Kunžvart

Pusté, teskné zříceniny hradní věže jsou dnes ukryty na vysoké skále obklopené lesy stejně jako před mnoha věky, kdy se Kunžvart stal strážním hradem Zlaté stezky a od těch dob nesl též jméno Královská stráž.

Však čas plynul jako voda v řece, uběhlo několik staletí a hrad potkalo neštěstí. Psala se poslední čtvrt věku šestnáctého, když hrad vyhořel. Tenkrát již byl docela pustý, páni jej opustili.

Avšak toho roku zavítal do zdejšího kraje cizinec, který neměl, kde by hlavu složil. Až jednoho dne spatřil na vrchu nad vískou pustý hrad a po cestičce vystoupil až nahoru.

Hrad se mu tuze zalíbil, byl z něj krásný výhled. Pocestný si pomyslel, že když je Kunžvart opuštěný, mohl by poskytnout útočiště alespoň jemu. Již se blížil večer, a proto cizinec otevřel staré, těžké dveře, vstoupil do věže, tam ulehl na zem a tvrdě usnul.

V noci jej probudily tesklivé zvuky a podivné skučení. Protřel si oči a počal se rozhlížet kolem sebe. Tu mu nad hlavou cosi rychle proletělo a zmizelo v noční tmě.

Poutník znovu ulehl. Před sebou spatřil dvě veliké zářící oči, které se k němu rychle přibližovaly. Muž se celý rozklepal strachy, když uslyšel hrůzostrašné kvílení. Potrhaný starý kabát si přetáhl přes oči i uši, aby nic neviděl a neslyšel a pomalými kroky se přibližoval ke chladné kamenné stěně.

Když nahmatal za zády dveře, srdce mu radostí poskočilo. Rychle je otevřel a vyběhl ven. V tom okamžiku kolem něj opět prolétlo cosi bílého. Pocestný se se strachem podíval, co to bylo. Kolem věže spatřil poletujícího ducha, který strašlivě skučel a již již se chystal přiletět znovu blíž, ale to už cizinec vzal nohy na ramena a dal se na úprk. Tak strašlivě se vylekal.