Obecný úvod

Křesťanské učení se objevilo v Izraeli v první polovině prvního století okolo osoby Ježíše Krista a jeho následovníků. O jeho zakotvení v psané podobě se nejvíce zasloužil apoštol Pavel (Saul z Tarsu), který jako jeden z mála ve své době křesťanskou ideu pochopil, rozpracoval a uvedl do praxe.

Přesto, že křesťanství upřednostňuje boj duchovní před bojem fyzickým, došlo k jeho velkému rozmachu a stalo se základem naší západní civilizace. V okamžiku, kdy začalo rezignovat na svoje vlastní ideály, začalo křesťanství upadat.

Pojetí hříchu

Zatímco stará smlouva vnímá hřích jako porušení zákona, křesťanství přistupuje k této problematice komplexněji. Uvědomuje si, že lidské tělo je ovládáno silami mimo svoji vůli (tzv. dědičný hřích), a tudíž nehodnotí lidi pouze podle skutků, ale hlavně podle víry. Psaný zákon je nahrazen tzv. zákonem vepsaným do srdce, tedy dobrovolným rozhodnutím neškodit ostatním. Tento záměr se stal zdrojem motivace v procesu neustálého poznávání a rozvoje. (Řím.7:19-23)

Oběť Ježíše Krista

Ježíšova oběť je jakýmsi vyvrcholením jeho služby. Z právního hlediska došlo k naplnění zákona smrtí jeho velekněze, z hlediska ideologického se Ježíšova smrt a následné vzkříšení stalo rozbuškou rozvoje křesťanství mezi pohany. Oběť Ježíše Krista se tedy stala teologickým průnikem izraelského náboženství a pohanského uctívání. (Řím.7:3)

Vzkříšení

Ve starém zákoně se pojem vzkříšení objevuje velmi sporadicky. I moudrý král Šalamoun považuje památku mrtvých za zapomenutou. Přesto se v Izraeli na přelomu století naděje na vzkříšení vyskytuje (např. saduceové). Křesťanství ale vzkříšení staví do centra dění, protože se může opřít o konkrétní událost doloženou svědectvím – vzkříšení Ježíše Krista. Vědomí existence vzkříšení pomáhá při budování základních jistot a stává se hybnou silou v překonávání útrap a marností tohoto světa. (Kaz.9:5, Sk.2:32)

Boží království

Pro Izrael znamenalo Boží království mocenské ovládnutí pohanských národů, které by s sebou přineslo i rozšíření Božího zákona. Křesťané respektují Boží uspořádání ve smyslu „není vlády kromě od Boha“, přesto očekávají něco lepšího, a to zde na této Zemi. Očekávaný příchod Nebeského království se tak stává, kromě Ježíšovy oběti a vzkříšení, jedním z hlavních teologických základů křesťanské ideologie. (Řím.13:1, Mat.6:10)

Vlivy prostředí v době vzniku

Křesťanství v mnoha ohledech navazuje na náboženství Izraele. Především přebírá jeho monoteismus (ačkoliv Ježíš opatrně naznačuje jakési rozdělení na nebesích), potřebu obětí a finální vítězství Boha nad síly zla. Druhým majoritním vlivem se stal pohanský náboženský kult Boha slunce, který byl nebesy vybrán (možná i přes rozčarování samotného Ježíše – „ne jak já, ale jak Ty chceš“) jako prostředek, který je schopen přinést křesťanskou ideu k uším starověkého posluchače prostřednictvím Ježíšova zbožštění. Oba tyto vlivy se podepsaly jak v dobrém, tak ve zlém a zatížily křesťanskou ideologii nánosy mystiky a andělského uctívání, kterými lze proniknout pouze silou rozumu. (Mat.26:39, Ga.1:8, 3:19, Kol.2:18, Řím.12:1)

Shrnutí a závěr

Na rozdíl od ostatních duchovních směrů není křesťanství smířeno s kvalitou tohoto světa, ani neospravedlňuje zlo odvoláváním se na minulé životy a karmickou zátěž. Uvědomuje si, že nežijeme v přátelském vesmíru a s nadějí do budoucna hledí na Boží lásku a odpuštění. Odkládaným očekáváním však víra zákonitě ubývá na síle a musí být podpořena porozuměním a argumenty.