti nepravé, křivé a od nenávistníků jeho smyšlené. Mezi jinými když naň čteno bylo, že byl utrhač stolice apoštolské, odbojník biskupa římského, protivník kardinálů, vrah prelátů a knězstva, nepřítel náboženství křesťanského, tedy povstav a ruce vzhůru spjav, žalostným hlasem zvolal: „Kam se nyní obrátiti mám, velební otcové? čí pomoci žádat budu? koho za milost prositi? ku komu se uteku? zdali k vám? Avšak ti protivníci moji odvrátili srdce i mysli vaše od zachování mého, tvrdíce, že jsem ouhlavním nepřítelem všech těch, ježto mne souditi mají. Domněliť se arci, by pak i to, co proti mně smyslili, lehké býti se zdálo, avšak že vy nálezem svým utlačíte obecného všech vraha i odbojníka, jakéhož mne oni nepravě a lživě býti praví. Takž tedy uvěříte-li slovům jejich, veta bude po živobytí mém.“ Mnohých žertem odbyl, jiných štiplavě dotekl, mnohé často ve smutné věci ke smíchu přivedl, šprýmuje na jejich žaloby a důtky. Když ho tázali, co by smýšlel o velebné svátosti, vece: „Předtím chléb, při posvěcování a potom pravé tělo Kristovo a ostatek podle obecné víry.“ Tu ozval se kdosi: „Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb.“ „U pekaře, arci!“ tak mu odpověděl. Kohosi z řeholy kazatelské, když tuze naň dotíral, okřikl: „Mlč ty pokrytče!“ Jinému na svědomí své přísahajícímu vece: „Toť jest nejjistější cesta k oklamání.“ Jednoho zas ouhlavního nepřítele svého nikdy nejmenoval jinak nežli psem aneb oslem. Ale že pro množství žalob a důležitost věci ta pře toho dne ku konci dovésti se nemohla, odložena jest do dne třetího.

Když pak toho dne (26. máje) důvodové všech vin na něj čteni a mnohými svědky dojišťováni byli, on vstav dí: „Poněvadž jste tak bedlivě poslouchali nepřátel mých, slušné jest, abyste již mne také mluviti nechajíce dobromyslně slyšeli.“ A když mu to dopuštěno, ačkoli ve hlučném odporu mnohých, tu on od boha počav prosil jest, aby mu shůry dáno bylo té mysli a té výmluvnosti, která by sloužila ku prospěchu a spasení duše jeho. Potom takto mluvil: „Vímť, osvícení mužové, že bylo mnoho výborných lidí, kteří trpěti musili, čehož nikdy ctnostmi svými nezasluhovali, byvše stiženi svědky lživými a odsouzeni nepravými soudy.“ A začav od Sokratesa, vypravoval, kterak nespravedlivě od svých odsouzen byl, aniž že ujíti chtěl, jakkoli dobře moha, jen aby jiným odjal strach dvou věcí, které lidem býti se zdají nejkrutší, žaláře totiž a smrti; potom dotekl Platónova vězení, Anaxagorova utíkaní, Zenónova mučení a jiných množství pohanů nepravého odsouzení; připomenul Rutiliovo vyhnanství a nehodnou smrt Boëthia i jiných, kteréž sám Boëthius vyčítá. Odtud obrátiv se ku příkladům lidu židovského, předně jmenoval Mojžíše, vysvoboditele a zákonodárce národu svého, kterak časté od svých úkory trpěti musel, jako by svůdce byl a hánce lidu; přivedl Josefa, jehožto bratří ze závisti prodali a pán pro podezření cizoložstva do žaláře uvrhl; Isaiáše, Daniele a téměř všecky svaté proroky, kteří jakožto rouhači boží a buřiči křivě osočeni a odsouzeni bývali; též soud nad Susannou a nad jinými, ježto byvše muži nejšlechetnější, nespravedlivými odsudky zahynuli. Potom přistoupil ku příkladům sv. Jana Křtitele i samého Krista, spasitele našeho, o nichž dobře vědomo jest, že svědky a soudci křivými na smrt připraveni jsou; takž i sv. Štěpán od sboru kněžského byl zavražděn, apoštolové pak všickni na smrt odsouzeni, ne jako dobří, ale jako buřiči lidu, tupitelé bohů a páchatelé nešlechetností. Jest ovšem nenáležité, aby kněz kněze odsoudil nespravedlivě, avšak to že přihodilo se; ještě neslušnější jest, aby toho sbor kněžský se dopustil, než i toho příklady dovedl; nejnepravější ale věc jest, aby celá koncilia to činila, však i to že stalo se, dokázal. Vše to vypravoval ozdobně a s velikým všech napnutím. A že všecka podstata pře jeho na svědcích záležela, mnohými důvody ukázal, že žádnému z těch svědků nemělo věřeno býti, poněvadž jsou proti němu ne z pravdy, ale z nepřízně, zlobivosti a závisti svědčili; oznámil i příčiny záští toho, takže nemnoho chybělo k ouplnému všech přesvědčení; bylyť zajisté tak pravdě podobny, že kdyby nejednalo se o víru, bylo by svědectví těch jen lehce váženo. Pohnuli se všickni v srdcích svých a k milosti se nachýlili. Neb i toho doložil, že sám přišel dobrovolně ke sboru, aby se tu očistil; oznámil o životu a obcování svém, plném šlechetnosti a ctnosti; předložil, kterak i mezi starými přiházelo se mužům tytýž nejučenějším, že rozdílně smýšleli ve věcech víry, ne ku podvrácení jejímu, ale k vyzkoumání pravdy; tak i Augustin a Jeroným nesrovnávali se, netoliko rozdílně, ale i na odpor sobě smýšlejíce, avšak beze všeho podezření kacířství.

Očekávali všichni, že buďto se očistí, odvolaje bludy, aneb vinen se dá, milosti žádaje: on však ani ke bludům přiznati se chtěje, ani k odvolání křivých nářků cizích chuť míti se pravě, konečně dal se do vychvalování Jana Husa, předtím na oheň odsouzeného, tvrdě o něm, že byl muž dobrý, spravedlivý, svatý a té smrti nehodný. O sobě také pověděl, že hotov byl jakoukoli smrt podniknouti myslí zmužilou a stálou, ustoupiti nepřátelům svým a svědkům oněm tak nestydatě lhoucím, kteříž ale někdy před bohem, jehož oklamati nelze, počet vydají z toho, co svědčili. Velikou nad ním lítost měli všichni okolostojící; byliť žádostivi zachovati při hrdle muže tak výtečného, by jen sám dobře byl smýšleti chtěl. Ale on stále trvaje na svém, zdál se zoumysla po smrti toužiti vždy chvále Jana Husa a tvrdě, že nic nesmyslil scestného proti církvi boží, ale že kázal proti neřádům knězstva, proti jejich pýše, nádhernosti a skvostnosti; nebo kdež nadání a statkové zádušní náleželi prvé chudým a pohostinným lidem, potom pak na stavení a opravy chrámů obráceni býti měli, za neslušné pokládal dobrý ten muž, že se rozptylovali na nevěstky a kuběny, na kvasy a hody, na chování psů a koní, na drahá i skvostná roucha a jiné věci náboženství Kristovu nepříslušné. V tom pak dokázal největšího vtipu, že když řeč jeho přetrhována byla křiky rozličnými a mnozí mu odmlouvali, stíhajíce slova jeho, žádnému neodpustil, aby ho nedotekl, ale nade všemi se mstě, všecky buďto zastyděti se aneb umlknouti přinutil. Když se hluk rozmáhal ve sboru, sám se pozamlčev, někdy zástupy z toho káral; potom přece řeč svou konal, žádaje a prose proboha, aby ho nechali mluviti, poněvadž ho potom více slyšeti nemají; nikdy se hřmotem ustrašiti nedal, jsa mysli pevné a neohrožené. Ten pak byl předivný důvod jeho paměti, že tři sta čtyřiceti dní seděl ve hloubi věže smrduté a tmavé, na kteréžto vězení tvrdost sám naříkal, pravě, že jakož na statečného muže náleží, ne proto si stěžoval, že nehodné věci trpěl, ale že se divil takové proti sobě nelidskosti; v tom zajisté nic netoliko čísti, ale ani viděti nemohl, ať nic nedím o sklíčení ducha, ježto ho každodenně trápiti musilo a všecku paměť z něho vyraziti mohlo: však on tolik vysoce učených a moudrých mužů k své při za svědky přivedl, tolik svatých doktorů církve k utvrzení svého smyslu připomenul, že by toho příliš bylo, i kdyby po ten veškeren čas v největší prázdnosti, v největším pokoji s učenými studiemi byl se obíral. Řeč jeho libá, prostranná i zvučná byla, s jakýmsi důstojenstvím hnutí řečnického, jak v objevení hněvu, tak i v hýbaní k lítosti, kteréžto však ani nehledal, ani dojíti sobě nežádal. Stálť neohrožený a smělý, smrtí netoliko pohrdaje, ale jí žádostiv jsa; řekl by, že jest druhý Kato. Ó, muže věčné lidské paměti hodného! Nechválím, jestliže co proti řádům církevním smyslil; obdivuji se jeho učení, mnohých věcí známosti, výmluvnosti, líbeznosti v řeči a bystrotě v odpovídaní: ale bojím se, že vše to jemu k záhubě od přírody propůjčeno bylo.

Potom dán mu čas k rozmyslu a ku pokání za dva dni. Mezitím navštěvovali ho mnozí muži vysoce učení, aby jím hnuli od smyslu jeho; šel také kardinál florentinský k němu, aby ho navedl na cestu pravou. Ale když neustupně zastával bludy své konečně (v 21tém valném posezení sboru, dne 30. máje) odsouzen jest za kacíře a ohněm spálen. S jasným čelem a veselou tváří šel ke smrti, nelekaje se ani ohně, ani muk, ani zahynutí. Nikdy žádný ze stoiků nepodstoupil smrti tak stálou myslí a srdcem zmužilým, jako tento jí žádati se zdál. Když přišel na popraviště, sám se svlekl z šatů, a padnul na kolena, modlil se před kolem, k němuž nahý přivázán byl mokrými provazy a řetězem; potom obložili ho dřívím ne drobným, ale obhroublým až do prsou, slámy mezi ně nakladše. Jakž dříví hořeti počalo, jal se zpívati píseň, kterouž mu sotva oheň a dým přetrhl. To pak bylo největší znamení stálosti mysli, že když kat zezadu chtěl zapáliti oheň, aby ho neviděl, on „sem přistup,“ dí, „a zapal přede mnou; neb bychť se bál ohně tvého, byl bych sem se nedostal.“ Tímto způsobem zahynul muž nadmíru znamenitý. Díval jsem se na skonání jeho, spatřil jsem vše, co se dálo. Buďto že nevěra, nebo neústupnost u příčině byla, věru muž ten umřel vždy co pravý filosof!