Lékaři bez hranic zachránili mého bratra. Teď pomáhám lidem po celém světě

Aisha Akello se s Lékaři bez hranic poprvé setkala jako dítě v uprchlickém táboře v Ugandě, když její bratr potřeboval naléhavou péči. Od té doby uplynulo více než 30 let a Aisha u nás nyní pracuje jako porodní asistentka. 

Od května 2019 pracuji v nemocnici Lékařů bez hranic v táboře pro vnitřně vysídlené ve Ngala na severovýchodě Nigérie.

Jako malá jsem byla jako oni… Patřila jsem mezi ty, kteří museli uprchnout ze svých domovů.

 

Konflikt v Ugandě

Poprvé jsem se s Lékaři bez hranic setkala, když mi bylo asi 8 let. Pocházím ze severní Ugandy a v té době (okolo roku 1988) v mé vesnici probíhal ozbrojený konflikt.

V noci přicházeli rebelové krást a unášet lidi, takže jsme radši spali na cestě mimo vesnici a doma jsme byli přes den. 

Nakonec jsme z vesnice museli utéct a zamířili do tábora pro vnitřně vysídlené. Bydleli jsme v malém přístřešku z hlíny a slámy, stejném jako tady ve Ngala. Nás devět dětí a naši rodiče. 

Pamatuji se, že jeden z mých bratrů trpěl vážnou podvýživou. Byl hodně nemocný. Vzali ho do terapeutického výživového centra, které tehdy Lékaři bez hranic v táboře provozovali.

Díky jejich péči se uzdravil a mohl si znovu hrát. 

Když kolem nás v táboře projížděla auta Lékařů bez hranic, volali jsme na ně: „Dejte nám Plumpy’Nut!” (terapeutická výživa, která se používá k léčbě podvyživených dětí). Je vtipné, že už v té době jsem věděla, co to je. 

 

Zpátky do školy

Až do střední jsem chodila do školy pro vnitřně vysídlené, které byla mimo tábor. Když mi bylo 15 let, musela jsem se vdát. V 16 letech jsem porodila dítě a potom se mi naštěstí podařilo se do školy se vrátit. 

Po čase jsem získala stipendium na studium pro zdravotní sestry a porodní asistentky. 

Nejdřív mě porodnictví nelákalo. Bála jsem se být a pomáhat u porodu. Když jsem poprvé jako stážistka u jednoho asistovala, měla jsem takový strach, že jsem se skoro počůrala! Po čase jsem ale získala zkušenosti a s nimi i sebedůvěru a motivaci k další práci. 

A znovu mi do cesty vstoupili Lékaři bez hranic…

 

Splnění snu

Nemocnice, kde jsem absolvovala stáž, byla blízko mé vesnice a tábora pro vnitřně vysídlené. Lékaři bez hranic nedaleko provozovali terapeutické výživové centrum a posílali k nám těhotné ženy porodit. Příjimala jsem je v nemocnici a blízce spolupracovala s překladatelem Solomonem, který těhotné doprovázel, i se zdravotní sestrou z řad mezinárodních spolupracovníků Lékařů bez hranic.

Jednou mi tato zdravotní sestra řekla: „Lidé mi o tobě, Aisho, vyprávějí a chválí tě, jak se dobře staráš o pacienty!” A to mi otevřelo dveře k Lékařům bez hranic. 

V té době jsem ještě chodila do školy, takže jsem začínala jako denní pomocná zdravotní sestra. Po získání osvědčení porodní asistentky mě přijali jako zdravotní sestru na čtyři roky, než projekt v roce 2007 skončil.

Mezi lety 2010 a 2012 jsem pro Lékaře bez hranic pracovala znovu, tentokrát konečně jako porodní asistentka. Pak jsem se rozhodla požádat o zařazení mezi „mezinárodní spolupracovníky”. A od té doby jsem jako porodní asistentka působila po celém světě!

 

Kruh se uzavřel

Jako děti žijící v táboře pro vnitřně vysídlené jsme se toužili dotknout auta Lékařů bez hranic. Lidé věděli, že je to organizace, která pomáhá a zachrání nás, když jsme na tom nejhůře.

Moje matka je velmi pyšná, že pro ně pracuji a nosím jejich tričko. Mému bratrovi, kterého Lékaři bez hranic vyléčili, je teď 32 let a má syna.

Když jsem žila v táboře, nikdy jsem si nepředstavovala, že něčeho dosáhnu tak, jak se mi to daří dnes.

Vracím se do Nigérie a mám na starosti školení místních zaměstnanců, aby zvládli bezpečně provádět porody. To, že jsem pracovala u Lékařů bez hranic v Ugandě, mi pomáhá pochopit, jak přemýšlí a pracují.   

Situace v tomto táboře je stále velice složitá a panuje zde velmi malé povědomí o dostupných zdravotních službách. Přesto jsem vděčná, že můžu pomáhat lidem v nouzi. Stejně jako jsem před 30 lety byla já.