Lebka smrti (křišťálová lebka)

Jednoho dne roku 1927 pomáhala mladá Anna Mitchell-Hedgesová svému nevlastnímu otci, britskému cestovateli F.A. Mitchell-Hedgesovi zvanému Mike při vykopávkách mayského města Lubantum v Britském Hondurasu (dnešní Belize), když náhle cosi objevila. Kopali v chrámu a tu si všimla, jak se za oltářem něco leskne. Ukázalo se, že jde o lebku v životní velikosti, pečlivě vytesanou z kusu čirého křišťálu. Chyběla spodní čelist, ale tři měsíce nato byla objevena v zemi asi metr od místa, kde byla nalezena původní lebka. Taková je oficiální historie předmětu, kterému se říka Mitchell-Hedgesova křišťálová lebka nebo Lebka zkázy, a který je považován za nejúžasnější umělecké dílo, jaké kdy lidská ruka vytvořila. Tento fascinující předmět Anna vlastnila od chvíle, kdy jej nalezla, není však jediný. Existuje ještě jedna lebka vytesaná z křišťálu a v životní velikosti. Od roku 1898 je v držení londýnského Muzea lidstva (součástí britského muzea), které ji koupilo od slavného newyorského klenotníka Tiffanyho za 120 liber. Mistrovské provedení obou těchto lebek je skutečně neuvěřitelné. Vynikající britský antropolog dr. G.M. Morand porovnával v červenci 1936 jejich rozměry se skutečnou lidskou lebkou a své závěry zveřejnil ve vědeckém časopise Man: Žádný z těchto rozměrů nebyl ničím zvláštní, až na očnice..., které se poněkud vzdálily přirozenému tvaru. Ostatní rozměry jsou ovšem pozoruhodně přesné. Když se však porovnaly obě křiš´tálové lebky, jisté rozdíli se našly. Zatímo spodní čelist lebky z londýnského muzea je pevně a nehybně připojena, spodní čelist Mitchell-Hedgesovy je vytvořena samostatně a lze s ní hýbat nahoru a dolů. Vzhledem k tomutorozdílu je muzejní exponát mnohem stylizovanější a Mitchell-Hedgesův nález se více blíží skutečnému anatomickému tvaru.
Tato lebka tak přesně odpovídá skutečnosti, že při prosvícení slunečními paprsky vypadá, jako by kostěná podstata pravé lidské lbi zázračně zesklovatěla a změnila se v křišťálový oheň.Nejefektovněji však působí její duhové oči, které jsou vytvořeny tak obratně, že dokonale soustřeďují světlo, které se jako tajemná záře šíří selou lebkou. Avšak ani kousek jejího hladkého povrchu neprozrazuje, jakým způsobem byl tento udivující předmět vyroben. Jen jeden zub lebky z londýnského muzea jako by nesl stopy po broušení.
Morant ve svém článku píše, že je "nemožné dospět k závěru, že oba artefakty mají společný původ... je snadné zjistit, že představují tutéž lidskou lebku (pravděpodobně ženskou), ačkoli jedna by mohla být kopií druhé". Za pravděpodobnější považuje, že méně propracovaná lebka z muzea je kopií detailněji provedené Mitchell-Hedgesovy lebky.
Snad trochu méně pozoruhodný něž samotné lebky je fakt, že neznáme jejich původ ani jejich tvůrce ani pravděpodobný účel těchto hypnoticky zlověstných předmětů. V tomto směru se v řadách vědců objevilo mnoho pochybností týkajících se okolností nálezu Anny Mitchell-Hedgesové v Lubantumu. Zdůrazňují, že toho dne, kdy lebku našla, slavila své sedmnácté narozeniny, a předpokládají, že otec pro ni nález záměrně nastražil jako narozeninový dárek. Avšak kde ji potom získal on?
Později 15. září 1943, lebku vystavil v londýské aukční síni Sotheby místní obchodník s uměním Sydney Burney. Nedosáhla však vyvolané ceny, a otec Anny ji koupil za 400 liber. Později tvrdil, že nějaký čas před aukcí ji Burneyovi dal jako záruku na půjčku, a tím, že ji na aukci koupil, pouze vyplatil, co mu již patřilo. Skeptici však poukazují, že Morantův článek, publikovaný sedm let před aukcí, hovoří o Buneyově lebce a o Mitchell-Hedgesové se nezmiňuje. Je tedy možné, že příběh o Annině nálezu v Lubantumu je výmyslem jejího otce (jehož záliba ve vyprávění byla všeobecně známa) a že lebka se do vlastnictví Mitchell-Hedgesovi rodiny dostala, teprve když ji Annin otec koupil od Burneyho na aukci.
Podle gemologa G. F. Kunze, který se zabývá zkoumáním drahých hornin, druhou lebku do Evropy přivezl z Mexika špaňelský voják někdy před francouzkou okupací Mexika v polovině 60. let 19. století a prodal ji nglickému sběrateli. Po jeho smrti lebka několikrát změnila majitele, až ji koupilo klenotnictví Tiffany a posléze britské muzeum.
V autobiografii Danger my Ally otec Anny píše, že lebka zkázy je "nejméně 3600 let stará a podle legend ji používal mayský velekněz při esoterických obřadech. Když prý s pomocí lebky věštil smrt, pak skutečně úmrtí následovalo. Je popisována jako ztělesnění ďábla." V knize The Mayan Prophecies vyslivili Adrian G. Gilbert a Maurice M. Cotterell domněnku, že lebku mohl nejvyšší kněz používat jako spojnou čočku při mayském obřadu ohně. Uvedli, že pokud kněz držel dokonle vytesanou lebku v určitém úhlu ke slunci, působila jako lupa a lom slunečních paprsků dal vzniknout širokému plamennému jazyku, který vyšlehl z ústního otvoru. Snad to vysvětluje i její pohyblivou čelist.
Pokus jde o křišťálovou lebku z muzea, antropolog H. J. Braunholtz v roce 1936 potvrdil, že její stylizovaná podoba s kulatými očnicemi a nesprávně pojatými zuby je charakteristická pro pozdní aztécké umění. V poslední době se uvažuje i o dalších možných zdrojích křišťálu použitého při výrobě lebek, včetně Brazílie, Cavalaveras County v Kalifornii a Peru. Je totiž skutečně pravděpodobné, že lebky byly vyrobeny mnohem později, něž se původně předpokládalo, a mnohem dále od jakéhokoli zdroje křišťálu - v Japonsku, v Číně za dynastie Čching, nebo dokonce v Evropě za renesance.
Větší pozornosti se Mitchell-Hedgesově lebce dostalo až tehdy, když odborník na křišťál, Frank Dorland, který ji 6 let zkoumal, prohlásil, že souvisí s několika zvláštními jevy. V objemném svazku Feats and Wisdom of the Ansiens Dorland uvádí, že tato lebka:...někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává "prchavou vůni" a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů, a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář.
Ti, kteří lebku viděli, když ji měl Dorland pújčenou, podobné jevy potvrzovali. Někteří dokonce říkali, že když se jí upřeně podívali do očí,zrychlil se jim tep, svaly na rukou a nohou se napjaly a jejich oči jako by byly vtahovány do prázných očnic lebky. Dorland se domnívá, že tyto účinky nemají podstatu fyzikální, ale halucinativní, podnícenou strukturou křišťálu lebky. Opravdu není divu, že se jí říká lebka zkázy.