Kosmologie a duše

Také Platónova kosmologie velmi významně staví na jeho učení o duši. Kromě tohoto stálého vlivu se také zdá, že Platón formuloval své kosmologické názory v době, kdy se výrazně sblížil s pythagorejci. Matematická a kosmologická učení Archytovo a Filolaovo, předních pythagorejců té doby, musel Platón dobře znát a musela upoutat jeho pozornost. Ostatně v pozdním dialogu Timaios vkládá svůj výklad kosmologie právě do úst pythagorejce. Tento spis je podán formou mýtu, který Platón používá tam, kde nepronikne přísné myšlenkové pochopení.

Podle tohoto učení je svět živou bytostí, která má formu koule. Jako každá živá bytost má i svět svoji vlastní duši. Duše zde však není součástí těla, ale obklopuje celý svět. Skládá se ze tří počátků, totiž z "totožného", "jiného" a podstaty. Tyto počátky jsou vyššími základy "konečného" a "nekonečného" bytí, tedy bytí materiálního a ideálního. Jsou rozmístěny podle zákonů hudební oktávy (opět vliv pythagorejců) v kruzích, otáčejících nebeskými tělesy.

Tělo světa, obklopené ze všech stran světlou duší, se skládá z prvků země, ohně a vzduchu. Tyto prvky vytvářejí proporcionální spojení podle číselných zákonů. Kruh "totožného" (viz.výše) vytváří kruh nehybných hvězd, zatímco kruh "jiného" tvoří kruh planet. Hvězdy a planety jsou božská jsoucna (tedy bytosti), světová duše je stejně jako celý ostatní svět oduševňuje.

Světová duše nejen žije, ale také sama poznává. Její život je řízen opět číselnými vztahy a harmonií. Vždy, když se ve svém kruhovém opakujícím se pohybu dotkne toho, co má jsoucnost, dosvědčuje, co je s čím totožné, co se od čeho odlišuje, a také kde, kdy a jak má vše přechodné být k věčně neměnnému i vzhledem k jinému přechodnému. Toto svědectví je stejně pravdivé ve vztahu k "jinému", tak i ve vztahu k "totožnému".

Duše člověka je do jisté míry příbuzná duši světa, je v ní také obsažena harmonie a podobné koloběhy. Zpočátku žila na hvězdě, ale byla uzavřena do těla, které se pro ní stalo příčinou neharmoničnosti. Cílem lidského života je obnovení prvopočáteční přirozenosti, což můžeme do jisté míry chápat i tak, že cílem života pro duši může být i osvobození od těla, tedy smrt. Podle Platóna však lze obnovení přirozenosti dosáhnout jinak - zkoumáním nebeského koloběhu a harmonie.

Prostředkem k dosažení tohoto cíle jsou naše smysly. K témuž cíli vede i schopnost řeči a hudební hlas, který slouží sluchu a ten zase harmonii. Pohyby harmonie jsou mimochodem také příbuzné koloběhu duše. V Timaiu je obsaženo učení o převtělování lidské duše do těl ptáků a zvířat, za čímž opět můžeme cítit indické kořeny. Platón stejně jako Indové totiž myslí, že druh zvířete, do kterého se duše převtělí, je určován mravní podobou člověka určitému druhu živých bytostí. Tedy kdo se chová jako vepř, stane se vepřem. Když pak duše dosáhne očištění, vrací se na svou původní hvězdu. To však trvá dlouho, 10 000 let. Ovšem tomuto problému jsem se více věnoval v rozboru dialogu Faidros.