Krvavý mýtus o Hadí hoře (Aztékové)

Podle starého aztéckého mýtu, který se nám zachoval v raně koloniálních kronikách, žila na Coatepeku, Hadí hoře, stará bohyně země Coatlicue. Ta měla čtyři sta synů (božstva hvězd) a nejstarší dceru Coyolxauhqui (bohyni Měsíce). Coatlicue se starala o chrám na vrcholu hory a uklízela tu. Jednoho dne našla při zametání chomáč kolibřích peříček, zvedla jej a uložila do kapsáře. Když však později pírka hledala, zjistila, že zmizela – brzy nato pak také odhalila, že je těhotná.

Když se to dozvěděly její děti, rozhněvaly se, že je matka otěhotněním ponížila, a rozhodli se, že ji i s nenarozeným dítětem zabijí. Hlavní iniciátorkou intriky byla právě Coyolxauhqui, která se postavila do čela svých bratrů jako vůdkyně. Když se to Coatlicue dozvěděla, rozplakala se, a v tu chvíli zazněl z jejího nitra hlas: „neboj se, matko, a neplakej, až ti tvoje děti přijdou ublížit, já tě ochráním.“

A vskutku, když začala armáda čtyř set bratrů a krvežíznivé sestry stoupat na Coatepec, vyskočil z nitra Coatlicue po zuby ozbrojený, nádherný mladý válečník Huitzilopochtli, budoucí strašlivé sluneční božstvo Aztéků, pustil se boje se svými sourozenci a ty, které nepobil, zahnal na útěk z hory. Hlavní strůjkyni spiknutí Coyolxauhqui pak pronásledoval kolem chrámu s tasenou zbraní, dokud ji nedostihl: za trest ji rozsekal na kusy a svrhl z hory dolů.
 

Tento mýtus nejenže představuje alegorické, byť poněkud děsivé vyprávění o tom, jak slunce při úsvitu zahání na útěk měsíc a hvězdy, ale zároveň představuje mytický vzor lidské oběti. Jako vítězný sluneční bůh přemohl a rozsekal svou sestru, tak aztéčtí kněží zabíjeli na vrcholu chrámu válečné zajatce a jejich těla, stejně jako tělo měsíční bohyně, shazovali po hlavním schodišti dolů.

Sám Hlavní chrám byl postaven jako nápodoba bájné Hadí hory – na jeho vrcholu jako dvojče mytického chrámku, kde uklízela Coatlicue, stála Huitzilopochtliho svatyně (vedle druhé podobné, určené bohu deště Tlalokovi) a reliéfní disk Coyolxauhqui se našel pod hlavním schodištěm, právě na místě, kam by dopadlo tělo skutečného obětovaného člověka. Disk našli v ruinách Hlavního chrámu dělníci během stavebních prací; dodnes se jedná o jeden z nejslavnějších známých aztéckých sochařských výtvorů.

Obraz poražené měsíční bohyně měl zřejmě u paty Hlavního chrámu své nezastupitelné místo – při pozdějších archeologických průzkumech se našel ještě jeden disk s vyobrazením Coyolxauhqui, který je o něco starší (i jeho umělecký styl je méně precizní) a který patří k dřívější podobě chrámu.

V aztécké kultuře bylo totiž zvykem, že téměř každý panovník po svém zvolení nechal Hlavní chrám přestavět do větší a monumentálnější podoby; ta nejmladší, kterou zničili Španělé, se nezachovala, ale pod ní se skrývalo několik starších stavebních fází, které nejsou ani dodnes zcela prostudované. Pečlivému a detailnímu archeologickému průzkumu totiž brání měkké a nestabilní podloží, které hrozí při neopatrném zacházení pohřbít i to málo, co se z obřadního centra aztécké metropole dodnes zachovalo.