Koptské mnišské hnutí

Za zakladatele tohoto specifického způsobu života je pokládán sv. Antonín (251-356), který byl následovníkem sv. apoštola Marka a stal se představitelem asketického způsobu života v tamní pouštní oblasti. Hlavní tezí tohoto odříkavého způsobu žití byla myšlenka, že duši lze zachránit pouze odmítáním světa jako takového. První mnišské komunity byly zakládány již od 3. století, a první z nich založil sám sv. Antonín v Nitrii (Al Barnoudji). Další pak nalezneme např. v Wádí-Natrún založenou sv. Makariusem. Postupně se tento mnišský způsob života začal rozšiřovat na mnoho míst Egypta a podle odhadů se přibližně polovina koptských mladých mužů ve 4.století stávala mnichy, anachorety, či poustevníky.

Pouštní otcové

Jedná se o společenství mnichů, žijících v pouštních oblastech Egypta, Sýrie a Palestiny, jejichž život byl považován za velice příkladný. Bydleli v pouštních kaplích, ze kterých postupně vznikaly kláštery, na které se napojovala i další obydlí. Typické pro tyto stavby jsou vysoké hradby, neboť stále čelili nejrůznějším útokům. Otcové pouště jsou známí především svým přísně asketickým a duchovním životem, a mezi nejznámější z nich můžeme řadit sv. Antonína, Malcha, Isidora, Makaria z Alexandrie, Pachomia, Poiména, Hilariona a další. Otcové jsou, až na občasná setkání s koptskými rolníky, naprosto uzavřeni vůči světu kolem, a ve svých klášterech se věnují pěstování vína, oliv a duchovnímu rozjímání.