Kost

Přemnoho pověstí se vypravuje o hradu Kost, čnícím uprostřed skal. A právě o hradu a nedalekém údolí, kterému se říká Plakánek, je naše pověst.

Na hradě žil před věky, které jsou nenávratně minulostí, pán s krásnou mladou dcerou. A jak to bývalo tenkrát zvykem, otec chtěl dceru provdat jen za muže stejné nebo vyšší urozenosti a bohatství, než byla ona.

Citům však člověk poručit nemůže, a tak se stalo, že se dcera hraběte zamilovala do chudého mládence ze vsi. Když se to otec dozvěděl, rozhněval se a dceři zakázal se dále s mladíkem stýkati.

Po několika dnech se pán rozhodl, že dceru na hradě zavře, aby se s nikým nemohla setkat. Mladík tenkrát bloudil kolem hradu a pln smutku nevěděl, co si počít.

Vypráví se, že ze slz, které uronil, se staly skály a v nich sídlí od té doby duch mládence, který se z lásky utrápil.

Ani potom nenacházel pokoje a jeho teskný nářek je slyšet mezi skalami. A když se přižene bouře, mění se nářek v běsnění a ozývá se zuřivé kvílení.

Pověst dále praví, že se ve skalách vedle mladíkova ducha usídlil i čert, který sem unesl i dívku z hradu. Její pláč se mísí s nářkem chudého mládence a za větrných dnů a nocí bývá ve skalách teskno.

A právě podle nářku, který se skalami nese, se údolí od nepaměti říká Plakánek.