Lidské nedokonalosti

Viděli jsme, že temná noc je „indikována“ v okamžiku, kdy duševní a duchovní stav člověka vyžaduje hlubokou přeměnu, protože je vzhledem k situaci, ve které se člověk nalézá, a úkolům, které jsou mu uloženy, neuspokojivý. Jan od Kříže v této souvislosti vyjmenovává nedokonalosti, které vedly k potřebě nástupu temné noci. V první řadě jde o sebeuspokojení (marnivost, pýcha, neplodná horlivost apod.), které i v jiných kontextech spolehlivě brání v růstu. Dále sv. Jan zmiňuje přílišnou dychtivost po duchovních radostech, nežádoucí projevy smyslnosti v duchovním životě, touhu po vzrušení a exaltaci, náboženskou pýchu, závist, nedostatek pokory a trpělivosti, poslušnosti, podřízenosti apod.

I když Jan od Kříže hovoří v náboženských pojmech a na první pohled se zdá, že nedokonalosti, které vyjmenovává, se týkají především duchovních společenství nebo výhradně lidí, kteří již prožili hlubokou duchovní konverzi, ve skutečnosti mají tyto slabosti univerzální charakter a dá se jim rozumět i očima moderního člověka s jeho duševními a duchovními problémy. Všechny duševní a duchovní nedokonalosti, o kterých sv. Jan od Kříže mluví, lze dnešním pohledem pochopit jako nedostatek řádu, nedisciplinovanost, netrpělivost, duchovní stagnaci, neschopnost poznat sám sebe a své možnosti apod.

Pravda je, že sv. Jan od Kříže mluví o lidských nedokonalostech zejména z duchovního hlediska a nepřikládá váhu těm konotacím lidských slabin, kterým se věnuje větší pozornost dnes; totiž psychosomatickým symptomům, kterými jsou všechny lidské duševní krize a složité životní křižovatky doprovázeny. Není to ale proto, že by středověký člověk takovými symptomy netrpěl, ale proto, že pohled člověka středověku byl především upřen na cestu k Bohu a neurovegetativním disharmoniím, kterými byla jistě tato cesta vroubena, nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Současníci Jana od Kříže byli ostatně daleko odolnější vůči utrpení (duševnímu i fyzickému) a byli také daleko připravenější tato utrpení přijímat. Na rozdíl od moderního člověka si navíc středověcí lidé nedělali příliš velké iluze o tom, že by život mohl být bez utrpení a že by se životní zvraty a zásadní změny mohly odehrát bezbolestně. Jeden z velkých omylů moderního člověka je totiž paradigma bezproblémové, šťastné a bezbolestné existence. Ta je však nedosažitelná v jakékoliv historické epoše. Toto paradigma je ostatně v zásadním rozporu s údělem tohoto porušeného stvoření, kterému prvotní hřích („Kvůli tobě nechť je země prokleta,“ říká Hospodin Adamovi, „po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.") vtiskl nesmazatelně stigma bolesti a utrpení, symbolizované ve svém vrcholu golgotským křížem. Má-li mít i moderní člověk vůbec naději na duševní a duchovní úzdravu, musí tento nevyhnutelný úděl tohoto stvoření pochopit a přijmout. Jinak se bude ve svých psychoterapeutických snahách hnát za něčím, co není dosažitelné.

Moderní doba skutečně poněkud pozměnila postoj lidí k utrpení, jež je v životě potkává. Obvykle je chápou jako nedostatek, poruchu, kterou je třeba rychle odstranit, v žádném případě jako výzvu – byť bolestnou – k tomu, být lepší a nést zodpovědnost i za jiné lidi a za osud světa. Moderní člověk má navíc tendenci odtrhávat utrpení a bolest, která jej postihla, od vnějšího světa. Dochází tak k hlubokému nedorozumění, neboť každá trýzeň je odpovědí na něco, čím svět oslovuje člověka. Výsledkem tohoto odtržení utrpení od jeho skutečných příčin je chápání duševních obtíží jako izolovaného souboru symptomů, které nemají s vnějšími událostmi co do činění a mohou být odstraněny například chemickou cestou. Zaposlouchejme se nyní do slov žalmisty, který trpí. Dnešní psychiatr nebo psycholog by jeho duševní situaci mohl diagnostikovat jako smíšenou úzkostně depresivní poruchu nebo-li neurózu, včetně všech neurovegetativních příznaků.

„Rozlévám se jako voda,

všechny kosti se mi uvolňují,

jako vosk je mé srdce,

rozplynulo se v mém nitru.

Jako střep vyschla má síla,

jazyk mi přisedl k patru.

Vrháš mě do prachu smrti!

Smečka psů mě kruhem svírá,

zlovolná tlupa mě obkličuje;

rvou jako lev mé ruce a nohy,

mohu si spočítat všechny své kosti.“

Jediné, co lze z uvedeného Janova výčtu nedokonalostí vyvodit specifického, je to, že temná noc se týká lidí duchovně pokročilých, rozhodnutých přijmout slasti i strasti duchovního růstu. Temnou nocí z tohoto hlediska neprocházejí lidé, kteří bojují o „holou“ duchovní záchranu nebo lidé, kteří se nějakým zásadním způsobem odchýlili od správné cesty svých příběhů. Na první pohled je zřejmé, že zde musí záchrana přijít zásadně jiným způsobem než je temná noc.