Leonardo da Vinci byl nazván ...

 

Leonardo da Vinci byl nazván, citujme historika Jaromíra Pečírku, "nejuniverzálnějším a nejvšestrannějším člověkem v době všestranných lidí, v době, kdy všestranný člověk nebyl v Itálii vzácností, byť ne v rozsahu všestrannosti Albertovy, Leonardovy, Michelangeovy i jiných".

Leonardo je ideálním reprezentantem renesanční kultury: malíř, sochař, architekt a expert ve všech odvětvích umění. Byl také inženýrem, vědcem a autorem traktátů. Historický význam jeho objevů je bez nadsázky zásadní, rozsah jeho génia přímo fascinující.

Leonardo se narodil v italském horském městečku Vinci nedaleko Empoli v roce 1452 jako nemanželský syn notáře. S postupem let se mu dostalo tehdy běžného základního vzdělání, nelišícího se od vzdělání synů měšťanských rodin v Toskánsku. Rodina se později přestěhovala do Florencie, kde prožil léta dospívání. Historikové se domnívají, že právě pobyt uprostřed zdejší komunity umělců a filozofů zásadně ovlivnil směr Leonardova myšlení a jeho touhu po poznání. Svůj umělecký talent rozvinul v dílnách sochaře a malíře Verrocchia. Leonardova malířská práce je rozsáhlá pohybující se ve škále od církevních zakázek s náboženskými motivy až po světské zakázky. Experimentoval s různými technikami, modeloval, kreslil... Leonardo zemřel v Le Clos-Luce nedaleko zámku v Amboise v roce 1519, kde pracoval pro francouzského krále a kde je také jeho hrob. Leonardův vliv na italské malířství byl rozhodující. Řada jeho napodovatelů a pokračovatelů tvoří tzv. lombardskou školu.

 

Renesance a italské Cuinquecento

Renesance přináší společnosti řadu nových směrů vývoje. V malířství se projevují například zájmem o přírodu, její studium, zájmem o člověka, o smyslové uchopení skutečnosti . Italské malířství 16. století - Cuinquecenta se stejně jako jiná umění vyznačuje především snahou o dosažení jasných, jednoduchých kompozic a rovnováhy všech prvků. Již nejde o vystižení detailů jako spíše o důraz na perfektní zvládnutí anatomie lidského těla, zdokonalení technických faktorů, např. světla a stínu nebo atmosférické perspektivy a dosažení harmonie a důstojnosti antických děl. Právě kvůli četným antickým památkám jsou umělci přitahováni Římem, hlavním kulturním centrem Cuinquecenta. Leonardo da Vinci je prvním v řadě géniů, které doba vrcholné renesance zrodila a kteří vynikali nejen na poli umění, ale i v dalších vědních oborech.

 

Leonardo ve službách Ludovica Mora

Poté, co mladý Leonardo opustil dílnu malíře a sochaře Verocchia, kde získal především řemeslnou zručnost, vstoupil v roce 1472 do malířského cechu. První známý obraz Leonarda Klanění tří králů z let 1481-2 je nedokončený, do jeho trojúhelníkové kompozice je ale vměstnána řada detailnějších studií, například drapérie lidského těla nebo koně, které umělec dále rozvíjí ve své pozdější práci. Prý zažil ve Florencii mnohá zklamání, byl opomenut, když byli do Říma posíláni malíři k výzdobě stěn Sixtinské kaple. Leonardo odchází z Florencie ve stejné době, kdy zde svá kázání za očistu církve zahajuje Girolamo Savonarola. Jako jiní umělci té doby, měl také Leonardo své mecenáše, svého zadavatele našel v Ludovicovi Morovi z rodu Sforzů. Z tohoto milánského období se zachoval komorní výjev Madony ve skalách, kterou známe z pařížského Musee de Louvre, a především slavná Večeře z refektáře kláštera v Santa Maria delle Grazie v Miláně, zachycující okamžik bezprostředně po Kristově výroku "Jeden z Vás mě zradí". Nestor české kunsthistorie Max Dvořák píše o stupňování úžasu apoštolů až k dramatickému účinku a upozorňuje na fyziognomické typy zobrazených postav a označuje Poslední večeři za nejdůležitější dílo jeho pobytu v Miláně, které bylo završeno jezdeckým pomníkem Ludovica Sforzy, který navazuje na klasické vzory.

Monna Lisa, bezpochyby nejslavnější dílo starého evropského umění. Gioconda, jak je také nejslavnější Leonardův obraz znám, je portrétem Monny Lisy, manželky Francesca del Giocondy. Byla namalována kolem roku 1505. Její magnetismus patrný v nejednoznačném výrazu tváře a záhadném úsměvu je výsledkem rafinovaného provedení technikou sfumata. Mimořádná harmoničnost figury, jemné gesto detailu odpočívajících rukou a její zasazení do zamlžené, do nekonečna ubíhající krajiny činí z Monny Lisy jeden z nejobdivovanějších obrazů své doby. Giorgio Vasari, životopisec italských malířů, je patrně jedním z prvních tvůrců mýtu, které Giocondu do současnosti obestírají, v 16. století napsal: "Oči měly lesk a vlhkost, jaké vidíme ve skutečnosti; kolem očí byly modravé lesky a brvy byly podány s největší přesností. Ústa, v červeni rtů a koutků, a inkarnát tváře byly více než malbou, byly skutečným masem. V krčním důlku jsi viděl při pozorném pohledění tepot pulsu. Úsměv byl dílem zázračným, neboť se nelišil ničím od skutečnosti."

 

leonardo Mona Lisa leonardo Mona Lisa

V roce 1506 opustil Leonardo Florencii a přišel do Říma. Byl chráněncem Guiliana Mediciho, mladšího bratra papeže Lva X. Byl v té době už známým umělcem a učencem. Ve Vatikáně tehdy působil i Michelangelo, Rafael, Signorelli a další známí umělci. Pro představu Leonardovy činorodosti: v Římě navrhl stáj pro Giuliana Medicejského, vymyslel stroj na ražbu mincí, pomáhal zařizovat botanickou zahradu, pracoval na plánu, jak vysušit Pontinské zahrady. Leonardo to ale neměl v prostředí Říma jednoduché, jak uvádí historik umění Jaromír Pečírka, v dopise Giulianovi si Lenoardo stěžoval, že jej někdo udal papeži pro jeho anatomické studie a že musel na příkaz papežův svých studií zanechat. V roce 1517 opouští Leonardo Itálii. Poslední léta života prožívá pod ochranou francouzského krále.

 

Umění a věda

Zcela zásadní význam mají Leonardovy zápisníky, dodnes je z nich dochováno přibližně 7000 stránek poznámek. Leonardo připravoval i řadu knih, o anatomii člověka, o světle a stínu, o malířství, ale žádné z těchto děl nebylo dokončeno. Jednalo se patrně o zápisníky a poznámky. Mezi Leonardovým dílem vědeckým a uměleckým je řada jednotících vztahů. O umění někdy říkal, že je vědou, jindy zase o něm hovořil jako o filosofii. Malířství někdy nazýval druhou přírodou. Oko je Leonardovi nejvyšším smyslem, "oko řídí a vede všechny lidské uměny". Podle Leonarda malíř není hoden chvály, není-li všestranný: "Malířův tvůrčí duch se chce podobat zrcadlu, jež se vždy promění v barvu oné věci, která je jeho předmětem, a plní se tolika podobnými znaky, kolik je věcí před něj postavených. Tedy Ty, malíři, dobře si buď vědom toho, že nemůžeš být dobrý, nejsi -li všestranným mistrem v uměleckém napodobování všech vlastností tvarů, které vytváří příroda, a tyto tvary nebudeš umět dělat, neuvidíš-li je a nepodržíš v paměti. Chvály se nezasluhuje onen malíř, který dělá dobře jen jednu jedinou věc, jako akt, hlavu, oděv nebo zvířata či krajiny anebo podobné jednotliviny."

 

Leonardo-vědec

Přestože bývá patnácté (a zčásti i šestnácté) století nazýváno stoletím estetickým pro svůj přínos umění, především výtvarnému, otevřelo lidem bránu k poznání i v jiných oblastech. Objevitelské cesty mořeplavců, knihtisk a v neposlední řadě i geniální jedinci zvaní "Uomo universale" (všestranný člověk) změnili svět. Tím nejvšestrannějším z všestranných byl bezesporu Leonardo da Vinci.

Leonardo byl umělec s hlubokým zájmem o skutečný svět, člověk s vynikajícím pozorovacím talentem, všestrannou zvídavostí, touhou poznávat a pochopit přírodu, člověka, jeho potřeby, touhy a sny. Byl autodidakt a ke svým univerzálním znalostem převyšujícím vědění učenců té doby dospěl nejen díky výjimečnému intelektu, ale především svými zkušenostmi. Díky zmíněným vlastnostem a nezměrné píli položil on, umělec, základy moderního empirického vědeckého bádání.

Umění a věda tvořily pro Leonarda jeden celek. Prohlašoval, že umělec "musí znát matematiku, která je hlavním činitelem v malířství, dále perspektivu, která převádí předměty jako v zrcadle a určuje jejich zvětšení a zmenšení podle vzdálenosti. Malíř má znáti proporce lidského těla a jeho vnitřní stavbu alespoň potud, pokud se jeví na zevnějšku, rovněž stavbu zvířecího těla, která je s lidským v mnohém podobná. Malíř má mít jasnou představu o všech rostlinách od nejmenších trav po stromy".

V této souvislosti nepřekvapí, že se Leonardo aktivně zabýval srovnávací anatomií a údajně provedl okolo třiceti pitev lidských těl ("srdce samo o sobě není původcem života, nýbrž nádobou udělanou z hustého svalu, oživenou a živenou tepnou a žílou jako ostatní svaly"), Sluncem ("Slunce má tělo, tvar, pohyb, záři, teplo a plodivou sílu, a těmto věcem dává ze sebe vycházet, aniž se zmenšuje"), Měsícem ("Měsíc nemá světlo sám od sebe, ale Slunce osvětluje takovou jeho část, jakou vidí"), Zemí, mechanikou pohybu ("lidská chůze je vždy obdobou obecné chůze čtyřnohých zvířat, neboť zcela tak, jak ona pohybují nohama křížem, pohybuje člověk svými čtyřmi údy, totiž vykročí-li vpřed pravou nohou, pak současně s ní vysune dopředu levou paži a tak dále"). Samozřejmě bychom mohli ve výčtu vědeckých zájmů a aktivit tohoto renesančního génia ještě dlouho pokračovat - matematika, fyzika, botanika... Uveďme na závěr této stati věnované Leonardu-vědci alespoň několik jeho citátů o vědě, které nepozbyly platnost ani v současnosti. "Věda je dcerou zkušenosti." (.) Ti, kdo se zamilují do praxe bez vědy, jsou jako lodivod, který vstupuje na loď bez kormidla a kompasu: nemá pak nikdy jistotu, kam se pluje. (.) Nežli učiníš z případu obecné pravidlo, vyzkoušej jej dvakrát či třikrát a dávej pozor, zda pokusy dávají tytéž výsledky."

Leonardo-technik a konstruktér

Velkého věhlasu dosáhl Leonardo jako stavitel, konstruktér a válečný inženýr. Ve službách vévody Sforzy zdokonalil stavbu lehkých a pevných mobilních mostů, budování chodeb a ochranných valů, navrhl nové dobývací stroje - katapulty a praky. Snad nejznámější je jeho studie válečného vozidla s otočnou věží - primitivního tanku. Za války s Francií vedl veškeré práce na opevněních, vodních příkopech i lodích. Pod Leonardovým vedením byl v roce 1502 opraven přístav Cesena, který se pak na dlouhou dobu stal jedním z nejmodernějších přístavů Adriatického moře.

Jednou z největších Leonardových vášní bylo studium aerodynamiky a letectví. Vážně a na vědecké úrovni se zabýval letem ptáků ("konec ptačí peruti se chová ve vzduchu jako špička vesla ve vodě nebo jako paže či lépe ruka plavce pod vodou") i možností letu člověka ("vzpomeň si, že Tvůj pták /letoun/ nesmí napodobovat nic jiného než netopýra, a to proto, že jeho blána vytváří výstroj, či lépe spojení výstroje, totiž hlavní plachtu křídel"). Leonarda můžeme považovat i za vynálezce padáku ("má-li člověk nad sebou stanovou střechu z hustého plátna, která má být 12 stop široká a dvanáct vysoká, bude moci bez úhony spadnout z jakékoli výše"). Renesančního všeuměla lákal i vodní živel ("jak a proč nepíši o svém způsobu, jak zůstat pod vodou /skafandr, ponorka/; to nezveřejňuji a nevysvětluji kvůli zlé povaze lidí, kteří by tohoto způsobu zneužili k zabíjení na mořském dně tím, že by prolomili dno lodí a ty by potopili i s lidmi, kteří jsou uvnitř") Čím povídání o géniovi, který byl umělcem, vědcem, konstruktérem, filosofem a především vizionářem, který o stovky let předběhl svojí dobu, zakončit? Nejlépe snad jedním z jeho nesmrtelných a hluboce pravdivých citátů: "Je jedna věc, kterou tím víc odmítáme, čím víc ji potřebujeme, a tou je rada, jíž neochotně naslouchají ti, kdo ji nejvíce potřebují, totiž nevzdělanci."