Kunětická hora

Za časů dávno minulých patřila Kunětická hora po mnoho dlouhých let opatovickému klášteru. Proto zde nežila šlechta, jako na mnoha jiných hradech a zámcích. Mniši tu pokojně žili a za několik desetiletí se jim podařilo nastřádat velké bohatství. Nevěděli však, co si s pokladem počít, aby jim ho nikdo neuloupil.

Jednoho odpoledne opat procházel sklepením, když tu mu padly do oka velké sudy od vína. Svolal tedy mnichy a společně se smluvili, že poklad ukryjí do těchto sudů.

Odešli do sklepení a tam sudy otevřeli, zlato, šperky a zlaťáky do nich vložili a s pevně je uzavřeli. Každý z mnichů potom opatovi musel přísahat, že nikomu nepoví o pokladu ani slovíčko.

Čas plynul a na Kunětickou horu se přijel podívat pán, který se o klášter staral. Několik dní strávil na hradě a pozoroval jednotvárný mnišský život.

Jednoho dne dostal pán chuť na pohár dobrého vína a rozpomenul se, jak mu opat povídal, že ve sklepě je několik sudů s vínem.

Pán si oblekl kabátec, protože věděl, jaký je ve sklepení chlad a vlhko. Vzal pohár a po schodech sešel dolů. Když stanul před sudy a chtěl si nalít trochu vína, stalo se cosi podivného. Ani kapka vína v sudu nebyla, místo toho se uvnitř něco zablýsklo.

Pán se tuze podivil, když zjistil, že místo vína je ve všech sudech zlato. Však byl velice potěšen, že odhalil zdejší tajemství. Netrvalo dlouho a v hlavě se mu zrodil ďábelský nápad.

V noci nepozorovaně zašel do sklepení a poklad ze sudů vysypal. Místo toho do nich poručil nalít víno. Vše se odehrálo v úplné tajnosti. Pán za několik dní odjel i s celým pokladem.

Nikdo neměl sebemenší tušení, proč pán tak rychle opustil hrad. Až za mnoho měsíců opat zjistil, že v sudech je místo ukrytého bohatství opět víno. Navždy mu však zůstalo utajeno, co se tenkrát při pánově návštěvě odehrálo.