Kosmologie

O vodě se praví, že přišla na svět mocí času, samvatsary či roku, žádosti či kámy, inteligence či puruše, žáru či tapasu. Někdy je voda odvozována z noci nebo chaosu, tamasu, nebo vzduchu. V X. 72 se pokládá za základ světa asat čili neexistence, s níž je ztotožňováno aditi, nekonečné. Vše, co existuje, je diti, nebo vázáno, kdežto a–diti, nekonečné, je neexistující. Z nekonečna povstává kosmická síla, ač ta se mnohdy pokládá za zřídlo samého nekonečna.

Na pluralistickém stupni byli někteří bohové jako Varuna, Indra, Agni, Viśvakarman pokládáni za tvůrce vesmíru. Metoda stvoření je popisována různě. O některých bozích se předpokládalo, že stavěli svět jako tesař staví dům. Vznikla otázka, odkud se vzal strom nebo dřevo, z něhož bylo dílo stavěno. Na dalším stupni byla dána odpověď, že Brahman je strom a dřevo, z něhož jsou tvořeny nebesa a země. Sem tam se vyskytne koncepce organického růstu nebo vývoje. Někdy se tvrdí, že bohové stvořili svět mocí oběti. To patrně patří do pozdějšího stupně védského myšlení.

Když se dostáváme k monoteistické úrovni, vzniká otázka např. zda Bůh stvořil svět ze své vlastní přirozenosti bez nějaké předtím existující hmoty, či svou mocí, působící na věčnou, již předtím existující hmotu. První názor nás vede k vyšší monistické koncepci, zatímco druhý zůstává na nižší monoteistické úrovni; a ve védských hymnech máme obojí stanovisko. V X. 121 se vysvětluje stvoření všemocným Bohem z předem existující hmoty. Hiranjagarbha vznikl na počátku z velké vody, která prostupovala celý vesmír. Rozvinul krásný svět z beztvarého chaosu, který byl vším, co existovalo. Avšak jak se stalo, klade se otázka, že chaos vytvořil Hiranjagarbhu? Co je tato neznámá síla nebo zákon vývoje, který vedl k jeho vzniku? Kdo je původcem pravěkých vod? Podle Manua, Harivamśi a purán byl Bůh původcem chaosu. Stvořil jej svou vůlí a uložil v něm sémě, které se stalo zárodkem, v němž se sám zrodil jako Brahmá či bůh Stvořitel. „Já jsem Hiranjagarbha. Sám Nejvyšší se projevil ve tvaru Hiranjagarbhy.“ Tak se jeví dvě věčné koexistující substance jako vývoj poslední Podstaty.

To je právě teorie pozdního hymnu zvaného Násadíja súktam. V tomto hymnu se podává nejpokročilejší teorie stvoření. Na počátku nebylo bytí ani nebytí. Bytí po své zjevné stránce nebylo. Absolutní skutečnost, která je rubem celého světa, nemůže být charakterizována ani jako existující ani jako neexistující. To Jedno dýchalo bez dechu svou vlastní silou. Nic jiného než To nebylo tam mimo ně. První příčina všeho je starší než celý svět se sluncem, měsícem, nebem a hvězdami. Je mimo čas, mimo prostor.

Tapas je promítnutí bytí do existence, energický impuls, vrozený spirituální žár Absolutna. Tímto tapasem dostáváme bytí a nebytí, já a nejá, aktivní purušu a pasivní prakrti, tvůrčí princip a chaotickou hmotu. Zbytek vývoje následuje ze vzájemného působení těchto dvou protikladných principů. Podle hymnu tvoří touha tajemství bytí světa. Touha či káma je znakem sebevědomí, zárodkem mysli, manasu.

Některé hymny se zastavují u těchto dvou principů, puruši a prakrti. V X. 82, 5-6 hymnu na Viśvakarmana je řečeno, že mořské vody obsahovaly první nebo prvopočáteční zárodek. Tento první zárodek je světovým vejcem, plujícím na pravěkých vodách chaosu, principem univerzálního života. Z něho povstal Viśvakarman, prvorozený vesmíru, stvořitel a tvůrce světa.

Podle tohoto výkladu jsou stupně stvoření, převedeme-li je do moderních výrazů, následující (1) nejvyšší Absolutno; (2) pouhé Sebevědomí; (3) meze Sebevědomí ve formě jiného. To neznamená, že existuje zvláštní bod, z něhož se Absolutno dává do pohybu. Stupně jsou pouze logicky a nikoli chronologicky následné. Ego zahrnuje neego, a proto mu nemůže předcházet. Ani neego nemůže předcházet egu. Ani Absolutno nemůže nikdy být, aniž by dělalo tapas. Bezčasový celek stále propuká v série vznikání a proces bude pokračovat, až se subjekt znovu absolutně potvrdí v různém obsahu zkušenosti, která nikdy nedospěje k bytí. Tak je svět povždy neklidný. Hymnus nám sděluje, jak, a nikoli odkud vycházelo stvoření. Je vysvětlením faktu stvoření.

V Purušasúktě se dovídáme, že bohové jsou činitelé stvoření, kdežto látka, z níž je svět stvořen, je tělo velkého Puruši. O aktu tvoření se jedná jako o oběti, při níž je Puruša obětován. „Puruša je celý tento svět, co bylo a co bude“.

Náboženství

Bylo nevyhnutelné, že došlo k obětem. Neboť hloubka našeho citu k Bohu spočívá v tom, že se pro něho vzdáváme svého majetku a bohatství. I když se oběti staly zvykem, byl úmysl považován za důležitější a v něm spočívala skutečná povaha oběti. „Prones mocná slova k Indrovi, sladčí než máslo nebo med.“ Ve všech obřadech je nezbytná śraddhá neboli víra. Varuna je bohem, který zírá do tajných skrýší lidského srdce, aby odhalil hluboko uložené pohnutky. Dále, když si představovali bohy jako lidské, až příliš lidské, domnívali se, že plná mísa je nejlepší cestou k srdci boha. O otázce lidské oběti se mnoho diskutovalo. Jeden případ nenaznačuje, že ve védách jsou lidské oběti připuštěny nebo doporučovány. Slyšíme o obětování koní. Avšak proti všem takovým obětem byly již tehdy vznášeny protesty. Sámavéda praví: „O bohové! Nepoužíváme obětních hranic. Nezabíjíme oběti. Uctíváme prostě jen opakováním posvátných veršů.“ Tento výkřik revolty byl přejat upanišadami a pokračoval u buddhistických a džinistických škol.

V X, 15 a X, 54 jsou dva hymny věnovány pitrům nebo předkům, blaženým mrtvým, kteří dlí v nebesích. Ve védských hymnech jsou vzýváni spolu s dévy. Předpokládalo se, že přicházejí v podobě neviditelných duchů přijímat modlitby a úlitby při obětech. Sociální tradice si snad vážila uctívání předků. Jsou však někteří védští znalci, kteří věří, že rgvédské hymny neznají žádné pohřební oběti zemřelým předkům, mánům. Obecně se proti védskému náboženství uvádí, že ve védách není povědomí hříchu. To je mylné stanovisko. Hřích ve védách znamená odcizení se Bohu. Védské pojetí hříchu je analogické hebrejské teorii. Vůle Boží je měrou mravnosti. Lidská vina je nedostatkem. Hřešíme, když překračujeme přikázání Boží. Bohové jsou obhájci rta, mravního zákona ve světě. Chrání spravedlivého a trestají hříšníka. Hříchem není jen opomenutí vnějších povinností. Jsou mravní hříchy i rituální hříchy. Právě vědomí hříchu volá po oběti a smíření. Zvláště v pojetí Varuny se projevuje smysl pro hřích a odpuštění, které nám připomíná moderní křesťanské nauky.

Etika

Modlitby mají být obětovány bohům. I obřady mají být vykonávány. Védy předpokládají velmi těsný a intimní vztah mezi lidmi a bohy. Život člověka má být veden pod přímým dohledem Božím. Vedle povinností, prokazovaných bohům, jsou i povinnosti k člověku. Je předepsána laskavost ke všem; pohostinství se pokládá za velkou ctnost. „Bohatství toho, kdo dává, se nezmenšuje... Ten, kdo má dost jídla a zatvrzuje své srdce proti slabému člověku žádajícímu pokrm, proti trpícímu, přicházejícímu k němu (o pomoc) a pokračuje (ve svých vlastních radovánkách i) před ním, ten člověk nenalezne žádného utěšitele“. Čarodějnictví, kouzelnictví, svádění a cizoložství jsou odsuzovány jako hříšné. Vytýká se hazardní hra. Ctnost je shoda se zákonem božím, který zahrnuje i lásku člověka. Hřích znamená neposlušnost tohoto zákona.

Jsou tam také náznaky asketické tendence. O Indrovi se praví, že přemohl nebesa asketismem. Avšak převládajícím znakem není asketismus. V hymnech nalézáme živou radost z krás přírody, z její velikosti, z její nádhery a z jejího patosu. Obětním motivem je láska k dobrým věcem světa. Máme zde ještě hlubokou radost ze života a světa, nepotřísněného žádnou melancholickou sklíčeností. Avšak asketické cviky byly známy. Půst a zdrženlivost byly pokládány za prostředky k dosažení různých nadpřirozených sil. O extatických stavech se tvrdí, že bohové vstoupili do lidí. Nejstarší doklady o extatickém stavu asketických mudrců jsou v Rgvédě.


Eschatologie

Nauka o znovuzrození je stále vzdálena. Védští Árjové byli přesvědčeni, že smrt neznamená konec věcí. Po noci den, po smrti život. Bytosti, které jednou byly, nemohou přestat býti. Musí někde existovat, snad v říši zapadajícího slunce, kde vládne Jama. Fantazie člověka s jeho mrazivým strachem ze smrti neudělala ještě z Jamy hrozného pána pomsty. Jama a Jamí byli první smrtelníci, kteří vstoupili na onen svět, aby nad ním vládli. Když člověk zemře, předpokládá se, že se dostane do Jamova království. Jama našel pro nás místo, domov, který nám nesmí být odebrán. Když je tělo odloženo, duše je obdařena zářícím spirituálním tvarem a kráčí k bydlišti bohů, kde Jama a předkové žijí nesmrtelně. Předpokládalo se, že mrtvý se dostane do tohoto ráje překročením vody a mostu.

Duše mrtvých dlí v nebi, radujíce se s Jamou. Žijí tam životem podobným našemu. Nebeské radosti jsou zdokonalené a zvýšené radosti pozemské. „Tyto veselé věci jsou údělem těm, kteří štědře dávali dary; v nebi jsou pro ně slunce; prodlužují si svůj život; získávají nesmrtelnost“. Někdy se ve védském obraze budoucího života kladl důraz na jeho smyslovou povahu.

O bozích se předpokládá, že se stávají nesmrtelní mocí sómy. Stát se podobný bohům je cílem našeho úsilí. Bohové totiž žijí ve spirituálním ráji, těšíce se ryzí blaženosti. Nikdy nehladoví ani nežízní, ani se nežení ani nevdávají.

Vzniká otázka, co se nám stane, neuctíváme-li bohy. Je peklo, odpovídající nebi, zvláštní místo pro mravní viníky, heretiky, kteří nevěří v bohy? Je-li nebe toliko pro pobožné a dobré, pak zlý nemůže být zničen smrtí a ani nemůže dosáhnout nebe. Peklo je tedy nezbytné. Slyšíme o Varunovi, jak srazil hříšníka do temné propasti, odkud není návratu. Indra je vzýván, aby poslal do hlubokých temnot člověka, který ublížil jeho vyznavačům. Zdá se, že je osudem hříšníka upadnout do těchto tmavých hlubin a zmizet. Neobjevuje se ještě mytologie pozdějších purán o pekle a jeho hrůzách. Pravidlem je nebe pro spravedlivé a peklo pro hříšníky. Odměna stíhá spravedlnost a trest špatnost.

„Když byl dokončil, co musel udělat, a zestárl, odchází odtud; odcházeje odtud, ještě jednou se narodí. Toto je třetí zrození.“ To odkazuje k védské teorii, že každý člověk se rodí třikrát: poprvé jako dítě, podruhé spirituální výchovou a potřetí po smrti. Setkáváme se s vírou v duši jako v hybný životní princip. V X, 58 je duše zjevně neuvědomělého člověka zvána, aby se k němu vrátila zpět ze stromů, oblohy a slunce. Zřejmě se myslelo, že se duše může za určitých abnormálních podmínek odloučit od těla. To vše však neznamená, že védští Árjové znali pojem znovuzrození.