Láska a vztah

Dzogchen Ponlop rinpoče

 

Náš takzvaný život je z buddhistického pohledu prostě jen zkušenost a zkušenost je vztah. Jednoduše řečeno, neexistujeme nezávisle. Nemůžeme existovat odvisle od ostatních. Když si v krámku koupím jablko, mohu se cítit úplně nezávislý. Vejdu, vezmu si jablko, zaplatím svými penězi a jdu domu, abych ho jedl. Mohu se z něho ale těšit jen proto, že je spojené s mnoha lidmi a podmínkami: s majitelem obchodu, zásobovačem, dopravcem, farmářem atd., až k semeni a zemi. Pořád je zde mnoho spojení.

 

Ze všech vztahů, které v naší vzájemně závislé zkušenosti máme, je tím nejpřímějším, nejemotivnějším a nejnáchylnějším k vyvolání radosti a utrpení, intimní vztah s druhou osobou. Přikládáme mu v mysli zvláštní důležitost, ale pomáhá si pamatovat, že je to stejné jako s jablkem. Týká se to vzájemného propojení, závislosti.

Z buddhistického pohledu je vztah velikým zrcadlem, ve kterém se vidíme, odhalujeme se jím. Obraz ale může být zkreslený. Pamatuji si, když jsem se poprvé uviděl v zrcadlovém bludišti: „Ach, co se mi to stalo? Jsem celý natažený." Může být také ale velice jasný. Uvidíme se přímo, jací jsme. Dělá to ze vztahu nádhernou zkušenost.

Když jsme sami, je snadné se bavit mentální hrou, fantaziemi, hrami ega apod., a pokračovat v tom dál a dál a dál, bez problémů. Zkuste to ale se svým partnerem! Tady se objevuje zrcadlo. Zrcadlo odrazí a ukáže všechny nehezké hry ega. A je při tom zcela neutrální - jen odráží. Ničemu nestraní. Je zrcadlem vás obou.

V zrcadle objevujeme sami sebe - své tendence, slabosti a sílu. Objevujeme své dobré, ale i špatné stránky. Zrcadlo se tak stává velmi vzácným učitelem a cestou. Zrcadlo vztahu je pro nás velmi cenným učením, které odkrývá, kdo skutečně jsme a kde jsme na cestě a ve světě vůbec.

Je toho hodně a máme tendenci vidět v tomto zrcadle‑vztahu to, co vidět chceme. Problém takového přístupu ale je, že dva lidé v blízkém vztahu vidí dvě různé věci. Když chceme oba vidět něco jiného, tak to tak vidíme. Výsledkem je ztráta rovnováhy, užitečnosti, vzácnosti vztahu, zrcadla. Radši bychom si svůj vztah idealizovali a zrcadlu se vyhnuli. Raději bychom žili v budoucnosti, než v této okamžité chvíli. Když ale praktikujeme bytí v přítomnosti, stává se vztah cestou a zrcadlo učitelem.

Ve vztahu s druhým často nesprávně chápeme, jak jsme spojeni. Myslíme si, že jsme dva spojeni v jedno, nebo že jsme zcela nezávislí. Můj otec mě učil, že úzký vztah nebo manželství s druhou osobou, jsou jako dva spojené prsteny. Udělejte si každou rukou prsten a pak je spojte dohromady. Je mezi nimi společný prostor. To je vzájemná odpovědnost, radost a sdílení. Přitom ale musíme mít na paměti, že jsou zde také dvě strany. Není jen společný střed. Individuální prostor je také nezbytný, a když se pokusíme ty dva prsteny totálně překrýt, ztrácíme balanc.

Je zde společné pouto, ale také dvě rozdílné mysli. Musíme to respektovat a dovolit druhému nezávislost. Společný prostor respektuje individuální prostor. Nemůžeme druhého přemáhat, nebo z něj udělat nás. Nemá jen své potřeby, ale také své osobní karmické návyky, které nemůžete změnit. Změnu musí vyvolat samy, nelze ji vyvolat násilím. Buddhismus nás učí, že nemůžete někomu změnit karmu, dokonce ani Buddha ne. Řekl: „Jenom ti ukáži cestu a pak už je to na tobě."

Základním principem vztahu je sdílení. Sdílíme svoji moudrost, znalost, jsme zrcadlem, ale volba je na každém a musíme to respektovat. Musíme vědět, že ten druhý jedná, stejně jako my, podle návykových vzorců. Stejně, jako my se nemůžeme vnější silou změnit, je to i s nimi.

Problémy začnou, když ztrácíme rovnováhu vzájemného spojení a samostatnosti. Jakmile začneme opouštět učení o bez‑egovosti a staneme se sobečtí, egocentričtí, nebo dokonce egomaniaci, indikuje to ztrátu bdělé pozornosti.

Tady končí radost ze vztahu a začíná dukkha (utrpení). Obtížný vztah stimuluje cestu. Nelze čekat, že bude vždy dokonalý. To všechno vidíme v zrcadle vztahu. Vidíme v něm skutečný charakter vztahu, i to jak se začíná kymácet, jak ztrácíme nesobecký postoj a nakonec pocit lásky a péče.

Praxe bdělé pozornosti nám pomáhá vidět to v zrcadle lépe. Bdělost krotí mentální nevázanost, která vede ke ztrátě rovnováhy. Bdělost uzavírá mysl do ohrady. Jakmile se divoký kůň mysli trochu usadí, začneme ho cvičit zápřahem do potahu pozornosti. Pak můžeme cvičit koně, aby dělal všechno možné, včetně úsilí na cestě vztahu a měl radost a potěšení z lásky.

 

Dzogchen Poklop rinpoče je současný mistr škol Nyingma a Kagyü tibetského buddhismu. Je prezidentem Nalandabodhi a autorem Mind Beyond Death.

 

 

 

Všichni jsme poutníci

 

Sylvia Boorstein

 

Je snadné se rozzlobit, zvlášť na naše drahé. Byla jsem vdaná třiapadesát let a byli jsme si blízcí šestapadesát. Občas pronesl hloupou poznámku, která mě, aniž by to věděl, zraňovala. Dotklo se mě to a cítila jsem se špatně. Nevšiml si toho, dokonce ani, že se vůbec něco stalo. Říkal dál, co říkal a pokračoval v tom, co dělal. Řekla jsem si tedy, že to přejdu mlčením. Prostě půjdu jen do svého studia. Jak jsem tam vešla, byla jsem ještě naštvanější, protože si pořád nic neuvědomoval. Tak jsem se rozhodla, že mu neuvařím co má rád!

 

V té chvíli jsem si ale uvědomila, že mi v mysli vytanula pomsta. Chvilinku to trvá, než to člověk zachytí, když ale dávám pozor, uvědomím si to. Pravdou je, že kuji odplatu. Není to moudré ani vhodné, protože to násobí moji bolest. Nemám z toho dobrý pocit a teď jsem k tomu přidala navíc pomstychtivou mysl a bolí to ještě víc. Kdybych se zastavila, viděla bych, že mě ve skutečnosti miluje a že řekl něco nevhodného, jen protože nedával pozor. Všechno ostatní je jen můj komentář, abych si potvrdila, že mě nemiluje. Vyfabulovala jsem si ten příběh a sama se jím teď straším.

Devátou větví osmidílné cesty je vztah a tou cestou je metta, praxe milující laskavosti. Milující laskavost je skutečná bdělá pozornost, která říká pravdu o tom, co se opravdu děje. Jedním způsobem jak ji praktikovat je, říkat si s nádechem „ať jsem plně v přítomnosti," a s výdechem „ať je to mým přítelem". Zkuste to a uvidíte, co budete cítit. Když jsme plně v přítomnosti a kombinujeme bdělou pozornost a milující laskavost, přestaneme fabulovat příběhy o tom, kdo komu co udělal.

Buddhismus je velmi optimistický k lidské schopnosti lásky a k našemu potenciálu co můžeme s láskou dělat. Můžeme vyvinout velmi pevnou a univerzální lásku. Ne proto, že bychom se do toho tlačili. Spíš jen objevíme, že nepodmíněná láska je největším zdrojem radosti a že ztrácíme, když říkáme: „Opravdu bych tě miloval, kdyby ses podílela na vaření, kdybys dělala to a kdybys dělala ono." Kdykoliv to tak podmiňujeme, ztrácíme.

Buddhismus nás učí, že můžeme mít vytrvalou lásku ke všem bytostem, navzdory okolnostem, kterým čelíme. Většině lidí, kteří přichází studovat dharmu, to zní dobře. Souhlasí, že se tento svět stává problematickým, když se zdráháme milovat.

Mám ráda jeden citát Nyanaponika Thery, nádherného německého učitele bdělé pozornosti, který odešel na Srí Lanku a byl ordinován jako mnich. Thera mluvil o „lásce, která zahrnuje všechny lidské bytosti, které dobře vědí, že jsme jen poutníky v této existenci a že všichni trpíme stejně".

To je hluboká myšlenka, protože když vidím, že ten kdo mě irituje, má stejně jako já velmi jednoduché potřeby, pak to mohu přátelsky a plně přijmout. Ten kdo mě irituje, chce jen projít životem bez nadměrného utrpení. Trpí, úplně stejně jako ostatní lidé: věci se prostě nedějí tak jak by chtěl. Co má rád, netrvá věčně. Mění se. Je jen poutníkem touto existencí a trpí stejně jako já.

Jedna Buddhova věta jakoby zrazovala od vztahu. Buddha říká, že všechno co je nám drahé, působí bolest. Zpočátku mé praxe jsem to neměla ráda, po čase jsem ale viděla, že je to pravda. Neznamená to, že nemáme mít vztah. Také to neznamená, že vám nemá být nic drahé. Znamená to jen, že v tomto životě stálých proměn, ztratíme všechno co je nám drahé, pokud to ovšem neztratí nejprve ono nás. Všechno se změní. Nebude to, jaké to bylo, nebo to už nebude takové, jak jsme to chtěli, nebo to přestaneme milovat a nebudeme to chtít, nebo to naopak budeme velice milovat, ale něco se tomu stane a přijdeme o to atd. atd. Tento život je plný ztrát. Jediná adekvátní reakce na to, je plně milovat a uvědomit si, že máme krátký a vzácný život.

Učení o tom, že všechno, co je nám drahé, nám působí bolest, mě pomohlo si ujasnit, že dychtím užít vztah jako praxi. Pomohlo mi to neztrácet už žádný den zlobou, pocitem křivdy, nebo rezervovaností. Jednoduše by to narušilo pevnou a vytrvalou lásku, která je tak radostná.

 

Sylvia Boorstein, Ph.D. je spolu‑zakládající učitel ve Spirit Rock Meditation Center a praktikující psychoterapeut. Je autorkou mnoha úspěšných knih a pravidelnou přispěvatelkou Shambhala Sunu.

 

 

Nevědět je neintimnější odkrytí

 

John Tarrant

 

Meditační praxe je způsob jak plně a bez zadních vrátek vstoupit do života. Když meditujete, sedíte a bez soudu zaznamenáváte co se děje, otevíráte se životu. Ve chvíli meditace po vás nikdo nic nechce. Je už dost jen být, zde na této planetě, zakoušet moment přítomnosti a oslavovat dar života. A je to dar, jeden z těch, které prostě dostáváte. Nemusíte o něj žádat.

 

Když neodkryjeme svůj život, máme tendenci žádat druhé lidi, aby vyplnili to, s čím nepřicházíme. To je pro ně těžké. Láska tedy začíná s úplným sebe‑odhalením, a praxe pomáhá. Znamená neuhýbat těžkostem a bolestem, ale také nádheře, divům života, zázrakům, a své schopnosti spojit se s ostatními. Tady začíná láska.

Děláme ale pár základních chyb. Někdy máme představu, že vztah je jako stroj, který lze opravit výměnou několika dílů, či namazat. Nebo že je to záležitost kalkulace dobrého a špatného, zisku a ztráty.

Pohled na ostatní lidi jako na dar nám z této pasti pomůže. Mám mladou dceru a jsme si blízcí. S dítětem si uvědomíte, že s něčím přicházíte a nic za to nečekáte: Dej tohle a vezmi si tamto. Tak to ale může být ve všech našich vztazích, které máme, s milenci, učiteli a přáteli. Není to obchod. Slovo bódhičitta znamená snahu otevřít svoje srdce a mysl, protože je to dobré pro svět a nejen pro nás (pro nás samozřejmě také). Bódhičitta není esoterická, je to fundamentální lidská zkušenost. Je součástí přirozené mysli.

Vztah není něčím izolovaným od naší duchovní praxe. Účastníme se vztahu, protože jsme na cestě. Máme praxi a vztah se stává její součástí. Není od naší praxe odlišný. Není to nic támhle, co mě dělá šťastným, takže mohu praktikovat. Není to nic, co by platilo nájemné, co mě nechává si zapíchat. Je součástí praxe.

K lásce je dlouhá cesta, stejně jako k duchovní praxi. Když jste na ní, neříkáte: „Jednou jsem zkusil meditaci, ale nebylo to, jak jsem si představoval, to není nic pro mě." Když máte v životě duchovní praxi, odhalujete se životu. S neklidnou a těžkou myslí ukazujete, že je neklidná a těžká. Když s ní přestanete bojovat a zastavíte myšlení, bude jiná. Když se trochu otevřete, stačí jen mít soucit se svou neschopností soucit mít - věci se začnou napravovat.

Nemusíte v tom být dobří. Musíte se k tomu jenom trochu obrátit a začne vás to učit a dávat vám dar. Je lépe dělat duchovní praxi opravdu špatně, než ji nedělat vůbec. I při špatné praxi se pravděpodobně něco naučíte, dokud ji tedy děláte.

Před časem umírala moje máma. Jel jsem domů, šel do nemocnice, seděl vedle ní a držel ji za ruku. Druhý den ráno ještě žila, tak jsem udělal to samé. Moje sestra zatím jednala s ošetřovatelkami o množství kyslíku a otec mámu povzbuzoval, aby ještě neumírala a něco za něho snědla. „Mohu tě zlákat ke lžičce krému, Allison?" Moje máma si ho držela od těla. Já jsem ale neměl co dělat, žádnou speciální roli a začal jsem si myslet, že je to asi dobře. Všimnul jsem si, že když jsem chtěl po někom v pokoji, aby byl jiný, bylo to obtížné. „Táto, klid, myslím, že umírá a nechce nic jíst." Nebo: „Mámo, má tě rád a chce ti pomoc a bylo by pravděpodobně dobré, kdybys něco snědla." Či: „Holky, klid, kyslík jí už nepomůže." Tohle všechno mě napadalo, když jsem to ale nechal plavat, všechno bylo v pořádku. Lidé dělali, co dělali, protože to tak potřebovali. Kdo jsem, abych věděl, co mají dělat? Bylo hezké vidět, jak se starají jeden o druhého.

Koanem té situace je: „Nevědět je neintimnější." Co když někdo nemá být lepší? Kdyby třeba zanechal kouření, stal by z něj sériový vrah. Co třeba nechtít ostatní měnit? Co třeba nechtít měnit sebe?

Příliš času trávíme tím, že tlačíme na pilu. Kdybychom s tím přestali, možná bychom se neočekávaně změnili a ostatní také. Většina plánů jak někoho, nebo sebe změnit, jsou jenom výzdobou vězení. Duchovní praxe je ale o útěku z vězení. Když se otevřete životu, co od toho očekáváte? Chcete strávit všechen čas tím, že budete říkat ostatním, že by měli být jiní?

Láska znamená snášet rozdíly lidí a nesnažit se je měnit - a nejen snášet, ale vážit si, oceňovat a milovat jejich jedinečnost. To je cesta sama. Co když to, že jste jiní než já, je spíš branou nežli překážkou?

 

John Tarrant, Ph.D., je zenovým učitelem s dlouholetou praxi v jungovské psychoanalýze. Je autorem Bring Me the Rhinoceros a The Light Inside the Dark. Učí lékaře a exekutivu na Duke Integrative Medicine a řídí Pacific Zen Institute.

 

 

Výcvik v lásce

 

Polly Young-Eisendrath

 

Laické buddhistické sliby lze přeložit jako „slibuji se cvičit v nezabíjení, neubližování atd.". Sliby nás žádají, abychom cvičili mysl. Když vstoupíte na cestu vztahu, zavazujete se cvičit se v lásce. Cvičíte se, jak si zlomit srdce. Jste-li ochotni si zlomit srdce, jste schopni se cvičit v lásce. Je to výcvik nejvyšší úrovně, který požaduje enormní vývoj, protože láska není okamžitě přítomna od narození. Potenciál k lásce ano, ale požadavky pro lásku jsou docela náročné.

 

Láska vyžaduje znalost. Musíte toho druhého znát, opravdu ho znát. Někdy se divíme zda ti, kteří nás prý milují, jako třeba rodiče, nás skutečně znají, a obáváme se, zda my známe ty, které milujeme. Musíte svého drahého opravdu znát, abyste ho mohli milovat. Druhým požadavkem je vyrovnanost, přátelská a jemná pozornost, která je nezbytná znovu a znovu. Kombinace znalostí o druhém a vyrovnaného přijímání jací jsou, s přátelským a oceňujícím postojem, je samotnou láskou.

Proč by měli buddhisté mít co zvláštního říct o lásce a vztahu? Buddhadharma je na základní úrovni o výuce realitou. Dokud milujete realitu, bude vás učit. Naučíte se, že milování je přípravou na zlomené srdce. Jak by to mohlo být jinak?

Když cítíte s někým enormní spojení a chcete ho opravdu poznat, což je první předpoklad lásky, pak víte, že bude také nemocný, zestárne a zemře. Víte, že se všechno mění. Samozřejmě, že to nevítáte, ale láska vyžaduje, abyste se o něj starali, i když to všechno nastane. To je ta vyrovnanost.

Srdce se láme kvůli pomíjivosti, což je v buddhistickém učení jedna ze tří známek existence. V lásce si obvykle idealizujeme a snažíme se přehlížet nejvyšší a nejnižší stavy, to ale znamená, že se vyhýbáme výcviku, který se nabízí, nácviku zlomeného srdce.

Můj současný učitel Shinzen Young nejprve učil zen školy Rinzai, pak ale usoudil, že pro Američany bude lepší vipašána. Vipašána učí pozornosti ke stálým kontrakcím a expanzím, bez jakékoliv preference mezi nimi. Máme dobré a špatné pocity, dobré a špatné dny, expanze a kontrakce. Platí to pro nás pro všechny a nikdo na tom není lépe.

 

 My máme ale často pevnou představu, zvlášť o vztahu. Když si někoho vyberete, myslíte si, že se tím zbavíte utrpení, že se zbavíte těch kontrakcí a expanzí. Můžete mít dokonce tak vysoké nároky na vztah, že nikdy žádný nenavážete, protože když do toho strčíte jen prst, řeknete: „Ach ne, tohle by nefungovalo. Bylo by to krátké." Nikdy ani nevstoupíte na cestu lásky, protože lpíte na svém ideálu.

Anebo vstoupíte a hledáte jenom to nejlepší mezi těmi kolísavými životními stavy. Jsou pro vás důležité. Občas máte opravdu dobrý den, nebo dokonce vrcholný pocit a objeví se nádherné otevření. Uvědomíte si, že jste s tím druhým v naprostém souladu a úplně přijímáte jeden druhého. Říkáte si: „Fajn, teď jsem na to kápnul. Takhle to budu dělat a bude to OK." Samozřejmě, že tak ale není, protože vlny jdou nahoru, dolů a nahoru a dolů.

Tajemství je: opatřete si surf. Jak se vlny zvedají a padají, na surfu si udržíte rovnováhu. Když jde všechno dobře, udržíte balanc a nespoléháte na to. A když to jde špatně, vidíte to bolestivé jak to je - je zajímavé a skoro fascinující to pozorovat. Surfováním na vlnách a udržováním rovnováhy, přestanete mít pocit, že v tom lítáte jako nudle v bandě.

Meditační praxe, bdělá pozornost, psychoterapie a jasné pozorování své zkušenosti - to vše vám dává schopnost surfovat. Samozřejmě, že každý občas z prkna spadne, takže potřebujete poutka, kterými jste k prknu připoutáni. Ať je to psychoterapie anebo meditace, potřebujete s tím zůstat dost dlouho, abyste získali ta poutka, která vás připojují. Ne‑li, pak jednoho dne přepadnete a řeknete: „Dost jsem na tom pracoval, ale nefungovalo to, do háje s tím. Už do ničeho takového nepůjdu." To je ten nejhorší závěr. Zahodili jste, co vám mohlo pomoc.

Když se všechno podělá, a to se stane, potřebujete surf a pouta, která vás s ním spojí. Potřebujete výcvik a širší vizi lásky, takovou, která zahrnuje a akceptuje i zlomené srdce. Potřebuje, aby vám něco připomnělo váš slib „cvičit" se v lásce.

 

Polly Young‑Eisendrath, Ph.D. je jungovskou psychoanalytičkou a klinickou hostující profesorkou psychiatrie na vermontské univerzitě. Také dlouholetou praktikantkou zenové a vipašánové meditace a autorkou čtrnácti knih, včetně poslední: The Self‑Esteem Trap: Raising Confident and Compassionate Kids in an Age of Self‑Importance.

 

Shambhala Sun, listopad 2008