Lama - kořen požehnání

Džamgön Kongthul rinpočhe

Buddhistické učení je možné rozdělit na stezku súter a stezku tanter, přičemž výchozím bodem stezky súter jsou příčiny a výchozím bodem stezky tanter jsou plody. V případě obou stezek směřujeme k vysvobození tak, že se zbavujeme dualistického způsobu vnímání. Na stezce súter zkoumáme, co je jeho příčinou. Docházíme k závěru, že kořenem této duality je ulpívání na pocitu já, naše nevědomost. Pak zkoumáme, kde má tento způsob vnímání počátek. Co je podstatou ulpívání na pocitu já? Jaké má charakteristiky, jak funguje atd.? Nakonec docházíme k závěru, že ve skutečnosti jako nějaká konkrétní osoba neexistujeme. Na stezce súter vycházíme z naší konkrétní situace plné utrpení a hledáme její příčiny. Zjišťujeme, že jsou jimi různé skutky, které jsme vykonali v minulosti. Následně si pokládáme otázku, jak k těmto skutkům a ke karmě, která z nich vznikla, došlo. Docházíme k závěru, že příčinou jsou rušivé emoce, které vznikají jako následek našeho dualistického vnímání a ulpívání na pocitu já. Dostáváme se do bodu, kdy je rozpoznáváme jako příčinu všeho, co prožíváme.

Po stezce súter postupujeme na základě tohoto pochopení, přičemž dodržujeme především pravidla kázně těla, řeči a mysli. Za druhé, docházíme k pochopení vzájemné podmíněnosti všech jevů a toho, že ve skutečnosti neexistují. Za třetí, usilujeme o postoj vůči druhým bytostem, který je plný nejlepších přání. Na této stezce postupujeme kupředu tak, že zkoumáme příčiny a na základě takto vzniklého pochopení využíváme různé metody. Dostáváme se tak do bodu, kdy se osvobozujeme od utrpení - dosahujeme vysvobození a stavu vševědoucnosti. Tato stezka však trvá velice dlouho, to znamená, že na stezce bódhisattvy je možné stavu buddhy dosáhnout po uplynutí tří nekonečně dlouhých kalp.

Na stezce tanter, Diamantové cestě, používáme zcela odlišné metody. Nezkoumáme příčiny, ale bezprostředně pracujeme s vlastními prožitky. Když se například objeví rušivé emoce, nezkoumáme jejich příčiny, ale bezprostředně je prožíváme a získáváme schopnost je přetransformovat. Proto se také říká, že tato stezka pracuje s plody a díky tomu je velice rychlá. Výsledek, jehož je po projití obou stezek dosaženo, je naprosto stejný. Osvobozujeme se od utrpení a vnitřní překážky se rozpouštějí samy od sebe. Nakonec dosahujeme realizace. Rozdíl mezi oběma stezkami je pouze v metodách, se kterými se pracuje.

Stezka tanter vychází ze zcela odlišných předpokladů než stezka súter. Pracujeme s rušivými emocemi, které se v mysli objevují, aniž bychom zkoumali jejich příčiny. Proto je tato stezka přístupná pouze žákům s nejvyššími schopnostmi. Na druhé straně to ale také znamená, že je tato stezka určena pro lidi s nejsilnějšími rušivými pocity. Je to proto, že takoví lidé nemají tolik trpělivosti, aby po dlouhou dobu hromadili zásluhy a putovali po stezce bódhisattvy. Prostě to nedokáží. Pokud stezku tanter dokážeme opravdu praktikovat a pracovat s těmito rušivými emocemi, je velice rychlá. Ale neznamená to, že dosáhneme osvícení za dva nebo tři dny či roky.

Říká se, že v Diamantové cestě jde o to, abychom nečisté prožitky a jevy vyzdvihli na čistou úroveň. Neměli bychom to ale chápat tak, že je tato transformace složena pouze z přemýšlení nebo z víry v čistotu věcí. Jde o skutečnou transformaci. K tomu, abychom toho byli schopni, je zapotřebí Tří kořenů neboli pramenů - požehnání, dosažení (siddhi) a aktivity. Kořenem požehnání je lama, kořenem dosažení je jidam a kořenem aktivity jsou ochránci dharmy. Lama je ze tří kořenů nejdůležitější, jidamy a ochránci dharmy jsou jeho manifestacemi. Neexistuje žádný jidam ani ochránce, který by byl od lamy oddělený. Z tohoto důvodu má v Diamantové cestě lama obzvlášť velký význam.

Abychom vše lépe pochopili, bude dobré, když se ještě jednou podíváme na stezku súter. O učitele nebo duchovního přítele se opíráme jako o někoho, kdo nám ukazuje stezku, kterou později podle jeho pokynů praktikujeme, přičemž procházíme různými stupni bódhisattvy a pěti stezkami.

Na Diamantové cestě má učitel mnohem větší význam. Nepohlížíme na něj jen jako na někoho, kdo nám ukazuje stezku, ale jako na samotného buddhu. Díky tomuto postoji může požehnání lamy proniknout do naší mysli, aktivovat se a uzrát. Aby k tomu mohlo dojít, je zapotřebí dvou prvků: musíme praktikovat a být vůči lamovi otevření a pohlížet na něj jako na samotného buddhu.

Na stezce súter se vědomě věnujeme svému jednání. Snažíme se nevykonávat žádné negativní skutky a konat jen dobro. Při tom všem nás vždy provází vlastní nevědomost a v mysli máme hodně zatemnění, a proto se nedaří jednat vždy správně a stále znovu děláme něco nesprávného. Stezka súter je tak dlouhá proto, že mezi sebou stále zápasí touha po tom, co je pozitivní, a překážky, které vězí v mysli a popichují nás k vykonávání negativních skutků. Na stezce tanter se však objevuje ještě další prvek, který má souvislost s lamou. Opravdová podstata mysli není znečištěna žádným zmatkem. Zmatený je pouze náš nynější způsob prožívání. Pokud se s naprostou důvěrou lamovi otevřeme a obdržíme díky tomu jeho požehnání, naše mysl dozraje.

To znamená, že díky požehnání získáme schopnost rozpoznat opravdovou podstatu mysli. Proto je lama, kořen požehnání, v Diamantové cestě tak důležitý a je označován jako první kořen.

K tomu, abychom obdrželi požehnání, jsou důležité tři věci. Za prvé je potřeba rozvinout k lamovi naprostou důvěru a dokonalou oddanost. To se ale netýká každého lamy, ale toho, kterého jsme si po důkladném prověření několika učitelů vybrali za svého mistra a u kterého jsme si jisti, že k němu můžeme mít důvěru. Za druhé, i učitel by měl dát žákovi najevo, že je schopen mu opravdu pomoci.

Když jsme již získali jistotu, že se můžeme nějakému lamovi plně otevřít, měli bychom k němu rozvinout neotřesitelnou důvěru. Musí být opravdu neotřesitelná a nezničitelná jako diamant. Pokud toho jsme schopni, osvobodíme se od překážek, které nám kladou běžné myšlenky. Tato neotřesitelná důvěra se nachází rovněž v původu jména Diamantová cesta. Je jako diamant - nezničitelná.

Hodně lidí si nesprávně myslí, že mezi učiteli Diamantové cesty a jinými lamy není rozdíl. Běžný učitel nám může ukázat stezku dokonale čistým a jasným způsobem a vysvětlit nám, jak bychom se měli chovat, jak se věci mají atd. Naproti tomu učitel Diamantové cesty je někým, kdo nefunguje jen na úrovni slov, ale pracuje na všech úrovních. Díky originálním naukám a inspiraci, jež vycházejí z jeho mysli, je schopen dovést nás k vysvobození. Opravdovým učitelem Diamantové cesty je pouze ten, kdo je obdařen takovouto schopností. Z tohoto důvodu je opravdu mnoho běžných učitelů, ale těch, kteří mohou být označeni jako duchovní mistři v kontextu Diamantové cesty, příliš mnoho není.

V přáních směřovaných k Dordže Čhangovi se říká, že oddanost je hlavou meditace. To se týká oddanosti rozvíjené v Diamantové cestě. Oddanosti, která se v někom probouzí naprosto přirozeným způsobem, bez jakéhokoliv úsilí a konceptů. Když se v mysli objeví běžné myšlenky, zaniknou díky učitelovu požehnání a meditační prožitek vznikne sám od sebe, bez vynakládání jakéhokoliv úsilí. Potom může inspirace těla, řeči a mysli lamy zapůsobit v mysli žáka.

V jednom citátu dávných mistrů tradice Kagjü se říká, že Přípravné praxe (tib. ngöndro) jsou hlubší než všechny ostatní meditace. Tento výrok se tolik nevztahuje k poklonám, meditaci na Diamantovou mysl, ani darování mandaly. Týká se především gurujógy (meditace na učitele), protože právě ta je zdrojem inspirace a požehnání lamy. V případě meditací, které se opírají o Přípravné praxe, jako například rozvojová fáze spojená s praxemi na jidamy nebo také rozpouštěcí fáze u Šesti jóg Náropy, je vždy nezbytná správná příprava mysli. Jejím zdrojem je požehnání prožívané během provádění gurujógy. Jen tímto způsobem jsme schopni transformovat nečisté prožitky v čisté a správně používat zmiňované praxe.

Oddanost, kterou bychom měli k učiteli mít, je něco víc než jenom pocit, jenž se objevuje v okamžiku, kdy se vůči nám chová nějak příjemně. Když se na nás usměje nebo si s námi příjemně popovídá, vznikne možná určitý pocit oddanosti. Ten je ale popisován jako "pocit objevující se jako následek určitých podmínek". Opravdová oddanost k učiteli je oproti tomuto podmíněnému pocitu hlubokým vnitřním stavem, který není závislý na vnějších příčinách. Zpočátku je samozřejmě závislý na vnějších věcech, potom se však tento pocit začíná objevovat spontánně. Teprve když se objeví tato velmi hluboká oddanost a neotřesitelná důvěra, vede požehnání k tomu, že se běžné myšlenky zklidňují samy od sebe. Existují popisy znaků takovéto oddanosti: do očí nám vstupují slzy a vstávají nám vlasy na hlavě. K tomu je ale zapotřebí mít svazek s lamou z mnoha minulých životů. Tak silné spojení není možné navázat během jednoho života. Teprve až obdržíme přirozené požehnání, jsme schopni zrealizovat opravdový plod - absolutní dosažení, nejvyšší siddhi. Pokud se pokoušíme pocit oddanosti a důvěry vytvořit násilím, budou požehnání a inspirace jen něčím umělým. Stejně takový bude i jejich plod. Učitelé jsou obyčejnými lidmi. Mají tělo, které je někdy lepším, někdy horším nástrojem, někdy jsou rozzlobení, jindy smutní atd. Bez skutečně hluboké důvěry a neotřesitelné oddanosti nás tyto věci budou ovlivňovat a dezorientují nás. Budeme udiveni tím, že meditační prožitky nejsou dnes tak hluboké jako včera, ve svých postojích budeme váhaví a nejistí. To vše vzniká jako následek toho, že oddanost a důvěra ještě nejsou opravdu neotřesitelné.

Pokud se říká, že cílem je nejvyšší dosažení, nejde o to vlastnit něco vnějšího nebo nového, ale o realizaci podstaty vlastní mysli. Je možné říci, že pokud nejsme závislí na chvilkových a proměnlivých stavech a podmínkách a zrealizovali jsme mysl takovou, jaká je, zrealizovali jsme nejvyšší dosažení.

Co je to požehnání? Je to schopnost dovést druhé bytosti k vysvobození, dovést jejich mysl k vyzrálosti. Požehnání nemá formu, nelze ho vyjádřit nějakým symbolem, přestože se v souvislosti s odkazem nauk užívá mnoho různých symbolických předmětů. Správným požehnáním je být osvobozen od jakékoliv myšlenky na to, že dostáváme požehnání a že ho někdo uděluje. To je absolutní odkaz a opravdové požehnání. Vše ostatní jsou jen symboly a příklady přijetí požehnání.

překlad: Karel Kindl