Linie Mahámudry

Ösel Tendzin

 

Tibetská linie Kagyü je linií mahámudry. Ta vyjadřuje osvícenou mysl, která je v tomto světě prezentována realizovanými osobami, jako bylo čtyřiaosmdesát siddhů v Indii, kteří žili v osmém století a dříve, a kteří skutečně dosáhli úplného osvícení, probuzeného stavu mysli. Siddha znamená „zcela završená osoba", nebo jak je někdy také překládáno „kouzelník".

Siddhové dosáhli konečného probuzeného stavu, známého jako mahámudra. Mudra, to je „znamení," nebo „pečeť" a mahá znamená „velký". Jejich život ale neodpovídal konvenčním představám o duchovnosti. Protože učení mahámudry je vše-zahrnující a velmi přímé, ukazovali probuzený stav mysli různými způsoby. Byli mezi nimi metaři, králové, bojovníci a obchodníci, jeden z nich pracoval dokonce v bordelu. Jedinečná vlastnost této linie spočívá v tom, že ti kdo uskutečnili mahámudru, jsou schopni projevovat se v souladu s různými potřebami společnosti, ve které žijí.

Mezi těmito čtyřiaosmdesáti siddhy byl velký mahásiddha Tilopa, od kterého se odvíjí linie Kagyü. Tilopa se narodil ve vysoké kastě bráhmanů v Indii. Už jako velmi mladý byl přitahován dharmou. Ještě před svým dvacátým rokem zvládnul všechny sútry a později i tantry. Aby završil svoji realizaci, studoval se čtyřmi velkými gurui a nakonec se zcela probudil. Jinými slovy, dosáhl buddhovství. Tilopa řekl: „Můj guru není nikdo jiný než samotný Vadžradhara." Tady to znamená „prvotní mysl". Učení pak předal velkému učenci, mahápanditovi Naropovi.

Naropa vedl univerzitu Nálanda, největší centrum buddhistického učení v té době. Byl velmi vyspělý ve všech vědách: gramatice, epistemologii, medicíně atd. a znal dokonale všechny dharmy, nějak ale cítil, že ještě všechno zcela nepochopil. S touto motivací měl vidinu Tilopy jako staré ženy se sedmatřiceti ošklivými rysy, které odpovídaly sedmatřiceti znečištěním a sedmatřiceti aspektům osvícení. Naropa pochopil velký význam této vidiny, vzdal se své pozice a šel hledat gurua. Po mnoha obtížích, které byly hlavně jeho projekcemi, našel svého učitele Tilopu. Sloužil mu dvanáct let a dosáhl úplného osvícení.

Naropa předal učení Marpovi, prvnímu tibetskému držiteli linie Kagyü. Jako mladý byl Marpa horkokrevný a jeho rodina říkala: „Musí se učit dharmu, jinak z něho nic dobrého nebude." Marpa pak strávil šestnáct let v Indii s velkými učiteli, zvláště s Naropou, který ho naučil úplnou tantru.

Marpa byl hospodář, měl hodně půdy, ženu a sedm dětí. Byl hrubý a popudlivý a hromadil jen materiální bohatství. Shromažďoval ale zlato jako dar svému guruovi Naropovi. Byl to brilantní učenec a překladatel, jeden ze zakladatelů Nové překladatelské školy tibetského buddhismu a byl úspěšný i v meditaci. Říká se, že zvládnul mahámudru za sedm dnů. Měl čtyři velké žáky, nejvýznamnější z nich byl Milarepa.

Milarepa neměl vůbec žádný talent. Jeho jediným úspěchem bylo, že se naučil černou magii, aby vyplnil přání své matky a pomstil se strýci a tetě, kteří uchvátili jejich majetek. Měl ale soustředěnou oddanost, které nebylo rovno. Mnoho let sloužil svému guruovi Marpovi, ten ale dlouho odmítal dát Milarepovi učení, protože věděl, že zavraždil členy své vlastní rodiny. Namísto toho chtěl, aby postavil pro jeho syna dům s devíti místnostmi. Když to Milarepa téměř dokončil, Marpa řekl: „Strhni to, není to dobré." A říkal to znovu a znovu. Nakonec když Míla postavil čtvrtý dům, byl už tak malomyslný, že se mu zdálo, že mu nezbývá už nic jiného než spáchat sebevraždu, když nedostane učení. Marpa v tom okamžiku povolil, aby ale Míla odčinil svoje zlé skutky, podrobil ho Marpa těžkému výcviku. Milarepa pak dvanáct let meditoval v horách a neměl už žádný zájem na světě. Měl mnoho významných žáků.

Nejpřednějším byl Gampopa, který uspořádal celé učení Kagyü linie a to je tak bez přerušení předáváno dodnes, hlavně linií Karmapů. Těch bylo dosud šestnáct. Šestnáctý Karmapa Rangjung Rigpe Dorje zemřel v roce 1981. Částí této linie je linie Trungpů tulků. Jedenáctý Trungpa - Vidyádhara Čögyam Trungpa rinpoče, předal toto učení Ösel Tendzinovi.

Linie mahámudry učí vadžrajánu. Podle této linie jsou tři hlavní učení: hinajána, mahajána a vadžrajána. Vadžrajána je známá jako rychlá cesta, která může přinést osvícení v jediném životě, je-li prováděna oddaně a se soustředěnou myslí.

Když lidé jako my, probudí v sobě základní inteligenci, nastoupí hinajánovou cestu. To znamená, že všechno zkoušíme velmi zblízka, zaměřením na sebe, na naše vědomí a naši činnost. Současně se zdržujeme od ubližování ostatním. Zjednodušením a neubližováním tak vstupujeme na cestu dharmy.

Na mahájánové cestě, když už máme zklidněnou mysl a rozumíme základním problémům existence, začíná se náš obzor rozšiřovat. To, čemu rozumíme, začínáme aplikovat na vnější svět. K této expanzi v nás dochází zažehnutím jiskry, která je podstatou vřelosti, soucitu. Soucit je vlastnost buddhy. V mahajánové části cesty skutečně chápeme, že jsme buddhové. To neznamená, že si jednoduše představujeme sami sebe jako buddhu. Skutečné poznání se objevuje, až když pocítíme úplnou otevřenost a velkorysost k ostatním bytostem. To je první záblesk osvícené mysli. V hínajánové fázi zjednodušujeme hlavně na neubližování ostatním. V mahájánové pak velmi pracně rozpouštíme všechnu nahromaděnou agresi. Protože máme otevřené srdce, nejenom že neubližujeme ostatním, ale zanecháním agrese soucit rozvíjíme.

Konečná fáze, vadžrajána, je založená na takovém cítění soucitu ke všem bytostem, že nám to skutečně přináší buddhovskou mysl. Stáváme se schopnými praktikovat cestu upáji, čili vhodných prostředků. Takový praktikant pracuje se vším, co existuje, ať je to považováno za dobré, nebo špatné, všechno je součástí jeho praxe. Proto se siddhové mohli projevovat různými způsoby bez toho, že by to znehodnocovalo jejich pozici a motivaci. Podle některých lidí je vadžrajána zkažená a není to skutečný buddhismus. Některé tantry například hovoří mezi jinými věcmi o oddávání se smyslům. Tento jazyk je ale jazykem mahámudry a je ztvrzen osvícenou myslí. Abychom mu rozuměli, musíme to přímo prožít.

Vadžrajána obsahuje všechny tři jány: odříkání, čili neubližování, vytváření soucitu, čili práce pro ostatní, a užití všech jevů pro vyjádření osvícení. Všechno je to ale jenom jedna cesta, jedna praxe.

Vstup na vadžrajánovou cestu nicméně vyžaduje určitý skok. Těm, kteří nesledují tuto cestu, se to zdá hrozivé. V této době je ale vadžrajána tou nejpřímější cestou k probuzení vrozených instinktů. Když studenti jako my slyší vadžrajánové učení a vstoupí na cestu, vstupují na hinajánovou úroveň, učení se jim ale podává z vadžrajánového hlediska. Zdá se mi to nejlepší, protože od začátku tak slyší o celku, vidí, kam vstupují a kam jdou.

Co to je velký symbol, velká pečeť mahámudry? V podstatě to znamená, že všechny jevy, všechno co prožívá naše mysl, jsou symboly sama sebe. Není žádný rozdíl mezi tím, co prožíváte a tím co jste. Není žádný rozdíl mezi myslí a jejími projekcemi. Není žádný rozdíl mezi jevy a jejich prožíváním. Je to všechno jenom jedna jediná skutečnost. Je to všechno dohromady zcela úplné a zpečetěné. Bez čehokoliv dalšího. To je mahámudra.

Pro studentovu mysl je to děsivá perspektiva, současně ale zcela otevírá mysl. Je to hrozivé v tom smyslu, že když tato slova slyšíme, uvědomujeme si vlastnosti naší vlastní mysli. Jinými slovy, mysl vidí mysl. Jeli zde zbytek strachu, zápasu, nebo egoismu, začíná se mysl třást. Z toho vzniká paranoia. Paranoia je právě ta mysl, kterou nazýváme „takovost," vidění věcí tak jak jsou. Naslouchat mahámudře je tedy ve skutečnosti prožitek tohoto záblesku.

Otálením v mlze ignorance hromadíme návyky. Ve skutečnosti mysl hromadí své vlastní návyky. „My" je zde jenom eufemismus. Ačkoliv tyto návyky nejsou nic zvláštního, stávají se formami. Ty se pak stávají těly, místy a věcmi. Stávají se postoji a prostředími, filozofiemi, náboženstvími, národy a rasami. Historií. Stávají se dobrem a zlem, válkou a mírem. Stávají se vším. Ve skutečnosti je, ale všechno vytvořeno jenom myslí.

Podle mahámudry je mysl nezkažená. Všechny formy, které se v ní objevují, jsou jenom výrazem zářivé energie. Bloudění v mlze vytváří ale představy a formy, které se nezdají být tak úplně skutečné, současně ale trochu ano. Jinými slovy, pod vlivem ignorance a lenosti se v naší mysli objevuje určitý rozštěp. Formy se zdají být skutečné a současně přeludem.

Je velmi obtížné pro mlhavou mysl pochopit opravdovou přirozenost forem, což je jednoduše jen nedostatek jasu. Pro nedostatek jasu často zaměňujeme jednu věc za druhou. Tak vzniká pojem přítel a nepřítel, dobro a zlo atd. Když to nastane, začínáme zaujímat stanoviska a neuvědomujeme si, že jsou to jen projekce mysli.

Zaujímáním stanovisek vytváříme nekonečný zmatek a nekonečné opakování, vzniká neurotický zápas o přežití. Ten pak kulminuje jako zrození v těle, takovém jako máme, nebo v nějakém jiném. Podle buddhistického učení máme šest říší, neboli míst, kde se projevujeme. Lidská říše je jednou z nich. Když získáme tělo, je naše mysl tak zmatená a nejsme schopni vidět věci jasně, že nám nezbývá nic jiného než si na ně navyknout. Jako lidé pak máme rádi pohodlí a neustále o něj usilujeme. Jako zvíře se staráme hlavně o jídlo atd. Podle mahámudry není v některém z těchto stavů téměř možné vidět jasné, obnažené a průzračné vlastnosti samotné mysli.

Nicméně díky šťastné shodě okolností uslyšíme v určitém okamžiku učení. Díky velkému soucitu vyučoval Buddha a jeho následovníci cestu k probuzení. Když to poprvé slyšíme, můžeme zůstat jak opaření. Probudí nás to a začneme praktikovat nauku probuzení.

To je vlastně všechno, o čem tady hovořím. Nic jiného neděláme, než se probouzíme. Osvícení není někde mimo nás, nelze jej „získat". Je to všechno jen záležitost probuzení. Buddha se svými žáky nám ukázali cestu, kterou lze vykonat. To je velké prohlášení mahámudry: osvícení lze skutečně dosáhnout. Lze to vykonat. Fakticky se Marpův životopis nazývá: „Cesta úplného poznání." Jediným zábleskem se ocitáte na cestě a jste na ní navždy.

Pro postrašenou a obluzenou mysl je to „navždy" zase děsivé a klaustrofobické. Když to cítíte, rádi byste se někam schovali. Když jste stresováni, myslíte si, že by měla existovat nějaká léčba, nějaká alternativa, to je ale zcela hloupé. Když máte problémy a cítíte se mizerně a někdo vám ukáže alternativu, pomůže vám to snad z vaší mizérie? Můžete se z toho skutečně dostat? Mizérie je právě to hledání nějaké alternativy k tomu, co je. Svět, ve kterém žijeme je plný alternativ, a ty psychologické jsou ze všeho nejhorší. Duchovní alternativy jsou velmi unavující, psychologické jsou ale daleko zákeřnější, protože nabízí nějaký skutečný výsledek.

Linie Kagyü říká: „Skála střetne kost." To znamená, že skutečně vidíte svou vlastní tvář. Aby to nastalo, musíte mít ryzího učitele. Nestačí na to knihy ani přítel, který medituje. Nestačí si myslet, že to děláte. Myšlení na to vůbec nestačí. Je nezbytné mít pravého učitele, někoho kdo to vykonal. Poznáte ho podle jeho vlastností. Měl by být jemný a laskavý, dokonale znát učení a být schopen předat ho tak, aby jeho žáci sami získali tyto vlastnosti. V této linii o tom nejen mluvíme, my takové lidi děláme.

Na začátku potřebujete správný náhled. Abyste ho dostali, měli byste zaujmout meditační pozici. Měli byste usadit své tělo na zem tak, abyste se cítili spojeni se všemi elementy. Elementy těla, země, nebe a to všechno současně usadit dohromady. Potom byste měli usadit svoji řeč, to jest vidět své myšlenky jako průhledné. Pak svoji mysl, tím, že se díváte na věci přímo, tak jak jsou. Těmi třemi způsoby praktikujete náhled mahámudry. Je to docela jednoduché a současně velmi hluboké.

Pro začínajícího meditátora je obtížné usadit své tělo právě pro rozptylující myšlenky. Tělo, které se snažíme usadit je psychosomatické tělo. Není to jenom hmotné tělo. Použijeme k tomu náš dech a to proto, že se děje sám od sebe. Nemusíme na něj myslet. To je důležité zvláště v mahámudře, která není založena na nějaké vynalézavosti.

Začneme tedy s dechem, speciálně s výdechem, protože to je způsob otevření se do prostoru. Výdech dovoluje rozpustit do prostoru všechny ty centristické pojmy jako „já". To pak vyvolá rozšíření vědomí. Není zde žádná zpětná kontrola. Je to záležitost jen jednoho momentu, je to mahámudra. Tak můžete při každém výdechu prožít všechno co zde je k prožití - najednou. To je bdělost. Všechno je najednou jasné, nejde ale o žádnou věc, zvláště ne o to co vidíme. Tato praxe, opakovaná po určitý čas, přináší usazení rozptýlené mysli, takže tělo pociťujeme jako skutečné tělo.

Když je tělo usazené, začneme pracovat s myšlenkami. Dech je zase základem a spojením s prostorem. V takovém stavu otevřenosti se myšlenky vynořují, prodlévají a zase mizí. Jedna za druhou, pořád. Zdá se, že nemají konce, valí se jedna za druhou. Když se na ně díváme pozorně a nezaujatě s usazeným tělem, vidíme, že jejich původ nelze nalézt. Zjistíme, že také nikde neprodlévají a nikde nemizí. Zjišťujeme jejich průhlednost. To je počátek ne-agresivity, nemusíme být tvrdí už ani sami na sebe.

Později, po delší praxi se myšlenky zmenšují, občas je ale mysl stržena silnou emocí jako je vášeň, nenávist, zloba, nebo žárlivost. Tyto emoce tvoří v mysli příběhy. Příběh je jen série myšlenek, zdá se ale, že má určitou historii. Když se na ní blíž podíváme, vidíme, že vznikla z myšlenky. Z myšlenky vzniká obraz, z toho příběh a z toho silné emoční cítění. Když ale necháme dech rozpustit v prostoru, pak právě na konci výdechu je konec myšlenky. Emoce, které vytváří takový obraz, jsou samy o sobě průhledné.

Později se ale právě toto vidění průhlednosti může stát pastí, můžeme v tom hledat určité bezpečí. V tomto okamžiku musíme skutečně pracovat s myslí. Musíme se ponořit přímo a bez zdráhání do toho co se objevuje, do naší mysli. Děje se to krok za krokem, ne ale záměrně. Objeví se to zcela přirozeně, když to necháme být, relaxujeme a jenom „jsme".

V linii mahámudry hovoříme o ne-meditaci, což znamená, že praktikant splyne s praxí tak, že se vše děje bez úsilí. Na počátku je ale nezbytné vidět, že je zde nějaká skutečná cesta. Ta cesta je zcela bez představy nějakého postupu. Vypadá to, že někam postupujem jenom díky mlhavosti mysli. Jakási blána se vytváří na povrchu mysli a vytváří pojmy jako hínajána, mahájána a vadžrajána. Jsou to ale jen slova. Ve skutečnosti je zde vždy a právě teď nezrozená a nezatemněná mysl. Je to nejlepší praxe, nejlepší prostředek k probuzení se do toho, co tady již je.

 

Shambhala Sun, září 1994

 

Ösel Tendzin byl předním „západním" žákem Čögyama Trungpy rinpoče, který jako jedenáctý tulku linie Trungpů, značně rozvinul vadžrajánové učení v západním světě. Mezi jeho významné publikace patří „Protnutí duchovního materialismu," ve své době označované v Americe za nejčtenější knihu v křesťanských klášteřích. Ösel Tendzin byl jako jeho následovník ustanoven vadžra regentem a po smrti Čögyama Trungpy rinpoče plnil tuto funkci až do vlastního skonu roku 1989.