Která část jsem já?

Ze všech našich konceptů je ten nejzákladnější a nejproblematičtější mylná víra v pevné, soudržné a nezávislé ego. SAKYONG MIPHAM rinpoče nám ho rozežene.

Co nám brání, abychom se spojili se svou vrozenou moudrostí? Koncept. Všeobecně si děláme jeden koncept přes druhý a celá jejich matice se objevuje v mnoha variantách. Jedno slabé místo ale mají společné: jsou vytvořené. Bez toho abychom se doopravdy podívali na podstatu jevů, promítáme významové všeobecnosti na svět, podložené předpokladem nezávislé existence.

Buddha učil, že nelze dosáhnout osvícení, dokud si neověříme základní pravdu, že vše ve světě je vzájemně závislé. To je idea prázdnoty. Říkáme, že něco je prázdné, protože není žádná osamocená entita, která by existovala nezávisle. Kdyby byl strom nezávislý, nepotřeboval by semena, slunce, vodu, listy a kůru, aby tvořily strom.

Lidé si někdy pletou prázdnotu s prázdnem, jakoby buddhisté byli nihilisté. My ale nejsme nihilisté, stejně jako nejsme eternalisté (nevěříme v permanenci, trvalost). Osvícení je taková úroveň moudrosti, která překračuje oba tyto koncepty.

Koncept je právě tím, co dodáváme k vzájemně závislému charakteru věcí. Moment za momentem se díváme na svět a na sebe a docházíme k mylnému závěru. Smyslem kontemplativní meditace je tento tvořivý proces pomalu rozmotat. Cestou zjistíme, že máme mnoho mylných předpokladů.

Tím největším je, že naše „já" existuje, jak předpokládáme. Když zemřeme, tak se koncept „já," což předpokládáme, že je tělo s rodinou a přáteli, rozpouští a zůstává jenom vědomí. To je velmi destabilizující. Takové rozpouštění zakoušíme v malém, když se nám rozpadne manželství, nebo nabouráme auto. Najednou cítíme, jako bychom se rozpadli, jako bychom ztratili svoji identitu - ta zde ale nikdy nebyla! Jako všechno, závisela na něčem jiném.

Naším zvykem je zahalovat tu vzájemnou závislost nějakou konceptuální pokrývkou. Těžko ji můžeme prorazit, protože existuje už dlouho, fakticky nekonečně. Mohlo by se zdát, že zítra nebude tak silná, dokud ale nemeditujeme, abychom od ní získali odstup, budeme pravděpodobně reagovat na svět stále naším navyklým způsobem, od samého rána, kdy se probudíme. Říkáme tomu karma, což znamená „čin". Jsme podmíněni karmou mnoha životů, navyklých činností, které nás udržují v samsáře, v cyklu utrpení.

Jak to změnit? Kontemplativní meditací začneme vidět vzájemnou závislost stromu, nebo ročního období, a když jdeme hlouběji, uvidíme i tu svoji. V tradiční kontemplaci rozebíráme tělo na části a snažíme se najít nějaké nezávislé „já".  Jsem snad ruka? Jsem hlava? Jsem můj dech? Jsem krev? Touto cestou dojdeme k tomu, že není žádné „já," ale že tělo je forma, sestávající z elementů.

Forma je první z pěti skand. To sanskrtské slovo znamená kupka, nebo hromádka. Když se podíváme zblízka na kupku rýže, vidíme, že je složena ze zrn. Stejně tak v kontemplaci vidíme, jak ignorance vytváří skandy: formu, cítění, vnímání, formování a vědomí, a tvoří zdánlivě nezávislou entitu „já".

Druhou skandou je cítění, dobré, špatné anebo neutrální, které se spojuje se vším, co zakoušíme. Třetí skandou, vnímáním, rozlišujeme a to cítění upevňujeme. Když pak řekneme: „Včera jsem se cítil skvěle, když jsem šel do hor a slunce na mě svítilo," rozlišujeme, jak jsme se cítili, kde jsme byli a jak k tomu pocitu došlo.

 Na základě formy, cítění a vnímání se objevuje zcela formulovaná myšlenka, koncept. To je čtvrtá skanda, karmická formace. Tradiční učení identifikuje takových formací, samskár, jednapadesát. Různé aspekty mysli, od prvotního trápení - zlosti, ignorance, pýchy, žárlivosti, pochybnosti, stanoviska - až ke ctnostným činnostem jako je soucit, bdělost a pozornost.

Po formování hned následuje akce. Když se například cítím dobře, pak dělám všechno proto, abych si ten pocit udržel. Nazýváme to agresí. Kde se tahle akce objevuje? V páté skandě, ve vědomí.

Vědomí je pole sebe‑vědomí, kde se ty první čtyři skandy odehrávají. Rozdělujeme ho na osm kategorií. Prvních pět vědomí registruje mentální vjemy, spojené s objekty smyslových orgánů, s okem, uchem, nosem, jazykem a tělem. Šesté vědomí registruje vjemy spojené s objektem mysli jako orgánu. To je vědomí, které používáme při meditaci klidného spočinutí. Když v něm spočíváme, slyšíme, čicháme, hmatáme, ale nerozptyluje nás to.

Na druhou stranu, když jsme stále ve vratech smyslových vědomí, reagujeme díky karmě rychle. V takovém případě bude naší meditací rutinní naslouchání zvuku, mít myšlenku a jednat. To není klidná meditace, protože nás vydává na milost každému vjemu, který se objeví. Když meditujeme, je šesté vědomí jaksi uzavřené, má to ale smysl. Pokoušíme se pozorovat mysl a pracovat krok za krokem, abychom pomalu rozmotali ten konceptuální proces.

Sedmé vědomí se označuje za trpící vědomí a jeho utrpením je pýcha. Tibetské slovo pro pýchu znamená „jsem slavný". Toto vědomí celý den jen opakuje „to jsem já a jsem skutečný" a klade ten koncept na všechno co se děje.

Osmé vědomí nazýváme alája, „základna všeho". Jak zakoušíme fyzické formy, pocity a vnímání, formulujeme názory a jednáme podle nich, myslíme si, že naše slova a činy jednoduše zmizí v prostoru. Všechna ta karma je ale uskladněna v osmém vědomí, kde je zasazena jako latentní semena, která budou časem dozrávat, jak podmínky dovolí. Když o někom řeknete něco negativního, nezmizí to ve vzduchu, ale je to zasazené do osmého vědomí.

Kontemplace skand jedné po druhé, prohlubuje naše porozumění tomu, jak vyrábíme konceptuální projekce, která nás udržují uvězněné v samsáře. Pitváním našich navyklých domněnek objevíme, že cokoliv vidíme, je podmíněné vzájemnou závislostí. Myslíme si, že „já" je tělo a mysl. Když se ale podíváme blíž, není to, jak jsme si mysleli. To je objevením prázdnoty. Od čeho je prázdnota prázdná? Od konceptů. Toto poznání je počátkem moudrosti a radosti, protože vede k neulpívání.

Kontemplace je přesné myšlení. Takové, které nás přivádí ke správnému závěru. Když slyšíme pravdu a kontemplujeme, co jsme slyšeli, její význam nás v určité chvíli prostoupí. Každá pravda se tak stává zkušenostní (zakládá se na naší zkušenosti) a svoji praxi tak prohlubujeme krok za krokem. Udělat z pravdy zkušenost chce ale čas, protože to není jen informace, jako když si něco přečtete v novinách. Dharma nás proto prostupuje pomalu, když u toho ale setrváme, změní nás skrz naskrz.

Shambhala Sun, květen 2008