Kosmické katastrofy

Současná astronomie a kosmologie podává přehled o možných kosmických katastrofách, které ovlivnily vývoj vesmíru i Země v minulosti, a které opět čekají Zemi, sluneční soustavu i celý vesmír v bližší či vzdálenější budoucnosti.

z knihy Jiří Grygar - věda a víra

Stabilita životního prostředí na Zemi

Současná astronomie a kosmologie podává přehled o možných kosmických katastrofách, které ovlivnily vývoj vesmíru i Země v minulosti, a které opět čekají Zemi, sluneční soustavu i celý vesmír v bližší či vzdálenější budoucnosti.

Starozákonní biblické texty přinášejí zprávu o řadě katastrof v historii světa. Podobně najdeme předpovědi budoucích katastrof v některých textech novozákonních.

V řadě starozákonních textů nalezneme zjevné zmínky o katastrofách, které postihly Zemi a zejména její obyvatele v "šerém dávnověku", prakticky však nanejvýš několik tisíc let před počátkem křesťanského letopočtu. Některé z nich lze považovat spíše za symbolickou ilustraci biblického textu, ale jiné mají velmi pravděpodobně reálný základ. Podobně v novozákonních spisech najdeme předpovědi katastrof, které přijdou před "koncem světa". Fundamentalisté berou při výkladu Bible tato líčení doslova a hledají tomu odpovídající "vědecká" zdůvodnění, čímž se ovšem často dostávají do rozporu s poznatky současné přírodovědy, zejména pak fyziky, astronomie, paleontologie a geologie. To se týká zvláště popisu "potopy světa" (Gen 7), vedoucího fundamentalisty k bizarním úvahám o "horní" vodě nad Zemí a "dolní" vodě v oceánech, jezerech a řekách. Nic takového přirozeně věda nepodporuje - biblická potopa světa byla zřejmě místně omezená událost. Stejně tak je naprosto nesmyslné uvádět příběh o zničení Sodomy a Gomory (Gen 19) do souvislostí s údajným atomovým výbuchem, vyvolaným mimozemšťany, jak se o to pokouší nechvalně proslulý Erich von Däniken. Pravděpodobně šlo o vznik sopky.

V knize Jozue (kap. 10) se hovoří o zastavení Slunce a Měsíce a kamenném krupobití, jehož následkem zemřelo mnoho nepřátel. S ohledem na moderní znalosti by to při doslovném výkladu znamenalo zastavení zemské rotace, tj. uvolnění 10^29 J rotační energie (to samo by znamenalo strašlivou katastrofu), a poté její obnovení, čili opětné dodání téže rotační energie z neznámého zdroje. Mnohem pravděpodobněji šlo o pád deště meteoritů a následnou "světlou noc", vyvolanou rozptylem slunečního světla na rozprášených částečkách meteoritů ve vysoké atmosféře. (Obdobný jev byl pozorován po výbuchu proslulého tunguzského meteoritu v r. 1908.)

Naproti tomu "konec světa" je předvídán prorokem Izaiášem (kap. 13), v Kristových slovech v evangeliích (Mat 24, Mrk 13, Luk 21) a v Apokalypse (Zjev 8 a 16). Někteří vykladači vidí v současném světě tolik příznaků v Bibli předpovězených, že soudí, že konec světa je již blízko. Poznatky přírodních věd tomu však nenasvědčují ani v nejmenším. Podobně jako při jiných příležitostech chci připomenout, že Bible rozhodně není učebnicí přírodních věd, a tak i urputná snaha uvést do doslovného souhlasu biblické zprávy a předpovědi o katastrofách s poznatky současné přírodovědy je pošetilá. Zdá se, že je mnohem cennější podívat se na kosmické perspektivy přežití člověka i samotného vesmíru z hlediska soudobých poznatků astronomie, fyziky a kosmologie.

Z přírodovědeckého hlediska nejsou katastrofy výlučně negativním jevem. Velké katastrofy mohou být dokonce v dlouhodobé perspektivě plodné a životodárné. Již sám akt vzniku sluneční soustavy akumulací částic z prasluneční plyno-prachové mlhoviny nejspíše souvisí s katastrofou - výbuchem blízké velmi hmotné hvězdy v podobě tzv. supernovy. Tyto výbuchy jsou mimo jiné potřebné k tomu, aby se do kosmického prostoru dostaly chemické prvky, vznikající výlučně v nitrech hvězd (tj. fakticky všechny chemické prvky s výjimkou vodíku, hélia, lithia, berylia a bóru).

Po vytvoření Země jako planety přibližně před 4,5 miliardami let došlo velmi pravděpodobně k další klíčové katastrofě - k tečnému střetu s Praměsícem o hmotnosti asi 1/10 hmotnosti Země. Při této náhlé katastrofě se uvolnilo asi 10^32 J kinetické energie, což především způsobilo roztavení a vypaření Praměsíce i značné části zemského pláště. Z plynného prstence kolem Země pak zkondenzoval Měsíc přibližně v dnešní podobě, ale v podstatně menší vzdálenosti od Země (patrně jen 15 000 km od středu Země). Vlivem slapového tření v oceánech se však Měsíc od Země postupně vzdaloval, a souběžně se brzdila rotace Země z původních asi 8 hodin na současnou hodnotu 24 h. Rotace Země se dnes prodlužuje tak, že střední délka dne vzrůstá o 1,7 ms za století. Tečný náraz Praměsíce navíc způsobil sklon zemské rotační osy šikmo k oběžné rovině, což se posléze projevilo střídáním ročních dob v mírných i vysokých zeměpisných šířkách.

Další katastrofy na zemském povrchu pak vyvolala geologická činnost v plášti a kůře Země, tj. především tzv. desková tektonika (pohyby kontinentů, rozšiřování mořského dna) a vulkanismus. Průvodním jevem obou geologických mechanismů jsou pak ničivá zemětřesení. Tyto procesy zřejmě úzce souvisejí s přirozenou radioaktivitou zemského pláště, která je zdrojem tepla pro plasticitu hornin i pro magmatické krby jako zřídla vulkanismu.

V geologii po dlouhou dobu probíhal spor mezi aktualisty a katastrofisty. Aktualisté uznávají jen ty geologické procesy, které jsou patrné v současnosti. Naproti tomu katastrofisté uvažují o příležitostných relativně náhlých kataklyzmatech, drasticky měnících stav zemského povrchu. V průběhu posledních dvou století vítězili aktualisté, ale nyní je již zřejmé, že vzácné katastrofy se vskutku vyskytnou a náhle změní podmínky pro život na Zemi.

Jde především o srážky Země s menšími tělesy sluneční soustavy (planetky, jádra komet), k nimž dochází při rychlosti od 11 do 72 km/s, což sebou nese uvolnění značných kinetických energií ve velmi krátkém čase řádu minuty. Shodou okolností mohli astronomové pozorovat v červenci 1994 srážku celé série kometárních jader s obří planetou sluneční soustavy Jupiterem. Následky byly zřetelně patrné a potvrdily, že dopad obdobně hmotného tělesa na Zemi by znamenal celosvětovou katastrofu pro všechen pozemský život. Uvolněná energie byla řádu 10^24 J.

Dnes je prakticky jisté, že k podobné katastrofě na Zemi došlo před 65 miliony let (na rozhraní geologických epoch druhohor a třetihor), kdy náhle vymřela značná část živočišných druhů i rostlin. Nicméně i na tuto katastrofu lze z hlediska vývoje člověka pohlížet kladně: následkem katastrofy se začali rozšiřovat savci. V r. 1991 byl geology odhalen zcela ponořený a zasypaný kráter Chicxulub na rozhraní poloostrova Yucatán a Mexického zálivu, jehož původní hloubka 9 km a průměr 300 km dobře odpovídá odhadované energii výbuchu. Statistiky naznačují, že k podobně ničivým nárazům planetek či kometárních jader na Zemi dochází v průměru jednou za 50 milionů let. Nepotvrdily se však názory, že jde o periodické srážky, které by vyžadovaly další kosmickou příčinu - hypotetickou druhou složku dvojhvězdné soustavy Slunce + Nemesis (Hvězda zvaná Pelyněk?). Dnes je prakticky jisté, že Slunce je vskutku osamělé hvězda, což je vlastně ve vesmíru spíše výjimka než pravidlo (nejčetnější jsou dvojhvězdy, pak patrně troj- a čtyřhvězdy).